28 Cdo 271/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve
věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. v J., zastoupené advokátem, proti
žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu financí, jednající Ú. pro z. s. ve
v. m., 2) N. p. ú., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 65/98, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 7. 12. 2007, č. j. 12 Co 961/2006-551, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá nikdo právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2006,
č. j. 20 C 65/98-372, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 6. 2007, č. j.
65/98-520, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení
vlastnického práva k nemovitostem blíže identifikovaným ve výroku I. rozsudku
soudu prvního stupně
a výroku I. rozsudku jej doplňujícího. Odvolací soud rozhodl též náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postavily svá rozhodnutí na
závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací
soud uvedl, že soud prvního stupně řešil v podstatě správně z hlediska
skutkového i právního otázku naplnění zákonných předpokladů hypotézy právní
normy § 80 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“) jako prioritní a podstatnou v řízení zahájeném k žalobě, kterou
k ochraně svých práv před soudem uplatnila žalobkyně. Okresní soud dovodil
zcela správný právní závěr, že není dán naléhavý právní zájem na žádaném určení
vlastnického práva žalobkyně ve vztahu ke sporným nemovitostem, když uzavřel,
že jen z faktu, že žalobkyně není zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí,
nelze dovozovat existenci naléhavého právního zájmu, neboť věc musí být
posuzována i v širších souvislostech. Ke změně zápisu vlastnických práv ke
sporným nemovitostem došlo již před rokem 1950, přičemž daná určovací žaloba má
nahradit právní prostředky ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Po více jak
padesáti letech je vyloučeno dovodit existenci naléhavého právního zájmu, neboť
se zřetelem k uplynulému času již o naléhavosti na straně žalobkyně nelze
hovořit. Vyhověním žalobě podle obecných ustanovení občanského zákoníku by
došlo k narušení právní jistoty a stability na straně nynějšího vlastníka.
Odvolací soud nepřiznal odůvodněnost ani námitce žalobkyně, že soud prvního
stupně měl přerušit řízení, neboť dosud probíhá o stejné věci řízení před
Nejvyšším správním soudem, vedeným pod sp. zn. 690/46. I když se odvolací soud
zcela neztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ve
vztahu k otázce, zda žalobkyně je či není právní nástupkyní původního vlastníka
sporných nemovitostí, nemohla tato okolnost sama o sobě zvrátit závěr o
nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka naléhavého právního zájmu na
určení vlastnického práva byla dosud odvolacími soudy, ale též soudem dovolacím
a soudem Ústavním rozhodována nejednotně. Řízení je postiženo vadou, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Výrazným pochybením soudů obou stupňů bylo,
že zcela přehlížely dosud probíhající řízení zahájené v roce 1946 před
Nejvyšším správním soudem, které má pro výsledek sporu zcela zásadní význam. V
rámci tohoto řízení byla vydána dvě rozhodnutí, kterými bylo zrušeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946, č. j. 433973/46-IX-2 a opatření
téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku. Nejvyšší
správní soud tímto zrušil nabývací tituly České republiky. Kdyby k této
skutečnosti oba soudy přihlédly, musely by též přehodnotit otázku naléhavého
právního zájmu žalobkyně na určení jeho vlastnického práva, neboť v takovém
případě by se nejednalo o porušení vlastnického práva, ke kterému došlo před
dlouhou dobou, nýbrž by bylo zapotřebí posoudit celou věc jako permanentní
porušování a nerespektování vlastnického práva žalobkyně, které stále trvá. Preventivní charakter určovací žaloby by tak byl jednoznačně dán. Není
podstatné, zda-li tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla či nebyla
doručena účastníkům, neboť institut doručení se nepromlčuje a právní řád minulý
i současný neznal možnost nedokončit neskončená řízení před soudy a jinými
orgány. Nedoručení těchto rozhodnutí je však v rozporu s čl. 7, 8, a 17 odst. 2
Všeobecné deklarace lidských práv, kterou československá republika podepsala 7
dní před jejich vydáním. Dále se dovolatelka obsáhle zabývá dopadem teorie
právní kontinuity a hodnotové diskontinuity s právním řádem platným před rokem
1989 na daný případ, přičemž dovozuje, že rozhodnutí obou soudů v dané věci
zcela ignorují požadavek vyslovený Ústavním soudem, spočívající v tom, aby
minulé legální kroky byly posuzovány z pohledu nových hodnot, ke kterým se
Česká republika jako demokratický stát po roce 1989 přihlásila. Oba soudy
rozhodující v předmětném sporu nevzaly v úvahu onu hodnotovou diskontinuitu a v
podstatě svými rozsudky plně legitimizují tehdejší komunistickou moc, její
zvůli při rozhodování a nerespektování nezadatelných práv a svobod. Kdyby byl
naléhavý právní zájem žalobkyně posuzován z hlediska hodnotové diskontinuity,
nebylo by možné dospět k závěru, že tento zájem není dán. Je totiž zcela
evidentní, že žalobkyně se nemohla, v době kdy panoval totalitní systém,
žalobou obrátit na příslušný obecný soud a domáhat se odstranění zásahů do
svého vlastnického práva. Žalobkyně má intenzivní pocit, že v jejím konkrétním
případě z politických důvodů chybí vůle rovnováhu mezi starou legalitou a novou
hodnotovou legitimitou nalézat. Poukazuje též na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 462/98, v němž se podle žalobkyně jednalo o „nepravou restituci“. Závěry v tomto nálezu dovozené by měly být aplikovány ve všech dalších
případech.
Žalobkyně dále upozorňuje na rozpor napadeného rozhodnutí s Listinou
základních práv a svobod, konkrétně pak s jejím čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3
odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ad 2) ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalobkyně považuje za v
prvé řadě nepřípustné a dále též za zcela nedůvodné. Souhlasí zcela se závěry
soudu odvolacího, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní
zájem. Poukazuje přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005,
publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, a dále na některá rozhodnutí
soudu Nejvyššího. Z nich dovozuje, že otázka existence naléhavého právního
zájmu na určení vlastnického práva v obdobných případech, jako je ten souzený,
nebyla po dobu trvání řízení odvolacími soudy, ani dovolacím soudem či Ústavním
soudem rozhodována nejednotně.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na
základě ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Důvodem, pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního
stupně soudem odvolacím potvrzeno, byla v prvé řadě absence naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení. Jedná se totiž o jeden z procesních předpokladů
úspěšnosti žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., přičemž pakliže naléhavý právní
zájem není dán, žaloba musí být zamítnuta, aniž by se soud zabýval věcí samou.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud již v obdobné věci o dovolání žalobkyně
rozhodoval, a to usnesením ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2141/2008,
(rozhodnutí je veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz)
a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž odvolací soud žalobu zamítl jakož i
důvody obsažené v současném dovolání jsou totožné, přistoupil dovolací soud k
tomu, že důvody, jež ho vedly k odmítnutí předchozího dovolání žalobkyně,
reprodukoval
i v tomto rozhodnutí.
Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné
uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech
se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického
práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek
zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl
a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu
ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, veřejnosti též dostupný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005 (dostupném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), se Nejvyšší soud např.
přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý
právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je
poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k
porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní
vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o
splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže.
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence
naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního
zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, jenž ve stanovisku pléna,
sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního
soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005
(veřejnosti dostupném i na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz) ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k
uplatnění práva podle restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž
tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru
nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele
není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy
není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení
vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S
odkazem na nález ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: „...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v
tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být
soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být
postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z
těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým
odstupem.“ K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená
procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou
zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový
prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V
odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na
určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.)
byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde
o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo
procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922,
str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád –
komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem
je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její
význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích,
přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu
zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším
určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá
preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím
prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu
vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Ústavní soud,
ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i
praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy,
jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje)
bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo
nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o
právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o
takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v
již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne
20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č.
35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze
mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude
podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní
zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat
plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci
nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na
plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva
nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a
vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je
totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno
vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro
zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby
zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí
neumožňují katastru zapsat vlastnické právo
k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k
nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu
v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací
žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce
dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými
následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se
nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva
a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v
nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není
nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky
ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř
šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří
k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně
nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č.
13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. Pl. ÚS – st. 22/05 (veřejnosti též dostupné na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), v němž se ve
věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu
sp.zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2.února 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení
majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou
jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik
aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní
převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci
zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd
způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry
Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS
158/08 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn.
Pl. ÚS – st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by
dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem
násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů
domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické
právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry
se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního
nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.
V souzeném sporu dovolatelka také namítá, že vlastnické právo k dotčeným
nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, neboť Nejvyšším správním soudem byla v
roce 1948 zrušena rozhodnutí ministerstva zemědělství o převzetí zemědělského
majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dané rozhodnutí však
nebylo právnímu předchůdci žalobkyně nikdy doručeno, přičemž stát měl předmětné
nemovitosti od té doby (od roku 1948) ve své faktické moci. Dovolatelka se tedy
domnívá, že je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí a že Česká republika
soustavně porušuje její vlastnické právo. Vzhledem k výše uvedeným obecným
právním závěrům dovozeným jak v judikatuře soudu Nejvyššího, tak i v judikatuře
soudu Ústavního, však nelze uzavřít jinak, než že žalobkyně nemá na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. K porušení vlastnického práva žalobkyně, ať už se
tak stalo na základě nabývacího titulu uplatněného v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy či vůbec při absenci jakéhokoliv právního důvodu, došlo před
několika desítkami let,
a žalobkyně tudíž nemůže důvodně očekávat, že k její žalobě soud její
vlastnické právo nyní preventivně ochrání. Vztahuje-li se výše uvedené na
právní vztahy dotčené
v rozhodném období definovaném v tzv. restitučním zákonodárství, tím spíše musí
být uplatněny, jedná-li se o právní vztahy či práva porušená před tímto
obdobím, jak je tomu zřejmě v daném případě.
Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou předestřené právní otázky, na níž je
napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu
ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval, nelze
napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit
přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 2) v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov.
§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II),
celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného 2) v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dovolací soud rozhodl, tak že žalovaná
1) nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť jí za tohoto řízení
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu