28 Cdo 2141/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) ČR
– Ú. pro z. s. ve v. m., 2) M. k., 3) V. z. p. ČR, 4) M. B.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 229/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2007, č. j. 11 Co
144/2007-409, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu domáhající se určení vlastnického práva ve prospěch žalobkyně k
nemovitostem uvedeným ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Okresní soud sice
neprovedl žádné dokazování, nicméně v daném řízení se nejednalo o takovou vadu,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení
mohla být zjednána náprava. Odvolací soud provedl sám dokazování již před
soudem prvního stupně označených důkazů a přihlédl též ke skutečnosti, že
okresním soudem nebylo účastníkům dáno poučení ve smyslu § 119a odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“). Žalobkyně je právní nástupkyní subjektů vystupujících před rokem
1994 pod různými označeními. Je dále nesporné, že majetek Ř. byl konfiskován
hitlerovským Německem. Právní předchůdce žalobkyně požádal o vrácení tohoto
majetku, avšak byl výměrem M. Z. n. v. – expoziturou v M. O. ze dne 9. 3. 1946
označen za zrádce a nepřítele Československé republiky a byl mu zkonfiskován
zemědělský majetek. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 ve
věci sp. zn. 690/46 bylo ke stížnosti Ř. n. r. zrušeno rozhodnutí ministerstva
zemědělství ze dne 19. 8. 1946 a taktéž opatření téhož ministerstva ze dne 30.
8. 1946 o převzetí zemědělského majetku. Tento rozsudek nebyl žalobci – dle
jeho nezpochybněných tvrzení – doručen. Prvním a zásadním předpokladem pro
úspěšnost předmětné žaloby je existence naléhavého právního zájmu na straně
žalobce. V tomto smyslu je nutné poukázat zejména na stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2005 uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005. Zde
vyjádřený právní názor ohledně naléhavého právního zájmu je zcela aplikovatelný
na předmětnou žalobu. Situaci nastalou po vydání výše uvedeného rozsudku
Nejvyššího správního soudu je přitom nutno považovat za neúspěch žalobce v
tehdejším řízení. Jedná se tedy o právní prostředek ochrany práva ve své době
neúspěšný, jak má namysli i citované stanovisko pléna Ústavního soudu. K odnětí
předmětných nemovitostí došlo před 25. 2. 1948 a mimo restituční předpisy se
navrácení takového majetku domoci nelze. I v tomto případě určovací žaloba
neplní funkci preventivní, nýbrž znejišťuje postavení dosavadních vlastníků
předmětných nemovitostí, kteří tyto nemovitosti nabyli v průběhu minulých let
od státu. V daném případě tak není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě
ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka naléhavého právního zájmu na
určení vlastnického práva byla dosud odvolacími soudy, ale též soudem dovolacím
a soudem Ústavním rozhodována nejednotně. Řízení je postiženo vadou, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Výrazným pochybením soudů obou stupňů bylo,
že zcela přehlížely dosud probíhající řízení zahájené v roce 1946 před
Nejvyšším správním soudem, které má pro výsledek sporu zcela zásadní význam. V
rámci tohoto řízení byla vydána dvě rozhodnutí, kterými bylo zrušeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946, č. j. 433973/46-IX-2 a opatření
téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku. Nejvyšší
správní soud tímto zrušil nabývací tituly České republiky. Kdyby k této
skutečnosti oba soudy přihlédly, musely by též přehodnotit otázku naléhavého
právního zájmu žalobce na určení jeho vlastnického práva, neboť v takovém
případě by se nejednalo o porušení vlastnického práva, ke kterému došlo před
dlouhou dobou, nýbrž by bylo zapotřebí posoudit celou věc jako permanentní
porušování a nerespektování vlastnického práva žalobce, které stále trvá. Preventivní charakter určovací žaloby by tak byl jednoznačně dán. Není
podstatné, zda-li tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla či nebyla
doručena účastníkům, neboť institut doručení se nepromlčuje a právní řád minulý
i současný neznal možnost nedokončit neskončená řízení před soudy a jinými
orgány. Nedoručení těchto rozhodnutí je však v rozporu s čl. 7, 8, a 17 odst. 2
Všeobecné deklarace lidských práv, kterou československá republika podepsala 7
dní před jejich vydáním. Z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně
jednoznačně nevyplývá, které konkrétní skutečnosti mají oba soudy za prokázané
a které nikoliv, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, jaké závěry
učinily o skutkovém stavu. Oporu v provedeném dokazování nemá závěr odvolacího
soudu, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na stát. Dále se
dovolatelka obsáhle zabývá dopadem teorie právní kontinuity a hodnotové
diskontinuity s právním řádem platným před rokem 1989 na daný případ, přičemž
dovozuje, že rozhodnutí obou soudů v dané věci a taktéž stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 zcela ignorují požadavek vyslovený Ústavním
soudem na jiném místě, spočívající v tom, aby minulé legální kroky byly
posuzovány z pohledu nových hodnot, ke kterým se Česká republika jako
demokratický stát po roce 1989 přihlásila. Oba soudy rozhodující v předmětném
sporu nevzaly v úvahu onu hodnotovou diskontinuitu a v podstatě svými rozsudky
plně legitimizují tehdejší komunistickou moc, její zvůli při rozhodování a
nerespektování nezadatelných práv a svobod. Kdyby byl naléhavý právní zájem
žalobkyně posuzován z hlediska hodnotové diskontinuity, nebylo by možné dospět
k závěru, že tento zájem není dán. Je totiž zcela evidentní, že žalobkyně se
nemohla, v době kdy panoval totalitní systém, žalobou obrátit na příslušný
obecný soud a domáhat se odstranění zásahů do svého vlastnického práva.
Žalobkyně má intenzivní pocit, že v jejím konkrétním případě z politických
důvodů chybí vůle rovnováhu mezi starou legalitou a novou hodnotovou
legitimitou nalézat. Poukazuje též na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS
462/98, v něm se podle žalobkyně jednalo o „nepravou restituci“. Závěry v tomto
nálezu dovozené by měly být aplikovány ve všech dalších případech. Žalobkyně
dále upozorňuje na rozporu napadeného rozhodnutí s Listinou základních práv a
svobod, konkrétně pak s jejím čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1. Žalobkyně navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná 1) s tím, že se plně ztotožňuje s napadeným
rozhodnutím a navrhuje, aby dovolací soud předmětné dovolání zamítl.
Žalovaný 2) ve svém vyjádření uvedl, že se považuje za oprávněného vlastníka
uvedených nemovitostí a žalobní návrh v plném rozsahu neuznává. Žalobkyně
neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Tvrzení žalobkyně o
procesních vadách v konfiskačním řízení a rozhodnutí není samo o sobě s to
zpochybnit účinky konfiskace, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva
není správní akt, ale samotný dekret prezidenta republiky. V dalším poukazuje
na závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu č. 477/2005 Sb.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Žalovaná 3) nesouhlasí s dovoláním a žalobkyní uváděné důvody považuje za
irelevantní. Řízení před oběma soudy nebylo postiženo žádnou vadou a vydané
rozsudky zcela správně posoudily právní stav projednávané věci. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Důvodem pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního
stupně soudem odvolacím potvrzeno, byla v prvé řadě absence naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení. Jedná se totiž o jeden z procesních předpokladů
úspěšnosti žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., přičemž pakliže naléhavý právní
zájem není dán, žaloba musí být zamítnuta, aniž by se soud zabýval věcí samou.
Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné
uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech
se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického
práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek
zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl
a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu
ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, se Nejvyšší
soud např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž
naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž
účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde
právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba
o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže.
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence
naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního
zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, jenž ve stanovisku pléna,
sp. zn. Pl ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního
soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve
věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle
restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva,
zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence
legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce
žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního
zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet
smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. března
1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná:
\"...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti
hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti
nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu
přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá
a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.\" K ochraně práva, pro
niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i
soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy
nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu
žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud
přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku
ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního
práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a
příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L.,
Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck,
Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně
určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení
jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na
plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání
žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění
určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile
totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce
žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by
o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí,
odvrátit.
Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let
platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem
může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že
právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se
jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že
buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době
vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní
situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen,
příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález
Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka
rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však
zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude
tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není
dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je
vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na
určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska
ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán
v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního
zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu
vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že
takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se
tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že
předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k
nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k
nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu
v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací
žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce
dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými
následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se
nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva
a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v
nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není
nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky
ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř
šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří
k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně
nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č.
13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. Pl ÚS – st. 22/05, v němž se ve věci posouzení
povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS
528/02 ze dne
2. února 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd
způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních
rozhodnutí
v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých
důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v
rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce,
jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním
právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry
Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS
158/08, tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS – st.
22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně
obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně
odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat
ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo
nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se
vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního
nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.
V souzeném sporu dovolatelka především namítá, že vlastnické právo k dotčeným
nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, neboť Nejvyšším správním soudem byla v
roce 1948 zrušena rozhodnutí ministerstva zemědělství o převzetí zemědělského
majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dané rozhodnutí však
nebylo právnímu předchůdci žalobkyně nikdy doručeno, přičemž stát měl předmětné
nemovitosti od té doby (od roku 1948) ve své faktické moci. Dovolatelka se tedy
domnívá, že je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí a že Česká republika
soustavně porušuje její vlastnické právo. Vzhledem k výše uvedeným obecným
právním závěrům dovozeným jak v judikatuře soudu Nejvyššího, tak i v judikatuře
soudu Ústavního, však nelze uzavřít jinak, než že žalobkyně nemá na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. K porušení vlastnického práva žalobkyně, ať už se
tak stalo na základě nabývacího titulu uplatněného v rozporu s tehdy platnými
právními předpisy či vůbec při absenci jakéhokoliv právního důvodu, došlo před
několika desítkami let,
a žalobkyně tudíž nemůže důvodně očekávat, že k její žalobě soud její
vlastnické právo nyní preventivně – a tudíž toliko deklaratorně – ochrání.
Vztahuje-li se výše uvedené na právní vztahy dotčené v rozhodném období
definovaném v tzv. restitučním zákonodárství, tím spíše musí být uplatněny,
jedná-li se o právní vztahy či práva porušená před tímto obdobím, jak je tomu
zřejmě v daném případě.
Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou předestřené právní otázky, na níž je
napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu
ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval, nelze
napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit
přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo
a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu