28 Cdo 2718/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí 628/A, proti žalovanému PREFA
Pardubice a. s., IČ 46504818, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484,
zastoupenému JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké
7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 17 C 204/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, takto:
I. Dovolání žalobce do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, se zamítá.
II. Dovolání žalobce do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1.
2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 23.3.2007, č. j. 17 C 204/2001-236 tak, že zamítl žalobu žalobce
na určení, že je vlastníkem pozemku blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku
soudu prvního stupně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že u parcely
č. 314/3 je duplicitní zápis vlastnictví, a to pro žalobce na základě kupní
smlouvy ze dne 8. 8. 1997 a u žalovaného na základě velké privatizace - smlouvy
o vkladu majetku do společnosti ze dne 30. 3. 1992. Odvolací soud vzal za
prokázané, že žalobce pozemek nabyl od M. H., která byla vlastnicí pozemku na
základě rozhodnutí Státního notářství v Hradci Králové ze dne 14. 3. 1991, č.
j. D 578/91-30, ve věci dodatečného projednání dědictví po J. H., zemřelém dne
14. 6. 1979. Též vzal za prokázáno, že M. H. uplatnila restituční nárok na
vydání pozemků č. 240/1 a 236/1 v katastrálním území P. n. L. Odvolací soud
dále zjistil, že M. H. jako osoba oprávněná podle § 4 odst. 1 a 2 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) vyzvala povinnou osobu k vydání
pozemků a uplatnila nárok u pozemkového úřadu v souladu s § 9 odst. 1 zákona o
půdě a o jejím nároku dosud nebylo pozemkovým úřadem rozhodnuto. Vzal za
prokázané, že většina nemovitostí patřících J. H. byla zestátněna na základě
vyhlášky ministerstva průmyslu ze dne 27. 10. 1948, č. 2756/1948 Ú. 1. I. ve
spojení s výměrem č. 529 ze dne 20. 12. 1954, avšak sporné pozemky č. 240/1 a
236/1 ve výměru uvedeny nebyly, přesto se stát uchopil i těchto pozemků v
souvislosti se zestátněním ostatních nemovitostí vlastnicky patřících J. H.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se nemůže
určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat ochrany svého
vlastnického práva, neboť ohledně předmětné nemovitosti měl být uplatněn
restituční nárok, aby mohlo dojít k obnovení vlastnického práva k uvedenému
pozemku původnímu vlastníku, resp. jeho právnímu nástupci. Vyslovil závěr, že
je nezbytné vyřešit otázku oprávněnosti určovací žaloby zejména s poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Zaujal názor, že pro
převzetí předmětných pozemků státem v době jejich převzetí neexistoval žádný
právní titul. Uzavřel, že stát se chopil držby těchto pozemků bez právního
důvodu. Dospěl k závěru, že v době převzetí se jednalo o zemědělské pozemky,
tedy o restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Podle
odvolacího soudu k projednání dědictví došlo, aniž byl brán zřetel na práva
třetích osob, přičemž v době rozhodování o dodatečném projednání dědictví bylo
projednávajícímu státnímu notářství známo, že v evidenci nemovitostí jsou
pozemky, které měly být dodatečně v dědictví projednány, zapsány jako
vlastnictví Československého státu. Poznamenal, že usnesení o potvrzení nabytí
dědictví řeší pouze vztahy mezi účastníky dědického řízení, tedy zařazení
určité věci do aktiv dědictví není nezvratným důkazem toho, kdo věc nabyl na
základě usnesení o dědictví a ani toho, kdo věc nabyl od osoby, jež jako právní
titul nabytí vlastnictví předkládala usnesení o dědictví. V této souvislosti
odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo
312/2004. Uvedl, že je třeba vycházet z toho, že není důvodná uplatnitelnost
obecných institutů vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického
práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek
zohledněny v restitučních předpisech.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání (do
výroku I., II.,III.), jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm.b) o. s. ř., a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele jeho právní předchůdkyně M. H. nabyla do vlastnictví předmětný
pozemek na základě dědění po J. H., t.j. ke dni jeho smrti dne 14. 6. 1979. Tvrdil, že pokud byly tyto pozemky zapsány dne 20. 7. 1957 v pozemkové knize
jako vlastnictví Československého státu, stalo se tak v rozporu s tehdy
platnými předpisy, přímo protiprávně nesprávným úředním postupem. Konstatoval,
že došlo k jejich krádeži ve smyslu § 247 zákona č. 86/1950 Sb. Podle
dovolatele vlastnické právo M. H. k předmětným pozemkům v rámci dodatečného
projednání dědictví dne 14.3.1991 bylo potvrzeno rozhodnutím státního notářství
v Hradci Králové sp. zn. D 578/91-30, čímž byla i úředně odstraněna
neoprávněnost postupu Československého státu a posléze dovolatel nabyl v dobré
víře vlastnické právo k předmětnému pozemku od M. H. jako řádného vlastníka na
základě řádně uzavřené kupní smlouvy. Namítal, že odvolací soud nesprávně
právně posoudil danou věc, když na ni aplikoval zákon o půdě a jeho ustanovení. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že státní notářství nebralo zřetel na
práva třetích osob, neboť žádná práva třetích osob k předmětným pozemkům
neexistovala, nýbrž existovalo pouze jejich protiprávní faktické užívání
žalovaným. Namítal, že v projednávaném případě nelze vycházet z rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 s tím, že takový výklad práva je
nepřiměřeně formalistický a představuje formalistické zneužití zákonného
ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a to i ve světle nálezu
Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 575/03. Podle dovolatele takový
výklad práva je ústavně nekonformní a ohrožující podstatu demokratické
společnosti tím, že je oprávněnému vlastníku odmítnuta ochrana jeho
vlastnictví. V dovolání poukazoval na opodstatněnost podat návrh dovolacím
soudem na zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě Ústavním soudem
České republiky a přerušit v důsledku této skutečnosti řízení ve smyslu § 109
odst. 1 písm.c) o. s. ř. a § 243c o. s. ř. Konstatoval, že zákon o půdě se na
něj a jím žalobou uplatněný nárok vůbec nevztahuje, proto jeho žalobou
uplatněný nárok nemůže být podle daného zákona posuzován. Tvrdil, že tento
zákon se nevztahuje v dané věci ani na M. H., neboť nebyla nikdy zbavena
vlastnického práva k předmětným pozemkům státem. V dovolání zdůrazňoval, že
soud mohl zamítnout žalobu na určení vlastnického práva jen v případě
prokázání, že dovolatel nabyl vlastnické právo k spornému pozemku od
nevlastníka, avšak v dané věci byla prokázána skutečnost řádného nabytí
vlastnického práva M. H. a následně od ní dovolatelem.
Konstatoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu ve svém důsledku znamená popření nezadatelného,
nezcizitelného, nepromlčitelného a nezrušitelného vlastnického práva dovolatele
garantovaného Listinou základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež
bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které
nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže
skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s
dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o. s. ř., tedy podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil
provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř.,
pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich
vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z
ustanovení § 157 odst. 2 o.s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný
obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil
zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené
zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o. s.
ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění
soudu k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil,
srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke
skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. tak není v této věci dán.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení
ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení
řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuti i o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou,
a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř.) ohledně nároku, který svým obsahem a právní
povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve
vztahu s obecným předpisem o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje
jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn.
22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku
(např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního
vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li
uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (případně
jej i bezúspěšně podle restitučního předpisu uplatnila).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005):
„Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční
předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V
odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony
vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi,
znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když
úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj
navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně
připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo
před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v
průběhu této doby nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly
spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis. Ve stanovisku pléna Ústavního
soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005
Sb.), byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež
vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního
očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §
80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního
zájmu na jejím podání“.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího
soudu, že v projednávané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané
určovací žalobě podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost je vhodné uvést, že odkaz dovolatele na ustanovení § 247 zákona č.
86/1950 Sb. je v dané věci nepřiléhavý právnímu vztahu uváděných norem, ježto
jde vztah obecného a speciálního předpisu.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání
přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to,
zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a
publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do druhého a třetího výroku
rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o. s. ř., za
použití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu