23 Cdo 531/2022-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce L., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1010, proti žalovaným 1) J. K., narozenému dne XY, a 2) P. K., narozené dne XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 157/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 84 Co 123/2021-120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, dále pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, vše k. ú. XY. Žalovaní uplatněný nárok neuznali a tvrdili, že k uvedeným nemovitým věcem nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 14. 1. 2014 za smluvenou cenu 700 000 Kč. Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 10 C 157/2018-86, zamítl návrh na požadované určení (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud po provedeném dokazování zjistil, že žalovaní podali nabídku na koupi uvedených nemovitostí na základě záměru žalobkyně, jenž byl řádně vyhlášen na úřední desce obce. V nabídce zároveň požádali, aby případná kupní smlouva „byla uvedena“ na jejich syna M. K. Zastupitelstvo obce dne 13. 10. 2010 přijalo usnesení, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, dále pozemek parc. č. st. XY a pozemek parc. č. XY, vše k. ú. XY, bude prodán za cenu 700 000 Kč M.
K. Dne 14. 1. 2014 pak tehdejší starostka obce uzavřela s žalovanými kupní smlouvu týkající se předmětných nemovitostí, přičemž změnu v osobě kupujícího si výslovně vymínili žalovaní. Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval, zda kupní smlouva ze dne 14. 1. 2014 je neplatná, neboť byla uzavřena s jinými kupujícími, než které schválilo zastupitelstvo obce. Soud konstatoval, že vůlí zastupitelstva bylo prodat dům žalovaným, a to z toho důvodu, že jim jako dosavadním nájemcům svědčilo ohledně předmětných nemovitostí předkupní právo a že již započali s rekonstrukcí domu č. p.
XY. V záměně osob na straně kupujících soud neshledal rozpor s vůlí zastupitelstva, ani se zásadami ustanovení § 41 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, co do ochrany majetku obce. Soud proto žalobu zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, dále pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, vše k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ohledně právního posouzení odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal kupní smlouvu ze dne 14. 1. 2014 absolutně neplatnou. V této souvislosti uvedl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4255/2009, že starostka byla povinna respektovat v usnesení zanesenou vůli zastupitelstva obce uzavřít kupní smlouvu se synem žalovaných, neboť starosta obce nemůže platně učinit úkon ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva.
Proto se žalovaní ani nemohou dovolávat dobré víry v jednání starostky. Nadto měli žalovaní podle odvolacího soudu možnost ověřit si, zda kupní smlouva odpovídala přijatému usnesení zastupitelstva obce. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil žalobkyni vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nezohlednil skutečnost, že zastupitelstvem obce byla schválena kupní smlouva ve prospěch třetího, resp. že syn žalovaných měl být pouze beneficientem schválené kupní smlouvy s žalovanými.
Z toho podle žalovaných vyplývalo, že i když bylo zastupitelstvem schváleno uzavření kupní smlouvy s M.
K., i nadále mohli žalovaní smlouvu uzavřít a přijmout plnění pro sebe. Dále podle žalovaných v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly řešeny otázky: (1) zda starosta obce může uzavřít kupní smlouvu s protistranou neuvedenou v usnesení zastupitelstva na místo třetího, jestliže usnesení zastupitelstva bylo formulováno ve prospěch tohoto třetího, (2) zda je v souladu s právním řádem, aby starosta obce uzavřel smlouvu se stranou sice neuvedenou v usnesení zastupitelstva, avšak podávající nabídku obci ve prospěch třetího, aniž tím dojde ke změně podstatné náležitosti kupní smlouvy, (3) zda jedná starosta v takovém případě v mezích usnesení zastupitelstva, které schválilo smlouvu ve prospěch třetího, (4) zda převažuje dobrá víra kupujících odvozená od uzavřené kupní smlouvy, nebo dobrou víru vylučuje dodržování formálních náležitostí prodeje obecního majetku a (5) do jaké míry musí nabyvatel obecného majetku při uzavírání smluvních vztahů s obcí kontrolovat bezvadnost interních procesů obce.
Žalovaní také uvedli, že odvolací soud neposkytl žalobcům řádnou ochranu vlastnického práva garantovaného ústavním pořádkem. Odvolací soud měl také dle žalovaných nesprávně aplikovat § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, co do hodnocení důkazů, neboť nezohlednil, že nabídku podali žalovaní, nikoliv jejich syn, a ani nezohlednil obsah celého zápisu z jednání zastupitelstva ze dne 13. 10. 2013. Žalovaní rovněž poukázali na to, že odvolací soud nepřihlédl k institutu zneužití práva ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, neboť žalobkyně se přes vlastní nedodržení formálních zákonných požadavků dožaduje vlastnického práva ke škodě žalovaných. Žalovaní měli rovněž za to, že právní účinky nabývá v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, pouze jednání starosty obce, usnesení zastupitelstva je pouze interním aktem obce. Žalobci na základě výše uvedeného navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Na závěr dovolání žalovaní požádali o odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaní uvedli, že nabytím právní moci rozsudku odvolacího soudu jsou závažně ohroženi na svém vlastnickém právu, a v případě zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem by vznikla žalovaným škoda ve formě nákladů na zpětný převod, na nájemném, příp. na vystěhování, a také majetková újma způsobená tím, že by nemohli nemovitosti oprávněně užívat. Na podporu svého tvrzení doložili výpis z řízení u katastrálního úřadu o zápis vkladu ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k námitkám, že je třeba vzít v úvahu institut zneužití práva, stejně tak, že právních účinků nabývá pouze jednání starosty obce, zatímco usnesení zastupitelstva je pouhý interní akt obce, žalovaní nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což však žalovaní v dovolání neučinili. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2746/2021). Pokud dovolatelé namítali porušení jejich vlastnického práva garantovaného ústavním pořádkem, pak může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud by dovolatelé i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatelé v této souvislosti ovšem mimo to, že došlo k porušení jejich vlastnického práva, nic dalšího neuvedli. Takovéto tvrzení však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Dovolání tak v části obsahující výše uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitkou, že zastupitelstvem obce byla schválena kupní smlouva ve prospěch třetího, resp. že syn žalovaných měl být pouze beneficientem schválené kupní
smlouvy s žalovanými, žalovaní toliko předkládají své právní posouzení věci založené na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. Ze schváleného usnesení nic takového neplyne, ani tomuto závěru nenasvědčuje jediná věta usnesení: „Zastupitelstvo obce schvaluje prodej domu č. XY se st. p. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, výměra 523 m2 a p.p.č. XY, ostatní plocha, výměra 164 m2 a st.p.č. XY, zastavěná plocha, výměra 8 m2 vše v k.ú. XY za cenu 700 000 Kč panu M. K.“. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem - viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16). Otázky, (1) zda starosta obce může uzavřít kupní smlouvu s protistranou neuvedenou v usnesení zastupitelstva na místo třetího, jestliže usnesení zastupitelstva bylo formulováno ve prospěch tohoto třetího, (2) zda je v souladu s právním řádem, aby starosta obce uzavřel smlouvu se stranou sice neuvedenou v usnesení zastupitelstva, avšak podávající nabídku obci ve prospěch třetího, aniž tím dojde ke změně podstatné náležitosti kupní smlouvy, (3) zda jedná starosta v takovém případě v mezích usnesení zastupitelstva, které schválilo smlouvu ve prospěch třetího, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Tyto otázky se týkají pouze vlastní verze skutku (tedy že v zastupitelstvo schválilo kupní smlouvu ve prospěch třetího), kterou žalovaní v dovolání prosazují, jež je ovšem založena na jiném skutkovém zjištění, než z jakého vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud pak doplňuje, že již v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, konstatoval, že starosta obce nemůže ohledně podstatných náležitostí nijak „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou (formálně právně dosud nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce. Učiní-li přesto starosta jménem obce právní úkon, který nekoresponduje z hlediska podstatných náležitostí (včetně určení druhé smluvní strany) s rozhodnutím obecního zastupitelstva, pak jde o právní úkon neplatný § 41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani otázky, (4) zda převažuje dobrá víra kupujících odvozená od uzavřené kupní smlouvy, nebo dobrou víru vylučuje dodržování formálních náležitostí prodeje obecního majetku a (5) do jaké míry musí nabyvatel obecného majetku při uzavírání smluvních vztahů s obcí kontrolovat bezvadnost interních procesů obce, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud uvedl, že pokud si žalovaní neověřili, zda starostkou uzavíraná smlouva skutečně odpovídá vůli obce zachycené v usnesení ze dne 23. 10. 2013, pak se nemohli dovolávat, že kupní smlouvu uzavírali s obcí v dobré víře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2678/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1329/2014, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014). Přípustnost dovolání nemůže založit ani vada řízení namítaná žalovanými spočívající v neprovedení důkazu nabídky žalovaných a zápisu ze zasedání zastupitelstva obce, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu pouze doplňuje, že tyto důkazy provedl soud prvního stupně, přičemž odvolací soud v rámci svého rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalovaní dovoláním napadli rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. K návrhu žalovaných na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaných nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu