23 Cdo 3508/2021-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně lv & vf s.r.o., se sídlem v Praze 8,
Primátorská 296/38, identifikační číslo osoby 24701921, zastoupené JUDr.
Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, proti
žalované obci Sendražice, se sídlem v Sendražicích 1, identifikační číslo osoby
00269484, zastoupené JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně,
Fortna 40, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 32 Cm 9/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 197/2020-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného
Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky (dále jen „rozhodčí soud“) dne 2. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19, jímž
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady rozhodčího řízení ve
výši 38 848,12 Kč, když rozhodčí řízení bylo zastaveno usnesením rozhodčího
soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19, z důvodu nedostatku pravomoci ve
věci rozhodnout.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2020, č.
j. 32 Cm 9/2020-64, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného
rozhodčím soudem dne 2. 12. 2019, sp. zn. Rsp 169/19 (výrok I), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně po dokazování provedeném nálezem ze dne 2. 12. 2019, sp.
zn. Rsp 169/19 (dále jen „nález Rsp 169/19“), a usnesením ze dne 3. 12. 2019,
sp. zn. Rsp 169/19 (dále jen „usnesení Rsp 169/19“), uzavřel, že žalované
vznikly v rozhodčím řízení náklady, které jí je žalobkyně povinna nahradit
podle § 55 odst. 5 Řádu rozhodčího soudu (dále jen „Řád“), neboť zavinila
zastavení rozhodčího řízení. Podle soudu přiznáním nákladů rozhodčího řízení
žalované nebyl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu Rsp 169/19 podle §
31 písm. b) ani písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen
„ZRŘ“), jak tvrdila žalobkyně, nebyla tím porušena ani namítaná základní práva,
a oproti názoru žalobkyně podle soudu nedošlo ani k plnění podle tuzemského
práva nemožnému či nedovolenému. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu o
zrušení rozhodčího nálezu zamítl.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně,
zopakoval dokazování nálezem Rsp 169/19 a usnesením Rsp 169/19 a doplnil jej
Řádem a usnesením Předsednictva rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. Rsp 511/19. Ohledně právního posouzení věci odvolací soud uvedl, že pokud rozhodčí soud
rozhodl o náhradě nákladů rozhodčího řízení samostatným nálezem, pak šlo o
odpovídající zákonnou formu vydaného rozhodnutí, což potvrzuje také rozsudek
dovolacího soudu ze dne 21. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010. Odvolací soud
dále konstatoval, že usnesení vydané Předsednictvem rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020 týkající se zrušení samostatného rozhodčího nálezu o nákladech
rozhodčího řízení podle § 31 písm. b) ZRŘ v případě, že není dána pravomoc
rozhodčího soudu, nelze považovat za závazné pro interpretaci otázky náhrady
nákladů rozhodčího řízení, neboť svůj výklad podalo Předsednictvo rozhodčího
soudu nad rámec své působnosti dané podle § 25 Řádu. Určujícím procesním
předpisem je v této otázce Řád, který v § 55 odst. 5 a odst. 6 upravuje
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případě zastavení rozhodčího řízení,
přičemž z těchto ustanovení neplyne, že by nebyla použitelná, jestliže je
rozhodčí řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu. Jediné
relevantní hledisko je zde procesní zavinění účastníka rozhodčího řízení, což
je zásada obsažená také v § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád. S ohledem na § 30 ZRŘ soud také odkázal na přiměřené použití nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 1421/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2148/2016, z nichž
vyplývá, že účastníkovi řízení lze přičítat jeho zavinění, je-li řízení
zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, resp. z důvodu
námitky rozhodčí smlouvy zakládající nedostatek pravomoci soudu k projednání
věci. Odvolací soud proto uzavřel, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu z
důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nemůže představovat takovou skutečnost,
která by bránila rozhodčímu soudu ve vydání nálezu o náhradě nákladů rozhodčího
řízení. Nebyl tudíž naplněn důvod pro zrušení nálezu Rsp 169/19 podle § 31
písm. b) ZRŘ, a ve spojení s § 55 odst. 5 Řádu ani není naplněn důvod pro jeho
zrušení podle § 31 písm. f) ZRŘ. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž
položila dvě otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které dle jejího názoru
Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.
Konkrétně 1) zda
může rozhodčí soud vydat rozhodčí nález poté, co rozhodčí řízení skončilo
doručením usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout, a 2)
zda může rozhodčí soud rozhodnout o uložení povinnosti hradit náklady jedné ze
stran v případě, kdy není dána pravomoc rozhodčího soudu pro neexistenci platné
rozhodčí doložky. Žalobkyně v této souvislosti argumentovala, že nelze
rozhodnout o náhradě nákladů řízení, jestliže je řízení zastaveno pro
nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, přičemž odkázala na dvě usnesení ze dne
25. 11. 2019, sp. zn. Rsp 316/19 a Rsp 288/19, která tento závěr měla
potvrzovat. Podle žalobkyně předmětné rozhodčí řízení bylo skončeno vydáním
usnesení, proto vydáním rozhodčího nálezu mělo dojít k uložení povinnosti nad
rámec zákona, což naplňuje důvod pro zrušení nálezu podle § 31 písm. f) ZRŘ. Žalobkyně také uvedla, že pokud bylo řízení zastaveno pro neplatnost rozhodčí
smlouvy, nemohla se v posuzovaném řízení uplatnit ani dohoda o způsobu vedení
rozhodčího řízení obsažená v Řádu. Proto také soud nemohl rozhodovat o
nákladech rozhodčího řízení podle ustanovení § 55 odst. 5 a odst. 6 Řádu, neboť
ta se použijí teprve tehdy, kdy je o věci rozhodováno meritorně. Dále žalobkyně
k závěru odvolacího soudu o jejím procesním zavinění konstatovala, že jí nelze
zastavení řízení přičítat k tíži, protože podání žaloby k rozhodčímu soudu
zavinila žalovaná, která existenci rozhodčí doložky namítla v předcházejícím
řízení u okresního soudu, což bylo podle žalobkyně zároveň projevem zneužití
práva, pokud žalovaná plánovala namítnout neplatnost této doložky také v
posuzovaném rozhodčím řízení. Žalobkyně také poukázala na to, že ani obecný
soud nepřiznává náklady účastníkovi, pokud je řízení zastaveno pro námitku
existence rozhodčí doložky, tudíž v posuzované věci neměla žalovaná podle § 146
odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně dále v textu dovolání namítala, že vydáním nálezu Rsp 196/19 bylo
porušeno její základní právo zaručené v čl. 4 s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, neboť rozhodčí soud neměl
„zmocnění“ vydat předmětný nález, a rovněž práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Žalobkyně měla rovněž za to, že řízení bylo stiženo vadami. Nejprve
konstatovala, že soudy se nezabývaly její námitkou, že nález Rsp 196/19 byl
vydán v situaci, kdy rozhodčímu soudu nepříslušelo vydávat nález, jelikož
řízení bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu. Také
považovala napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně za
nepřezkoumatelný, a zároveň namítala opominuté důkazy ve smyslu nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, neboť soud prvního
stupně neprovedl důkaz usnesením Předsednictva rozhodčího soudu ze dne 29. 6. 2020, ani důkazy jinými rozhodnutími rozhodčího soudu vydanými v řízeních
vedených žalobkyní (sp. zn.
Rsp 316/19, Rsp 288/19, Rsp 255/19, Rsp 192/19, Rsp
321/19, Rsp 511/19), v nichž se různými způsoby řešila otázka nákladů
rozhodčího řízení. Soud prvního stupně měl naopak své rozhodnutí založit na
rozhodnutích žalobkyní nenavrhovaných, což mělo z jeho strany být porušením
zásady projednací. Žalobkyně rovněž namítala, že soud prvního stupně odůvodnil
své rozhodnutí toliko odkazem na podání jedné ze stran. Závěrem žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu prvního stupně. Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou jednající prostřednictvím osoby,
která má právnické vzdělání dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ohledně námitky, že nezavinila zastavení rozhodčího řízení a že soudy neměly
přiznat žalované náhradu nákladů rozhodčího řízení podle § 146 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, což však žalobkyně v dovolání neučinila. Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Namítá-li dovolatelka porušení svých práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, pak může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen
pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně
vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §
237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatelka v této souvislosti pouze
namítá, že rozhodčí soud neměl „zmocnění“ nález Rsp 196/19 vydat, takovéto
tvrzení však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění
předpokladu přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.).
Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho
přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda může rozhodčí soud vydat rozhodčí nález poté, co rozhodčí řízení
skončilo doručením usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci ve věci
rozhodnout, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí
s právním posouzením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá z obsahu spisu, usnesení Rsp 196/19 o
zastavení řízení bylo rozhodčím soudem vydáno 3. 12. 2019, zatímco nález Rsp
196/19 již dne 2. 12. 2019, obojí doručené žalobkyni tentýž den. Odvolací soud
pak své rozhodnutí založil na posouzení, že vydaný nález o náhradě nákladů
řízení odpovídá zákonné formě a že § 55 odst. 5 Řádu nevylučuje ze své
působnosti případy, kdy je rozhodčí řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci
rozhodčího soudu. Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci
na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jde ve skutečnosti o námitku
proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení.
Otázka, zda může rozhodčí soud rozhodnout o uložení povinnosti hradit náklady
jedné ze stran v případě, kdy není dána pravomoc rozhodčího soudu pro
neexistenci platné rozhodčí doložky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
rovněž nezakládá. Závěr odvolacího soudu, že nedostatek pravomoci rozhodčího
soudu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebrání vydat rozhodčí nález o
náhradě nákladů řízení, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž
vyplývá, že žalobkyně se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu
dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje, což lze
vztáhnout i na rozhodování o nákladech rozhodčího řízení, aniž by na tento
závěr měla vliv skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení
řízení, v němž rozhodčí soud konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu
rozhodnutí věci z důvodu neplatné rozhodčí doložky (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, uveřejněný pod
číslem 43/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že žalobkyně zahájila rozhodčí řízení dobrovolně podáním návrhu k
rozhodčímu soudu, a podřídila se tak Řádu vydanému rozhodčím soudem v souladu s
§ 13 odst. 2 ZRŘ. Pravidla Řádu nadto musela být žalobkyni známa, neboť je
veřejně dostupný. V této souvislosti tedy nemůže být relevantní ani námitka
žalobkyně, že vydáním nálezu Rsp 169/19 o náhradě nákladů řízení bylo porušeno
její právo vyplývající z čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
K namítaným vadám řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jeho nedostatečné
odůvodnění, opominuté důkazy) může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší
soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného
pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze
dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Nejvyšší soud navíc konstantně
judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly. Ve vztahu k námitce opominutých
důkazů Nejvyšší soud doplňuje, že důkaz usnesením Předsednictva rozhodčího
soudu ze dne 29. 6. 2020 provedl odvolací soud, stejně tak soud prvního stupně
zdůvodnil, proč jako důkaz nehodnotil předložená žalobkyní protichůdná
rozhodnutí rozhodčího soudu, přičemž z rozsudků soudu prvního stupně i soudu
odvolacího nevyplývá, že by je naopak založily na rozhodnutí, která žalobkyně k
důkazu nepředložila.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem
odvolacím. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu