23 Cdo 962/2024-193
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SUOPELOS s.r.o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, identifikační číslo osoby 27845541, zastoupené JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovanému O. W., zastoupenému JUDr. Radkou Konárovou, advokátkou se sídlem v Podbořanech, Mírová 533, o určení neplatnosti právního jednání a o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 171/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 Co 132/2023-87,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 Co 132/2023-87, ve výrocích I písm. b) a II a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 3. 2023, č. j. 10 C 171/2022-61, ve výrocích II a III se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se vůči žalovanému v řízení domáhala jednak určení, že část darovací smlouvy, na jejímž základě bylo k nemovitým věcem ve vlastnictví žalobkyně zřízeno věcné břemeno doživotního užívání ve prospěch žalovaného, je neplatná, jednak určení, že na nemovitých věcech ve vlastnictví žalobkyně nevázne věcné břemeno užívání zřízené ve prospěch žalovaného a zapsané v katastru nemovitostí. Tvrdila, že smluvní ujednání, jímž bylo věcné břemeno zřízeno, je neplatné pro neurčitost, neboť z něj není patrné, jaké konkrétní části domu (místností) se týká, a brání tak žalobkyni v řádném užívání nemovitostí. Naléhavý právní zájem na požadovaných určeních spatřovala v tom, že žalovaný zatížené nemovité věci užívá, a tím omezuje její vlastnické právo, přičemž rozsudek o určovací žalobě poslouží jako podklad pro výmaz věcného břemene z katastru nemovitostí, čímž bude odstraněna nejistota v právním poměru žalobkyně a žalovaného.
2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Darovací smlouvu měl v části, kterou bylo zřízeno věcné břemeno, za dostatečně určitou, a tedy i platnou. Zdůraznil též, že věcné břemeno bylo v jeho prospěch bez námitek zapsáno i do katastru nemovitostí.
3. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 10 C 171/2022-61, určil, že část darovací smlouvy, na jejímž základě bylo k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, bydlení, a pozemku parc. č. XY (dále jen „nemovité věci“), zřízeno ve prospěch žalovaného věcné břemeno doživotního bezplatného užívání spočívající v „doživotním bezplatném užívání jedné místnosti, WC a koupelny v prvním nadzemním podlaží, jedné místnosti, WC a koupelny v druhém nadzemním podlaží a jedné místnosti, WC a koupelny v podkroví domu č. p. XY a vedlejších staveb, právu volného pohybu po pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, vjezdu a výjezdu na tyto parcely, parkování osobních automobilů na těchto parcelách v kteroukoliv dobu, oprávnění žalovaného dle vlastního uvážení a potřeb přijímat v kteroukoliv dobu návštěv, a dále oprávnění na svůj náklad odebírat vodu, elektřinu, plyn a teplo“, je neplatná (výrok I), určil, že na nemovitých věcech nevázne věcné břemeno užívání, zřízené ve prospěch žalovaného a zapsané v katastru nemovitostí pod sp. zn. V-1548/2001-533 (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 20 799,77 Kč (výrok III).
4. Mezi účastníky řízení bylo nesporné a soud prvního stupně z darovací smlouvy ze dne 25. 10. 2001 též zjistil, že žalovaný s manželkou darovali nemovité věci svému synovi a jeho manželce. V darovací smlouvě bylo ujednáno zřízení věcného břemene ve prospěch dárců ve znění výše citovaném. Z usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 13. 1. 2021, č. j. 067 EX 500003/20-45, nesporných tvrzení účastníků a výpisu z katastru nemovitostí dále zjistil, že vlastnicí nemovitých věcí, na kterých vázne věcné břemeno, je od právní moci příklepu žalobkyně. Jediným oprávněným z věcného břemene je v současnosti žalovaný, neboť jeho manželka (a druhá původně oprávněná z věcného břemene) již zemřela. Z fotografií nemovitostí zjistil, že předmětný dům (rozsáhlá vila) má v každém patře velké množství místností (pokojů).
5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel s ohledem na § 151n, § 151o a § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného kde dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), při použití přechodného ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že smluvní ujednání o věcném břemenu je v textu „doživotní bezplatné užívání jedné místnosti v každém patře“ zásadně neurčité, pokud bylo zjištěno, že předmětný dům má v každém patře mnoho pokojů. Nová vlastnice nemovitých věcí proto nemůže vědět, čeho se zapsané věcné břemeno přesně týká. Jazykovým a logickým výkladem obsahu ujednání o věcném břemeni tak dospěl k závěru, že je pro neurčitost neplatné ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť jeho nejasná a neurčitá formulace umožňuje žalovanému užívání všech (jakékoli) místnosti v každém patře domu, což ohrožuje výkon vlastnického práva žalobkyně. Odkázal též na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010 (který je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), podle kterého je nezbytné vzhledem k tomu, že věcné břemeno představuje věcné právo působící proti všem, tedy i proti právním nástupcům povinné osoby, aby část budovy, které se věcné břemeno má týkat, byla ve smlouvě vymezena tak, aby i třetím osobám bylo zjevné, čeho se týká. Neurčitost ujednání by přitom bylo možné překonat například odkazem na nějaký náčrtek, plánek, geometrický plán a podobně, který by byl přílohou smlouvy. Žalovaný ale žádný takový dokument (listinu) nepředložil. Předložil pouze náčrtek jím vyhotovený v průběhu řízení bez důkazní hodnoty. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení soud prvního stupně shledal v tom, že žalobkyně nemůže nemovité věci ve svém vlastnictví řádně užívat, přičemž pravomocný rozsudek soudu bude podkladem pro výmaz předmětného věcného břemene z katastru nemovitostí.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že část darovací smlouvy, na jejímž základě bylo k nemovitým věcem zřízeno ve prospěch žalovaného věcné břemeno doživotního bezplatného užívání, je neplatná [výrok I písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II [výrok I písm. b)], a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Za podstatné považoval, že žalobkyně je na základě usnesení soudního exekutora o příklepu novou vlastnicí nemovitých věcí a v katastru nemovitostí je ve vztahu k nim zapsáno věcné břemeno užívání ve prospěch žalovaného, které bylo zřízeno darovací smlouvou se zřízením věcného břemene ze dne 25. 10. 2001. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti části darovací smlouvy, na jejímž základě bylo zřízeno ve prospěch žalovaného předmětné věcné břemeno, neboť žalobkyně se může v tomto rozsahu domáhat přímo určení neexistence zapsaného věcného břemene, což ostatně v projednávané věci také činí. Naproti tomu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neexistence věcného břemene, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení a v otázce neplatnosti zřízení věcného břemene se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Toliko doplnil, že sporné formulace smluvního ujednání o zřízení věcného břemene neumožňují bez dalšího (například bez plánu, který by byl součástí smlouvy, nebo by na něj smlouva odkazovala) komukoli zjistit, v jakém konkrétním rozsahu má žalovaný právo užívat nemovitosti žalobkyně, a to především z toho důvodu, že dům má na každém podlaží několik místností. Ze smlouvy a katastru nemovitostí tak není zřejmé, kterou konkrétní místnost na každém podlaží by měl mít žalovaný doživotně a bezplatně k dispozici, což vede k závěru, že posuzované věcné břemeno bylo zřízeno neplatně. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti výroku I písm. b) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že je třeba „vyřešit otázku hmotného a/nebo procesního práva odlišným způsobem“, než ji vyřešil odvolací soud, případně je třeba „vyřešit otázku hmotného a/nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s tím navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku v rozsahu výroku I písm. b), neboť jeho neprodleným výkonem by mu hrozila závažná újma.
9. Žalovaný uvádí, že vůlí dárců z darovací smlouvy ze dne 25. 10. 2001 bylo bezúplatně převést nemovité věci v jejich vlastnictví na své potomky a oproti tomuto daru se obdarovaní zavázali svým rodičům zajistit doživotní bezplatné bydlení. Vyjadřuje přesvědčení, že dotčené věcné břemeno je dostatečně specifikované, což jistě platilo v době, kdy bylo zřizováno. Poukazuje na to, že fakticky využívá pouze jednu místnost, WC a koupelnu v prvním nadzemním podlaží a totéž v druhém nadzemním podlaží a též kuchyni jako příslušenství a že místnost v podkroví užívána není, neboť v ní není zprovozněno topení a neteče voda. Má za to, že v době sepisu listiny o zřízení věcného břemene nebylo třeba takovou listinu doplňovat například geometrickým plánem se znázorněním a zaměřením věcného břemene. K tomu cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010 (v dovolání byla nesprávně uvedena sp. zn. „2 Cdo 3774/2010“ – poznámka Nejvyššího soudu), podle kterého, pokud by byl rozsah věcného břemene vztahujícího se k části věci vymezen v listině o právním úkonu slovně zcela určitě, nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. skutečnost, že nebyl pořízen geometrický plán s vyznačením části, jíž se věcné břemeno týká.
10. Nebyly-li podle soudů nižších stupňů v rámci zřizovaného věcného břemene dostatečně specifikovány konkrétní místnosti k užívání, žalovaný soudům obou stupňů též vytýká, že se nezabývaly tím, že další specifikace zřizovaného věcného břemene (jak bylo ujednání výše citováno) byla zcela dostatečná. Formuluje otázku, zda je možné pohlížet na zřizované věcné břemeno jako na neurčité v celém jeho rozsahu, pokud je posouzeno jako neurčité pouze z části. Podle žalovaného na věcné břemeno nelze v takové situaci nahlížet jako na neurčité v celém rozsahu.
11. Žalovaný dále v dovolání připomíná, že v rámci dražby bylo věcné břemeno oceněno, což by u neurčitého věcného břemena nebylo možné, a že bylo řádně zapsáno v katastru nemovitostí. Pokud stát deklaroval jeho platnost a správnost, následným soudním konstatováním jeho neexistence podle žalovaného došlo k omezení jeho vlastnického práva (za to považuje též nárok plynoucí z věcného břemene) v rozporu s ústavním právem uvedeným v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť takové omezení je umožněno pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Tvrdí též, že ke dni podání žaloby neexistoval naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, zda tu právo je nebo není, neboť žalobkyně takto jednala účelově v návaznosti na žádost žalovaného, aby nebyl porušován jeho nárok na dodávku vody v dotčených nemovitých věcech. Podle žalovaného též žalobkyně obchází zákon, když od počátku jejího zájmu o koupi nemovitých věcí věděla o existenci věcného břemene, o jeho hodnotu též byla nižší kupní cena v dražbě, a pokud by věcné břemeno platně nevzniklo, nemohla řádně proběhnout ani dražba nemovitých věcí. Nad rámec uvedeného žalovaný vyjádřil nesouhlas s aplikací judikátů uvedených nejen v žalobě ohledně určitosti vymezení věcného břemene, které by se podle něj měly vztahovat jen na věcná břemena vznikající po jejich vyhlášení.
12. Žalobkyně ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout pro nedůvodnost. Má za to, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou, podle které není třeba doplňovat listinu zřizující věcné břemeno k části věci při jejím sepisu geometrickým plánem se znázorněním a zaměřením věcného břemene pouze tehdy, pokud byl rozsah věcného břemene vymezen v listině slovně zcela určitě. To v projednávané věci nenastalo, neboť rozsah věcného břemene nebyl ve smlouvě vymezen zcela určitě. I další dovolací námitky považuje za nedůvodné či irelevantní. Dovolání podle ní nesplňuje ani formální požadavky vyžadované zákonem. III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. Může-li být dovolání přípustné jenom podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přitom přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části. Má- li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Má-li tedy být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž především pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
17. Těmto požadavkům žalovaný v posuzované věci nedostál ve vztahu k námitkám o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně pro účelovost jejího jednání, o omezení „vlastnického práva“ žalovaného v rozporu s ústavním právem uvedeným v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, o obcházení zákona žalobkyní v souvislosti s dražbou, v níž byla kupní cena nemovitých věcí snížena o hodnotu věcného břemene, a k nesouhlasu s aplikací judikaturních rozhodnutí na věcná břemena vzniklá před jejich vyhlášením. Tyto dovolací námitky neobsahují řádné vymezení konkrétní právní otázky, jíž by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci a jíž má žalovaný za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
18. Vymezil-li žalovaný v dovolání předpoklad jeho přípustnosti i formulací, že je třeba „vyřešit otázku hmotného a/nebo procesního práva odlišným způsobem, nežli tak učinil Krajský soud v Ústí nad Labem“, tj. že právní otázka vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozsudku má být jinak posouzena dovolacím soudem, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak se patrně mylně domnívá žalovaný, že dovolací soud má posoudit jinak právní otázku vyřešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.).
19. Z dovolací argumentace ve které žalovaný namítá, že věcné břemeno bylo dostatečně specifikované v době svého zřízení, a ve které dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010, s tvrzením, že nebylo nutné doplňovat listinu zřizující věcné břemeno při jejím sepisu geometrickým plánem se znázorněním a zaměřením věcného břemene, je zřejmé, že takto žalovaný v dovolání zpochybňuje též řešení otázky (ne)určitosti písemného právního úkonu, kterým bylo v roce 2001 zřízeno předmětné věcné břemeno, odvolacím soudem, tj. že má za to, že odvolací soud při řešení otázky určitosti tohoto právního úkonu postupoval v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím. Pro řešení této otázky je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. též pro řešení otázky, zda je možné pohlížet na zřizované věcné břemeno jako na neurčité (a tudíž i neplatné, jak z jeho neurčitosti dovodil odvolací soud) v celém jeho rozsahu, pokud je posouzena jako neurčitá pouze část smluvního ujednání, kterým bylo věcné břemeno zřízeno. Tuto otázku žalovaný považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V judikatuře Nejvyššího soudu však tato otázka již byla vyřešena ve vztahu k výkladu § 41 obč. zák. Odvolací soud se od judikaturního řešení této otázky odchýlil, což také zakládá přípustnost dovolání. IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné. K otázce (ne)určitosti věcného břemene
22. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
23. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
24. Podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec 2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (odstavec 3).
25. V (žalovaným citovaném) rozsudku ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010, Nejvyšší soud s odkazem na svou dřívější judikaturu uzavřel, že pokud by byl rozsah věcného břemene vztahujícího se k části věci vymezen v listině o právním úkonu slovně zcela určitě, nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. sama skutečnost, že nebyl pořízen geometrický plán s vyznačením části, jíž se věcné břemeno týká. Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný a určitý není jeho věcný obsah a současně neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; není postačující, že smluvním stranám je jasné, co je předmětem smlouvy. Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem.
26. V rozsudku ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2293/2023, k těmto závěrům Nejvyšší soud dodal, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (viz například nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 173/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3985/2009). Také zdůraznil, že platnost smlouvy je třeba posuzovat k okamžiku jejího uzavření (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, nebo rozsudek ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98). V tam projednávané věci bylo dohodnuto věcné břemeno bydlení v přízemí konkrétního domu s tím, že jde o užívání bytu 2+1 s příslušenstvím. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud by skutečně faktické užívání přízemí domu odpovídalo v době uzavření darovací smlouvy užívání bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím (v přízemí domu by byly v době užívání jen místnosti určené k bydlení, které by odpovídaly dispozici 2+1) a skutečně obývaný prostor v přízemí o této dispozici by tak nebylo možno zaměnit s jiným prostorem v přízemí, šlo by v dané věci v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o dostatečně určité vymezení věcného břemene bydlení.
Skutečnost, že po stavebních úpravách v přízemí domu vznikla další místnost, která byla užívána jako obytná, by na platnost ujednání o věcném břemeni neměla vliv, pokud se tak stalo po uzavření darovací smlouvy, kterou bylo věcné břemeno zřízeno.
27. V nyní posuzované věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) považoval za zásadně neurčité vymezení věcného břemene „doživotního bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“ obsažené v darovací smlouvě ze dne 25. 10. 2001 pouze na základě zjištění, že předmětný dům má v každém patře mnoho pokojů (místností). Odvolací soud se však řádně nezabýval výkladem celého právního úkonu, kterým bylo věcné břemeno zřízeno, tj. tím, zda identifikace konkrétních místností v každém patře domu, k nimž bylo zřízeno věcné břemeno užívání (a jejich nezaměnitelnost s jinými místnostmi v konkrétních patrech domu), není zjistitelná z kontextu a dalšího obsahu právního úkonu, tj. například z účelu, k němuž mělo užívání daných místností sloužit, pokud byl z dalšího obsahu právního úkonu seznatelný (zda z dalšího obsahu právního úkonu například není zřejmé, že předmětem věcného břemene mělo být užívání obytných místností vybavených topením, tj. místností, v nichž by bylo možno bydlet a odebírat teplo). V návaznosti na výše uvedené se nezabýval ani tím, zda a jaký případný počet místností v prvním a druhém nadzemním podlaží domu a v jeho podkroví, odpovídajících a způsobilých ke zjištěnému a ze smlouvy vyplývajícímu účelu doživotního bezplatného užívání, se v domě nacházel v době uzavření smlouvy. Úvahy odvolacího soudu totiž v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu vycházely pouze ze zjištění o stavu předmětného domu v současné době, a nikoliv v době uzavření smlouvy, v níž bylo věcné břemeno zřízeno.
28. Pokud tedy odvolací soud uzavřel bez řádného výkladu smlouvy, že slovní vymezení věcného břemene „doživotního bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“ v darovací smlouvě je neurčité bez současného vyhotovení geometrického plánu (či nákresu) s vyznačením části, jíž se věcné
břemeno týká, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. K otázce částečné neurčitosti (neplatnosti) právního úkonu
29. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
30. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje jenom na část právního úkonu a tuto část jde s přihlédnutím k povaze právního úkonu, jeho obsahu či vzhledem k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná pouze tato část. Jenom tehdy, není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. Pokud tedy vadu části právního úkonu nelze oddělit od jeho ostatního obsahu, což je třeba vždy dovodit výkladem z projevů vůle účastníků právního úkonu, z povahy právního úkonu, popř. z okolností, za nichž k němu došlo, jakož i z účelu, který jednající právním úkonem sledoval, bude neplatný celý právní úkon (ŠVESTKA, Jiří. Komentář k § 41. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, marg. č. 1).
31. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, v němž se mimo jiné zabýval částečnou neurčitostí věcného břemene zřízeného v darovací smlouvě, uzavřel, že soud se musí zabývat tím, zda lze neplatnou část oddělit od ostatního obsahu právního úkonu (§ 41 obč. zák.), přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon (resp. všichni účastníci vícestranného právního úkonu) sledovala. Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, se přitom uplatní interpretační zásady, které vyplývají z § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sb. rozh. obč., ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sb. rozh. obč., či ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96). Podle zásady favor negotii je přitom potřeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013).
32. V nyní posuzované věci bylo podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, v darovací smlouvě ze dne 25. 10. 2001 zřízeno věcné břemeno (též) ve prospěch žalovaného v tomto znění: „doživotní bezplatné užívání jedné místnosti, WC, a koupelny v prvním nadzemním podlaží, jedné místnosti, WC a koupelny v druhém nadzemním podlaží a jedné místnosti, WC a koupelny v podkroví domu č.p. XY a vedlejších staveb, právo volného pohybu po pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, vjezdu a výjezdu na tyto parcely, parkování osobních automobilů na těchto parcelách v kteroukoli dobu, oprávnění pro oprávněného z věcného břemene dle vlastního uvážení a potřeb přijímat v kteroukoliv dobu návštěv, a dále oprávnění na svůj náklad odebírat vodu, elektřinu, plyn a teplo“.
33. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil (neúplně a tudíž nesprávně, jak bylo uvedeno výše) jako neurčité věcné břemeno „doživotního bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“, neboť tyto formulace podle něj například bez plánu, jenž by byl součástí smlouvy či by na něj smlouva odkazovala, neumožňují komukoliv zjistit, v jakém konkrétním rozsahu má žalovaný nemovitosti žalobkyně užívat, zejména má-li dům žalobkyně více podlaží, na nichž se nachází více místností. Právě na základě tohoto závěru o neurčitosti pak bez dalšího učinil závěr o neplatnosti zřízení předmětného věcného břemene jako celku.
34. Tímto posouzením ale odvolací soud nerespektoval výše citované judikaturní závěry, neboť se nezabýval tím, zda (případná) neurčitost věcného břemene „doživotního bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“ je oddělitelná od dalších částí (dalšího obsahu) ve smlouvě vymezeného věcného břemene, které se týkalo též možností užívání některých WC a koupelen v předmětném domě, užívání vedlejších staveb a též práva volného pohybu po pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY, vjezdu a výjezdu na tyto parcely, parkování osobních automobilů na těchto parcelách v kteroukoliv dobu a dalších oprávnění žalovaného, ohledně kterých odvolací soud neučinil závěr o neurčitosti jejich vymezení.
Podrobněji se nezabýval tím, jaká byla – ve smyslu výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu – skutečná vůle stran právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení strany smlouvy sledovaly. Odvolací soud tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neposuzoval, zda v případě neurčitosti věcného břemene „doživotního bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“ mohou být zachovány jako určité a platné další části zřizovaného věcného břemene. Jeho právní posouzení neplatnosti zřízeného věcného břemene jako celku pro neurčitost jedné z jeho částí, je proto nesprávné.
35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však z obsahu spisu Nejvyšší soud nezjistil.
36. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku I písm. b) (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení). Protože důvody, pro které byla zrušena tato část rozsudku odvolacího soudu, platí i pro výrok II rozsudku soudu prvního stupně (a pro na něm závislý výrok o náhradě nákladů řízení), Nejvyšší soud zrušil v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
37. Žalovaný spolu s dovoláním navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání v přiměřené lhůtě a rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
38. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu