23 Cdo 962/2024-193
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně
SUOPELOS s.r.o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, identifikační číslo osoby
27845541, zastoupené JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Palackého 715/15, proti žalovanému O. W., zastoupenému JUDr. Radkou Konárovou,
advokátkou se sídlem v Podbořanech, Mírová 533, o určení neplatnosti právního
jednání a o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 10 C 171/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 Co 132/2023-87,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 Co
132/2023-87, ve výrocích I písm. b) a II a rozsudek Okresního soudu v Lounech
ze dne 1. 3. 2023, č. j. 10 C 171/2022-61, ve výrocích II a III se ruší a věc
se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se vůči žalovanému v řízení domáhala jednak určení, že část
darovací smlouvy, na jejímž základě bylo k nemovitým věcem ve vlastnictví
žalobkyně zřízeno věcné břemeno doživotního užívání ve prospěch žalovaného, je
neplatná, jednak určení, že na nemovitých věcech ve vlastnictví žalobkyně
nevázne věcné břemeno užívání zřízené ve prospěch žalovaného a zapsané v
katastru nemovitostí. Tvrdila, že smluvní ujednání, jímž bylo věcné břemeno
zřízeno, je neplatné pro neurčitost, neboť z něj není patrné, jaké konkrétní
části domu (místností) se týká, a brání tak žalobkyni v řádném užívání
nemovitostí. Naléhavý právní zájem na požadovaných určeních spatřovala v tom,
že žalovaný zatížené nemovité věci užívá, a tím omezuje její vlastnické právo,
přičemž rozsudek o určovací žalobě poslouží jako podklad pro výmaz věcného
břemene z katastru nemovitostí, čímž bude odstraněna nejistota v právním poměru
žalobkyně a žalovaného.
2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Darovací smlouvu měl v části,
kterou bylo zřízeno věcné břemeno, za dostatečně určitou, a tedy i platnou.
Zdůraznil též, že věcné břemeno bylo v jeho prospěch bez námitek zapsáno i do
katastru nemovitostí.
3. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 10 C
171/2022-61, určil, že část darovací smlouvy, na jejímž základě bylo k pozemku
parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, bydlení, a pozemku parc.
č. XY (dále jen „nemovité věci“), zřízeno ve prospěch žalovaného věcné břemeno
doživotního bezplatného užívání spočívající v „doživotním bezplatném užívání
jedné místnosti, WC a koupelny v prvním nadzemním podlaží, jedné místnosti, WC
a koupelny v druhém nadzemním podlaží a jedné místnosti, WC a koupelny v
podkroví domu č. p. XY a vedlejších staveb, právu volného pohybu po pozemku
parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, vjezdu a výjezdu na tyto parcely,
parkování osobních automobilů na těchto parcelách v kteroukoliv dobu, oprávnění
žalovaného dle vlastního uvážení a potřeb přijímat v kteroukoliv dobu návštěv,
a dále oprávnění na svůj náklad odebírat vodu, elektřinu, plyn a teplo“, je
neplatná (výrok I), určil, že na nemovitých věcech nevázne věcné břemeno
užívání, zřízené ve prospěch žalovaného a zapsané v katastru nemovitostí pod
sp. zn. V-1548/2001-533 (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 20 799,77 Kč (výrok III).
4. Mezi účastníky řízení bylo nesporné a soud prvního stupně z darovací
smlouvy ze dne 25. 10. 2001 též zjistil, že žalovaný s manželkou darovali
nemovité věci svému synovi a jeho manželce. V darovací smlouvě bylo ujednáno
zřízení věcného břemene ve prospěch dárců ve znění výše citovaném. Z usnesení
soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne
13. 1. 2021, č. j. 067 EX 500003/20-45, nesporných tvrzení účastníků a výpisu z
katastru nemovitostí dále zjistil, že vlastnicí nemovitých věcí, na kterých
vázne věcné břemeno, je od právní moci příklepu žalobkyně. Jediným oprávněným z
věcného břemene je v současnosti žalovaný, neboť jeho manželka (a druhá původně
oprávněná z věcného břemene) již zemřela. Z fotografií nemovitostí zjistil, že
předmětný dům (rozsáhlá vila) má v každém patře velké množství místností
(pokojů).
5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel s ohledem na § 151n, §
151o a § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, zrušeného kde dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), při
použití přechodného ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
že smluvní ujednání o věcném břemenu je v textu „doživotní bezplatné užívání
jedné místnosti v každém patře“ zásadně neurčité, pokud bylo zjištěno, že
předmětný dům má v každém patře mnoho pokojů. Nová vlastnice nemovitých věcí
proto nemůže vědět, čeho se zapsané věcné břemeno přesně týká. Jazykovým a
logickým výkladem obsahu ujednání o věcném břemeni tak dospěl k závěru, že je
pro neurčitost neplatné ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť jeho nejasná a
neurčitá formulace umožňuje žalovanému užívání všech (jakékoli) místnosti v
každém patře domu, což ohrožuje výkon vlastnického práva žalobkyně. Odkázal též
na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo
3774/2010 (který je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), podle kterého je
nezbytné vzhledem k tomu, že věcné břemeno představuje věcné právo působící
proti všem, tedy i proti právním nástupcům povinné osoby, aby část budovy,
které se věcné břemeno má týkat, byla ve smlouvě vymezena tak, aby i třetím
osobám bylo zjevné, čeho se týká. Neurčitost ujednání by přitom bylo možné
překonat například odkazem na nějaký náčrtek, plánek, geometrický plán a
podobně, který by byl přílohou smlouvy. Žalovaný ale žádný takový dokument
(listinu) nepředložil. Předložil pouze náčrtek jím vyhotovený v průběhu řízení
bez důkazní hodnoty. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení soud prvního
stupně shledal v tom, že žalobkyně nemůže nemovité věci ve svém vlastnictví
řádně užívat, přičemž pravomocný rozsudek soudu bude podkladem pro výmaz
předmětného věcného břemene z katastru nemovitostí.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil
výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že
část darovací smlouvy, na jejímž základě bylo k nemovitým věcem zřízeno ve
prospěch žalovaného věcné břemeno doživotního bezplatného užívání, je neplatná
[výrok I písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II [výrok
I písm. b)], a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně. Za podstatné považoval, že žalobkyně je na základě usnesení soudního
exekutora o příklepu novou vlastnicí nemovitých věcí a v katastru nemovitostí
je ve vztahu k nim zapsáno věcné břemeno užívání ve prospěch žalovaného, které
bylo zřízeno darovací smlouvou se zřízením věcného břemene ze dne 25. 10. 2001.
Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti části darovací smlouvy, na jejímž základě bylo
zřízeno ve prospěch žalovaného předmětné věcné břemeno, neboť žalobkyně se může
v tomto rozsahu domáhat přímo určení neexistence zapsaného věcného břemene, což
ostatně v projednávané věci také činí. Naproti tomu v části, v níž se žalobkyně
domáhala určení neexistence věcného břemene, odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení a
v otázce neplatnosti zřízení věcného břemene se zcela ztotožnil s právním
posouzením věci soudem prvního stupně. Toliko doplnil, že sporné formulace
smluvního ujednání o zřízení věcného břemene neumožňují bez dalšího (například
bez plánu, který by byl součástí smlouvy, nebo by na něj smlouva odkazovala)
komukoli zjistit, v jakém konkrétním rozsahu má žalovaný právo užívat
nemovitosti žalobkyně, a to především z toho důvodu, že dům má na každém
podlaží několik místností. Ze smlouvy a katastru nemovitostí tak není zřejmé,
kterou konkrétní místnost na každém podlaží by měl mít žalovaný doživotně a
bezplatně k dispozici, což vede k závěru, že posuzované věcné břemeno bylo
zřízeno neplatně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti výroku I písm. b) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že je třeba „vyřešit otázku
hmotného a/nebo procesního práva odlišným způsobem“, než ji vyřešil odvolací
soud, případně je třeba „vyřešit otázku hmotného a/nebo procesního práva, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Rozhodnutí odvolacího
soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl proto jeho
zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s tím navrhl,
aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku v rozsahu výroku I
písm. b), neboť jeho neprodleným výkonem by mu hrozila závažná újma.
9. Žalovaný uvádí, že vůlí dárců z darovací smlouvy ze dne 25. 10. 2001
bylo bezúplatně převést nemovité věci v jejich vlastnictví na své potomky a
oproti tomuto daru se obdarovaní zavázali svým rodičům zajistit doživotní
bezplatné bydlení. Vyjadřuje přesvědčení, že dotčené věcné břemeno je
dostatečně specifikované, což jistě platilo v době, kdy bylo zřizováno.
Poukazuje na to, že fakticky využívá pouze jednu místnost, WC a koupelnu v
prvním nadzemním podlaží a totéž v druhém nadzemním podlaží a též kuchyni jako
příslušenství a že místnost v podkroví užívána není, neboť v ní není
zprovozněno topení a neteče voda. Má za to, že v době sepisu listiny o zřízení
věcného břemene nebylo třeba takovou listinu doplňovat například geometrickým
plánem se znázorněním a zaměřením věcného břemene. K tomu cituje rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010 (v dovolání byla
nesprávně uvedena sp. zn. „2 Cdo 3774/2010“ – poznámka Nejvyššího soudu), podle
kterého, pokud by byl rozsah věcného břemene vztahujícího se k části věci
vymezen v listině o právním úkonu slovně zcela určitě, nemůže být důvodem
neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. skutečnost, že
nebyl pořízen geometrický plán s vyznačením části, jíž se věcné břemeno týká.
10. Nebyly-li podle soudů nižších stupňů v rámci zřizovaného věcného
břemene dostatečně specifikovány konkrétní místnosti k užívání, žalovaný soudům
obou stupňů též vytýká, že se nezabývaly tím, že další specifikace zřizovaného
věcného břemene (jak bylo ujednání výše citováno) byla zcela dostatečná.
Formuluje otázku, zda je možné pohlížet na zřizované věcné břemeno jako na
neurčité v celém jeho rozsahu, pokud je posouzeno jako neurčité pouze z části.
Podle žalovaného na věcné břemeno nelze v takové situaci nahlížet jako na
neurčité v celém rozsahu.
11. Žalovaný dále v dovolání připomíná, že v rámci dražby bylo věcné
břemeno oceněno, což by u neurčitého věcného břemena nebylo možné, a že bylo
řádně zapsáno v katastru nemovitostí. Pokud stát deklaroval jeho platnost a
správnost, následným soudním konstatováním jeho neexistence podle žalovaného
došlo k omezení jeho vlastnického práva (za to považuje též nárok plynoucí z
věcného břemene) v rozporu s ústavním právem uvedeným v čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, neboť takové omezení je umožněno pouze ve veřejném
zájmu, na základě zákona a za náhradu. Tvrdí též, že ke dni podání žaloby
neexistoval naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, zda tu právo je nebo
není, neboť žalobkyně takto jednala účelově v návaznosti na žádost žalovaného,
aby nebyl porušován jeho nárok na dodávku vody v dotčených nemovitých věcech.
Podle žalovaného též žalobkyně obchází zákon, když od počátku jejího zájmu o
koupi nemovitých věcí věděla o existenci věcného břemene, o jeho hodnotu též
byla nižší kupní cena v dražbě, a pokud by věcné břemeno platně nevzniklo,
nemohla řádně proběhnout ani dražba nemovitých věcí. Nad rámec uvedeného
žalovaný vyjádřil nesouhlas s aplikací judikátů uvedených nejen v žalobě
ohledně určitosti vymezení věcného břemene, které by se podle něj měly
vztahovat jen na věcná břemena vznikající po jejich vyhlášení.
12. Žalobkyně ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost,
případně zamítnout pro nedůvodnost. Má za to, že odvolací soud postupoval v
souladu s judikaturou, podle které není třeba doplňovat listinu zřizující věcné
břemeno k části věci při jejím sepisu geometrickým plánem se znázorněním a
zaměřením věcného břemene pouze tehdy, pokud byl rozsah věcného břemene vymezen
v listině slovně zcela určitě. To v projednávané věci nenastalo, neboť rozsah
věcného břemene nebyl ve smlouvě vymezen zcela určitě. I další dovolací námitky
považuje za nedůvodné či irelevantní. Dovolání podle ní nesplňuje ani formální
požadavky vyžadované zákonem.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. Může-li být dovolání přípustné jenom podle § 237 o. s. ř. (jako je
tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý
dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za
splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn.
30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhé
vymezení dovolacího důvodu přitom přípustnost dovolání nezakládá (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). K
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-
li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Má-li
tedy být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešené, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat
právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud
vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního
posouzení odvolacího soudu, nýbrž především pro futuro, při plnění své úlohy
zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
17. Těmto požadavkům žalovaný v posuzované věci nedostál ve vztahu k
námitkám o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně pro účelovost jejího
jednání, o omezení „vlastnického práva“ žalovaného v rozporu s ústavním právem
uvedeným v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, o obcházení zákona
žalobkyní v souvislosti s dražbou, v níž byla kupní cena nemovitých věcí
snížena o hodnotu věcného břemene, a k nesouhlasu s aplikací judikaturních
rozhodnutí na věcná břemena vzniklá před jejich vyhlášením. Tyto dovolací
námitky neobsahují řádné vymezení konkrétní právní otázky, jíž by měl dovolací
soud vyřešit právě v souzené věci a jíž má žalovaný za dosud nevyřešenou v
rozhodovací praxi dovolacího soudu.
18. Vymezil-li žalovaný v dovolání předpoklad jeho přípustnosti i
formulací, že je třeba „vyřešit otázku hmotného a/nebo procesního práva
odlišným způsobem, nežli tak učinil Krajský soud v Ústí nad Labem“, tj. že
právní otázka vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozsudku má být jinak
posouzena dovolacím soudem, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání
ustanovení § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti
dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím
soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má
dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak
se patrně mylně domnívá žalovaný, že dovolací soud má posoudit jinak právní
otázku vyřešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh.
obč.).
19. Z dovolací argumentace ve které žalovaný namítá, že věcné břemeno
bylo dostatečně specifikované v době svého zřízení, a ve které dále odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3774/2010, s
tvrzením, že nebylo nutné doplňovat listinu zřizující věcné břemeno při jejím
sepisu geometrickým plánem se znázorněním a zaměřením věcného břemene, je
zřejmé, že takto žalovaný v dovolání zpochybňuje též řešení otázky
(ne)určitosti písemného právního úkonu, kterým bylo v roce 2001 zřízeno
předmětné věcné břemeno, odvolacím soudem, tj. že má za to, že odvolací soud
při řešení otázky určitosti tohoto právního úkonu postupoval v rozporu s výše
uvedeným rozhodnutím. Pro řešení této otázky je dovolání přípustné, neboť
odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
20. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. též
pro řešení otázky, zda je možné pohlížet na zřizované věcné břemeno jako na
neurčité (a tudíž i neplatné, jak z jeho neurčitosti dovodil odvolací soud) v
celém jeho rozsahu, pokud je posouzena jako neurčitá pouze část smluvního
ujednání, kterým bylo věcné břemeno zřízeno. Tuto otázku žalovaný považoval za
dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V judikatuře Nejvyššího
soudu však tato otázka již byla vyřešena ve vztahu k výkladu § 41 obč. zák.
Odvolací soud se od judikaturního řešení této otázky odchýlil, což také zakládá
přípustnost dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
K otázce (ne)určitosti věcného břemene
22. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou
smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou
dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo
odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením);
ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným
břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
23. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
24. Podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je
třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem (odstavec 2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají
podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k
vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní
úkon určen (odstavec 3).
25. V (žalovaným citovaném) rozsudku ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo
3774/2010, Nejvyšší soud s odkazem na svou dřívější judikaturu uzavřel, že
pokud by byl rozsah věcného břemene vztahujícího se k části věci vymezen v
listině o právním úkonu slovně zcela určitě, nemůže být důvodem neplatnosti
právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. sama skutečnost, že
nebyl pořízen geometrický plán s vyznačením části, jíž se věcné břemeno týká.
Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce
srozumitelný, ale jednoznačný a určitý není jeho věcný obsah a současně
neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §
35 odst. 2 a 3 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod
sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z
textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; není postačující, že
smluvním stranám je jasné, co je předmětem smlouvy. Požadavku určitosti
vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou
listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním
stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen
zcela nezaměnitelným způsobem.
26. V rozsudku ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2293/2023, k těmto
závěrům Nejvyšší soud dodal, že základním principem výkladu smluv je priorita
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který
neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (viz například nález
Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, jenž je veřejnosti
dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na
https://nalus.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn.
22 Cdo 173/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28
Cdo 3985/2009). Také zdůraznil, že platnost smlouvy je třeba posuzovat k
okamžiku jejího uzavření (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, nebo rozsudek ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22
Cdo 2374/98). V tam projednávané věci bylo dohodnuto věcné břemeno bydlení v
přízemí konkrétního domu s tím, že jde o užívání bytu 2+1 s příslušenstvím.
Nejvyšší soud uzavřel, že pokud by skutečně faktické užívání přízemí domu
odpovídalo v době uzavření darovací smlouvy užívání bytu o velikosti 2+1 s
příslušenstvím (v přízemí domu by byly v době užívání jen místnosti určené k
bydlení, které by odpovídaly dispozici 2+1) a skutečně obývaný prostor v
přízemí o této dispozici by tak nebylo možno zaměnit s jiným prostorem v
přízemí, šlo by v dané věci v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu o dostatečně určité vymezení věcného břemene bydlení.
Skutečnost, že po stavebních úpravách v přízemí domu vznikla další místnost,
která byla užívána jako obytná, by na platnost ujednání o věcném břemeni neměla
vliv, pokud se tak stalo po uzavření darovací smlouvy, kterou bylo věcné
břemeno zřízeno.
27. V nyní posuzované věci odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) považoval za zásadně neurčité vymezení věcného břemene „doživotního
bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“ obsažené v darovací smlouvě
ze dne 25. 10. 2001 pouze na základě zjištění, že předmětný dům má v každém
patře mnoho pokojů (místností). Odvolací soud se však řádně nezabýval výkladem
celého právního úkonu, kterým bylo věcné břemeno zřízeno, tj. tím, zda
identifikace konkrétních místností v každém patře domu, k nimž bylo zřízeno
věcné břemeno užívání (a jejich nezaměnitelnost s jinými místnostmi v
konkrétních patrech domu), není zjistitelná z kontextu a dalšího obsahu
právního úkonu, tj. například z účelu, k němuž mělo užívání daných místností
sloužit, pokud byl z dalšího obsahu právního úkonu seznatelný (zda z dalšího
obsahu právního úkonu například není zřejmé, že předmětem věcného břemene mělo
být užívání obytných místností vybavených topením, tj. místností, v nichž by
bylo možno bydlet a odebírat teplo). V návaznosti na výše uvedené se nezabýval
ani tím, zda a jaký případný počet místností v prvním a druhém nadzemním
podlaží domu a v jeho podkroví, odpovídajících a způsobilých ke zjištěnému a ze
smlouvy vyplývajícímu účelu doživotního bezplatného užívání, se v domě nacházel
v době uzavření smlouvy. Úvahy odvolacího soudu totiž v rozporu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu vycházely pouze ze zjištění o stavu
předmětného domu v současné době, a nikoliv v době uzavření smlouvy, v níž bylo
věcné břemeno zřízeno.
28. Pokud tedy odvolací soud uzavřel bez řádného výkladu smlouvy, že
slovní vymezení věcného břemene „doživotního bezplatného užívání jedné
místnosti v každém patře“ v darovací smlouvě je neurčité bez současného
vyhotovení geometrického plánu (či nákresu) s vyznačením části, jíž se věcné
břemeno týká, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
K otázce částečné neurčitosti (neplatnosti) právního úkonu
29. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu.
30. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti
vztahuje jenom na část právního úkonu a tuto část jde s přihlédnutím k povaze
právního úkonu, jeho obsahu či vzhledem k okolnostem, za nichž k němu došlo,
oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná pouze tato část. Jenom tehdy,
není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na
celý právní úkon. Pokud tedy vadu části právního úkonu nelze oddělit od jeho
ostatního obsahu, což je třeba vždy dovodit výkladem z projevů vůle účastníků
právního úkonu, z povahy právního úkonu, popř. z okolností, za nichž k němu
došlo, jakož i z účelu, který jednající právním úkonem sledoval, bude neplatný
celý právní úkon (ŠVESTKA, Jiří. Komentář k § 41. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL,
Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, marg. č. 1).
31. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo
771/2005, v němž se mimo jiné zabýval částečnou neurčitostí věcného břemene
zřízeného v darovací smlouvě, uzavřel, že soud se musí zabývat tím, zda lze
neplatnou část oddělit od ostatního obsahu právního úkonu (§ 41 obč. zák.),
přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k
účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon (resp. všichni účastníci
vícestranného právního úkonu) sledovala. Pro posouzení, zda je část právního
úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, se přitom uplatní interpretační
zásady, které vyplývají z § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998
Sb. rozh. obč., ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod
číslem 67/2004 Sb. rozh. obč., či ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96).
Podle zásady favor negotii je přitom potřeba dávat přednost přístupu, který
jinak zachovává ostatní části právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013).
32. V nyní posuzované věci bylo podle skutkových zjištění, z nichž
odvolací soud vycházel, v darovací smlouvě ze dne 25. 10. 2001 zřízeno věcné
břemeno (též) ve prospěch žalovaného v tomto znění: „doživotní bezplatné
užívání jedné místnosti, WC, a koupelny v prvním nadzemním podlaží, jedné
místnosti, WC a koupelny v druhém nadzemním podlaží a jedné místnosti, WC a
koupelny v podkroví domu č.p. XY a vedlejších staveb, právo volného pohybu po
pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, vjezdu a výjezdu na tyto
parcely, parkování osobních automobilů na těchto parcelách v kteroukoli dobu,
oprávnění pro oprávněného z věcného břemene dle vlastního uvážení a potřeb
přijímat v kteroukoliv dobu návštěv, a dále oprávnění na svůj náklad odebírat
vodu, elektřinu, plyn a teplo“.
33. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil (neúplně a
tudíž nesprávně, jak bylo uvedeno výše) jako neurčité věcné břemeno
„doživotního bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“, neboť tyto
formulace podle něj například bez plánu, jenž by byl součástí smlouvy či by na
něj smlouva odkazovala, neumožňují komukoliv zjistit, v jakém konkrétním
rozsahu má žalovaný nemovitosti žalobkyně užívat, zejména má-li dům žalobkyně
více podlaží, na nichž se nachází více místností. Právě na základě tohoto
závěru o neurčitosti pak bez dalšího učinil závěr o neplatnosti zřízení
předmětného věcného břemene jako celku.
34. Tímto posouzením ale odvolací soud nerespektoval výše citované
judikaturní závěry, neboť se nezabýval tím, zda (případná) neurčitost věcného
břemene „doživotního bezplatného užívání jedné místnosti v každém patře“ je
oddělitelná od dalších částí (dalšího obsahu) ve smlouvě vymezeného věcného
břemene, které se týkalo též možností užívání některých WC a koupelen v
předmětném domě, užívání vedlejších staveb a též práva volného pohybu po
pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY, vjezdu a výjezdu na tyto parcely,
parkování osobních automobilů na těchto parcelách v kteroukoliv dobu a dalších
oprávnění žalovaného, ohledně kterých odvolací soud neučinil závěr o
neurčitosti jejich vymezení. Podrobněji se nezabýval tím, jaká byla – ve smyslu
výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu – skutečná vůle stran právního
úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení strany smlouvy sledovaly. Odvolací
soud tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neposuzoval,
zda v případě neurčitosti věcného břemene „doživotního bezplatného užívání
jedné místnosti v každém patře“ mohou být zachovány jako určité a platné další
části zřizovaného věcného břemene. Jeho právní posouzení neplatnosti zřízeného
věcného břemene jako celku pro neurčitost jedné z jeho částí, je proto
nesprávné.
35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení
však z obsahu spisu Nejvyšší soud nezjistil.
36. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku I písm. b) (včetně závislého výroku o náhradě
nákladů řízení). Protože důvody, pro které byla zrušena tato část rozsudku
odvolacího soudu, platí i pro výrok II rozsudku soudu prvního stupně (a pro na
něm závislý výrok o náhradě nákladů řízení), Nejvyšší soud zrušil v uvedeném
rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
37. Žalovaný spolu s dovoláním navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného
výroku rozhodnutí odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z
nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší
soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání v přiměřené lhůtě a
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu
žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím
o dovolání stal bezpředmětným.
38. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu