28 Cdo 3985/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobců a) A. H. a b) H. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) F.
B. a 2) I. B., zastoupeným advokátkou, o částku 400.872,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 12/2008, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2009, č. j. 17 Co 287/2008 –
310, takto
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovoláním proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 5. 2008, č. j. 3C 12/2008 – 273,
jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno
přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolateli vznesené
námitky a otázky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Konkrétně dovolatelé v dovolání ze dne 20. 8. 2009 namítali, že
rozsudek odvolacího soudu je nejasný a chaotický, když z jeho některých částí
není zcela jasné, se kterými právními názory se soud ztotožnil a které naopak
odmítl, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Dovolatelé své obsáhlé dovolání shrnuli do následujících otázek, které dle
jejich názorů mají po právní stránce zásadní právní význam:
Zda je k platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle ust. § 3 odst. 2
zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném
před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990
Sb.“) zapotřebí předchozí souhlas a zda jeho nedostatek způsobuje absolutní
neplatnost smlouvy?
Který orgán je k vydání takového souhlasu příslušný?
Zda je takový souhlas správním rozhodnutím a jaké musí mít náležitosti?
Zda musí souhlas jednoznačně identifikovat strany budoucího smluvního vztahu?
Jaký je okruh oprávněných žadatelů o takový souhlas?
Zda je u souhlasu fikcí nutno, aby podaná žádost jednoznačně identifikovala
strany budoucího smluvního vztahu?
Zda může souhlas nastat fikcí, pokud žádost byla podána neoprávněnou osobou,
nebo pokud neobsahuje jednoznačnou identifikaci stran budoucí nájemní smlouvy
či jednoznačnou identifikaci pronajímaného prostoru?
K námitce ad a) týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu
Rozhodnutí odvolacího soudu není sice zcela srozumitelné, nicméně se není možno
ztotožnit s názorem dovolatelů, že by rozsudek odvolacího soudu byl natolik
nejasný a chaotický, že by byl nepřezkoumatelný. Z rozsudku lze vyložit, ze
kterých skutkových zjištění soud vycházel, se kterými právními názory se soud
ztotožnil a které naopak odmítl.
Odvolací soud tak vycházel z prokázaných skutečností, že Městský úřad ve
Vyškově – odbor služeb na schůzi městské rady konané dne 3. 12. 1992 doporučil
Městské radě vyhovět žádosti žalovaného týkající se prodloužení nájemní
smlouvy na nebytové prostory. Městská rada na této schůzi následně žádost
žalovaného usnesením schválila. Odvolací soud se dále zabýval platností
smlouvy. Smlouva dle jeho názoru byla platně uzavřena jednak proto, že souhlas
podle ust. § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. byl dán výše zmíněným usnesením
rady města, navíc dle názoru odvolacího soudu by ani případná absence souhlasu
nezpůsobovala neplatnost nájemní smlouvy.
K otázce ad b) týkající se absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu
absence souhlasu podle ust. § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb.
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. se nebytové prostory pronajímají k
účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu
a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Pokud
národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že
souhlas byl udělen.
Podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu
národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3,
je neplatná.
Judikatura Nejvyššího soudu byla sjednocena rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, sp.
zn. 31 Cdo 1895/2002 (publikovaném ve Sb. r. s., číslo sešitu 1/2005, označ. ve
Sbírce 7/2005; v Soudní judikatuře, číslo sešitu 4/2004, ozn. ve SJ 68/2004).
Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia NS
náležitostí právního úkonu je mimo jiné i dovolenost jeho předmětu, tj.
požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se
dobrým mravům, jinak jde o právní úkon absolutně neplatný (§ 39 obč. zák.).
Dovolenost předmětu právního úkonu je přitom nutno posuzovat podle právního
stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že následně
došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní
úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v § 39 obč. zák.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo
586/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 3,
C 266, str. 75 a násl.). Účinky absolutní neplatnosti právního úkonu totiž
působí definitivně a neplatnost trvá, i když z hlediska následné právní úpravy
by zde důvod neplatnosti nebyl. Velký senát NS dále uzavřel, že smlouva o nájmu
nebytových prostor, uzavřená (před 3. 12. 1999) bez předchozího souhlasu
obecního úřadu, je absolutně neplatná (§ 3 odst. 2, věta druhá a třetí, odst. 4
zákona č. 116/1990 Sb., § 39 obč. zák.). Okolnost, že uvedené ustanovení zákona
č. 116/1990 Sb., vyžadující tento souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní
smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění
právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly.
Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04, je
citovaný rozsudek velkého senátu založen na racionálním a logicky zcela
přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném
koherentním základě…
Odvolací soud vycházel při posuzování absence souhlasu obecního úřadu z
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, v
nichž dovolací soud dospěl k závěru, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových
prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního
úřadu podle ust. § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. je v rozporu se zásadou
rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Ačkoliv odvolací soud opřel svou
argumentaci o rozhodnutí, jež ve své podstatě byla nahrazena výše zmíněným
rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. 1. 2004, sp. zn.
31 Cdo 1895/2002, rozhodl přesto s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího
soudu ČR a Ústavného soudu správně.
Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03 vytkl Nejvyššímu
soudu přílišný formalismus. Dle Ústavního soudu nelze souhlasit s tím, že by
byl tento souhlas nutný i v případě, že je to právě obec, která vystupuje na
straně pronajímatele, a to proto, že akceptací takového právního názoru by
Ústavní soud v rozporu s tím, co má za povinnost chránit, podporoval přepjatý
právní formalismus vylučující ve svých důsledcích ústavně konformní výklad
obyčejného práva, přičemž výlučně takovýto výklad naplňuje jeden ze stěžejních
principů demokratického právního státu. Opačný právní názor Nejvyššího soudu
jím vyslovený v citovaném rozsudku považuje Ústavní soud za zcela absurdní a
vymykající se chápání práva jakožto prostředku k nalezení spravedlnosti, a
nikoli prostředku k zatemnění toho, co jest (nebo by alespoň mělo být)
uživatelům práva (v dané věci účastníkům občanskoprávního vztahu vzešlého z
nájemní smlouvy), byť v základních rysech úpravy natolik jasné, aby pokud možno
mezi nimi ke sporům nedocházelo, a pokud pak ke sporu dojde, mohlo přivodit
uplatněním výlučně formální obezličky ztrátu povinnosti jednoho z účastníků
smlouvy dle smlouvy plnit.
Na nález Ústavního soudu reaguje i aktuální judikatura Nejvyššího soudu ČR
(srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3233/2006; usnesení NS
ČR ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1731/2006), dle které v případě, že
pronajímatelem nebytových prostor byla obec, bylo by přepjatým formalismem
vyžadovat ještě její předchozí souhlas s uzavřením nájemní smlouvy ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť by se jednalo o
nadbytečnou ochranu „pronajímatele“.
Je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 10.06.2005, sp. zn. I.ÚS
625/03, dle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu,
který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován
princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená
společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy
výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád,
prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného
principu právního. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy
právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy
preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti
smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud, ačkoliv své rozhodnutí opřel o
odklizenou judikaturu, meritorně rozhodl správně, když dospěl k závěru, že ani
případná absence souhlasu dle ust. § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. by
nezpůsobovala neplatnost nájemní smlouvy.
K otázce ad c) až h) týkajících se náležitostí souhlasu podle ust. § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb.
Jak bylo objasněno výše, v případě, že pronajímatelem nebytových prostor byla
obec, bylo by přepjatým formalismem vyžadovat ještě její předchozí souhlas s
uzavřením nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb., neboť by se jednalo o nadbytečnou ochranu „pronajímatele“.
Vyřešení právních otázek vztahujících se k souhlasu podle ust. st. § 3 odst. 2
zák. č. 116/1990 Sb. je tak v posuzovaném případě, kdy souhlas není nutný,
zcela irelevantní a Nejvyšší soud se jimi v souladu se zásadou hospodárnosti
nezabýval.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách
http://nalus.usoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků
soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou
účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního
stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu