22 Cdo 2293/2023-162
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) I. R. a
b) M. R., obou zastoupených Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v
Berouně, Husovo náměstí 44/31, proti žalovanému P. Š., zastoupenému Mgr.
Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská 170/3, o určení
neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C
150/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
4. 2023, č. j. 23 Co 57/2023-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 23 Co 57/2023-138,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. 1. 2023, č. j. 4 C 150/2021-112, určil, že věcné břemeno doživotního
užívání pro žalovaného spočívající v oprávnění žalovaného doživotně a bezplatně
užívat byt 2+1 s příslušenstvím v přízemí rodinného domku č. p. XY, část obce
XY, založené smlouvou darovací a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 1.
12. 2012, neexistuje (výrok I), v části týkající se určení neexistence věcného
břemene doživotního užívání pro žalovaného spočívající ve spoluužívání pozemků
p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemků p. č. XY, XY, XY,
XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18.
4. 2023, č. j. 23 Co 57/2023-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I tak, že žalobu na určení, že věcné břemeno doživotního užívání pro
žalovaného spočívající v oprávnění žalovaného doživotně a bezplatně užívat byt
2+1 s příslušenstvím v přízemí rodinného domku č. p. XY, část obce XY, založené
smlouvou darovací a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 1. 12. 2012,
neexistuje, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně o tom, že žalovaný uzavřel 1. 12. 2012 se svou dcerou smlouvu,
kterou jí daroval dům č. p. XY na pozemku parc. č. st. XY a přilehlé pozemky v
katastrálním území XY. V darovací smlouvě bylo ve prospěch žalovaného zřízeno
věcné břemeno bezplatného doživotního užívání „bytu 2+1 s příslušenstvím v
přízemí rodinného domu č. p. XY“ a spoluužívání převáděných pozemků. Uvedené
věcné břemeno bylo zapsáno do katastru nemovitostí, jako vlastníci předmětných
nemovitostí jsou v katastru nemovitostí uvedeni žalobci. V přízemí rodinného
domu č. p. XY se nacházejí tři pokoje, kuchyň, chodba, schodiště a koupelna, v
tomto dispozičním uspořádání bylo přízemí domu již v době uzavření předmětné
smlouvy.
4. Vymezení rozsahu věcného břemene doživotního užívání pomocí označení
„byt 2+1 s příslušenstvím v přízemí“ konkrétního domu považuje odvolací soud za
„nepochybné každému“, neboť v české společnosti je dispozice bytu vymezena
počtem obytných místností + počtem kuchyní a příslušenstvím se míní vedlejší
místnosti a prostory sloužící k tomu, aby byly s bytem užívány, což odpovídá i
zákonné definici. Je tedy nepochybné, že žalovanému přísluší užívat v přízemí
domu dva pokoje, kuchyň, chodbu a koupelnu. Odvolací soud poukázal na potřebu
priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, a dospěl k závěru, že
neurčitost vymezení věcného břemene nemůže být v dané věci dána jen tím, že v
přízemí domu jsou místnosti tři, nikoli dvě. Pokud by snad vznikly pochybnosti,
které dvě ze tří místností je žalovaný oprávněn užívat, není dle názoru
odvolacího soudu vyloučeno, aby volbu provedli žalobci jako povinní z věcného
břemene. Odkázal přitom na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
3833/2012, které lze vzhledem k obecné úpravě vzniku věcného břemene cesty i
věcného břemene bydlení v § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), vztáhnout i na posuzovaný případ. Použitelné
naopak není rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3774/2010, na které
poukazovali žalobci, neboť řeší jinou skutkovou situaci.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání.
6. Přípustnost dovolání spatřují žalobci v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se řízení končí, spočívá na řešení právní otázky, při které se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za
nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že vymezení věcného břemene užívání
v domě, ve kterém nejsou vymezeny bytové jednotky a v jehož přízemí se kromě
kuchyně, chodby, schodiště a koupelny nacházejí 3 místnosti, tak, že žalovaný
má k dispozici byt 2+1 s příslušenstvím, je formulací, ze které je nepochybně
každému (tedy nejen účastníkům smlouvy) srozumitelné a nepochybné, že mu v
přízemí náleží užívat dva pokoje, kuchyň, chodbu a koupelnu, a že pokud by snad
byly pochybnosti ohledně určení, které dvě ze tří místností má žalovaný užívat,
není vyloučeno, aby volbu provedli žalobci jako povinní z věcného břemene.
Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3833/2012
považují žalobci za nepřípadný, neboť se týká zřízení věcného břemene cesty
přes určitý pozemek jako celek, kde nebylo pouze sjednáno, kudy cesta vede. V
dané věci šlo ale o věcné břemeno, kterým nebyl zatížen celý dům nebo celé jeho
přízemí. Namítají, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií,
písemný projev vůle by tedy neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu
ani u osob, které nejsou účastníky smluvního vztahu. Určitost projevu musí
proto být dána obsahem listiny, v níž je zaznamenána. Pokud má dojít k omezení
vlastnického práva zřízením věcného břemene jen co do části věci, musí být tato
část věci konkrétně označena a vymezena. Poukazují dále na to, že odvolací soud
vyšel ze zjištění, že v přízemí domu č. p. XY se již v době uzavření předmětné
smlouvy 1. 12. 2012 nacházely tři pokoje, kuchyň, chodba, schodiště a koupelna.
Ani svědkyně Š., která věcné břemeno žalovanému zřídila, nevěděla, co je bytem
2+1 myšleno, a nebyla schopna vymezit, které místnosti je žalovaný oprávněn
užívat, žalovaný svá tvrzení o počtu pokojů v přízemí domu a o jejich užívání v
průběhu řízení měnil. Žalobci mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nejen překvapivé, ale také v rozporu se závěry Nejvyššího soudu o potřebě
určitého vymezení věcného břemene, které jsou obsaženy v jeho rozhodnutích sp.
zn. 22 Cdo 507/2001 a sp. zn. 3 Cdon 277/96. Odkazují dále na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2927/2011, sp. zn. 33 Odo 311/2001, sp. zn. 26
Cdo 3955/2008 a sp. zn. 26 Cdo 3358/2009 a na tam uvedené závěry k určitosti
obsahu právního úkonu, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná
forma. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
7. Žalovaný k dovolání uvedl, že v průběhu řízení učinil nesporným, že v
době uzavření smlouvy byly v domě tři místnosti, sporné bylo, zda šlo o
místnosti obyvatelné, neboť jeden z nynějších pokojů sloužil v té době jako
chlév. Vymezení věcného břemene označením byt 2+1 v přízemí domu bylo proto
naprosto určité. Smlouvu nechala vypracovat jeho dcera, té proto muselo být
zřejmé, co je bytem 2+1 myšleno. O věcném břemeni byli žalobci informování již
při koupi nemovitostí v prosinci 2014, o tom, že o rozsahu věcného břemene
neměli pochybnosti, svědčí i nerušené vykonávání práva odpovídajícího věcnému
břemeni po dobu dalších téměř 7 let. Poukazoval také na § 1258 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a na zásadu materiální
publicity zakotvenou v § 980 odst. 2 o. z. Navrhoval, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobců zamítl.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při svém rozhodnutí od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
11. Platnost smlouvy je v souladu s § 3028 odst. 2 o. z. třeba posuzovat
podle občanského zákoníku účinného v době uzavření smlouvy.
12. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou
smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou
dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo
odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením);
ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným
břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
13. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
14. Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po
jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný a určitý není jeho věcný obsah a
současně neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel
podle § 35 odst. 2, 3 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena
pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle
vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; není
postačující, že smluvním stranám je jasné, co je předmětem smlouvy (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005,
dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
www.nsoud.cz).
15. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26.
1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, dostupný na nalus.usoud.cz, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 173/2021, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3985/2009).
16. Pokud by byl rozsah věcného břemene vztahujícího se k části věci
vymezen v listině o právním úkonu slovně zcela určitě, nemůže být důvodem
neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. sama skutečnost, že
nebyl pořízen geometrický plán s vyznačením části, jíž se věcné břemeno týká
(srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
1985, Cpj 312/85, uveřejněné pod č. 28/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000,
dostupném na nalus.usoud.cz, uvedl, že u nedostatků v označení právního úkonu
je nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu
úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto
předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo
zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním
skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn.
18. V dané věci bylo dohodnuto věcné břemeno bydlení v přízemí domu č.
p. XY s tím, že jde o užívání bytu 2+1 s příslušenstvím. Žalovaný tvrdí, že v
přízemí domu byly v době užívání jen místnosti určené k bydlení, které
odpovídaly dispozici 2+1 s příslušenstvím, jiné obytné místnosti v přízemí domu
nebyly a přízemí bylo v té době jako byt o dispozici 2+1 také fakticky užíváno.
Pokud by skutečně faktické užívání přízemí domu matkou žalovaného, případně
žalovaným, odpovídalo v době uzavření darovací smlouvy užívání bytu o velikosti
2+1 s příslušenstvím a skutečně obývaný prostor v přízemí o této dispozici by
tak nebylo možno zaměnit s jiným prostorem v přízemí, šlo by v dané věci v
souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o
dostatečně určité vymezení věcného břemene bydlení.
19. Skutečnost, že po stavebních úpravách v přízemí domu vznikla další
místnost, která byla užívána jako obytná, by na platnost ujednání o věcném
břemeni neměla vliv, pokud se tak stalo po uzavření darovací smlouvy, kterou
bylo věcné břemeno zřízeno. Platnost smlouvy je totiž třeba posuzovat k
okamžiku jejího uzavření (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5.
2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98).
20. Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že každému je zřejmé,
co se rozumí bytem 2+1 a že byt 2+1, který je žalovaný oprávněn užívat, se
nachází v přízemí domu, ve kterém je možné vymezit jen jeden byt o takové
dispozici. Považuje přitom za nerozhodné, pokud nebylo ujednáno, které dva ze
tří pokojů je spolu s kuchyní a příslušenstvím žalovaný oprávněn užívat, neboť
volbu mohou v případě potřeby provést žalobci jako povinné osoby.
21. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3833/2012, z jehož závěrů odvolací soud vyšel, se však týkal věcného břemene
cesty. Přestože samotným průchodem nebo průjezdem je obvykle fakticky zasažena
jen část pozemku, lze platně sjednat věcné břemeno cesty přes určitý pozemek i
bez vymezení toho, kudy cesta vede. Chybí-li úmluva stran, je na zavázané
osobě, aby prostor k přiměřenému výkonu práva cesty určila, neboť vzhledem k
tomu, že povinný z věcného břemene má být zatěžován co nejméně, lze libovolně
procházet a projíždět kdekoli po zatíženém pozemku jedině v případě, že to bylo
ujednáno. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 23. 6.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3158/2014, které se týkalo věcného břemene uložení a
vedení elektrické přípojky přes určitý pozemek. Přestože je tedy zatížen celý
pozemek, samotný výkon práva cesty nebo vedení elektrické přípojky může
zavázaná osoba omezit jen na určitou část pozemku.
22. Na rozdíl od věcného břemene cesty či vedení elektrické přípojky je
však věcné břemeno užívání bytu, není-li stanoveno jinak, výlučné (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015) a
fakticky zasahuje do celého prostoru, který má být věcným břemenem zatížen. V
takovém prostoru, který je věcným břemenem užívání zatížen, nelze samotný výkon
práva bydlení omezovat jen na část prostoru tak, aby byl povinný z věcného
břemene zatížen co nejméně. Nemá-li tedy být výkonem věcného břemene bydlení
zatížena celá nemovitost (dům nebo bytová jednotka), tak jako tomu bylo v
řešené věci, je třeba prostor určený k užívání dostatečně určitě vymezit.
23. V dané věci nebylo třeba řešit otázku určitosti ujednání o věcném
břemeni, kterým je zatížena celá nemovitost, přestože tomu odpovídající právo
je fakticky vykonáváno jen na části takové nemovitosti, tedy otázku řešenou v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012, ale
otázku určitosti výslovného vymezení části nemovitosti, kterou je žalovaný
oprávněn k bydlení užívat. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 3833/2012, se proto v dané věci neuplatní.
24. Odvolací soud se nezabýval tím, zda se v přízemí domu č. p. XY
nacházel v době uzavření darovací smlouvy nezaměnitelný prostor, který odpovídá
vymezení věcného břemene v této smlouvě, neboť to nepovažoval za právně
významné. Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení
věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
25. Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení.
26. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán
(§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu