26 Cdo 3955/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce B O N A Litvínov, s. r. o., se sídlem Litvínov,
Šafaříkova 2095, zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem
Chomutov, Náměstí 1. máje 97, proti žalovanému O. Ž., zastoupenému Mgr. Pavlem
Panoškou, advokátem se sídlem Plzeň, Na Roudné 18, o 178.095,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 16 C
164/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
16. června 2008, č. j. 10 Co 200/2008, 10 Co 201/2008-444, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 14.245,- Kč, k rukám Mgr. Patrika Bauera, advokáta se sídlem Chomutov,
Náměstí 1. máje 97, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 178.095,- Kč s příslušenstvím,
představující dlužné nájemné z pronajatých nebytových prostor za měsíce červen
až srpen 2004.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2008,
č. j. 16 C 164/2005-412, ve spojení s usnesením ze dne 11. 4. 2008, č. j. 16 C
164/2005-432, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů
od právní moci rozsudku částku 56.995,- Kč s příslušenstvím, a výrokem II.
zamítl žalobu co do částky 121.100,- Kč s příslušenstvím; dále rozhodl o
nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 6.
2008, č. j. 10 Co 200/2008, 10 Co 201/2008-444, odmítl odvolání žalobce do
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), a změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku
121.100,- Kč s příslušenstvím (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení
ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu (výroky III., IV. a V.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za
prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 4. 3. 2004 smlouvu o nájmu nebytových
prostor (dále jen „Smlouva“) o celkové výměře 970 m2, nacházejících se ve 3.
nadzemním podlaží domu žalobce (pronajímatele) č.p. 3125 na M. ul. v Ú. n. L.
(dále jen „předmětné nebytové prostory“ nebo „nebytové prostory“), že Smlouva
byla uzavřena na dobu určitou do 31. 1. 2014 s tím, že nájemce ji může
vypovědět s měsíční výpovědní lhůtou, která počne běžet od prvého dne měsíce
následujícího po doručení výpovědi pronajímateli, a to z důvodů uvedených v § 9
odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., nedojde-li k jiné dohodě, stejně jako
pronajímatel, který tak může učinit z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 zákona č.
116/1990 Sb., nedojde-li k jiné dohodě, že ve Smlouvě bylo sjednáno roční
nájemné ve výši 840.000,- Kč, ale vzhledem k nutnosti úprav a investic do
nebytového prostoru se účastníci dohodli, že první měsíc nájmu bude „bez úhrady
nájemného“, za druhý a třetí měsíc bude nájemné činit částku 30.000,- Kč, za
čtvrtý a pátý měsíc částku 50.000,- Kč, a poté 70.000,- Kč měsíčně, že v čl.
VII. Smlouvy bylo obsaženo ujednání o tom, že nájemce upraví nebytové prostory
na vlastní náklady, s tím, že vznikne-li potřeba větších oprav či úprav, je
povinen o tom bez zbytečného odkladu písemně informovat pronajímatele a umožnit
mu jejich provedení, a že nebytové prostory byly – dle kolaudačního rozhodnutí
magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 1999 – způsobilé k užívání. Dále
vzal za prokázáno, že v dodatku ke Smlouvě (dále jen „Dodatek“) se žalovaný
zavázal – vzhledem ke skutečnosti, že při předání nebytových prostor dne 4. 3.
2004 nebyly doloženy všechny potřebné dokumenty – zařídit jejich vyhotovení,
případně učinit veškeré kroky k tomu, aby mohly být vyhotoveny (např. opatřit
hasící přístroje, zajistit elektroinstalaci proti požáru apod.), že žalobce se
zavázal uhradit mu náklady tím vzniklé snížením nájemného, a že žalovaný na své
náklady nebytové prostory zhodnotil (oprava sanity, rozvodu vody, odpadu a
odhlučnění oken, apod.), což představuje částku 37.800,- Kč (kterou soud
prvního stupně k námitce žalovaného započetl oproti pohledávce žalobce).
Rovněž vzal za prokázáno, že orgán ochrany veřejného zdraví a požární kontroly
zjistil závady, pro které jsou nebytové prostory nezpůsobilé k užívání z
hlediska hygienických a požárních norem, že žalobce neposkytl žalovanému
součinnost k jejich odstranění, že dne 4. 6. 2004 byla žalobci doručena
(nedatovaná) výpověď žalovaného z nájmu nebytových prostor, v níž bylo uvedeno,
že je dávána „dle odst. IV. bod 2 a odst. VIII. bod 1 (povinnosti
pronajímatele) nájemní smlouvy“, že žalovaný zaplatil žalobci nájemné pouze za
měsíce duben a květen 2004, a že za měsíc červen požadoval žalobce částku
35.295,- Kč (po započtení přeplatku žalovaného na zálohách na teplo, studenou
vodu a TUV), za měsíc červenec částku 59.500,- Kč a za měsíc srpen částku
83.300,- Kč.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, který s poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/2001 dovodil, že Smlouva je
platným právním úkonem, neboť sama okolnost, že předmět nájmu není ve stavu
popsaném v nájemní smlouvě nezpůsobuje její absolutní neplatnost. Na rozdíl od
soudu prvního stupně – který dále dovodil, že nájemní vztah skončil uplynutím
výpovědní lhůty ke dni 31. 7. 2004 – dospěl k závěru, že Výpověď je absolutně
neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od
1. 1. 1992 – dále jen „obč. zák“), neboť neobsahuje vymezení výpovědního
důvodu, pro který je dávána, a že žalobce má proto právo na zaplacení nájemného
i za měsíc srpen 2004. Konstatoval, že z porovnání zákonného ustanovení § 9
odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a Výpovědi není jasné, jaký
výpovědní důvod byl uplatněn, a vyslovil názor, že zákon č. 116/1990 Sb.
umožňuje nájemci u nájmu na dobu určitou ukončit nájem pouze ze tří zákonných
důvodů, a nikoliv pro porušení smluvních ujednání. Odvolací soud – na rozdíl od
soudu prvního stupně – neshledal důvodnou ani námitku započtení, vznesenou
žalovaným v průběhu řízení vůči pohledávce žalobce. Uvedl, že smluvní ujednání
mají v dané věci přednost před ustanovením § 667 odst. 1 obč. zák., a protože
se účastníci ve Smlouvě dohodli, že náklady vynaložené žalovaným na opravy a
investice do nebytového prostoru budou kompenzovány ve stanovené výši
nájemného, nemůže žalovaný požadovat jejich vrácení v probíhajícím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výrokům II., III., IV. a
V.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.
b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že Smlouva je absolutně neplatná, neboť
pronajímatel porušil svoji základní povinnost vyplývající z § 5 odst. 1 zákona
č. 116/1990 Sb. (tj. předat nájemci nebytové prostory ve stavu, který je
způsobilý ke sjednanému účelu nájmu), a vyjadřuje přesvědčení, že Smlouvu by
bylo možné považovat za platnou pouze tehdy, kdyby z ujednání stran bylo
nepochybné, že předmět nájmu je ve stavu nezpůsobilém ke sjednanému účelu nájmu
a nájemce jej i za tohoto stavu přijímá. Uvádí, že v době uzavření Smlouvy
nemohl předpokládat, že nebytové prostory nejsou způsobilé k dohodnutému účelu
nájmu, a namítá, že pokud odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl k opačnému
závěru s ohledem na ujednání o slevě z nájemného, nemá takové skutkové zjištění
oporu v provedeném dokazování. Smlouva sice počítá s nutností úprav a investic
do nebytových prostor, čímž však nebylo myšleno jejich uvedení do stavu
způsobilého ke sjednanému účelu nájmu, ale jejich běžná adaptace, a podotýká,
že takový závazek nevyplývá ani z následně uzavřeného Dodatku. Dovolatel dále
zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti Výpovědi a vyjadřuje názor, že
pro platnost výpovědi nájemní smlouvy je rozhodující, zda byl zákonem stanovený
nebo účastníky sjednaný výpovědní důvod naplněn, a „zda je ze všech okolností
(nikoli tedy striktně z obsahu konkrétní listiny) dostatečně zřejmý“, a namítá,
že i když ve Výpovědi pouze odkázal na příslušná ustanovení Smlouvy, je s
přihlédnutím k „okolnostem případu“ zřejmé, že výpovědním důvodem bylo porušení
povinnosti žalobce předat mu předmětný prostor ve stavu způsobilém ke
sjednanému účelu nájmu. Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně
posoudil jeho námitku započtení, a odkazuje na argumentaci, týkající se
interpretace smluvního ujednání o slevě z nájmu. Vyjadřuje názor, že pokud by
poskytnutá sleva z nájemného souvisela s nutností investic do pronajatých
prostor, nejednalo by se pojmově o slevu, ale pouze o jiné plnění naturální
povahy ve prospěch žalobce, a uvádí, že s uvedením nebytových prostor do stavu
způsobilého ke sjednanému způsobu užívání, by byly spojeny náklady přesahující
částku 300.000,- Kč, zatímco slevu na nájemném představovala pouze částka
190.000,- Kč. Uvádí dále, že ačkoliv se nezavázal uvést předmětné nebytové
prostory do stavu způsobilého sjednanému účelu nájmu, vynaložil v tomto směru
určité prostředky, čímž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalobce, které
je povinen vydat. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím vyjádření podrobně rozvedl důvody, pro které považuje
napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako
nedůvodné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. června 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl výroky II., III., IV. a
V. rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) však zastává názor, že ve vztahu k výrokům III., IV. a V. nejsou
uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány; navíc dovolání proti
nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není
přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002). Lze
tedy uzavřít, že dovolání – s ohledem na obsahovou konkretizaci uplatněných
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. – směřuje
pouze proti měnícímu výroku II. napadeného rozsudku, proti němuž je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Přestože dovolatel uplatnil vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., zabýval se
dovolací soud nejdříve (z důvodů, které posléze vyjdou najevo) otázkou
správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) uplatnil dovolatel v prvé řadě námitkou, že Smlouva je absolutně
neplatná, neboť žalobce nesplnil svoji povinnost předat nebytové prostory ve
stavu, který je způsobilý ke sjednanému účelu nájmu.
V rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009, vyslovil dovolací soud
názor (od něhož nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), že neplatnost
právního úkonu podle § 37 odst. 2 obč. zák. (je-li jeho předmětem plnění
nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost
plnění, a to buď právní nebo fyzickou. Jestliže je plnění fakticky i právně
možné, jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemá sama o sobě za
následek absolutní neplatnost právního úkonu. Nájemce ovšem má – vedle možnosti
věc od pronajímatele v tomto stavu nepřevzít – i jiné právní prostředky ke
zjednání nápravy (právo na poskytnutí slevy z nájemného nebo na prominutí
nájemného podle § 673 až 675 obč. zák., možnost od smlouvy odstoupit podle §
679 obč. zák. nebo ji písemně vypovědět podle § 9 odst. 3 písm. c/ zákona č.
116/1990 Sb. /srov. např. oběma soudy citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001/). Závěr odvolacího soudu o platnosti
Smlouvy je tak v souladu s ustálenou judikaturou.
Pokud jde o dovolací námitku zpochybňující závěr odvolacího soudu o neplatnosti
Výpovědi, je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru,
že sjednají-li si pronajímatel a nájemce možnost ukončení nájmu nebytových
prostor, sjednaného na dobu určitou výpovědí, mohou si dohodnout i výpovědní
důvody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26
Cdo 2876/2000, ve kterém odkázal na svůj rozsudek ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30
Cdo 714/2000, uveřejněný pod č. 121 v časopise Soudní judikatura 10/2001, a
rozsudek ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod č. 26 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002 /tento rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 143 v časopise Soudní judikatura 12/2001/). V rozsudku
ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněném pod č. 35 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 a rovněž pod č. 38 v časopise
Soudní judikatura 3/2003, pak Nejvyšší soud dovodil, že nájem nebytových
prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl
sjednán, i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v
§ 9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb.
I přes nesprávný právní názor, který odvolací soud v tomto směru zaujal, však
jeho závěr o neplatnosti Výpovědi z posléze uvedených důvodů obstojí.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Zákon (srov. § 9 odst. 3 a § 10 zákona č. 116/1990 Sb.) předepisuje pro výpověď
nájemce z nájmu nebytových prostor písemnou formu; jinak je absolutně neplatný
(§ 40 odst. 1 obč. zák.).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod
sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána
obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům
právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z
jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3
Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní
rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový
projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob,
které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Proto pro řešení otázky
určitosti Výpovědi bude právně významný pouze obsah listiny zachycující tento
právní úkon.
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že při
posouzení platnosti Výpovědi z hlediska její určitosti nepřihlédl k tomu, „zda
je výpovědní důvod ze všech okolností (nikoli tedy striktně z obsahu konkrétní
listiny) dostatečně zřejmý“, a že nezohlednil ani další „okolnosti případu“.
Pokud jde o právní posouzení námitky započtení (§ 580 a násl. obč. zák.), má
dovolací soud za to, že kritika právního závěru odvolacího soudu o její
nedůvodnosti, je v tomto případě založena převážně na hypotetických úvahách
dovolatele, navíc podpořených tvrzením, že s uvedením nebytových prostor do
stavu způsobilého sjednanému způsobu užívání by byly spojeny náklady
přesahující částku 300.000,- Kč; v tomto případě jde totiž o skutkovou
„novotu“, kterou nelze uplatňovat v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí
zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci). Z dovoláním nezpochybněného
skutkového stavu přitom vyplývá, že čl. VII. Smlouvy stanovil povinnost nájemce
(žalovaného) upravit nebytové prostory na vlastní náklad, že pro případ vzniku
potřeby „větších oprav či úprav“ byl nájemce povinen písemně informovat
pronajímatele (žalobce) a umožnit mu jejich provedení, a že nebytové prostory
byly zhodnoceny prací žalovaného o částku 37.800,- Kč; účastníci si rovněž
sjednali slevu na nájemném v částce 190.000,- Kč (jak ostatně uvádí sám
dovolatel), a to vzhledem k nutnosti úprav a investic do nebytového prostoru
(čl. V. bod 3 Smlouvy). S přihlédnutím k tomu, že žalovaným vykonané práce
neměly v tomto případě zjevně charakter „větších oprav či úprav“ (neboť ani z
obsahu spisu se nepodává, že by ohledně nich žalovaný v této souvislosti
písemně informoval žalobce), lze s ohledem na výše uvedené přisvědčit závěru
odvolacího soudu, že žalovaný zhodnocením nebytových prostor o zjištěnou částku
realizoval svoji subjektivní povinnost ze Smlouvy (tj. upravit nebytové
prostory na vlastní náklad), přičemž mu za tímto účelem byla poskytnuta sleva
na nájemném v částce několikanásobně vyšší; ve světle řečeného pak nelze
považovat námitku dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobce
za důvodnou.
Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatel rovněž uplatnil,
dopadá jen na právně významná skutková zjištění, tj. taková skutková zjištění,
která mají význam pro právní posouzení věci.
Z toho, co bylo řečeno ve vztahu k dovolacímu důvodu nesprávného právního
posouzení věci, vyplývá, že pro právní závěr o platnosti Smlouvy nebylo právně
významné skutkové zjištění vztahující se ke smluveným vlastnostem, resp. stavu
předmětných nebytových prostor v době, kdy účastníci Smlouvu uzavřeli. Je proto
nadbytečné zkoumat, zda má oporu v provedeném dokazování zjištění, které
dovolatel zmínil v dovolání, a sice že nemohl předpokládat nezpůsobilost
nebytových prostor ke sjednanému účelu nájmu. Ani dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s ř. a zavázal
žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 13.945,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 10 odst. 3, §
16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2010
Doc. JUDr.
Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu