22 Cdo 173/2021-302
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce T. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem
Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, proti žalované
Z. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se
sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 484/2, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 251/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 18. 6.
2020, č. j. 14 Co 191/2019-276, takto:
Rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 14 Co
191/2019-276, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále také
„SJM“) účastníků řízení. Tvrdil, že před uzavřením manželství, které trvalo od
roku 2001 do roku 2015, vlastnil bytovou jednotku (dále též jen „byt“), kterou
v roce 2003 prodal za kupní cenu 635 000 Kč, a tyto prostředky následně
investoval do společné nemovitosti účastníků; uplatňuje proto nárok na náhradu
toho, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek [§ 742 odst.
1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“)].
Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4.
2019, č. j. 34 C 251/2015-205, zaniklé společné jmění manželů (účastníků
řízení) vypořádal tak, že žalované do výlučného vlastnictví přikázal osobní
vozidlo značky XY, RZ XY (výrok I), do výlučného vlastnictví žalobce přikázal
odstupné ve výši 500 000 Kč a částku 60 000 Kč za prodej motocyklu XY, RZ XY
(výrok II). Dále rozhodl, že každému z účastníků připadá polovina pohledávky ve
výši 276 527 Kč za společností MASA BETON HOLDING s.r.o., IČO: 25592807 (výrok
III), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku
643 859 Kč do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok IV). Rozhodl také o
náhradě nákladů řízení (výrok V). Ohledně nároku na náhradu toho, co ze svého výhradního majetku žalobce
vynaložil na společný majetek (tzv. vnos), soud prvního stupně zjistil, že
žalobce byl vlastníkem bytu v XY, který koupil dne 6. 5. 1999, před uzavřením
manželství s žalovanou. Byt prodal dne 20. 8. 2003 kupujícím R. a L. H. za
kupní cenu 200 000 Kč, která byla ke dni uzavření smlouvy celá uhrazena; po
uzavření smlouvy v průběhu srpna žalovaný obdržel od manželů H. dalších 435 000
Kč. Dne 18. 9. 2003 žalobce uzavřel s J. S. (zhotovitel) smlouvu o dílo, na
základě které se zhotovitel zavázal provést novostavbu rodinného domu
účastníků, přičemž cena díla byla sjednána nejprve na 2 118 815 Kč, na základě
dodatku byla později snížena na 1 550 009 Kč, neboť smluvní strany se dohodly,
že některé práce bude žalobce zajišťovat sám. Na základě zálohové faktury ze
dne 9. 12. 2003 uhradil žalobce zhotoviteli 261 000 Kč. Následně 17. 12. 2003
uzavřeli již oba účastníci smlouvu o hypotečním úvěru s GE Capital bank, a. s.,
ve výši 1 200 000 Kč na dostavbu již rozestavěné stavby, přičemž pro účely
smlouvy byla rozestavěná stavba znalcem oceněna na 450 000 Kč; z úvěru
vyčerpali ke dni 19. 12. 2003 částku 350 000 Kč. V průběhu let 2003 a 2004
zaplatili účastníci v souvislosti se stavbou ještě nejméně 240 000 Kč a žalobce
v této době vybíral z bankomatu nejméně 110 000 Kč. Uzavřel, že žalobce neprokázal existenci vnosu ve výši 635 000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 18. 6. 2020, č. j. 14 Co 191/2019-276, napadené rozhodnutí soud prvního
stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal osobní vozidlo
XY, RZ XY, a polovinu pohledávky za společností MASA BETON HOLDING s.r.o.,
jejíž celková výše činí 276 527 Kč (výrok I 1.); do výlučného vlastnictví
žalobce přikázal výtěžek z prodeje motocyklu XY, RZ XY, ve výši 60 000 Kč,
peněžní prostředky ve výši 152 216,93 Kč na účtu č. XY vedeného u Sberbank CZ,
a. s., a ve výši 99,99 Kč na účtu č. XY vedeného u ZUNO BANK AG, a polovina
pohledávky za společností MASA BETON HOLDING s.r.o., jejíž celková výše činí
276 527 Kč (výrok I 2.); a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na
vyrovnání podílů 143 088,50 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I 3.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k
následujícím závěrům: Žalobce byl před uzavřením manželství výlučným vlastníkem
bytu v XY, který prodal manželům H. na základě kupní smlouvy uzavřené dne 20. 8. 2003 za kupní cenu 200 000 Kč. Právě podle této kupní smlouvy, opatřené
úředně ověřenými podpisy prodávajícího i kupujících, byl povolen vklad, a na
manžele H. bylo převedeno vlastnické právo k bytu s právními účinky vkladu ke
dni 28. 8. 2003. Mezi žalobcem a manželi H. byla však dne 20. 8. 2003 uzavřena
ještě jedna kupní smlouva k témuž předmětu koupě, v níž byla sjednána kupní
cena ve výši 635 000 Kč; tuto částku žalobce později obdržel.
V další části
odpovídají skutková zjištění odvolacího soudu skutkovým zjištěním soudu prvního
stupně. Na rozdíl od něj však odvolací soud uvedl, že z okolností (konkrétně
jde o skutečnost, že si žalobce již před sjednáním úvěru některé práce
zajištoval a hradil sám, dále o časovou souvislost prodeje bytu a počátku
stavby domu) lze usuzovat, že žalobce měl v úmyslu použít finanční prostředky z
prodeje bytu na stavbu domu. Ačkoli nelze spárovat všechny výběry z účtu
žalobce s daňovými doklady a fakturami, výše uvedené skutečnosti a jejich
časová souvislost ve svém souhrnu odpovídají tomu, že ještě před čerpáním
hypotečního úvěru žalobce investoval 200 000 Kč do stavby společného domu ze
svých výlučných finančních prostředků získaných z prodeje bytu v jeho výlučném
vlastnictví. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by účastníci měli jiné společné
prostředky, z nichž byla stavba domu v počáteční fázi financována. Nárok na náhradu vnosu ve výši přesahující kupní cenu ve vkladové smlouvě, však
žalobci nepřiznal, uvedl: „Při vypořádání společného jmění účastníků je třeba
ještě zohlednit peněžní prostředky, které žalobce vynaložil ze svého výlučného
majetku na společný majetek. Byt č. XY v k. ú. XY v XY byl ve výlučném
vlastnictví žalobce, jelikož jej nabyl (koupil) ještě před uzavřením manželství
[§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. arg. a contrario]. Byt prodal (převedl za
úplatu vlastnické právo) manželům H. kupní smlouvou ze dne 20. 8. 2003 za cenu
200 000 Kč. Prodejem získané prostředky pak byly podle § 143 odst. 1 písm. a)
obč. zák. arg. a contrario jeho výlučnými prostředky. Jelikož k převodu
vlastnického práva k nemovitosti mohlo dojít až provedením vkladu do katastru
nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.) a ke vkladu vlastnického práva k bytu pro
nabyvatele došlo podle kupní smlouvy, v níž byla sjednána kupní cena ve výši
200 000 Kč, stalo se splnění závazku žalobce k převodu vlastnického práva dle
předložené kupní smlouvy se sjednanou vyšší kupní cenou, nemožným a jeho
závazek dle této smlouvy zanikl (§ 575 odst. 1 obč. zák.). Jelikož je závazek z
kupní smlouvy tzv. synallagmatickým závazkem ve smyslu § 560 obč. zák., což
znamená, že plnění smluvních stran jsou vzájemně podmíněná, zanikl i závazek
kupujících zaplatit kupní cenu ve výši 635 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001). Případné plnění podle
kupní smlouvy s vyšší kupní cenou měli její účastníci vypořádat podle pravidel
o bezdůvodném obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., neboť důvod k jeho
poskytnutí, v důsledku zániku povinnosti kupujících dle kupní smlouvy plnit,
odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Za výlučné prostředky žalobce nabyté za
prodej jeho výlučného majetku tak lze považovat toliko prostředky ve výši 200
000 Kč, odpovídající kupní ceně sjednané v kupní smlouvě, podle níž k převodu
vlastnického práva k bytu skutečně došlo.“
Proti výroku I 3. rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky, která dosud nebyla
v rozhodování Nejvyššího soudu řešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel tvrdí, že závěr odvolacího soudu ohledně zániku závazku z druhé
smlouvy pro nemožnost plnění, neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu, konkrétně rozsudku ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, ve
kterém se uvádí: „Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru,
že dodatkem ke kupní smlouvě, který účastníci uzavřeli poté, co na jejím
základě bylo již do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo, nelze bez
dalšího platně měnit ujednání o kupní ceně, jsou jeho konkluze v situaci, kdy
soudy nižších stupňů nebyla platnost původně uzavřené kupní smlouvy nikterak
zpochybňována, zjevně nesprávné.“
Nadto se domnívá, že není podstatné, zda byla smlouva platně uzavřena či zda
plnění nad rámec původní smlouvy představovalo bezdůvodné obohacení, rozhodné
je, že žalobce částku 635 000 Kč skutečně do SJM vnesl jako své výlučné
prostředky. V této souvislosti klade dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda
ten z manželů, který vynaložil své výlučné finanční prostředky na společný
majetek, má právo na náhradu toho, co na společný majetek skutečně vynaložil,
nebo pouze na náhradu toho, co za výlučný nemovitý majetek předtím obdržel
podle vkladové listiny. Navrhuje rozhodnutí krajského soudu v napadeném rozsahu
zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, protože napadá výhradně skutková
zjištění nalézacích soudů, když tvrdí, že do společného majetku investoval své
výlučné prostředky ve výši 635 000 Kč; to v řízení nebylo zjištěno. Navrhuje
proto dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1
a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy, kterou byla dohodnuta
vyšší kupní cena za převáděnou nemovitost, v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu; to zakládá přípustnost dovolání. Protože společné jmění manželů vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále „obč. zák.“), a zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012
Sb,,občanský zákoník (dále „o. z“), jeho vypořádání se řídí zákonem č. 89/2012
Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo
6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); otázku zániku závazku z důvodu
objektivní nemožnosti plnění však Nejvyšší soud posoudil podle obč. zák. (§
3028 odst. 3 o. z.). Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z
toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění
jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze
svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného
majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek (§ 149 odst. 2 obč. zák., věta
první a druhá).
Prodejem bytu ve výlučném vlastnictví a následnou investicí takto získaných
prostředků do společného jmění, vznikl žalobci nárok na náhradu toho, co ze
svého vynaložil na společný majetek (§ 149 odst. 2 obč. zák.); to platí i podle
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.)]. Závěr odvolacího soudu, že plnění, kterého se dovolateli dostalo od kupujících
nad rámec částky 200 000 Kč, je bezdůvodným obohacením, protože povinnost
kupujících plnit z druhé smlouvy zanikla splněním první smlouvy (plnění druhé
smlouvy se stalo objektivně nemožné), je v rozporu s judikaturou dovolacího i
Ústavního soudu, neboť neodpovídá požadavkům na výklad právních jednání. Předně je třeba uvést, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001, není v projednávané věci
přiléhavý; byl vynesen v odlišné skutkové situaci a s jiným právním závěrem –
šlo o ochranu kupujících v případě objektivní nemožnosti plnění. Zamítnutím
návrhu na vklad se v uvedené věci kupující dostali do složité situace, neboť
prodávajícímu již zaplatili za převod nemovitosti, k převodu ale nemohlo dojít. Odvolací soud rozhodl, že prodávající není povinen vrátit plnění z kupní
smlouvy, neboť smlouva je platná (nešlo o bezdůvodné obohacení z právního
důvodu, který odpadl). Takovou úvahu dovolací soud odmítl s tím, že pro
objektivní nemožnost plnění na straně prodávajícího (nemožnost dosáhnout zápisu
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) závazek zanikl. Požadavek na výklad právního jednání podle skutečné vůle smluvních stran se v
judikatuře Nejvyššího soud prosazoval již za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, nebo
rozsudek ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010). Také Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje nutnost respektovat
princip autonomie vůle, a to zvláště při posuzování smluv. Dovodil, že
autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/06 ze dne 11. 11. 2009), s tím, že jde o jeden z
projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2
odst. 4 Ústavy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3168/16). Prioritu musí proto
mít takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá; zmíněné východisko přitom podle Ústavního
soudu platí zvláště tehdy, jsou-li v daném případě možné oba výklady (např. nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016, nebo nález sp. zn. I. ÚS
625/03 ze dne 14. 4. 2005). V rozsudku ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, na který dovolatel
odkazuje, Nejvyšší soud dovodil: „Občanský zákoník pak umožňuje účastníkům
závazkového vztahu, aby v rámci smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (§ 516 obč. zák. – tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a
současně jej nahradili novým (§ 570 obč. zák. – tzv. privativní novace).
Institut změny závazku (kumulativní novace) přitom pojmově předpokládá, že k
němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; privativní novace, jako
právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik
závazku nového, ostatně také vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový
vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či
privativní novaci, je přitom rozhodná vůle jeho účastníků (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, ze dne 8. 1. 2002,
sp. zn. 26 Cdo 893/2000, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a ze
dne 16. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004, a konečně i rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 31 Cdo
528/2001, či usnesení Nejvyššího ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5456/2016).“
V této věci je třeba přihlédnout i k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011, ve kterém se uvádí: „Provedení nadlimitních
plateb v hotovosti je správním deliktem, jenž je sankcionován pokutou podle
zákona č. 254/2004 Sb., nikoliv neplatností smlouvy, na jejímž základě byla
platba provedena. Účelem zákona je omezit daňové úniky, racionalizovat a
optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů
a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv
zneplatnit soukromoprávní úkony. Nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá
neplatnost dle § 39 obč. zák. Je třeba s ohledem na smysl a účel zákona
posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí
(správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá,
aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou. I kdyby rozpor se zákonem
č. 254/2004 Sb. zakládal neplatnost dle § 39 obč. zák., bylo by nutno aplikovat
§ 41 obč. zák., dle kterého vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu.“
V nyní projednávané věci jde o to, zda mohly obě smlouvy o převodu nemovitosti
obstát vedle sebe, nebo zda splněním první z nich (té, ve které byla sjednána
nižší cena) zanikly práva a povinnosti založené druhou smlouvou pro objektivní
nemožnost plnění a žalobce se tak přijetím plnění z této druhé smlouvy
bezdůvodně obohatil. Je zřejmé, že obě smlouvy jsou spojeny stejným
hospodářským účelem, a nelze je proto posuzovat zcela odděleně. Z jednání
kupujících i prodávajícího přitom vyplývá, že společnou vůlí smluvních stran
bylo převést byt za kupní cenu ve výši 635 000 Kč; právě takového plnění se – v
souladu s druhou smlouvou – žalobci dostalo. Samotná okolnost, že strany
uzavřely dvě smlouvy o převodu stejné nemovitosti s různou kupní cenou, přičemž
vlastnické právo nabyvatele bylo do katastru nemovitosti vloženo na základě jen
jedné z nich, a to té, ve které byla sjednána nižší kupní cena, ještě nečiní
druhou smlouvu absolutně neplatnou pro nemožnost plnění.
Jestliže již na
základě první z těchto smluv byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí,
pak samozřejmě nelze vložit pro kupujícího stejné právo na základě smlouvy
druhé (s vyšší kupní cenou). V takovém případě je možno uvažovat o částečné
neplatnosti druhé kupní smlouvy pro nemožnost plnění (§ 41 obč. zák.); pokud
však účelem druhé smlouvy bylo poskytnutí vyšší kupní ceny za převáděnou
nemovitost, nejde v této části o plnění nemožné (viz obdobně výše citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011). Dovolacímu soudu přitom neuniká, že motivem sepsání dvou smluv o převodu téže
nemovitosti s odlišnou kupní cenou bývá i obcházení daňové povinnosti. Avšak
takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil, a ani toto zjištění by nebylo
důvodem pro neplatnost smlouvy. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na
uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 o. z., věta druhá), a tak by takový
postup stran mohl založit další daňovou povinnost ohledně zvýšené kupní ceny,
příp. vést k veřejnoprávní sankci, pokud by ji nesplnily; na platnost
soukromoprávní smlouvy by však neměl vliv (opět lze přiměřeně odkázat na to, co
bylo řečeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3427/2011). Závěr o bezdůvodném obohacení žalobce proto nemůže obstát. Uzavření druhé kupní
smlouvy odráží společnou vůli smluvních stran změnit dříve ujednanou kupní cenu
a lze je proto považovat za dodatek první kupní smlouvy (jde o tzv. kumulativní
novaci), která byla vložena do katastru nemovitostí. Obě smlouvy tak mohou
existovat vedle sebe; zbývající plnění ve výši 435 000 Kč, které kupující
prokazatelně poskytli žalovanému, tvoří část kupní ceny, a není proto plněním
bez právního důvodu. I kdyby snad plnění přijaté z druhé smlouvy mělo představovat bezdůvodné
obohacení žalobce, nebyl by postup odvolacího soudu správný. V zásadě platí, že
i finanční prostředky získané na základě neplatné smlouvy se stávají
vlastnictvím toho, kdo je přijal (nejde-li o tzv. peněžní věc), a jsou-li
převedeny na jeho bankovní účet, má vůči bance nárok na jejich vyplacení;
peníze nebo nárok na jejich vyplacení se stávají jeho majetkem. Pokud pak i
takto získané prostředky (resp. prostředky ve stejné výši) vynaloží na majetek
v SJM, jde stále o vnos z majetku obohaceného na společný majetek, a to bez
ohledu na to, zda ten, kdo má právo na vydání bezdůvodného obohacení, toto
právo uplatní či nikoliv. (Jen v případě, kdyby později byly na vydání
bezdůvodného obohacení použity společné prostředky, vznikl by nárok na
vypořádání vnosu ze společného na výlučný majetek, ale ani to by nic neměnilo
na závěru zde uvedeném). I proto je rozhodnutí odvolacího soudu věcně
nesprávné. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí
výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v
tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku,
zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.