33 Cdo 2782/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobkyně Ing. J. D., zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem
Brno, Cihlářská 19, proti žalované TRIPEX s. r. o. se sídlem Holešov, Grohova
698, zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem Frýdek - Místek, ul. 1.
máje 741, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.
zn. 11 C 57/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně -
pobočky ve Zlíně ze dne 3. března 2010, č. j. 59 Co 314/2009-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám
Mgr. Jiřího Kabuďi, advokáta se sídlem Frýdek - Místek, ul. 1. máje 741.
Žalobkyně se žalobou domáhala určení splatnosti pohledávek ve výši
580.000,- Kč, 385.000,- Kč a 300.000,- Kč s úroky z prodlení ze smluv o půjčce
ze dne 5. 1. 1994, ze dne 24. 5. 1999 a ze dne 30. 1. 2002. Uváděla, že vrácení
částek půjčených žalované na základě těchto smluv bylo ponecháno na vůli
dlužníka. Poté, co žalovaná přestala půjčky splácet, reagovala na výzvu k
úhradě dluhů sdělením, že je doplatí, až na to bude mít.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 11 C
57/2008-105, určil, že pohledávky žalobkyně vůči žalované z titulu půjček ze
dne 5. 1. 1994 ve výši 580.000,- Kč s úroky 11,2 % p. a., ze dne 24. 5. 1999 ve
výši 385.000,- Kč s úroky 8,4 % p. a. a ze dne 30. 1. 2002 ve výši 300.000,- Kč
s úroky 4,9 % p. a. jsou splatné do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výroky I., II. a III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j.
59 Co 314/2009-136, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., II. a
III. tak, že žalobu o určení doby plnění půjčky ze dne 5. 1. 1994 ve výši
580.000,- Kč s úroky ve výši 11,2 % p. a., půjčky ze dne 24. 5. 1999 ve výši
385.000,- Kč s úroky ve výši 8,4 % p. a. a půjčky ze dne 30. 1. 2002 ve výši
300.000,- Kč s úroky ve výši 4,9 % p. a. zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy
o půjčce uzavřené ústně dne 5. 1. 1994 částku 700.000,- Kč a na základě písemně
uzavřených smluv o půjčce z 24. 5. 1999 a z 30. 1. 2002 částky 500.000,- Kč a
400.000,- Kč. V době uzavření těchto smluv byla žalobkyně jedním ze tří
společníků a jednatelů žalované, kteří rovněž žalované poskytli půjčky ve
stejnou dobu a v téže výši. Žalovaná půjčené finanční obnosy žalobkyni řádně
nevrátila a dluží jí na jistinách 580.000,- Kč, 385.000,- Kč a 300.000,- Kč.
Ujednání účastnic obsažené v každé z uzavřených smluv, že půjčka bude placena
průběžně, oba soudy vyložily tak, že lhůta plnění nebyla dohodnuta. Oproti
soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že doba plnění byla ponechána na
vůli žalované (dlužníka) a že se žalobkyně v souladu s § 564 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)
domáhá určení doby plnění soudem, odvolací soud takto formulované ujednání
splatnosti pohledávek posoudil jako neurčité, neboť z něho nelze usoudit ani
to, že splnění závazku bylo výslovně ponecháno na vůli dlužníka. Takovému
ujednání by odpovídala formulace, že dlužník zaplatí, až bude chtít, až bude
ochoten nebo až bude moci. Protože mezi účastnicemi nebylo nic takového
ujednáno, odvolací soud dospěl k závěru, že je-li dohoda o splatnosti dluhu
neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., nastává v otázce
splatnosti stejná situace, jako kdyby dohoda o splatnosti dluhu nebyla uzavřena
(§ 563 obč. zák.). V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 33 Odo 1293/2005 a sp. zn. 33 Odo 3689/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybňuje správnost právního závěru, že
smluvní ujednání, že „peněžní půjčka bude splácena průběžně“, je neplatné pro
neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o
neurčitosti tohoto ujednání učinil, aniž je vyložil za pomoci všech
interpretačních pravidel formulovaných v § 35 odst. 2 obč. zák., a připomíná
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 108/2003, 32 Odo 346/2002, 28 Cdo
1726/2002, 33 Odo 341/2003 a 33 Odo 655/2005, z nichž cituje jednotlivé pasáže.
Zdůrazňuje, že především ze samotného způsobu splácení půjček žalovanou (tj.
jejího jednání po uzavření smluv) lze usuzovat na to, že účastnice ve smlouvách
projevily vůli ponechat dobu plnění na žalované, která bude splácet půjčky
průběžně, tj. podle svých možností. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje
odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu. Má za to, že se žalobkyni
nepodařilo prokázat, že plnění ze smluv bylo ponecháno na vůli dlužníka. Slovo
„průběžně“ je pojmem nesrozumitelným, nepřesným; smlouvy o půjčce jsou tudíž v
ujednání o lhůtě plnění neplatné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř. ani vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v
dovolání vytýkány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání
ve smlouvách uzavřených dne 5. 1. 1994, 24. 5. 1999 a 30. 1. 2002 o době plnění
závazků je pro neurčitost neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se
tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý,
je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho
obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
stanovit. Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná,
jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto
vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Závěr o
neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k
nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, a jeho
rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované
ustanovení vychází z toho, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního
úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými
(z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z
hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska
řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na
základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku
uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to,
aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Na vůli
toho, kdo úkon učinil, lze usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování
smluvních stran. Jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat shora
uvedenými prostředky, avšak interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §
35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle.
Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah
právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné shodě,
byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního
ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu
vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům
smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a
povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu
vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně
pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a ze dne 28. 11. 2001, sp.
zn. 33 Odo 2300/99).
V posuzovaném případě se účastnice ve smlouvách o půjčce uzavřených dne 5. 1.
1994, 24. 5. 1999 a 30. 1. 2002 dohodly ohledně vrácení půjčených finančních
prostředků jen tak, že „peněžní půjčka bude splácena průběžně“. Žalobkyni nelze
přisvědčit, že smluvní strany tímto ujednáním ponechaly dobu plnění na vůli
dlužníka (žalované), neboť tomu nenasvědčuje jeho jazykový výklad. Z hlediska
významu použitých slov „splácena“ a „průběžně“ lze ujednání vyložit jen tak, že
účastnice jimi vyjádřily srozumitelně a určitě vůli, že půjčené finanční
prostředky budou vráceny postupně ve splátkách. Účelem tohoto ujednání tudíž
bylo vyloučit splnění závazku žalovanou jednorázově. Tomu také nasvědčuje její
následné chování, kdy půjčky nevrátila žalobkyni najednou. Protože však
účastnice nesjednaly konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, nelze
posoudit jejich ujednání o splatnosti dluhů z půjček jinak než jako neurčité.
Jestliže účastnice ve vykládaném ujednání nepoužily žádnou formulaci či pojem,
které by alespoň připouštěly jeden z vícero možných výkladů jako ujednání, že
dobu plnění určuje žalovaná, nelze úspěšně odvolacímu soudu vytýkat, že kromě
jazykového výkladu nepoužil další interpretační postupy podle § 35 odst. 2 obč.
zák.; při absenci slovního vyjádření, z něhož by bylo možno usuzovat na
žalobkyní tvrzenou vůli, se takový postup odvolacímu soudu ani nenabízel.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem, dovolací soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 25. dubna 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu