28 Cdo 4168/2019-272
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce Stellart s.r.o., IČ 25425722, se sídlem v Teplicích, Krupská 12,
zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova
751, proti žalovanému S. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem
Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, o zaplacení 300
000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 989 720 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C
32/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 1. února 2018, č. j. 11 Co 1027/2016-245, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 28. února 2018, č. j. 11 Co 1027/2016-252, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2018, č. j. 11 Co
1027/2016-245, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. února 2018,
č. j. 11 Co 1027/2016-252, se v části, v níž byl rozsudek Okresního soudu v
Teplicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205, potvrzen ve výroku I.,
pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s úrokem z
prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 7,05 % od 30. 3. 2013 do zaplacení a s
úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 7,05 % od 30. 3. 2013 do
zaplacení, a ve výroku II., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na
zaplacení 989 720 Kč s příslušenstvím, zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (Krajský soud v Ústí nad Labem) rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č.
j. 11 Co 1027/2016-245, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 2.
2018, č. j. 11 Co 1027/2016-252, rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne
30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205, potvrdil v části výroku I., v níž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení z
částky 100 000 Kč ve výši 7,05 % od 30. 3. 2013 do zaplacení a s úrokem z
prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 7,05 % od 30. 3. 2013 do zaplacení, dále
uvedený výrok změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z
částky 100 000 Kč ve výši 8 % za dobu od 20. 4. 2010 do 29. 3. 2013 a ve výši
0,95 % za dobu od 30. 3. 2013 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení z
částky 100 000 Kč ve výši 7,75 % za dobu od 20. 8. 2010 do 29. 3. 2013 a ve
výši 0,7 % za dobu od 30. 3. 2013 do zaplacení, a současně jej zrušil v části o
náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení; zároveň odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku II., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 989 720 Kč
s příslušenstvím.
Žalobce se v řízení domáhal vrácení částky 300 000 Kč, kterou uhradil
žalovanému na základě Dodatku č. 1 ke kupní smlouvě uzavřené dne 27. 11. 2009
(jíž žalovaný prodal žalobci pozemky parc. č. XY o výměře 7 554 m2 a parc. č.
XY o výměře 19 792 m2 v k. ú. XY za kupní cenu 377 970 Kč) sjednaného dne 15.
2. 2010 (dále jen „dodatek“), jímž po vkladu vlastnického práva žalobce k
předmětným pozemkům do katastru nemovitostí (s účinky vkladu ke dni 30. 11.
2009) byla kupní cena následně navýšena o 1 589 720 Kč. Žalovaný se vzájemným
návrhem domáhal vůči žalobci naopak doplacení dodatečně navýšené kupní ceny,
tj. úhrady 989 720 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud předmětný dodatek ke kupní smlouvě shledal neplatným, dovozuje,
že poté, co na základě kupní smlouvy bylo do katastru nemovitostí vloženo
vlastnické právo kupujícího (žalobce), nelze smlouvu o převodu nemovitostí
platně měnit (tzv. kumulativní novace); odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 8. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 871/2000. Z uvedeného důvodu odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně (jenž na rozdíl od odvolacího soudu shledával dodatek ke kupní
smlouvě neplatným též pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost) vyhověl žalobě o
vrácení plnění poskytnutého žalovanému žalobcem na základě neplatně sjednaného
dodatku (§ 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do
31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) a současně zamítl vzájemný návrh žalovaného
na doplacení dotčeným dodatkem sjednaného navýšení kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Brojil vůči těm jeho
výrokovým částem, jimiž byl zavázán k zaplacení částky 300 000 Kč s
příslušenstvím žalobci a jeho vzájemný návrh na zaplacení 989 720 Kč s
příslušenstvím byl zamítnut. Předestřel otázku platnosti sjednaného dodatku ke
kupní smlouvě. Mínil, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/2012, publikovaného
pod č. 36/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Měl za to, že smluvní
strany mohly platně sjednat dodatečné navýšení kupní ceny bez ohledu na to, zda
na základě uzavřené kupní smlouvy bylo již vlastnické právo vloženo do katastru
nemovitostí či nikoliv. Mínil dále, že odvolací soud při posouzení souladu
žalobcem uplatněného nároku na vrácení kupní ceny s dobrými mravy nezohlednil,
že původní kupní smlouvou byla sjednána nepřiměřeně nízká kupní cena. Měl za
to, že v této otázce se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1653/2009, publikovaného pod č. 57/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5.
2018, sp. zn. II. ÚS 658/18. Vytýkal rovněž, že odvolací soud nezohlednil
okolnost, že do katastru nemovitostí vložená kupní smlouva zastírala, coby
simulovaný právní úkon, skutečně sjednanou výši kupní ceny; měl se tím odchýlit
od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005,
publikovaného pod č. 164/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, a ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky platnosti dodatku ke kupní smlouvě, jímž byla
dodatečně navýšena kupní cena, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezených otázek.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Právní poměry projednávané věci se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským
zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť posuzovaná
kupní smlouva ze dne 27. 11. 2009 i její dodatek ze dne 15. 2. 2010 byly
sjednány do 31. 12. 2013 (viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle § 516 odst. 1 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a
povinnosti.
Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synallagmatický
závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranou kupující. Ke vzniku smlouvy
§ 588 obč. zák. vyžaduje, aby se strany dohodly na podstatných náležitostech,
tj. na předmětu koupě a na kupní ceně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012). Kupní cena je úplata za předmět koupě
(ve smlouvě uvedený) stanovená v penězích a vyjadřuje požadavek ekvivalentnosti
směny věcí, práv a jiných majetkových hodnot za peníze. Kupní cena musí být
stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně
určit. Účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání
výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i
cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Platné právo přitom nemá
žádné ustanovení o sankci za sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis),
pokud takové ujednání není v rozporu s cenovými předpisy (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 407/2003, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1088/2008, či rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 1991 sp. zn. 9 C 25/91,
publikovaný pod č. 30/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Občanský zákoník pak umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby v rámci
smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho
vyplývající (§ 516 obč. zák. – tzv. kumulativní novace), případně aby stávající
závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým (§ 570 obč. zák.
– tzv. privativní novace). Institut změny závazku (kumulativní novace) přitom
pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového
vztahu; privativní novace, jako právní skutečnost současně působící jak zánik
závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, ostatně také vychází z
předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro
rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je přitom rozhodná vůle
jeho účastníků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp.
zn. 20 Cdo 2352/99, ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, ze dne 13. 10.
2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004,
a konečně i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001, či usnesení Nejvyššího ze dne 15.
8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5456/2016).
Odvolací soud pak z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22
Cdo 871/2000, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 11, ročník 2000,
nesprávně dovozuje, že smlouvu o převodu nemovitostí poté, co bylo na jejím
základě vloženo do katastru nemovitosti vlastnické právo, bez dalšího měnit již
nelze (tzv. kumulativní novace). Dovolací soud totiž závěry plynoucí z
uvedeného rozsudku, případně též z rozsudku ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo
3625/2008, uveřejněného pod č. 133/2011 v časopise Soudní judikatura, přijal
toliko v souvislosti s řešením otázky neplatnosti kupní smlouvy podle
ustanovení § 39 obč. zák. (a nemožnosti zhojit její neplatnost dodatkem ke
kupní smlouvě), respektive v souvislosti s výkladem ustanovení
§ 46 odst. 2 obč. zák. (viz konkluze dovolacího soudu, dle nichž platnost
smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, pročež dodatečně nastalé
okolnosti nemají na její platnost vliv). Jestliže však v posuzovaném případě
soudy nižších stupňů neměly o platnosti (původní) kupní smlouvy jakékoliv
pochybnosti (účastníci řízení při uplatnění vznesených nároků vycházeli z
platnosti uzavřené kupní smlouvy), pak jejím stranám bez dalšího nelze upřít
právo dohodou změnit ujednání o výši kupní ceny jen proto, že k takovému
ujednání došlo poté, co na jejím základě již nastaly účinky vkladu vlastnického
práva žalobce do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4205/2011). Vždyť v rámci smluvní volnosti subjektů
občanskoprávních vztahů účastníkům kupní smlouvy obecně vzato nemůže být
zapovězeno měnit i dodatečně, po jejím uzavření a vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí, její obligační účinky, včetně ujednání o výši kupní ceny.
Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dodatkem ke
kupní smlouvě, který účastníci uzavřeli poté, co na jejím základě bylo již do
katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo, nelze bez dalšího platně měnit
ujednání o kupní ceně, jsou jeho konkluze v situaci, kdy soudy nižších stupňů
nebyla platnost původně uzavřené kupní smlouvy nikterak zpochybňována, zjevně
nesprávné.
K dalším dovolacím námitkám jest pak dodat, že závěry odvolacího soudu o tom,
zda žalobce svá práva neuplatňuje v rozporu s dobrými mravy, je dovolací soud
oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě jejich zjevné
nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 11. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3513/2013), když úzká provázanost s konkrétními skutkovými
zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru
závěry nalézacích soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004). V posuzovaném řízení se přitom konkluze odvolacího soudu, dle nichž
výkon práv žalobcem v kolizi s dobrými mravy není, nikterak nepřiměřenými
nejeví, jestliže uplatnění nároku na vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého
plněním na základě právního úkonu shledávaného žalobcem neplatným
(§ 457 obč. zák.) samo o sobě za nemravné evidentně považovat nelze, nevyšly-li
v řízení najevo žádné další skutečnosti vskutku mimořádné povahy odůvodňující
případný závěr o rozporu žalobcova jednání s dobrými mravy.
Klade-li dovolatel dále otázku platnosti původní kupní smlouvy, označuje ji za
simulovaný právní úkon, pak na takto položené otázce rozhodnutí odvolacího
soudu zjevně nezávisí, když tento, a to i se zřetelem k účastníky uplatněným
nárokům a je odůvodňujícím tvrzením (žalobce se domáhá vrácení plnění
poskytnutého na základě neplatně uzavřeného dodatku k jinak platné kupní
smlouvě a žalovaný vzájemným návrhem uplatňuje doplacení dodatkem platně
sjednané kupní smlouvy navýšené kupní ceny), otázku platnosti původní kupní
smlouvy z hlediska její případné simulace neřešil a řešit ji ani nemusel.
Jelikož Nejvyšší soud z důvodu nesprávného právního posouzení věci (jak
rozebráno výše) shledal dovolání důvodným, přistoupil dle § 243e odst. 1 a
odst. 2, věty první o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty
první, o. s. ř.), v rozsahu dotčeném podaným dovoláním ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů dovolatele byly
odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se
návrh na odklad vykonatelnosti vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017,
publikovaný pod č. 29/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu