26 Cdo 5456/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně FK OIL spol. s r.o., se sídlem Holešov, Dobrotice 119, IČO:
60719788, zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Přerov, Dr.
Skaláka 1447/10, proti žalovanému M. B., místem podnikání Skuteč, Palackého
náměstí 144, IČO: 10477012, o zaplacení částky 62.549,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Chrudimi pod sp. zn. 103 C 85/2012, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16.
června 2016, č. j. 23 Co 117/2016-419, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.743,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Čejny, advokáta se sídlem Přerov, Dr.
Skaláka 1447/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 62.549,- Kč z titulu
smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením
nájemného v období od 26. března 2010 do 24. května 2012 z tam specifikovaných
pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), které si od ní
pronajal na dobu určitou v trvání deseti let nájemní smlouvou ze dne 25. února
2003 (dále jen „Nájemní smlouva“).
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. října 2015,
č. j. 103 C 85/2012-299, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 62.549,- Kč; současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. června 2016, č. j. 23 Co 117/2016-419,
citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel)
prostřednictvím svého tehdejšího advokáta včasné dovolání, k němuž se žalobce
prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání
není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz
čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.
s. ř.“); přitom nepřihlížel k obsahu dovolatelova podání z 27. září 2016 (viz
č. l. 459 až 461 spisu), neboť nebylo sepsáno advokátem (§ 241a odst. 5 o. s.
ř.).
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze především ztratit ze zřetele, že
důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu
věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takové (nezpůsobilé)
důvody rovněž uplatnil (viz bod VIII. jeho dovolání) a jejich prostřednictvím
vytkl odvolacímu soudu vady řízení (v tomto směru totiž nevymezil žádnou otázku
procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí z hlediska právního
posouzení věci záviselo). K tomu lze jen dodat, že k tzv. jiným vadám řízení
lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy
o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3073 věta první a § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník), tj. především ze zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. září 2001, sp. zn.
20 Cdo 2352/99) není pochyb o tom, že občanský zákoník umožňuje účastníkům
závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj.
vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – § 516 obč. zák. (tzv.
kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a
současně jej nahradili novým – § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace). V
soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku
(kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání
stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost
současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového,
vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen
novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž
rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i
výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99,
uveřejněného pod C 753 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky
Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004,
sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004, a
konečně i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z
20. listopadu 2003, sp. zn. 31 Cdo 528/2001). Obsah právního úkonu lze však
vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle
není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze
již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod
C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu
zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy,
není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je
objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně
pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z
27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod C 1108 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ani následné jednání smluvních stran nemůže
nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004,
a z 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 1405/2007).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29.
května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné na straně IV v příloze sešitu č.
10/1998 časopisu Soudní judikatura, ze 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
467/2000, uveřejněné pod C 303 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 30.
června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal také názor, že předpokladem
platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně
volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu
bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité
osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o
nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16.
listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. března 2011, sp. zn. 26 Cdo
4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro
počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 9. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2238/2008, či z 21. srpna
2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013). Dovolací soud zastává názor, že neexistuje
žádný rozumný důvod, pro který by uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž
na pozemky, jež byly, jako v daném případě, opakovaně pronajaty téže osobě.
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto
směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného
skutkového stavu dovodil, že je pro počáteční nemožnost plnění (nikoliv tedy
pro neurčitost, jak se snad mylně domníval dovolatel) absolutně neplatná
nájemní smlouva ze 7. září 1998, jíž uzavřely žalobkyně jako pronajímatelka a
společnost CONTO a. s. (dále jen „jmenovaná společnost“) jako nájemkyně na dobu
určitou do 31. ledna 2008. Je tomu tak proto, že neobsahuje-li uvedená smlouva
žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k
předmětným pozemkům, byla uzavřena ohledně pozemků, které v té době nebyly
právně volné; byly totiž již zatíženy nájemním právem jmenované společnosti
založeným nájemní smlouvou z 15. června 1995.
Za tohoto stavu tudíž obstojí právní názor, že Nájemní smlouva je platným
právním úkonem, neboť byla uzavřena v době (konkrétně dne 25. února 2003), kdy
již byly předmětné pozemky právně volné, tj. až poté, co stávající nájemní
vztah k pozemkům (založený nájemní smlouvou z 15. června 1995) zanikl uplynutím
sjednané doby nájmu dne 15. června 2002. Pak je ovšem (z pohledu uplatněných
dovolacích námitek, podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci) nadbytečné zkoumat, zda je správný také právní názor, který
odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. Je tomu
tak proto, že založil-li svůj závěr o platnosti Nájemní smlouvy na dvou na sobě
nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí – jako v této věci – důvod
druhý (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu z 8. prosince 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 časopisu Soudní judikatura).
Již v rozsudku z 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném na
str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud vyložil, že
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládalo soudu, aby za použití
zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci,
kdy je – jako v daném případě – výklad tohoto právního úkonu účastníky v
průběhu řízení vzájemně odlišný.
V souzené věci se odvolací soud – v souladu s citovaným právním názorem –
zabýval rovněž výkladem ujednání obsaženého v čl. VI. Nájemní smlouvy, podle
něhož „v případě, že nájemce bude v prodlení s úhradou nájemného a el. energie,
je pronajímatel oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky
za každý den prodlení“ (dále též jen „ujednání o smluvní pokutě“). Přitom vzal
za zjištěno, že vůle smluvních stran obsažená v citovaném ujednání směřovala k
tomu, aby tam stanovené sankci (smluvní pokutě) podléhalo prodlení s plněním
byť jen jedné z obou předepsaných úhrad, a dovodil, že takto vyložená vůle není
v rozporu s jazykovým projevem zaznamenaným v (písemné) Nájemní smlouvě. V
tomto směru vycházel z výkladových pravidel obsažených v § 35 odst. 2 obč. zák.
a nelze se ztotožnit s výtkou, že pro jejich aplikaci neměl vytvořen adekvátní
prostor. Odvolací soud zde beze zbytku dostál také výkladovému pravidlu, podle
kterého lze obsah právního úkonu vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen
za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v
písemné formě. Při úvaze o souladu skutečné vůle smluvních stran s jejím
jazykovým vyjádřením v Nájemní smlouvě totiž nijak nevybočil z běžných
zvyklostí používání obecného jazyka (k tomu viz v podrobnostech usnesení
Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 1457/2015 /proti tomuto
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky
odmítl usnesením z 11. října 2016, sp. zn. III. ÚS 1960/16/, řešící skutkově
shodnou věc týchž účastníků řízení).
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2
o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu