26 Cdo 1457/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně FK OIL spol. s r.o., se sídlem Holešov, Dobrotice 119, IČO:
60719788, zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Přerov I –
Město, Dr. Skaláka 1447/10, proti žalovanému M. B., místem podnikání Skuteč,
Palackého náměstí 144, IČO: 10477012, zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem,
advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, Sokolovská 49/5, o zaplacení částky
204.582,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v
Chrudimi pod sp. zn. 108 C 16/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. března 2014,
č. j. 18 Co 325/2013, 18 Co 326/2013-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se změněnou (resp. postupně rozšiřovanou) žalobou domáhala, aby jí
žalovaný zaplatil především částku 204.582,- Kč s příslušenstvím (v podobě
úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za měsíce červenec až prosinec
2009 (nárok na zaplacení dlužného nájemného do června 2009 uplatnila v jiných
řízeních) z tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), které si od ní žalovaný pronajal na dobu určitou v trvání deseti
let nájemní smlouvou ze dne 25. února 2003 (dále jen „nájemní smlouva“). Dále
požadovala, aby jí zaplatil částku 2.053.977,56 Kč z titulu smluvní pokuty ve
výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením nájemného v období
od 16. listopadu 2006 do 12. listopadu 2012. Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. února 2011,
č. j. 108 C 16/2010-126, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří
dnů od právní moci rozsudku) z titulu dlužného nájemného částku 204.582,- Kč s
tam uvedenými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zbývajících
úroků z prodlení (výrok II.) a také ohledně tehdy požadované smluvní pokuty
(výrok III.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit tam stanovený soudní poplatek (výrok V.). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 18 Co
248/2011-150, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I.,
zrušil ve výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 108
C 16/2010-242, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 108 C 16/2010
-248, a s usnesením ze dne 7. dubna 2014, č. j. 108 C 16/2010-357, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) z
titulu smluvní pokuty částky 1.997.213,16 Kč a 51.961,26 Kč (dále jen
„vyhovující výrok“) a zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 4.803,14 Kč
(představující zbylou část požadované smluvní pokuty). Současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků a uložil žalobkyni povinnost zaplatit tam stanovený
doplatek soudního poplatku. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 18
Co 325/2013, 18 Co 326/2013-338, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu
prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) potvrdil ve vyhovujícím
výroku (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho v nákladovém výroku. Současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a o odměně a náhradě hotových
výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz
čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze především ztratit ze zřetele, že
podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá,
že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového
stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takové
(nezpůsobilé) důvody rovněž uplatnil (viz bod VIII. jeho dovolání) a jejich
prostřednictvím namítl tzv. zmatečnostní vadu podřaditelnou pod ustanovení §
229 odst. 3 o. s. ř. a snad i tzv. jinou vadu řízení. K tomu lze jen dodat, že
k zmatečnostním vadám lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou a jsou
řešitelné pouze cestou žaloby pro zmatečnost. Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3073 věta první a § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). K dovolatelově výtce, že „odvolací soud byl povinen zabývat se v odvolacím
řízení (jeho) námitkou…, že nájemní smlouva je neplatná z důvodu počáteční
nemožnosti plnění a s touto námitkou se meritorně vypořádat“, lze uvést
následující. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že odvolací soud se s uvedenou
námitkou nevypořádal „plnohodnotně“, ale zabýval se jí jen „na okraj“, takže
názory, které ve vztahu k ní zaujal, lze chápat pouze jako argumenty podpůrné
(argumenty „navíc“), na nichž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá
(nezávisí). V tomto ohledu totiž primárně uzavřel, že zmíněná námitka byla
spojena s uplatňováním nových skutečností v odvolacím řízení, aniž by byla
splněna některá z výjimek ze zásady neúplné apelace stanovených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Uvedený právní závěr přitom dovolatel nijak nezpochybnil. Zastává
však názor, že na případy absolutní neplatnosti právního úkonu jej nelze
vztáhnout, neboť v těchto případech musí zásada neúplné apelace ustoupit
kolidujícímu principu právní jistoty. Tomuto názoru nelze přisvědčit. Dovolací
soud totiž ustáleně judikoval (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
z 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod č. 71/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že soud sice k absolutní neplatnosti
právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o
důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Již v rozsudku z 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18/2005 časopisu
Soudní judikatura, přitom Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je
odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo
důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým
odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen
za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř.
nebo tehdy, neplatí-li pro
odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (§ 211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží
ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s
ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 5 o. s. ř.), a že k
přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když
byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). Uvedené právní názory dovolací soud
sdílí – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – též v poměrech
souzené věci. V posuzovaném případě, kdy je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace
(§ 205a odst. 1 o. s. ř.), se odvolací soud od citované judikatury neodchýlil
(jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe),
jestliže dovodil, že nelze přihlížet k dovolatelovu tvrzení, uplatněnému až v
odvolacím řízení v rozporu s uvedenou zásadou, že v době uzavření nájemní
smlouvy měla předmětné pozemky v nájmu třetí osoba (společnost TONAMO a.s.). V
této souvislosti je pak nerozhodné, zda z tohoto tvrzení případně mohla
absolutní neplatnost nájemní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince
2013 – dále jen „obč. zák.“) vyplynout. Za tohoto stavu nebyl tedy odvolací
soud povinen „meritorně“ posoudit platnost nájemní smlouvy též z hlediska
uvedeného tvrzení, jak se dovolatel mylně domníval a jak z této perspektivy
návazně zpochybňoval správnost jeho právního závěru, že nájemní smlouva je
platným právním úkonem. Již v rozsudku z 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném na
str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud vyložil, že
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládalo soudu, aby za použití
zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci,
kdy je – jako v daném případě – výklad tohoto právního úkonu účastníky v
průběhu řízení vzájemně odlišný. Při posouzení opodstatněnosti žalobního požadavku na zaplacení smluvní pokuty
se odvolací soud zabýval mimo jiné rovněž výkladem ujednání obsaženého v čl. VI. nájemní smlouvy, podle něhož „v případě, že nájemce bude v prodlení s
úhradou nájemného a el. energie, je pronajímatel oprávněn účtovat smluvní
pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení“ (dále též jen
„ujednání o smluvní pokutě“). Přitom vzal za zjištěno, že vůle smluvních stran
obsažená v citovaném ujednání směřovala k tomu, aby tam stanovené sankci
(smluvní pokutě) podléhalo prodlení s plněním byť jen jedné z obou předepsaných
úhrad, a dovodil, že takto vyložená vůle není v rozporu s jazykovým projevem
zaznamenaným v (písemné) nájemní smlouvě. V tomto směru vycházel z výkladových
pravidel obsažených v § 35 odst. 2 obč. zák. a nelze se ztotožnit s výtkou, že
pro jejich aplikaci neměl vytvořen adekvátní prostor.
Odvolací soud zde beze
zbytku dostál také výkladovému pravidlu, podle kterého lze obsah právního úkonu
vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle
není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001,
uveřejněný pod C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při úvaze o souladu
skutečné vůle smluvních stran s jejím jazykovým vyjádřením v nájemní smlouvě
totiž nijak nevybočil z běžných zvyklostí používání obecného jazyka (k tomu se
na vysvětlenou sluší poznamenat, že spojka „a“ slučuje dva větné členy stejné
platnosti volněji než např. spojka „i“, takže její použití v ujednání o smluvní
pokutě nutně neznamená, že nastoupení tam stanovené sankce předpokládalo
prodlení nájemce s placením nájemného „a současně“ úhrady za elektrickou
energii). Konečně odvolací soud nepochybil ani v tom, že při interpretaci
ujednání o smluvní pokutě nepostupoval podle ustanovení § 266 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen
„obch. zák.“). Je tomu tak proto, že k užití citovaného ustanovení, jež
pojednávalo o výkladu právního úkonu, který obsahuje výraz připouštějící různou
interpretaci, nebyly splněny zákonné předpoklady. Výklad nejednoznačného pojmu
obsaženého ve smluvním ujednání k tíži subjektu, který jej použil, je totiž
podmíněn objektivní nejednoznačností použitého pojmu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 25. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, uveřejněné pod C 5306
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Spojka „a“, jíž v této souvislosti
zmiňuje dovolatel, však sama o sobě – objektivně vzato – nepřipouští různou
interpretaci, přičemž uvedené v plném rozsahu platí též pro ostatní výrazy
použité v ujednání o smluvní pokutě. Při výkladu tohoto ujednání proto nemohlo
pravidlo normované ustanovením § 266 odst. 4 obch. zák. nalézt uplatnění. K dovolacím námitkám vztahujícím se k posouzení přiměřenosti smluvní pokuty
zbývá dodat následující. Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvoval
obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustálená soudní
praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. listopadu 2008, sp. zn. 32
Cdo 3171/2008) přitom dovodila, že vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že jsou
zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle citovaného
ustanovení (tj. že výše smluvní pokuty byla nepřiměřeně vysoká), nebylo již
věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije, a soud byl povinen tohoto
oprávnění využít. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty záviselo na
okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání
posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Nebylo ani vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k
významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládal (k tomu
viz např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007,
uveřejněného pod č.
81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na
nepřiměřenost smluvní pokuty nebylo možno usuzovat z její celkové výše, byla-li
důsledkem dlouhodobého prodlení a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o
jinak přiměřenou „denní sazbu“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. června
2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněný pod C 2801 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, a z 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, tj. rozhodnutí, na které odkázal odvolací soud). V posuzované věci se odvolací soud vypořádal s otázkou přiměřenosti smluvní
pokuty v intencích shora uvedených judikatorních závěrů a jeho úvaha v tomto
směru není zjevně nepřiměřená. V této souvislosti zejména nelze přehlédnout, že
smluvní pokutou zajišťovaná povinnost, tj. v tomto případě především placení
nájemného, patří mezi základní povinnosti nájemce (srov. § 671 a násl. obč. zák.). Plnění této povinnosti přitom dovolatel (nájemce) nemohl žalobkyni
(pronajímatelce) po právu odepřít s odůvodněním, že nedostála tvrzenému
„příslibu“ převést na něj vlastnické právo k předmětným pozemkům. Právě v
důsledku nepřevedení vlastnického práva k pozemkům totiž nepřestal být jejich
nájemcem a byl proto povinen platit z nich nájemné. Okolnost, že „nezaplatil
hned první nájem“, nelze v tomto kontextu vykreslovat tak, že jeho „povinnost…
hradit nájemné byla od samého počátku sporná“, neboť tato povinnost pro něj
jednoznačně vyplývala z obsahu nájemní smlouvy. Okolnosti projednávané věci tak
svědčí spíše o tom, že dovolatel neprojevil dostatečnou obezřetnost, jestliže –
spoléhaje na pouhý „příslib“ brzkého odprodeje pozemků – uzavřel nájemní
smlouvu na dobu deseti let prakticky bez možnosti nájemní poměr předčasně
ukončit, a poté od počátku nájmu přistupoval lehkovážně k plnění svých
povinností zajištěných smluvní pokutou. Celkovou výši smluvní pokuty pak ovšem
nelze chápat jako výsledek snahy žalobkyně maximalizovat svůj finanční profit
skrze dotčený zajišťovací institut, nýbrž právě jako důsledek popsaného
(poněkud neprozíravého) postupu dovolatele, tj. dlouhodobého prodlení s
placením nájemného a s ním spojeného navyšování smluvní pokuty o jinak
přiměřenou „denní sazbu“ (0,1 % dlužné částky denně).
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá všechny
výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i výroky o nákladech řízení a
odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka. Zastává však – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k
citovaným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3
o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti
nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. Podle
názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti
nesměřuje a dovolatel pouze formálně ohlásil, že dovolání i proti těmto výrokům
podává.
Z řečeného vyplývá, že dovolání proti účinně napadenému potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je
dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů
senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu