22 Cdo 3774/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobkyně OREA-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova
2/1596, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě,
Husova 2/1285, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Václavem Čermákem,
advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, o určení neexistence věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 95/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.
ledna 2010, č. j. 26 Co 405/2009-140, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by soud mimo jiné určil,
že na budově č. p. 71, nacházející se na pozemku st. parc. č. 80/1, a na
pozemku st. parc. č. 80/1, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro
Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov, pro katastrální území T.
D., obec H. M. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“), v jejím vlastnictví nevázne
věcné břemeno ,,nájmu a užívání“ nebytových prostor do roku 2069, které bylo
zřízeno smlouvou ze dne 31. března 1999, a do roku 2046, které bylo zřízeno
smlouvou ze dne 23. října 1996.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. července 2009, č. j. 14 C 95/2008-114, určil, že na předmětných
nemovitostech nevázne věcné břemeno „nájmu a užívání“ nebytových prostor v domě
č. p. 71, nacházejícího se na pozemku st. parc. č. 80/1 v katastrálním území T.
D. (dále jen ,,předmětné prostory“) v rozsahu „podle nájemní smlouvy do roku
2069“, zřízené smlouvou ze dne 31. března 1999 (výrok I. rozsudku). Zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud zrušil bez náhrady věcné břemeno
„nájmu a užívání“ předmětných prostor v rozsahu podle nájemní smlouvy do roku
2069 ve prospěch žalovaného, které bylo zřízeno smlouvou ze dne 31. března 1999
(výrok II. rozsudku). Žalovanému dále uložil povinnost vyklidit nebytový
prostor, vymezený jako „dveřmi uzavřená místnost o výměře 36 m2, nacházející se
v přízemí budovy č. p. 71, nacházející se na pozemku st. parc. č. 80/1, zapsané
u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov,
pro katastrální území T. D., obec H. M.“ (dále jen ,,předmětná budova“), a to v
její části vymezené jako třípodlažní skladový a výrobní objekt, vzadu vpravo z
pohledu od průchodu do této části budovy z předchozí výrobní haly“ (výrok III.
rozsudku). Ve výroku IV. rozsudku zamítl soud prvního stupně žalobu v té části,
v níž se žalobkyně domáhala určení, že na předmětných nemovitostech nevázne
věcné břemeno „nájmu a užívání“ nebytových prostor v předmětné budově v rozsahu
podle nájemní smlouvy do roku 2046 ve prospěch žalovaného, které bylo zřízeno
smlouvou ze dne 23. října 1996. Zamítl dále žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala, aby soud zrušil bez náhrady věcné břemeno ,,nájmu a užívání“
nebytových prostor v předmětné budově, v rozsahu podle nájemní smlouvy do roku
2046 ve prospěch žalovaného, které bylo zřízeno smlouvou ze dne 23. října 1996
(výrok V. rozsudku). Rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby
soud uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné prostory v podkroví budovy,
a to v její části vymezené za dveřmi nalevo od schodiště (výrok VI. rozsudku).
Ve výrocích VII. a VIII. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí
předmětných nemovitostí, k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno několik
omezení vlastnického práva, mimo jiné i věcná břemena zřízená smlouvami ze dne
31. března 1999 a 23. října 1996 ve prospěch žalovaného uzavřenými mezi
žalovaným a právním předchůdcem žalobce. Dále bylo prokázáno, že předmětná
budova je třípodlažní trojtrakt továrny, kde se nachází část užívaná k bydlení
a kancelářské prostory. Smlouvou ze dne 23. října 1996 bylo zřízeno věcné břemeno užívání
předmětných nebytových prostor ,,umístěných v podkroví domu č. p. 71 o výměře
180 m2 podle nájemní smlouvy“, a to bezplatně na dobu určitou do roku 2046. Vklad tohoto práva byl proveden s právními účinky ke dni 5. listopadu 1996. Nájemní smlouva, na kterou smlouva o zřízení věcného břemene odkazuje,
specifikuje předmět nájmu jako ,,nebytový prostor v domě č. p. 71 v podkroví o
celkovém počtu 1 místnosti s podlahovou plochou 180 m2“. Jako účel nájmu bylo
uvedeno skladování stavebního a ostatního materiálu a vybudování a přestavby
bytové jednotky. Ohledně výše nájemného bylo uvedeno, že bude sjednáno po
dokončení přestavby s přihlédnutím k obvyklé ceně nájemného v dané lokalitě. Dále bylo prokázáno, že žalovaný v předmětné budově bydlí, a to v podkroví
nalevo od schodiště. Do prostor, které využívá k bydlení, investoval asi
1.000.000,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval naléhavý právní zájem žalobce na určení, že na
nemovitostech v jeho vlastnictví neváznou věcná břemena. Dospěl k závěru, že
předmětná nájemní smlouva není platná, protože nesplňuje požadavky § 3 zákona
č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999, neboť předmět nájmu neslouží k účelu, jaký byl sjednán a není
možné určit ani výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Předmět nájmu
je podle názoru soudu prvního stupně nedostatečně určitě vymezen. Soud prvního stupně uvedl, že pro smlouvu o zřízení věcného břemene je zákonem
stanovena písemná forma a podle ustálené soudní praxe nestačí, je-li smluvním
stranám jasné, co je předmětem smlouvy. Předmět smlouvy musí být objektivně
seznatelný i osobám, které jejími účastníky nejsou. V daném případě však není
vymezeno, ve které části podkroví se má prostor užívaný žalovaným nacházet, což
je zkomplikováno i tím, že se jedná o rozsáhlou budovu s více trakty. Soud
prvního stupně tak uzavřel, že smlouva o zřízení věcného břemene, jakož i
nájemní smlouva, jsou neplatné pro neurčitost. Žalovaný však byl podle názoru
soudu prvního stupně v dobré víře, že mu právo věcného břemene náleží a
uplynula i vydržecí doba, čímž právo odpovídající věcnému břemeni vydržel. V části, ve které se žalobkyně pro případ, že by nebylo vyhověno žalobě na
určení toho, že na předmětné budově nevázne věcné právo, domáhala zrušení
věcného břemena bez náhrady, soud prvního stupně konstatoval, že se v daném
případě nejedná o eventuální petit žaloby a má za to, že žalobkyně uplatnila
dva odlišné nároky, které nemohou obstát vedle sebe.
Protože žalobkyně
předmětné nemovitosti nevyužívá a existence věcného břemene jí byla v době
koupě nemovitostí známa, nelze dospět k závěru, že výkon práva odpovídajícího
věcnému břemeni ze strany žalovaného by výrazněji omezoval žalobkyni, proto
soud prvního stupně žalobu na zrušení věcného břemene zamítl. Protože
žalovanému svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, neexistuje právní důvod,
na základě kterého by měl žalovaný předmětné prostory vyklidit. K odvolání žalobkyně proti výrokům IV. - VII. rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 26 Co 405/2009-140, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
výroku IV. tak, že určil, že na předmětných nemovitostech nevázne věcné
břemeno ,,nájmu a užívání“ nebytových prostor zřízené smlouvou ze dne 23. října
1996 (výrok I. rozsudku) a ve výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací řízení co do
výroku V. soudu prvního stupně pak zastavil (výrok III. rozsudku odvolacího
soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy
o zřízení věcného břemene pro neurčitost jejího předmětu. Uvedl, že podkroví
předmětné budovy je podstatně větší než výměra prostoru, uvedená ve smlouvě,
kterou žalovaný užívá. Pokud mělo dojít k omezení vlastnického práva věcným
břemenem jen co do části věci, měla být tato část konkrétně označena a vymezena
(např. přiloženým geometrickým plánem). Odvolací soud měl za to, že nájemní
smlouva uzavřená dne 23. října 1996 byla v podstatě součástí smlouvy o zřízení
věcného břemene, neboť náležitosti samostatné nájemní smlouvy nevykazovala. Ovšem i v nájemní smlouvě byl podle názoru odvolacího soudu předmětný prostor
neurčitě identifikován. Odvolací soud však nesouhlasil s názorem soudu prvního
stupně, pokud jde o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovaným. Svůj závěr odůvodnil tak, že do katastru nemovitostí by nemělo být vloženo
právo na základě neplatného právního titulu, což byla v daném případě smlouva o
zřízení věcného břemene, a dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že je
smlouva neplatným právním úkonem, je dán zájem, aby došlo ke shodě zápisu do
katastru nemovitostí se skutečným stavem věci. Pokud se žalovaný brání tím, že
právo věcného břemene vydržel, musí se domoci ochrany svého práva jiným soudním
rozhodnutím vydaným v řízení o určení existence práva odpovídajícího věcnému
břemenu. Odvolací soud považoval závěr soudu prvního stupně o vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemeni žalovaným nepřezkoumatelným, neboť nelze určit,
jaké části nemovitosti se věcné břemeno týkalo. Navíc soud prvního stupně
přehlédl, že věcné břemeno bylo zřízeno k užívání nebytových prostor ke
skladování a přestavbě, nikoliv k bydlení. Závěr, že žalovaný předmětný prostor
užíval k účelu uvedenému ve smlouvě, nebyl nijak prokázán. V této části byl
proto rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, a to pouze do výroku I.
rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání je podle něj dána na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Dovolání má být důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) a podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasil s tím, že smlouva o zřízení věcného břemene ze
dne 23. října 1996 je neplatným právním úkonem. Poukázal na ustálenou soudní
praxi, podle které je určitost písemného projevu vůle objektivní kategorií a
tento projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u
osob, které nejsou účastníkem daného smluvního vztahu. Uvedl, že toto pravidlo
však nelze chápat pouze formalisticky a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007. Dovolatel upozornil na to, že
předmětné prostory nešlo zaměnit s jinými, neboť se nacházely v jediném traktu
předmětné budovy, který měl podkroví, kde byly tyto prostory umístěny. Ke dni
uzavření smlouvy totiž byly v podkrovní části předmětné budovy pouze dva
nebytové prostory, které se lišily jak svou výměrou, tak i počtem místností. Předmětem smlouvy byl první z nebytových prostor, který se nacházel vlevo od
schodiště a zahrnoval jednu místnost. Nemohlo být žádných pochyb o tom, které
prostory jsou předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene. Žádné pochybnosti o
určitosti předmětu věcného břemene neměl ani katastrální úřad, když povolil
návrh na vklad příslušné smlouvy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. V dovolacím řízení dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každého z
výroků rozsudku odvolacího soudu zvlášť. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků.
Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v části rozsudku odvolacího soudu napadené dovoláním
žalovaného posoudil odvolací soud práva a povinnosti účastníků odlišně oproti
soudu prvního stupně. Dovolání je tudíž v této části přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Vzhledem ke skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu v části napadené
dovoláním vychází z právního závěru o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného
břemene ze dne 23. října 1996 z důvodu neurčitosti předmětu práva
odpovídajícího věcnému břemenu, předmětem přezkumu dovolacím soudem se stalo
posouzení platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene z hlediska určitosti
smlouvy v části týkající se jejího předmětu. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na
základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou
dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající
věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde
platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do
katastru nemovitostí. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Pokud by byl rozsah věcného břemene vztahujícího se k části věci vymezen v
listině o právním úkonu slovně zcela určitě, nemůže však být důvodem
neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 sama skutečnost,
že nebyl pořízen geometrický plán s vyznačením části, jíž se věcné břemeno týká
(k tomu stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. prosince 1985, Cpj 312/85, uveřejněné pod č. 28/1986 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná
forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je
zaznamená. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je zřejmé, co je
např. předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene, není-li to seznatelné z
jejího textu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
1997, č. 6, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
srpna 2009, sp. zn. 22
Cdo 555/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že věcné břemeno představuje věcné právo působící „proti
všem“, tedy i proti právním nástupcům povinné osoby, je třeba, aby část budovy,
které se věcné břemeno má týkat, byla ve smlouvě vymezena tak, aby i třetím
osobám bylo zjevné, čeho se týká. Není však vyloučeno, aby toto vymezení bylo
obsaženo v nájemní smlouvě, která je označeno jako součást smlouvy o zřízení
věcného břemene, případně na kterou je ve smlouvě o zřízení věcného břemeno
odkázáno (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince
2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce
srozumitelný, ale jednoznačný a určitý není jeho věcný obsah a současně
neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §
35 odst. 2, 3 obč. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí
neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu
listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; není postačující, že smluvním
stranám je jasné, co je předmětem smlouvy. Požadavku určitosti vymezení
předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z
níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám)
poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela
nezaměnitelným způsobem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2008, č. 18, str. 683). Ke smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 23. října 1996 účastníci
nepřiložili geometrický plán, případně jiný doklad (situační náčrt, stavební
dokumentaci apod.), který by blíže specifikoval nebytové prostory, které měly
být předmětem smlouvy o zřízení věcného břemene. Předmětné prostory byly
označeny pouze jako ,,nebytový prostor umístěný v podkroví domu č. p. 71 o
výměře 180 m2 podle nájemní smlouvy“, přičemž nájemní smlouva, na kterou
smlouva o zřízení věcného břemene odkazuje, specifikuje předmět nájmu jako
,,nebytový prostor v domě č. p. 71 v podkroví o celkovém počtu 1 místnosti s
podlahovou plochou 180 m2“. Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem, že takové vymezení předmětu
věcného břemene není určité. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy,
ze kterých dovolací soud vychází (dovolatel sice uplatnil i dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nicméně v dovolání žádná argumentace
podřaditelná uvedenému dovolacímu důvodu obsažena není), vyplývá, že budova č. p. 71 nezahrnuje jediný objekt, ale představuje soubor staveb – objekt bydlení
s provozní částí, halový skladový dvoupodlažní objekt, třípodlažní skladový
objekt a dvoupodlažní objekt bývalé vodní elektrárny. Dále vyšly ze zjištění,
že objekt č. p. 71 má několik traktů, přičemž smlouva nespecifikuje, kterého
traktu se věcné břemeno týká a rozsah nebytových prostor umístěných v podkroví
domu č. p.
71 je podstatně větší než smluvně dohodnutých 180 m?. Dovolatel pak
sám v dovolání výslovně připouští, že i v té části objektu, ve které se má
nacházet dotčený nebytový prostor, jenž má být zatížen věcným břemenem v jeho
prospěch, se nachází více nebytových prostor pod samostatným uzavřením a se
samostatnými vchody do jednotlivých místností. Za této situace je správný závěr
odvolacího soudu, že třetím osobám nemůže být zřejmé přesné umístění nebytových
prostor, k nimž mělo být zřízeno věcné břemeno. Dovolatel nedůvodně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února
2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, neboť toto rozhodnutí dopadá do jiných
skutkových poměrů. V uvedeném rozhodnutí se dovolací soud především výslovně
přihlásil k závěrům vyplývajícím z výše citovaného rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon
227/96; současně vyložil – v poměrech identifikace bytu – že požadavek řádné
identifikace bytu (s odkazem na judikaturu týkající se výkonu rozhodnutí
vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik,
aby jej při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným, s tím, že tuto zásadu
nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto
absence v projednávané věci údaje o číslu bytu nemůže sama o sobě způsobit
nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak
identifikován dostatečně určitě. Dovolatel v daném směru přehlíží, že uvedené rozhodnutí dopadá na skutkově jiný
případ především proto, že závěru o platnosti nájemní smlouvy nepřekáželo
neuvedení čísla bytu, neboť byt byl nezaměnitelně identifikován jinými
konkretizujícími znaky. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným
uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn,
rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle
§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl, když neshledal ani
existenci vad řízení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí
dovolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci končí, protože
odvolací soud část rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (a v části
týkající se nákladů řízení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; soud prvního stupně pak při rozhodování o náhradě nákladů rozhodne i o
náhradě nákladů dovolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.