22 Cdo 3833/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. M. A., b) M. A., c) P. L., d) J. B., e) M. B.,
f) A. Ch., g) Ing. J. H., h) J. H., ch) P. J., i) Ing. J. K., j) M. K., k) Ing.
L. K., l) MUDr. K. M., m) M. M., n) J. M., o) M. N., p) Mgr. P. P., q) Ing. K.
P., r) J. P., s) R. Š., t) J. Š., u) Mgr. S. Š., v) Mgr. I. Š., w) Mgr. Z. T.,
x) Ing. R. T., y) R. T., z) Ing. O. V., aa) J. V., bb) M. B., cc) O. B., dd) E.
Ch., ee) Z. Ch., ff) F. Ch., gg) V. Ch., hh) Ing. M. D., chch) M. D., ii) Ing.
J. P., jj) J. P., kk) B. H., 11) Ing. R. H., mm) J. K., nn) Ing. P. J., oo)
Ing. E. J., pp) M. M., qq) Bc. V. M., rr) Mgr. J. P., ss) J. P., tt) I. P., uu)
Ing. J. P., vv) P. Š., ww) Mgr. J. Š., xx) Ing. T. Š., yy) Ing. F. Š., zz) Ing.
J. T., aaa) Mgr. J. T., bbb) Ing. K. V., ccc) Mgr. T. V., ddd) J. Ž., eee) Ing.
P. Ž., s výjimkou žalovaných u) Mgr. S. Š. a v) Mgr. I. Š., zastoupených JUDr.
Ing. Pavlem Schreibrem, Advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, ostatní žalobci
zastoupeni JUDr. Petrem Ullmannem, advokátem se sídlem v Liberci 1, Jestřabí
974, proti žalované BV Development Liberec I. s. r. o., se sídlem v Hradci
Králové, Sadovská 1679/22A, identifikační číslo osoby 27475948, zastoupené Mgr.
Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/II., o
určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou pod sp. zn. 14 C 99/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. prosince 2012, č. j. 73 Co
132/2012-366, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6.
prosince 2012, č. j. 73 Co 132/2012-366, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali určení, že neexistuje věcné břemeno spočívající v právu
vlastníka pozemku parc. č. 2125/49 k. ú. R. (kterým je žalovaná) procházet a
projíždět přes pozemek v jejich spoluvlastnictví parc. č. 2125/1 k. ú. R.
(který obklopuje další jejich pozemek parc. č. 2125/46, na němž se nachází dům
s jejich bytovými jednotkami) a dále přes pozemky parc. č. 2145/47 a 2125/54,
náležející žalované. Věcné břemeno je zapsáno v katastru nemovitostí na základě
smlouvy uzavřené 2. 2. 2007 mezi právní předchůdkyní žalované a společností
Bytová výstavba CZ, a. s. (dále smlouva o zřízení věcného břemene). Jde o
neplatný právní úkon, neboť ve skutečnosti šlo o dosažení přístupu k pozemku
parc. č. 2125/47, na kterém byla povolena stavba penzionu. Protože však pozemek
parc. č. 2125/47 i pozemky parc. č. 2125/1, 2125/47 a 2125/54 náležely rovněž
právní předchůdkyni žalované, věcné břemeno nešlo zřídit. Věcné břemeno tak
bylo zřízeno ve prospěch parc. č. 2125/49, přičemž za obě smluvní strany
jednala tatáž fyzická osoba jako jednatel obou obchodních společností. Podle
žalobců je předmětná smlouva neplatná i pro neurčitost, neboť nevymezovala,
která část pozemků je břemenem zatížená, a ani v ní nebylo výslovně uvedeno, že
zatěžuje pozemky celé.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 10. října 2011, č. j. 14 C
99/2010-297, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j. 14 C
99/2010-323, určil, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni průchodu a
průjezdu každého vlastníka pozemku parc. č. 2125/49 v k. ú. R. a obci L. přes
pozemky parc. č. 2125/1, 2125/47 a 2125/54 v k. ú. R. a obci L., zřízené
smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou mezi společnostmi BV Development
Liberec s. r. o., IČO 27464725, a Bytová výstavba CZ a. s. IČO 25941763, dne
22. 2. 2007, vklad práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Liberecký
kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou, č. j. V-806/2007-505, dne 13.
3. 2007, s právními účinky vkladu ke dni 2. 2. 2007. Dále rozhodl o nákladech
řízení (výroky II. a III.) a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobcům
(výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem
ze dne 6. června 25012, č. j. 73 Co 132/2012-366, rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I., II. a III. potvrdil s tím, že ve výroku IV. zůstává rozsudek
nedotčen.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o
zřízení věcného břemene je absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť
nevymezuje, kterými místy zatížených pozemků může vlastník panujícího pozemku
projíždět či procházet. Vlastník zatíženého pozemku musí mít alespoň základní
povědomost o tom, v jakých místech má k průchodu a průjezdu docházet, tedy kde
je povinen průchod a průjezd zajistit. Může být sjednáno, že přecházet a
přejíždět přes zatížený pozemek lze kdekoliv, ale v takovém případě by však
musela být tato vůle stran ve smlouvce o zřízení věcného břemene výslovně
projevena. Odvolací soud považoval za příhodný odkaz soudu prvního stupně na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001, v němž
Nejvyšší soud vymezil stejné požadavky na určité vymezení věcného břemene ve
smlouvě o jeho zřízení, byť se týkal zatížení pozemku věcným břemenem
spočívajícím ve vedení kanalizační stoky. Odvolací soud oproti soudu prvního
stupně neposuzoval platnost smlouvy o zřízení věcného břemen podle § 39 odst. 1
obč. zák. jako úkon obcházející zákon.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost
dovolání je podle jejího názoru založena § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní otázka zásadního významu spočívá v tom,
zda ve smlouvě o zřízení věcného břemene spočívajícího v průchodu a průjezdu
přes zatížený pozemek musí být výslovně uvedeno, že věcným břemenem je zatížen
pozemek celý. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti smlouvy o
zřízení věcného břemene pro neurčitost a a odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 507/2001. Toto rozhodnutí se týkalo neporovnatelného případu a
důvod neurčitosti je principálně odlišný. V dané věci se jedná o věcné břemeno
spočívající v právu chůze a jízdy po zatížených pozemcích, které z povahy věci
lze zřídit k pozemku celému. K tomu také směřovala vůle smluvních stran, a
nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že tomu tak nebylo. Ve věci sp. zn. 22 Cdo
507/2001 se smluvní strany shodly na zatížení pozemku věcným břemenem jen na
části pozemku, ale tato jejich vůle ve smlouvě vyjádřena nebyla, neboť vedením
kanalizační stoky byl zatížen pozemek celý. Dovolatelka také poukazuje na
judikát uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
1108, v němž se uvádí, že § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla,
která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil
výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí
zkoumání i vůli jednající osoby. Tato výkladová pravidla soudy vůbec
neaplikovaly. Ze smlouvy o zřízení věcného břemene je i tak na první pohled
zřejmé, že nejde o zatížení části pozemku, ale o pozemek celý. Navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobci Mgr. I. Š. a Mgr. S. Š. se vyjádřili k dovolání tak, že není přípustné,
neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů správně odkázaly na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 507/2001,
žalovaní připomínají ještě rozsudky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 60/2008 a 22 Cdo
2595/2005. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu týkající se výkladu právních úkonů, např. 33 C do 512/2000, 33 Odo
311/2001, 25 Cdo 1116/20001 a také s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
104/04. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože ke vzniku věcného břemene smlouvou mělo dojít před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.
1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud dosud neposuzoval platnost
smlouvy o zřízení věcného břemene cesty, která ve smlouvě není přesně vymezena.
Věcná břemena jsou upravena v § 151n a násl. obč. zák. Podle § 151n odst. 1
obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho
jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.
Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie
smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a
hospodářská funkce smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005 sp. zn.
I. ÚS 625/03).
Zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského (OZO) z roku 1811,
je třeba dbát i v současné době (tj. za platnosti občanského zákoníku č.
40/1964 Sb.) a z nich při aplikaci práva vycházet, a to zejména tam, kde
současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem
(nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1997 sp. zn. III. ÚS 77/97).
Judikatura k věcným břemenům podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. také řadu
otázek řešila právě v souladu s OZO z roku 1811, resp. s tehdejší právnickou
literaturou.
V dané věci bylo nepochybně zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemek, který je
nyní ve spoluvlastnictví žalobců; smlouva o jeho zřízení však nevymezila kudy
má cesta vést. I pro tento případ platí v zásadě to, co bylo nastíněno v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001, že
totiž právo odpovídající věcnému břemeni lze v takovém případě vykonávat
kdekoliv na zatíženém pozemku jen tehdy, bylo-li to ve smlouvě uvedeno. Ve věci
sp. zn. 22 Cdo 507/2001 však šlo o věcné břemeno spočívající v povinnosti trpět
vedení kanalizační stoky, nyní jde o právo cesty. Tato problematika byla řešena
již v dobách platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 v § 495,
upravujícím otázku prostoru k výkonu tzv. cestních služebností. V první větě
tohoto ustanovení se uvádí: „Prostor pro tyto tři služebnosti musí býti
přiměřen nutné potřebě a okolnostem místa“. V souladu s tím judikatura
konstatovala: „Vykonávána-li služebnost vozové cesty po každém libovolném místě
služebního pozemku bez omezení na určitý směr, může býti výsledkem této
dlouholeté držby jen služebnost vozové cesty, přiměřená nutné potřebě a
okolnostem místa“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 1929, sp. zn. Rv
I 1957/28, podobně věc sp. zn. R 440/37, vše publikováno v informačním systému
ASPI).
K tomu komentář uvádí, že o prostoru k výkonu služebnosti cesty rozhoduje
především úmluva stran. „Není-li jí, určí prostor osoba zavázaná a musí tak
učiniti způsobem, který je přiměřený nutné potřebě (odpovídající služebnosti) a
místním poměrům… bude se museti oprávněný zpravidla spokojiti s jedinou cestou
a tedy trpěti, aby jiné cesty byly uzavřeny“ (Sedláček, J., Rouček, F., a kol.
Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v
Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 866). Při vymezení cesty je třeba
vycházet z potřeby panující nemovitosti, nelze však takové břemeno vykonávat v
rozsahu, na který účastníci smlouvy o jeho zřízení nebo jejich nástupci
„nemohli vzhledem k okolnostem konkrétního případu pomyslet“ (k tomu viz
Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1
až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1033). Věcná břemena
nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí
být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností
o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004).
Strany musejí vycházet z principu dobrých mravů; jestliže by povinný měl za to,
že takto vymezená cesta bez rozumného a přijatelného důvodu ztěžuje výkon jeho
práva, mohl by žádat soud o vymezení, kudy cesta vede.
Lze tedy uzavřít, že bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a
průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za
následek neplatnost smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), ale je na
povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil,
kudy cesta povede.
Tato pravidla se uplatní – a to podle výslovného znění zákona - i po 1. 1.
2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“),
který budou soudy i v tomto řízení nadále aplikovat (viz § 3028 o. z.). Podle §
1258 platí: „Služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li
obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li
ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší“. Tato
úprava platí obecně pro všechny služebnosti. Dále nový zákoník stanoví: „Není-
li míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku. Služebnost
se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci, ani změnou hospodaření
na panujícím pozemku“ (§ 1264 odst. 1 a 2 o. z.). Z tohoto ustanovení vyplývá,
že je třeba vycházet ze stavu v době zřízení služebnosti, nebylo-li dohodnuto
něco jiného, resp. nebyl-li obsah služebnosti ve smlouvě určen.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; samotná skutečnost, že ve
smlouvě nezbylo vymezeno, kudy věcné břemeno cesty povede, nezakládá její
neplatnost. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu