23 Cdo 792/2024-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobců a) M. B., a b) J. F., obou zastoupených JUDr. Janem Brožem, advokátem
se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalovaným 1) M. B.,
zastoupenému Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2,
Čelakovského sady 433/10, a 2) J. B., zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou,
advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, o nahrazení projevu
vůle k uzavření smlouvy o převodu nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 103/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 11. 2023, č. j.
35 Co 111/2023-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanou 2) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci a) a b) se podanou žalobou domáhali nahrazení projevu vůle
žalovaných 1) a 2) (svých rodičů) k uzavření smlouvy o bezplatném převodu
vlastnického práva k v žalobě označeným nemovitým věcem. Uvedená povinnost
žalovaných podle názoru žalobců vyplývala z prohlášení, které žalovaní učinili
v čl. V kupní smlouvy ze dne 4. 4. 1995, na jejímž základě předmětné
nemovitosti nabyli, a v níž se měli žalovaní zavázat, že v případě rozvodu
jejich manželství převedou dané nemovitosti na své děti. K rozvodu manželství
žalovaných přitom došlo dne 23. 6. 2021. Žalovaná 2) s nárokem žalobců
souhlasila, zatímco žalovaný 1) v řízení tvrdil, že předmětné ujednání kupní
smlouvy bylo neplatné.
2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem
ze dne 15. 2. 2023, č. j. 9 C 103/2022-78, nahradil projev vůle žalovaných
uzavřít s žalobci předmětnou smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku
(výrok I) a uložil žalovanému 2) nahradit žalobcům náklady řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací
k odvolání žalovaného 1) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žaloba se zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III napadeného
rozsudku).
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání,
které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaný 1) v podaném vyjádření k dovolání zpochybnil dovolací
argumentaci žalobců, označil jejich dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu
soudu, aby je odmítl.
6. Žalovaná 2) v podaném vyjádření k dovolání projevila svůj souhlas s
ním a uvedla, že se k dovolání žalobců „připojuje“.
7. Dovolání žalobců bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k
tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací
soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalobci v prvé řadě namítali, že odvolací soud nesprávně vyložil
právní úkon žalovaných (prohlášení obsažené v čl. V kupní smlouvy, na jejímž
základě předmětné nemovitosti nabyli), neboť nerespektoval zásadu (plynoucí z
judikatury Ústavního soudu), podle níž je nutno upřednostnit výklad, který
nezakládá neplatnost právního úkonu, před výkladem, jenž tuto neplatnost
zakládá, jsou-li oba výklady možné. Podle žalobců tak bylo nutno na předmětné
ujednání nahlížet jako na smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch třetí strany,
která je (v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005,
sp. zn. 33 Odo 824/2005) obecně přípustná.
11. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci učiněným
odvolacím soudem, a nemůže proto založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022).
Odvolací soud totiž napadené rozhodnutí nezaložil na výsledku výkladu projevu
vůle žalovaných, z něhož by usoudil, že dané ujednání nepředstavovalo smlouvu o
smlouvě budoucí uzavřenou ve prospěch třetí osoby či že by uzavření takové
smlouvy manželi nebylo možné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak
zřejmé, že odvolací soud předmětnou dohodu žalovaných za smlouvu o smlouvě
budoucí uzavřenou ve prospěch třetí osoby považoval (srov. bod 13 odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Odvolací soud však uzavřel, že zároveň šlo o dohodu,
jejíž ujednání obsažené v čl. V bylo podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 7. 1998, dále jen „obč.
zák.“, absolutně neplatné pro obcházení ustanovení § 149 obč. zák., neboť jeho
účelem bylo pro případ rozvodu manželství kupujících vyjmout konkrétní majetek
z režimu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. bod 14
odůvodnění napadeného rozhodnutí).
12. K závěru o (částečné) neplatnosti právního úkonu tak odvolací soud
nedospěl na základě výkladu právního úkonu (jak se domnívali žalobci), ale v
důsledku aplikace zákonných norem (§ 39 a § 149 obč. zák.) na zjištěný skutkový
stav. Rozhodné znění občanského zákoníku nepřipouštělo, aby manželé platně
mohli uzavřít dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní
společné jmění manželů) ještě před rozvodem manželství, což bylo opakovaně
potvrzeno ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1295/2007, jakož i v něm
citovanou judikaturu).
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani zbývající
námitka žalobců obsažená v dovolání. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího
soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany
žalovaného), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z
těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen
některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně
založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody
a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť
obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také
spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2531/2022, a ze
dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 341/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS
2866/22).
14. O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, neboť jeden z
právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro
zamítnutí žaloby (absolutní neplatnost ujednání obsaženého v čl. V kupní
smlouvy; k tomu viz výše) nebyl dovoláním žalobců relevantně zpochybněn (a
nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu), a proto ani další otázka předložená
žalobci (podle níž byla doba, v níž byli žalovaní povinni uzavřít smlouvu o
bezplatném převodu vlastnického práva na žalobce, v předmětném ujednání určena
dostatečně přesně) není způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. již
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003).
15. Namítají-li konečně žalobci, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé,
neboť je odvolací soud neinformoval o svém právním názoru, vytýkají tím ve
skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen
tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném
případě není.
16. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou
způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se
odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018, a ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze
zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobců
na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze
dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že
poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle
pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod),
které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že
nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady
přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, a ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
2647/2018).
17. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje napadené rozhodnutí
za překvapivé, neboť argument, podle něhož mělo být ujednání předmětné dohody
uzavřené mezi manželi v rozporu s § 149 obč. zák., byl obsažen např. již v
odvolání žalovaného 1) (srov. č. l. 98 verte), a proto odvolacímu soudu nelze
vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzoval
originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost k tomuto právnímu názoru
skutkově a právně argumentovat.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci a) a b) dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalovaný 1) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu