USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně PILA MARTINICE s. r. o., se sídlem Březnice - Martinice, Simínský
mlýn 26, identifikační číslo osoby 24815799, zastupené Mgr. Jiřím Kokešem,
advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované
Colonnade Insurance S. A., se sídlem L-2350 Lucemburk, rue Jean Piret 1,
Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 61605, podnikající
prostřednictvím odštěpného závodu Colonnade Insurance S. A., organizační
složka, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, identifikační číslo osoby
04485297, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze,
Washingtonova 1624/5, o zaplacení částky 1.683.245,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 280/2020, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 17
Co 292/2021-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 18.585,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího právního zástupce.
Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (výrok II.)
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 11. 11. 2021, č. j. 17 Co 292/2021-93, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka
spatřuje v nesprávném posouzení otázky aktivní věcné legitimace. Dovolatelka
namítá, že jako pojistník a jako účastník předmětné pojistné smlouvy má nárok
na případné pojistné plnění z pojistné smlouvy, a může tedy vystupovat na
straně žalobce v soudním sporu. Dovozuje, že u takové pojistné smlouvy je
pojištěný „pouze“ objektem pojištění, kdy jeho pojistné riziko je pojištěno
pojistníkem (v daném případě dovolatelkou), který jako jediný může být v
případném sporu o výplatu pojistného plnění z této smlouvy aktivně legitimován
k podání žaloby. Dále dovolatelka dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
spatřuje v nesprávném závěru odvolacího soudu o tom, že v dané věci nenastala
pojistná událost krytá pojistnou smlouvou. Dovozuje, že jí náleží z titulu
uzavřené pojistné smlouvy nárok na proplacení žalobou uplatněné částky vůči
žalované, neboť se jedná o škodu, která vznikla činností pojištěné osoby, a
tedy se jedná o pojistné riziko, na které dopadá uzavřená pojistná smlouva. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na
nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby předně na tom
zjištění, že dovolatelka jako pojistník není oprávněna požadovat úhradu
pojistného plnění, neboť v daném případě pojistná smlouva stanovila v čl. I.
3,
že uplatnit právo na poskytnutí pojistného plnění může výlučně pojištěný. Odvolací soud – spolu s odkazem na § 2758 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“) – smluvní ujednání vyložil tak, že tím je toliko ten
pojištěný, o jehož pojistné nebezpečí se jedná (zde Pila Martinice – montážní,
s. r. o.). Proto byla pojistné plnění z důvodu odpovědnosti za újmu společnosti
Pila Martinice – montážní, s. r. o., oprávněna uplatňovat pouze tato
společnost, nikoliv dovolatelka. Správnost tohoto závěru dovolatelka zpochybňuje s tvrzením, že u takové
pojistné smlouvy je pojištěný (zde Pila Martinice – montážní, s. r. o.) „pouze“
objektem pojištění, kdy jeho pojistné riziko je pojištěno pojistníkem
(dovolatelkou), který jako jediný může být v případném sporu aktivně věcně
legitimován. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je osoba pojistníka
(dovolatelky) odlišná od pojištěného, který je oprávněn požadovat pojistné
plnění. Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci šlo o pojištění
odpovědnosti za újmu, odpovídá tento závěr výslovné úpravě § 2861 odst. 1 o. z., dle kterého z pojištění odpovědnosti má pojištěný právo, aby za něho
pojistitel v případě pojistné události nahradil poškozenému škodu, popřípadě i
jinou újmu, v rozsahu a ve výši určené zákonem nebo smlouvou, vznikla-li
povinnost k náhradě pojištěnému.
Právní posouzení odvolacího soudu o aktivní legitimaci pojištěného odpovídá
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, která se v režimu právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 uplatnila ve vztahu k § 43 a 44 zák. č. 37/2004 Sb., o
pojistné smlouvě, který je úpravě § 2861 a násl. o. z. obsahově obdobný. Ta
dovodila, že je to právě pojištěný, kdo je aktivně legitimován k uplatnění
práva vůči pojistiteli na uhrazení vzniklé škody (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017, uveřejněný pod
číslem 114/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 992/2021, dovolací soud dále blíže
posuzoval otázku, zda je aktivně věcně legitimován též pojistník ze smlouvy o
pojištění odpovědnosti za škodu uzavřené ve prospěch třetí osoby. Dovodil, že
„ve smlouvě o pojištění ve prospěch třetí osoby se pojistník zavazuje platit
pojistné za třetí osobu, v jejíž prospěch bylo sjednáno pojištění. Aktivní
legitimaci k uplatnění závazku pojistitele poskytnout pojistné plnění však má
jiná, třetí osoba, v jejíž prospěch bylo pojištění sjednáno. Základní
charakteristikou smlouvy o pojištění ve prospěch třetího je, že osoba
pojistníka je (vždy) odlišná od osoby oprávněné [srov. § 3 písm. i) zákona o
pojistné smlouvě]. Oprávněný pojištěný se stává účastníkem smlouvy, projeví-li
se smlouvou ve svůj prospěch souhlas. Tento souhlas může být dán i dodatečně
při uplatnění práva na pojistné plnění. Dá-li tato třetí osoba souhlas s
pojistnou smlouvou a nastane-li pojistná událost, je aktivně legitimovaná
požadovat pojistné plnění právě tato třetí osoba. Jinými slovy, dá-li tato
třetí osoba souhlas se smlouvou, je pouze ona oprávněna domáhat se pojistného
plnění, tedy nikoli např. pojistník. Pokud se svým právním postavením podle
pojistné smlouvy souhlas tato třetí osoba neprojeví, má smlouva právní následky
jen pro pojistitele a pojistníka, jakožto smluvní strany. Obecná právní úprava
obsažená v § 50 odst. 2 obč. zák., která má být podle § 11 zákona o pojistné
smlouvě použita obdobně, stanoví pro případ, že třetí osoba nevysloví souhlas
se smlouvou, že právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí
osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 992/2021, dovolací soud přitom poukázal dále na
to, že „v posuzovaném případě však bylo ujednáno, že uplatnit právo na
poskytnutí pojistného plnění náleží výlučně pojištěnému a pojistník je oprávněn
vykonávat (výlučně) ostatní práva z pojistného vztahu. V takovém případě pokud
pojištěný tohoto svého práva nevyužil, nemůže se práva na poskytnutí pojistného
plnění domáhat pojistník, což konečně odpovídá i úpravě § 43 odst. 3 zákona o
pojistné smlouvě, neboť pojistník je v postavení poškozeného“.
Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na projednávanou věc s tím, že za
situace, kdy ze znění čl. I. 3 pojistné smlouvy vyplývá, že uplatnit právo na
poskytnutí pojistného plnění může výlučně pojištěný, je závěr odvolacího soudu
o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně – pojistníka – správný, neboť
je to právě jen pojištěný, kdo je oprávněn uplatnit pojistné plnění dle
předmětné smlouvy.
Pro přípustnost dovolání pak není přiléhavý odkaz dovolatelky na závěry
vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo
4513/2016, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn.
IV. ÚS 3009/17, ale ani na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp.
zn. 32 Cdo 4115/2010, neboť v projednávané věci – na rozdíl od dovolatelkou
odkazovaných rozhodnutí – posuzovaná pojistná smlouva není smlouvou o pojištění
cizího pojistného nebezpečí ve smyslu § 2767 o. z.
Zpochybňuje-li dovolatelka tento závěr prostým tvrzením, že „skutkový stav v
souzené věci lze posoudit jako smlouvu o pojištění cizího rizika“, pak nejde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání pro otázku, jejímž posouzením by se
dovolací soud mohl dále zabývat. S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu
jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na
případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním
posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23
Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo
5700/2016.)
Za této situace, kdy se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost závěru
odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace, nemůže přípustnost
dovolání zakládat ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka, jež se týká
posouzení pojistné události. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke
způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také
spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 5469/2016).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu