23 Cdo 992/2021-239
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně:
FENIX solutions s.r.o., se sídlem v Krnově, Pod Bezručovým vrchem, Albrechtická
1787/121, PSČ 794 01, IČO 60776544, zastoupené JUDr. Ondřejem Michnou, MBA,
LL.A., advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, Myslbekova 1722/11, PSČ 741 01,
proti žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Nové
Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, o zaplacení částky 91 044 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 77/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020,
č. j. 58 Co 258/2020-182, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že dne 27. 5. 2007 uzavřela žalobkyně jako
pojistník se společností Generali Pojišťovna a.s. jako pojistitelem pojistnou
smlouvu o škodovém pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
zaměstnání č. 2918534146. Smlouva se kromě příslušné zákonné úpravy řídila
všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění odpovědnosti za škodu (VPP O
2005/01, dále jen „VPP“), zvláštními pojistnými podmínkami pro pojištění
odpovědnosti za škodu při výkonu zaměstnání/služby (ZPP Z 2006/02), doplňkovými
pojistnými podmínkami – řidiči pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
zaměstnancem na motorových vozidlech při plnění pracovních povinností (DPP O
100) a doplňkovými pojistnými podmínkami – pracovní stroje pro pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem pracovním strojem při plnění
pracovních povinností (DPP O 101). Pojištění bylo sjednáno ve prospěch
zaměstnanců (pojištěných) uvedených v seznamu a bylo sjednáno pro případ
odpovědnosti pojištěného za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání. Dne 27. 5. 2016 uzavřely strany uvedené pojistné smlouvy dodatek č. 9 k této smlouvě, jímž
byl mimo jiné aktualizován seznam pojištěných. Jedním z pojištěných byl pan A. Z.. Dne 27. 5. 2017 uzavřely strany této pojistné smlouvy dodatek č. 10 k této
smlouvě, jímž byl mimo jiné aktualizován seznam pojištěných. Seznam zahrnoval i
pana A. Z., který byl ode dne 16. 2. 2017 do 14. 12. 2017 zaměstnancem
žalobkyně. Dne 21. 9. 2015 uzavřela žalobkyně se společností HELLA AUTOTECHNIK
NOVA, s.r.o., smlouvu o poskytování služeb skladovacích a přepravních, jíž se
žalobkyně zavázala pro uvedenou společnost provádět příjem, skladování, výdej a
evidenci zboží, hotových výrobků v zákaznickém balení, expedici, celní služby,
přepravní a manipulační služby při zajišťování toků materiálů. Dne 30. 5. 2017
panu A. Z. při vyskladňování ze 4. patra regálové soustavy spadly světlomety,
čímž došlo k poškození 36 kusů v hodnotě 122 403,60 Kč včetně DPH. Poškozená
světla již nebylo možno dále otestovat, opravit a použít, neboť mohly mít
skryté vady, které nebylo možné spolehlivě detekovat a mohly se projevit až po
zamontování do auta, přičemž světlo je bezpečnostním prvkem vozidla, proto bylo
jedinou možností poškozená světla sešrotovat. Částku 122 403,60 Kč vyúčtovala
společnost HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., žalobkyni fakturou ze dne 12. 6. 2017. Tuto částku uhradila žalobkyně dne 11. 8. 2017. Dne 13. 5. 2019 byl pan
A. Z. seznámen s obsahem pojistné smlouvy č. 2918534146 ze dne 27. 5. 2007
včetně přílohy č. 1 a jejího dodatku č. 10 a s obsahem pojistných podmínek VPP
O 2005/01, ZPP Z 2006/02, DPP O 100, DPP O 101. Soud prvního stupně s odkazem na § 10 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě
(dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), a na důvodovou zprávu k tomuto
ustanovení dospěl k závěru, že v daném případě byla uzavřena pojistná smlouva
ohledně pojištění cizího pojistného rizika podle § 10 zákona o pojistné
smlouvě. Ačkoliv žalobkyně doložila souhlas pana Z.
s přijetím pojistného
plnění pojistníkem i protokol o jeho seznámení se zněním předmětné smlouvy,
soud žalobu zamítl, neboť v době, kdy pan Z. souhlasil s přijetím pojistného
plnění pojistníkem, ještě s obsahem pojistné smlouvy nebyl seznámen; k tomu
došlo až 13. 5. 2019, tedy poté, co byl nárok uplatněn u žalované, a více než
jeden rok po podání žaloby v této věci. Žalobkyně tedy v době uplatnění nároku
na pojistné plnění u žalované, resp. její právní předchůdkyně, nesplňovala
podmínky na výplatu pojistného plnění. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 58
Co 258/2020-182, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se v
daném případě jedná o pojištění cizího pojistného rizika podle § 10 zákona o
pojistné smlouvě. Odvolací soud vycházel z textu pojistné smlouvy a
souvisejících VPP, z nichž vyplývá, že předmětem pojištění byla odpovědnost za
způsobenou škodu, nikoli cizí pojistné riziko. Pojištění bylo sjednáno ve
prospěch zaměstnanců žalobkyně, kteří byli v postavení pojištěných osob. Jak
vyplývá z § 10 zákona o pojistné smlouvě, v případě pojištění cizího pojistného
rizika je oprávněnou osobou k přijetí pojistného plnění pojistník za splnění
podmínek v tomto ustanovení uvedených. V daném případě však podle textu
pojistné smlouvy a VPP pojistník oprávněnou osobou nebyl, žalobkyni z titulu
postavení pojistníka žádný nárok na pojistné plnění nevznikl. Podle VPP měla
žalovaná coby pojistitel povinnost platit náhradu škody za pojištěného
poškozenému, poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli neměl
(článek 13 bod 7). V případě pojištění ve prospěch třetí osoby (jako v tomto
případě) náleželo uplatnění práva na poskytnutí pojistného plnění výlučně
pojištěnému (článek 26 bod 2), pojistník toto právo tedy neměl. Předmětem dané
pojistné smlouvy tedy nebylo pojištění cizího pojistného rizika, ale pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnanci pojistníka, což lze dovodit i z
toho, že text pojistné smlouvy a VPP odpovídá zákonným ustanovením § 43 a 44
zákona o pojistné smlouvě. Pouze pojištěný (zaměstnanec) byl osobou aktivně
legitimovanou k uplatnění nároku na pojistné plnění vůči žalované, nikoli
žalobkyně (viz články 2 a 26 VPP). K námitce žalobkyně o tom, že žalovaná již
dříve z titulu jiných pojistných událostí plnění poskytla, odvolací soud uvedl,
že tato skutečnost nebyla pro posouzení věci rozhodná, neboť sama o sobě
nezakládá důvod pro plnění v jakémkoliv dalším případě. Žalovaná přitom plnila
žalobkyni coby poškozené, poškozená však přímý nárok vůči pojistiteli nemá, jak
vyplývá z § 43 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě i z článků 2 a 13 VPP.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně spatřuje
přípustnost svého dovolání v řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž se jedná o otázku
posouzení aktivní věcné legitimace pojistníka u smlouvy o pojištění ve prospěch
třetí osoby. Podle žalobkyně odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že mezi
původními účastníky řízení byla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu § 11 zákona
o pojistné smlouvě (smlouva o pojištění ve prospěch třetí osoby), žalobkyni
proto z titulu poškozené, resp. pojistníka právo na pojistné plnění nenáleží,
jelikož není oprávněnou osobou, a tudíž ani osobou aktivně legitimovanou k
vymáhání pojistného plnění. Žalobkyni by podle jejího názoru měla být přiznána
aktivní věcná legitimace, neboť byť jí zákon ani pojistná smlouva přímé právo
na pojistné plnění výslovně nepřiznávají, nemá žalobkyně v právní pozici
pojistníka k dispozici žádný právní nástroj, kterým by pojištěné zaměstnance
mohla přimět k uplatnění práva na pojistné plnění. Účelem škodového pojištění
je vyrovnat vzniklou majetkovou újmu, nikoli vést k obohacení. Pokud by se měl
pojištěný zaměstnanec domáhat toho, aby bylo plněno společnosti HELLA
AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., došlo by k porušení tohoto principu. Žalobkyně
odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3009/17, v němž Ústavní soud
dovodil aktivní věcnou legitimaci pojištěných osob k vymáhání pojistného plnění
u smlouvy o pojištění cizího pojistného rizika, přestože podle staré právní
úpravy jim právo na pojistné plnění de lege lata nepříslušelo. Žalobkyně rovněž zpochybnila samotnou kvalifikaci předmětné pojistné
smlouvy jako smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby, když podle důvodové
zprávy k § 11 zákona o pojistné smlouvě se třetí osoba stává účastníkem
pojištění teprve udělením souhlasu, k čemuž nedošlo. Z uvedeného vyplývá, že
podmínkou vzniku pojištění ve prospěch třetí osoby je její souhlas. Podle § 4
odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě obsahuje pojistná smlouva vždy
určení oprávněné osoby; předmětná pojistná smlouva obsahuje pouze dva subjekty,
a to žalobkyni a žalovanou. Podle žalobkyně by se na tento případ neměl
vztahovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo
5969/2017. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením předmětné otázky
odvolacím soudem a rozporovala dílčí argumenty žalobkyně, které považovala za
nedůvodné. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, případně
zamítnuto. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že pojistné podmínky k
pojistné smlouvě vypracovala žalovaná a proto by měly být interpretovány v její
neprospěch. Žalobkyně v pojistné smlouvě sice prohlásila, že byla s pojistnými
podmínkami platnými pro daný druh pojištění seznámena, žalovaná však
neprokázala o jaké konkrétní pojistné podmínky a v jakém znění se jedná.
Žalobkyně dále uvedla, že při interpretaci zákona o pojistné smlouvě by soudy
měly aplikovat ustanovení § 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to za
použití § 3030 a žalobkyni v právním postavení pojistníka aktivní věcnou
legitimaci ve vztahu k právu na pojistné plnění přiznat. Žalovaná zareagovala na repliku žalobkyně tím, že argumentaci o neprokázání o
jaké konkrétní podmínky a v jakém znění se jedná, označila za účelovou a
zopakovala své již v předešlém vyjádření vyslovené argumenty. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem,
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Nejvyšší soud dále podotýká, že k replice žalobkyně k vyjádření žalované k
dovolání, pokud v něm žalobkyně vznášela další námitky proti rozsudku
odvolacího soudu, podle § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel. Nejvyšší soud v
této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud
uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že
jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá
nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet.
Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění
delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním
bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé
skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto
dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za
povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat,
zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád
vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty),
že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka
je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění). Námitky žalobkyně stran nesprávného posouzení samotné kvalifikace předmětné
pojistné smlouvy jako smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby ze strany
odvolacího soudu nejsou způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, neboť
žalobkyně v souvislosti s nimi řádně nevymezila, v čem spatřuje naplnění
podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pouhé vyjádření
nesouhlasu s právním závěrem odvolacího soudu nemůže založit přípustnost
dovolání. Ani případné vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit
nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR
114/2013). Dovolání je však přípustné pro vyřešení právní otázky, zda je pojistník ze
smlouvy o pojištění ve prospěch třetí osoby aktivně věcně legitimován dožadovat
se práva na pojistné plnění proti pojistiteli, neboť tato otázka nebyla v celé
šíři v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolání však není důvodné. Podle § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (než uvedené v
odstavci 2 tohoto ustanovení) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z
porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
dosavadními právními předpisy. Podle § 261 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, se pojistná smlouva řídí občanským zákoníkem a zvláštními
zákony. Vzhledem k datu uzavření pojistné smlouvy mezi účastníky smlouvy se tudíž
jejich právní vztah řídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále opět
jen „zákon o pojistné smlouvě“), a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem
(dále jen „obč. zák.“). Podle § 11 zákona o pojistné smlouvě pojistnou smlouvu lze uzavřít i ve
prospěch třetí osoby. Ustanovení občanského zákoníku o smlouvě ve prospěch
třetí osoby se v takovém případě použijí obdobně. Souhlas třetí osoby může být
dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění. Podle § 43 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě pojištění odpovědnosti za škodu se
sjednává pro případ odpovědnosti pojištěného za škodu, kterou způsobil jinému. Podle § 43 odst.
3 zákona o pojistné smlouvě náhradu škody platí pojistitel
poškozenému; poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá,
nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak. Podle § 50 obč. zák. účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí
osoby (odst. 1). Není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto
jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Vzdá-
li se tato osoba svého práva, zanikne dluh, nebylo-li dohodnuto, že v tomto
případě má být plněno tomu, s nímž dlužník smlouvu uzavřel (odst. 2). Dokud
třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo
na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li
dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela (odst. 3). V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s právní předchůdkyní žalované
pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
zaměstnání, pojištění bylo sjednáno ve prospěch zaměstnanců (dále
„pojištěných“) uvedených v seznamu tvořícím přílohu č. 1 této smlouvy, byla
sjednána jejich spoluúčast 10 %, minimálně 1 000 Kč. Podle článku 2 Výklad
pojmů písm. e) VPP je oprávněnou osoba, které v důsledku pojistné události
vznikne nárok na pojistné plnění; oprávněnou osobou je pojištěný, pokud právní
předpis nebo pojistná smlouva nestanoví jinak; náhradu škody platí pojistitel
poškozenému, poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá. Podle článku 26 bodu 2 VPP náleží uplatnění práva na poskytnutí pojistného
plnění výlučně pojištěnému, ostatní práva z pojistného vztahu je oprávněn
vykonávat pouze pojistník. Odvolací soud posoudil uzavřenou pojistnou smlouvu, o níž žalobkyně opírala
uplatněný nárok, jako pojištění ve prospěch třetí osoby (v nyní posuzovaném
případě ve prospěch zaměstnanců žalobkyně uvedených v seznamu, který tvořil
přílohu pojistné smlouvy), přičemž uvedl, že právo na uplatnění pojistného
plnění náleželo (ať už podle zákona o pojistné smlouvě nebo podle všeobecných
pojistných podmínek, které tvořily nedílnou součást smlouvy) výlučně
pojištěnému. Podle odvolacího soudu tak žalobkyně (ať už v postavení pojistníka
nebo poškozené) nebyla aktivně věcně legitimována, přičemž v souladu se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo
5969/2017, v daném případě svědčilo právo domáhat se náhrady škody po
pojistiteli výlučně pojištěnému zaměstnanci. Nejvyšší soud již ve shora citovaném rozsudku vyložil, že „záměrem zákonodárce
bylo tedy upravit postup, podle nějž má škodu za pojištěného škůdce, za níž je
pojištěný odpovědný a na níž se vztahuje předmětné pojištění, nahradit zásadně
pojistitel v souladu s obsahem pojistné smlouvy, přičemž tuto škodu má
pojistitel nahradit přímo poškozenému (srov. § 43 odst. 3 a § 44 odst. 1 ZPS). Pouze v případě, že pojištěný sám (dobrovolně) uhradí škodu přímo poškozenému,
vzniká mu (pojištěnému) proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, tj.
částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou smlouvou a zákonem měl povinnost
plnit pojistitel (srov. § 44 odst. 3 ZPS). Na uvedeném nemůže nic změnit ani
to, že zákonodárce výslovně upravil, že poškozený nemá přímý nárok na zaplacení
škody v souladu s pojistnou smlouvou vůči pojistiteli, není-li jiným zákonem či
pojistnou smlouvou stanoveno jinak. Účastníky právního vztahu z pojištění jsou
totiž zásadně pojistitel a pojištěný (event. pojistník) a přímé právo
poškozeného ve vztahu k pojistiteli může být založeno jen právním předpisem
nebo pojistnou smlouvou (k tomu viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006). … Závěr o tom, že pojištěný je v řešené
věci oprávněn domáhat se po pojistiteli, aby za něj uhradil škodu přímo
poškozenému, vyplývá jednak přímo ze zákona (§ 43 odst. 3ZPS a § 44 odst. 1
ZPS), jednak z úmyslu zákonodárce vyjádřeného důvodovou zprávou a v neposlední
řadě také z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Uvedený závěr je rovněž v
souladu se smyslem a účelem dané právní úpravy.“ Shodný závěr přijal Nejvyšší
soud rovněž v rozsudku ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 276/2018. Z výše uvedených závěrů je nepochybné, že k podání žaloby na plnění z pojištění
odpovědnosti za škodu je aktivně věcně legitimován pojištěný, nicméně otázka,
zda je aktivně věcně legitimován též pojistník ze smlouvy o pojištění
odpovědnosti za škodu uzavřené ve prospěch třetí osoby, explicitně řešena
nebyla. Ve smlouvě o pojištění ve prospěch třetí osoby se pojistník zavazuje platit
pojistné za třetí osobu, v jejíž prospěch bylo sjednáno pojištění. Aktivní
legitimaci k uplatnění závazku pojistitele poskytnout pojistné plnění však má
jiná, třetí osoba, v jejíž prospěch bylo pojištění sjednáno. Základní
charakteristikou smlouvy o pojištění ve prospěch třetího je, že osoba
pojistníka je (vždy) odlišná od osoby oprávněné [srov. § 3 písm. i) zákona o
pojistné smlouvě]. Oprávněný pojištěný se stává účastníkem smlouvy, projeví-li
se smlouvou ve svůj prospěch souhlas. Tento souhlas může být dán i dodatečně
při uplatnění práva na pojistné plnění. Dá-li tato třetí osoba souhlas s
pojistnou smlouvou a nastane-li pojistná událost, je aktivně legitimovaná
požadovat pojistné plnění právě tato třetí osoba. Jinými slovy, dá-li tato
třetí osoba souhlas se smlouvou, je pouze ona oprávněna domáhat se pojistného
plnění, tedy nikoli např. pojistník. Pokud se svým právním postavením podle
pojistné smlouvy souhlas tato třetí osoba neprojeví, má smlouva právní následky
jen pro pojistitele a pojistníka, jakožto smluvní strany. Obecná právní úprava
obsažená v § 50 odst. 2 obč. zák., která má být podle § 11 zákona o pojistné
smlouvě použita obdobně, stanoví pro případ, že třetí osoba nevysloví souhlas
se smlouvou, že právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí
osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. V nyní posuzovaném případě však bylo
v čl. 26 VPP ujednáno, že uplatnit právo na poskytnutí pojistného plnění náleží
výlučně pojištěnému a pojistník je oprávněn vykonávat (výlučně) ostatní práva z
pojistného vztahu.
V takovém případě pokud pojištěný tohoto svého práva
nevyužil, nemůže se práva na poskytnutí pojistného plnění domáhat pojistník,
což konečně odpovídá i úpravě § 43 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, neboť
pojistník je v postavení poškozeného. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně v
pozici pojistníka není v tomto řízení aktivně věcně legitimována, rozhodl
správně. Argumentace dovolatelky o obohacení HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o., na úkor
dovolatelky svědčí o nepochopení vztahů mezi HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o.,
žalobkyní, zaměstnancem žalobkyně a žalovanou. V daném případě vznikla v
důsledku poškození světel škoda společnosti HELLA AUTOTECHNIK NOVA, s.r.o. Za
tuto škodu odpovídala žalobkyně, jejíž zaměstnanec škodu způsobil. Jestliže
žalobkyně uvedené společnosti škodu nahradila, činila tak v důsledku své
odpovědnosti za škodu. Žalobkyně měla právo domáhat se náhrady škody podle
zákoníku práce po svém zaměstnanci. Pojistnou smlouvou uzavřenou mezi účastníky
byla pojištěna právě odpovědnost zaměstnance žalobkyně vůči ní. Žalobkyně se dále dovolávala aplikace závěrů obsažených v nálezu Ústavního
soudu ze dne 9. 10.2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17. Tento odkaz však není
přiléhavý, neboť v uvedeném případě nešlo o pojištění odpovědnosti za škodu,
nýbrž o pojištění úvěru, který byl poskytnut spotřebiteli, přičemž nešlo o
pojištění ve prospěch třetí osoby. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 151 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaná má proto
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za
použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu,
podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem a nedoložil výši
hotových výdajů, náleží za každý z úkonů podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky
částka 300 Kč. Žalované tak za vyjádření k dovolání náleží náhrada ve výši 300
Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek,
může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.