23 Cdo 3561/2024-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce M.
B., zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 7,
Dobrovského 554/10, proti žalované V. H., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou,
advokátem se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b, o zaplacení 137 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 212/2022,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024,
č. j. 30 Co 134, 135/2024-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
právní zástupkyně.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 167
000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky, kterou poskytl žalované dne
20. 7. 2020 ve výši 200 000 Kč na základě ústně uzavřené smlouvy. Žalovaná
oponovala žalobcem uplatněnému nároku námitkou, že pohledávka žalobce zanikla v
důsledku započtení jejích pohledávek plynoucích z uhrazených nákladů společného
bydlení s žalobcem.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
26. 1. 2024, č. j. 30 C 212/2022-85, zamítl žalobu o zaplacení částky 137 000
Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení v rozsahu částky 30 000 Kč
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III).
Samostatným usnesením ze dne 1. 2. 2024, č. j. 30 C 212/2022-88, pak soud
prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce jako soud odvolací napadeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci částku 137 000 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného
rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi
účastníky (výrok II napadeného rozhodnutí) a vůči státu (výrok III napadeného
rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná v dovolání nejprve brojila proti způsobu, jakým odvolací
soud rozhodl o nákladech řízení, který považuje za neurčitý a nepřezkoumatelný.
Dále žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu při posouzení povahy žalobcem poskytnutého plnění. Konečně
žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu při posouzení způsobilosti jejích pohledávek k započtení,
resp. měla za to, že existenci svých pohledávek v řízení prokázala.
6. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a „přiznal jí náhradu nákladů řízení“.
7. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání označil napadené rozhodnutí za
zcela správné, uvedl, že dovolání žalované je nepřípustné a nedůvodné a navrhl
Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl.
8. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k
tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud
dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle
kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si
není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž
spočívá civilní sporné řízení (dovolací řízení), zejména zásadu dispoziční a
zásadu rovnosti účastníků řízení. Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní
právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím
řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
11. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď
uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací
praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací
praxe (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021).
12. Žalovaná v dovolání předně uvádí, že se odvolací soud napadeným
rozhodnutím při řešení neurčité „otázky“ odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu, resp. taková „otázka“ v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, ovšem následně v bodech III, IV a V dovolání brojí proti třem
konkrétním závěrům odvolacího soudu, u který vždy namítá odchýlení odvolacího
soudu od „ustálené judikatury NS“ dovolacího soudu, aniž by tuto ovšem jakkoliv
blíže vymezovala. Nejvyšší soud má tak za to, že dovolání žalované trpí vadami,
které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo
možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde
přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku
absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
13. K tomu Nejvyšší soud dodává, že v rozsahu, v němž žalovaná
zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (srov. bod III
dovolání), by nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
přípustné.
14. Dále nelze přehlédnout, že zpochybňuje-li žalovaná právní
kvalifikaci pohledávky žalobce jako zápůjčky poskytnuté žalobcem žalované
(srov. bod IV dovolání), napadá tím ve skutečnosti výsledek, k němuž odvolací
soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných
interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání
(o skutečné vůli stran jím projevené), což nepředstavuje řešení otázky hmotného
práva v intencích § 237 o? s. ř. Ani tato otázka by ve skutečnosti přípustnost
dovolání založit nemohla.
15. Měla-li snad žalovaná za to, že se odvolací soud v závěru, podle
něhož pohledávky, které měla žalovaná započíst proti pohledávce žalobce, nebyly
k započtení způsobilé, neboť se jednalo o pohledávky ilikvidní, tj. nejisté a
neurčité, jež by vyžadovaly další dokazování (srov. bod IV dovolání), odchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu představované zejména rozsudkem ze dne 9. 9.
2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, pominula, že nešlo o jediný závěr, pro který měl
odvolací soud započtení žalované za nedůvodné. Odvolací soud totiž závěr o
nedůvodnosti zápočtu žalované nezaložil (výlučně) na posouzení otázky, zda dané
pohledávky žalované namítané k započtení vyžadují další dokazování, ale
vycházel dále z neurčitosti kompenzačních projevů žalované (srov. bod 17
odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jestliže žalovaná dovoláním nezpochybnila
tento další důvod, pro který podle odvolacího soudu k zániku žalobcem uplatněné
pohledávky v důsledku započtení nedošlo, nemůže žádný další dovolací důvod
naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné
vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech
žalované nijak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Konečně tvrdí-li žalovaná v dovolání (srov. též bod V dovolání), že
existence jejích pohledávek za žalobcem byla prokázána, ze skutkového stavu,
jak jej zjistily soudy nižších stupňů, tato skutečnost neplyne. Žalovaná tak ve
skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní
verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10.
2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato námitka žalované tak není způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
17. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě k podání
dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti nebylo shledáno
přípustným.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu