23 Cdo 3561/2024-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dobrovského 554/10, proti žalované V. H., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b, o zaplacení 137 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 212/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Co 134, 135/2024-123, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 167 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky, kterou poskytl žalované dne 20. 7. 2020 ve výši 200 000 Kč na základě ústně uzavřené smlouvy. Žalovaná oponovala žalobcem uplatněnému nároku námitkou, že pohledávka žalobce zanikla v důsledku započtení jejích pohledávek plynoucích z uhrazených nákladů společného bydlení s žalobcem.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č. j. 30 C 212/2022-85, zamítl žalobu o zaplacení částky 137 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení v rozsahu částky 30 000 Kč
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III). Samostatným usnesením ze dne 1. 2. 2024, č. j. 30 C 212/2022-88, pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 137 000 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok II napadeného rozhodnutí) a vůči státu (výrok III napadeného rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná v dovolání nejprve brojila proti způsobu, jakým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, který považuje za neurčitý a nepřezkoumatelný. Dále žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posouzení povahy žalobcem poskytnutého plnění. Konečně žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posouzení způsobilosti jejích pohledávek k započtení, resp. měla za to, že existenci svých pohledávek v řízení prokázala.
6. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a „přiznal jí náhradu nákladů řízení“.
7. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání označil napadené rozhodnutí za zcela správné, uvedl, že dovolání žalované je nepřípustné a nedůvodné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl.
8. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá civilní sporné řízení (dovolací řízení), zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
11. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021).
12. Žalovaná v dovolání předně uvádí, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím při řešení neurčité „otázky“ odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, resp. taková „otázka“ v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ovšem následně v bodech III, IV a V dovolání brojí proti třem konkrétním závěrům odvolacího soudu, u který vždy namítá odchýlení odvolacího soudu od „ustálené judikatury NS“ dovolacího soudu, aniž by tuto ovšem jakkoliv blíže vymezovala. Nejvyšší soud má tak za to, že dovolání žalované trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
13. K tomu Nejvyšší soud dodává, že v rozsahu, v němž žalovaná zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (srov. bod III dovolání), by nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
14. Dále nelze přehlédnout, že zpochybňuje-li žalovaná právní kvalifikaci pohledávky žalobce jako zápůjčky poskytnuté žalobcem žalované (srov. bod IV dovolání), napadá tím ve skutečnosti výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), což nepředstavuje řešení otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř. Ani tato otázka by ve skutečnosti přípustnost dovolání založit nemohla.
15. Měla-li snad žalovaná za to, že se odvolací soud v závěru, podle něhož pohledávky, které měla žalovaná započíst proti pohledávce žalobce, nebyly k započtení způsobilé, neboť se jednalo o pohledávky ilikvidní, tj. nejisté a neurčité, jež by vyžadovaly další dokazování (srov. bod IV dovolání), odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované zejména rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, pominula, že nešlo o jediný závěr, pro který měl odvolací soud započtení žalované za nedůvodné. Odvolací soud totiž závěr o nedůvodnosti zápočtu žalované nezaložil (výlučně) na posouzení otázky, zda dané pohledávky žalované namítané k započtení vyžadují další dokazování, ale vycházel dále z neurčitosti kompenzačních projevů žalované (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jestliže žalovaná dovoláním nezpochybnila tento další důvod, pro který podle odvolacího soudu k zániku žalobcem uplatněné pohledávky v důsledku započtení nedošlo, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalované nijak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Konečně tvrdí-li žalovaná v dovolání (srov. též bod V dovolání), že existence jejích pohledávek za žalobcem byla prokázána, ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, tato skutečnost neplyne. Žalovaná tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž
je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani tato námitka žalované tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 17. Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti nebylo shledáno přípustným. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu