23 Cdo 434/2024-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. T., zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalovanému O. S., zastoupenému JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Zahradnická 74, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 109/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 27 Co 34/2023-184, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalovaného.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnického práva ke stavbě č. p. XY (rodinný dům) na pozemcích parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY. Tvrdila, že dne 8. 6. 1992 uzavřela se svým otcem, J. S., darovací smlouvu, na jejímž základě nabyla vlastnické právo ke stavbě č. p. XY (rodinný dům) a k pozemku parc. č. st. XY, vše v k. ú. a obci XY. Žalobkyně měla za to, že jí na základě darovací smlouvy svědčí vlastnické právo rovněž ke stavbě č. p. XY, jež tvořila část stavby původně označené jako č. p. XY. Žalovaný vznesl vzájemný návrh, jímž se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem stavby č. p. XY (rodinný dům) na pozemcích parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, vše k. ú. a obci XY.
2. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 5 C 109/2022-120, zamítl návrh žalobkyně na určení vlastnického práva ke shora označené nemovitosti (výrok I), k vzájemnému návrhu žalovaného určil, že výlučným vlastníkem této nemovitosti je žalovaný (výrok II), a
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v upraveném znění (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnického práva ke shora označené nemovitosti (výrok II napadeného rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok III napadeného rozsudku) a před soudem odvolacím (výrok IV napadeného rozsudku), uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek za podaný vzájemný návrh (výrok V napadeného rozsudku) a uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku za podané odvolání (výrok VI napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroků I, III a IV dovoláním, jehož přípustnost spatřovala předně v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „právního posouzení obsahu darovací smlouvy“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť se omezil toliko na výklad textu darovací smlouvy, aniž by se dále zabýval vůlí stran vyplývající z okolností věci. Závěr odvolacího soudu, že z darovací smlouvy a s ní souvisejících okolností byla zřejmá vůle dárce nemovitosti rozdělit a žalobkyni darovat toliko jejich část, je podle žalobkyně nesprávný, neboť řada skutečností a důkazů svědčí o vůli zůstavitele darovat nemovitosti jako celek.
5. Žalobkyně měla dovolání za přípustné rovněž pro řešení otázky „platnosti darovací smlouvy“, resp. otázky „zda je možné platně učinit předmětem převodu pouze část věci, resp. zda je možné horizontálně rozdělit stavbu“, přičemž uvedla, že závěr, že stavbu lze reálně dělit jen vertikálně, byl již judikaturou částečně překonán. Poukázala na to, že situace v projednávané věci je „natolik výjimečná, že dosud nebyla v judikatuře řešena“, přičemž podle žalobkyně má být daná otázka Nejvyšším soudem posouzena jinak (k tomu blíže bod 12 odůvodnění). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, zpochybnil dovolací argumentaci žalobkyně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ve vztahu námitce týkající se posouzení otázky „platnosti darovací smlouvy“, resp. otázky „zda je možné platně učinit předmětem převodu pouze část věci, resp. zda je možné horizontálně rozdělit stavbu“, spatřovala žalobkyně splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že daná otázka „má být ze strany dovolacího soudu posouzena jinak“, případně, že „by v daném případě daná právní otázka měla být ze strany dovolacího soudu řešena odlišně“, přičemž uvedla i to, že „taková kombinace vertikálního a horizontálního spojení stavby, je přitom natolik výjimečná, že dosud nebyla v judikatuře řešena“ (viz body 5.1., 5.7. a 5.8. dovolání).
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Žalobkyně však ve vztahu ke shora uvedené právní otázce uplatňuje paralelně dvě kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát. Konkrétně má za to, že daná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, resp. uvádí, že se jedná o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
14. Ve skutečnosti však nepřichází v úvahu, že by z judikatury Nejvyššího soudu vyplývalo řešení určité právní otázky, kterou by měl Nejvyšší soud podle dovolatele posoudit jinak, a zároveň by šlo o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou. V projednávané věci přitom nejde o případ, kdy by žalobkyně při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání využila vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tedy kdy by dotčenou otázku vymezila (kupříkladu) jako otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou a pouze in eventum jako otázku, která by měla být řešena jinak (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20, a ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3694/2022, a ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023).
15. Nejvyšší soud však z celkového obsahu dovolání (srov. § 243b o. s. ř. ve spojení s § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovodil, že žalobkyně ve vztahu k otázce „zda je možné platně učinit předmětem převodu pouze část věci, resp. zda je možné horizontálně rozdělit stavbu“, resp. k otázce „platnosti darovací smlouvy“, ve skutečnosti uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
16. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěrech, že dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být například převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 12. 1985, sp. zn. 3 Cz 43/85, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 1/1987). Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018). V rozsudku ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, pak Nejvyšší soud konstatoval, že část stavby se může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena. Podle tohoto rozhodnutí věcí v právním smyslu, která je způsobilým předmětem právních vztahů, nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat.
17. Jestliže odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že tvořila-li podle darovací smlouvy předmět daru (také) část místností nacházejících se v přízemí domu č. p. XY, jež nejsou stavebně oddělitelné od stavby samotného domu č. p. XY, není taková reálná část nemovitosti samostatnou věcí v právním smyslu, nemůže mít samostatný právní osud a samostatné nakládání s ní je tak vyloučeno (srov. bod 21 napadeného rozsudku), neodchýlil se od shora citované judikatury dovolacího soudu. V souladu se shora citovanou judikaturou je i pak navazující závěr odvolacího soudu, že k darování reálné části budovy nemohlo podle tehdejších předpisů platně dojít. Uvedené námitky žalobkyně proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
18. Námitka nesprávného „právního posouzení obsahu darovací smlouvy“, jíž žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu o obsahu práv a povinností dle dotčeného právního úkonu (darovací smlouvy ze dne 8. 6. 1992), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což však není případ projednávané věci.
19. Již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, Nejvyšší soud v poměrech občanského zákoníku z roku 1964 uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
20. Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 35 odst. 2 obč. zák., jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud dostál. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud při zjišťování skutečné vůle stran darovací smlouvy všemi shora uvedenými hledisky zabýval, zohlednil-li nejen obsah samotné darovací smlouvy, k němuž dospěl na základě jazykového a logického výkladu, nýbrž i vzal v potaz i ostatní okolnosti darování (zejména způsob oddělení darovaných pozemků), jakož i následné chování všech dotčených osob (včetně rozsahu užívání nemovitostí účastníky řízení a jejich otcem po proběhlém darování) (srov. bod 20 napadeného rozsudku). Ani tato námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné. 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu