23 Cdo 234/2023-670
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Z. M., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze, Voršilská 130/10, proti žalované Gala vinařství, a.s., sídlem v
Brně, Údolní 388/8, identifikační číslo společnosti 27748499, zastoupené JUDr.
Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení 396 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 75/2012,
o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
20. 10. 2022, č. j. 4 Co 1/2021-634, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí již čtvrtým, ze dne 22. 10. 2020, č. j. 23 C 75/2012-519, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.)
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 396 000 Kč
s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dle žalobkyně užívá
žalovaná díla vytvořená žalobkyní bez licenčního oprávnění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k
platnému uzavření smlouvy o dílo, podle níž se žalobkyně zavázala zpracovat pro
žalovanou logotyp, etikety a kapsle vinných lahví a žalovaná se zavázala toto
dílo převzít. V takovém případě platí dle § 61 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o
právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), (dále jen „autorský zákon“) nevyvratitelná právní
domněnka poskytnutí licence k užití díla k účelům vyplývajícím ze smlouvy o
dílo. Žalovaná tedy dle soudu prvního stupně užívala díla vytvořená žalobkyní
na základě takto nabyté licence. Nárok žalobkyně soud prvního stupně posoudil
jako nárok na zaplacení ceny za dílo dle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku. Jelikož smluvní strany v rámci ústně uzavřené smlouvy o
dílo neurčily cenu díla, určil soud prvního stupně tuto cenu jako cenu
přiměřenou. Nárok žalobkyně na zaplacení této ceny soud prvního stupně posoudil
jako promlčený. V případě žalobkyní vytvořených pozvánek a oznámení v
souvislosti s prezentací žalované při jejím vstupu na vinařský trh dospěl soud
prvního stupně k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat jejich objednání
či užití žalovanou. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 Co 1/2021-634, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 82 617 Kč s úrokem z prodlení z
této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení (první výrok), ve
zbylé části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 313 383
Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do
zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 396 000 Kč
od 16. 5. 2012 do 31. 12. 2013, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý
výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí až šestý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
která doplnil o výslech znalců. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že k uzavření platné smlouvy o dílo mezi účastnicemi nedošlo a nedošlo
tudíž ani ke vzniku nevyvratitelné domněnky poskytnutí licence k účelu
vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Žalovaná tak dle odvolacího soudu zasáhla do
autorských práv žalobkyně k předmětným dílům a žalobkyni vznikl nárok na vydání
bezdůvodného obohacení dle § 40 odst. 4 autorského zákona. Na rozdíl od soudu
prvního stupně odvolací soud s odkazem na závazný názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn.
30 Cdo 2191/2017, uzavřel, že
nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užitím
autorských děl žalobkyně za období od 17. 5. 2010 do 31. 12. 2013 promlčen
není, jelikož právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu
neoprávněného užití autorského díla vzniká postupně den po dni, a tudíž se též
den po dni promlčuje. Výši bezdůvodného obohacení odvolací soud určil s odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu ve výši obvyklé odměny za získání licence v
rozhodné době vynásobenou dvěma, přičemž při určení konkrétní částky obvyklé
licenční odměny vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Sedláka. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že
dovolání má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda měl nalézací soud
v nalézacím řízení při diametrálním rozporu dvou účastníky navržených
znaleckých posudků týkajících se výše obvyklé autorské odměny, na základě
kterých soud nemohl být schopen posoudit skutečnou výši obvyklé odměny,
postupovat tak, aby za účelem přezkoumání znaleckých posudků a nalezení
spravedlivého úsudku ustavil jiného znalce, popřípadě vědecký ústav, vysokou
školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. Žalobkyně navrhuje,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje
odmítnout, či jako nedůvodné zamítnout. Žalovaná dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání má za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolacímu soudu žalovaná předkládá
„dovolací námitku proti napadenému rozsudku, která odpovídá otázce hmotného
nebo procesního práva, na jejichž vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisí:
vrchní soud nesprávně právně posoudil otázku, zda se v daném případě jedná o
neoprávněné užívání autorského díla, či nikoliv“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby je
dovolací soud odmítl pro vady, případně zamítl pro jeho nedůvodnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahují zákonem
vyžadované náležitosti a zda jsou přípustná. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání s přihlédnutím k celkovému obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti prvnímu výroku napadeného
rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí prvního soudu změněno tak, že se žalobě
částečně vyhovuje, jakož i proti rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání ve
skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání
jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 243c
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně nenaplňuje podmínky
přípustnosti § 237 o. s. ř. Žalobkyně v dovolání namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované
rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, ze
dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo
2197/2016, když v případě diametrálního rozporu dvou účastníky navržených
znaleckých posudků neustanovil za účelem odstranění rozporů jiného znalce,
popřípadě vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na
znaleckou činnost. V případě rozporu dvou znaleckých posudků z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu vyplývá, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení
vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu;
vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam,
kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo
1290/2007, na které odkazuje i žalobkyně, či ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3311/2012, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 69/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32
Cdo 1124/2014). Má-li pak soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky
s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z
nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů
nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba
vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v
závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem,
vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze
dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněné pod číslem 45/1984 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018,
ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Jinými slovy, o přezkoumání dvou
vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem,
lze rozhodnout tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou
znalců (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27
Cdo 3528/2018). Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud hodnotil a přezkoumával odborné závěry
znaleckých posudků, zejm.
znaleckého posudku znalce, který byl navržen
žalobkyní, přičemž tento znalec své závěry soudu vysvětlil a obhájil. Žalobkyni
lze přisvědčit do té míry, že soudy nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou
správnost znaleckých posudků (odborné závěry v nich obsažené nepodléhají
hodnocení soudem), nicméně soudům přísluší hodnotit znalecký posudek jako každý
jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku
co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logickému odůvodnění jeho závěrů a
souladu s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem
spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo
583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 38/2014, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018). Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe
neodchýlil, když se nesouladem uvedených znaleckých posudků zabýval, znalce,
kteří dotčené (rozporné) znalecké posudky vypracovali, v řízení vyslechnul a
řádně odůvodnil, z jakých důvodů považoval za relevantní a přesvědčivé právě
závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Sedlákem, a naopak proč
nebyly za podklad rozhodnutí převzaty závěry znaleckého posudku navrženého
žalobkyní. Přitom samotné skutkové zjištění odvolacího soudu o (konkrétní) výši obvyklé
licenční odměny za užití děl vytvořených žalobkyní dovolacímu přezkumu
nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). K tomu pak lze doplnit, že skutkový závěr odvolacího soudu o výši této obvyklé
licenční odměny v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k
provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího
soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím
soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v
rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů, a nejedná
se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci,
jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36
Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům v
konečném důsledku způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci,
neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného
zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu
§ 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím
nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní
roviny. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud dále posuzoval dovolání žalované. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k celkovému
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti druhému výroku
napadeného rozhodnutí, v němž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, jakož i proti rozhodnutí o nákladech
řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť v této souvislosti dovolání
postrádá jakékoli odůvodnění. Kromě toho by v tomto rozsahu dovolání nebylo
podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání žalované obsahuje zákonem stanovené
náležitosti. Dospěl při tom k závěru, že dovolání žalované (s výjimkou námitky týkající se
odchýlení se odvolacího soudu od dosavadní rozhodovací praxe v otázce počátku
běhu promlčecí doby práva na plnění) neobsahuje náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně dovozuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
která z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Navíc má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (či Ústavního soudu), musí být z obsahu dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Současně lze připomenout, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední
přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší
pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností
dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241b odst. 3 o. s. ř. ve vazbě na §
237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně
odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání není oprávněn provést sám dovolací
soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Náležitosti dovolání a
následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu
stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou
při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v
dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, tudíž není
formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Proto uvádí-li žalovaná v dovolání svůj názor, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku, zda se v daném případě jedná o neoprávněné užívání autorského
díla či nikoliv, nezformulovala tím žalovaná ve skutečnosti žádnou konkrétní
právní otázku hmotného či procesního práva, která by mohla být dovolacím soudem
řešena, stejně jako neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se má řešení
jí zamýšlené otázky odvolacím soudem odchylovat (nebo od které rozhodovací
praxe se má dovolací soud odchýlit, popř. v čem je tato praxe vzájemně
rozporná), nýbrž vyjadřuje tím pouze svoji polemiku se závěry odvolacího soudu
opřenou o přesvědčení o nesprávnosti napadeného rozhodnutí. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo
jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má
dovolací soud v daném případě řešit, přitom nemůže přípustnost dovolání založit
(srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má
být řešena, popřípadě nevymezuje-li dovolatel splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve vztahu ke konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu (či
Ústavního soudu), trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení
pokračovat. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v úvodu svého dovolání žalovaná obecně
cituje úpravu důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovaná totiž
(pouze) souhrnně uvádí předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně
vylučují, aniž byť i jen k některému z nich výslovně přiřadila příslušnou
právní otázku a konkrétní důvod přípustnosti dovolání. Z povahy věci přitom
vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem
předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria
přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo
naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání žalované dovolací soud posoudil, zda
je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Otázka žalované týkající se rozhodného okamžiku pro počátek běhu promlčecí doby
v případě, že doba splnění závazku nebyla dohodnuta, při jejímž řešení se měl
odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, přípustnost dovolání
nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Vyřešení této
otázky totiž předpokládá existenci zjištění, že předmětná díla byla žalovanou
užita na základě zákonné licence k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo,
kterou žalobkyně a žalovaná uzavřely. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí
závěr o tom, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo a předmětná díla
tudíž byla oprávněně užita žalovanou k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo,
neučinil. Naopak uzavřel, že mezi stranami k uzavření takové smlouvy nedošlo. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit otázka, která nevychází ze závěrů,
které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil, nýbrž z těch, které v dovolání
na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn.
29 Cdo 3829/2011, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či jeho
rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Dovolání žalované proto zčásti neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, zčásti
není přípustné, neboť na žalovanou formulované otázce rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.