23 Cdo 3485/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v
právní věci žalobce T. P., zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované Komerční banka,
a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby
45317054, zastoupené Mgr. Zuzanou Velkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Ovocný trh 573/12, o zaplacení 2 050 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 153/2018, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 35 Co 135/2022-227,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 16 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právní zástupkyně žalované.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 2 050 000 Kč s
příslušenstvím původně jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že
žalobci byly zaměstnancem žalované a osobním bankéřem žalobce, panem R. P., na
základě kupní smlouvy ze dne 22. 3. 2013 prodány tři obrazy, přičemž následně
vyšlo najevo, že předmětné obrazy jsou padělané.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2021,
č. j. 24 C 153/2018-146, zamítl žalobu na zaplacení částky 2 050 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a o
vrácení nespotřebované zálohy na náklady důkazu (výroky III a IV). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného
rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu
prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že s ohledem na
učiněná skutková zjištění nelze jednání tehdejšího zaměstnance žalované, pana
R. P., přičítat žalované. Žalobce se nemohl důvodně domnívat, že žalovaná je
prodávajícím předmětných uměleckých děl, resp. že žalobce uzavírá kupní smlouvu
se žalovanou; dle odvolacího soudu byl proto dán nedostatek pasivní věcné
legitimace na straně žalované. Odvolací soud dále uvedl, že prodal-li
prodávající na základě kupní smlouvy obrazy, které se následně ukázaly jako
padělané, jedná se o vadné plnění prodávajícího, nikoliv o žalobcem tvrzenou
škodní událost, přičemž žalobce jako kupující měl vady předmětu koupě uplatnit
podle § 599 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „obč. zák.“) Jelikož žalobce vady ani do šesti měsíců po
převzetí věci u prodávajícího neuplatnil, došlo k zániku (prekluzi) práv z
vadného plnění. Žalobce se pak nemůže úspěšně domáhat nároků vyplývajících z
odpovědnosti za vady cestou uplatnění nároku na náhradu škody. Dle odvolacího
soudu navíc došlo k promlčení žalobcova nároku uplynutím promlčecí doby, jež
počala běžet dnem převzetí věci, a k jejímuž marnému uplynutí došlo dne 22. 3. 2016. Odvolací soud dále uzavřel, že dovozuje-li žalobce absolutní neplatnost
kupní smlouvy, jde o tvrzení směřující k obcházení zákonné úpravy práv z
vadného plnění, přičemž žalobce ani netvrdil, že by kupní smlouvu (kterou
žalobce označil za lichevní) uzavíral v tísni či pod nátlakem; žalobcem
uplatněný nárok tak není ani nárokem z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud
nakonec neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že námitka promlčení byla
žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť v dané věci nebyly shledány
důvody natolik výjimečné, aby ospravedlnily zásah do principu právní jistoty. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním. V něm
namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku zákonného zastoupení
žalované podle § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jelikož se nezabýval tím,
zda zmocnění R. P. zahrnovalo i uzavření shora uvedené kupní smlouvy, přičemž
dle žalobce má být zkoumáno, zda k takovému úkonu při výkonu dané činnosti
obvykle dochází. Jestliže předmětnou činnost nelze považovat za činnost
obvyklou ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák., měl odvolací soud posoudit, zda
žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci měl a mohl vědět o
překročení zmocnění panem R. P. ve smyslu § 15 odst. 2 obch. zák.
Žalobce v
této souvislosti poukázal na to, že jednal v dobré víře a vzhledem k okolnostem
předmětné transakce mohl oprávněně předpokládat, že R. P. jednal jako zástupce
žalované. Ve vztahu k této námitce žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom,
že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce dále namítl, že se odvolací soud při posuzování otázky absolutní
neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy podle § 39
obč. zák. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť absolutní
neplatnost smlouvy nezkoumal z hledisek v ní vymezených. Podle žalobce je v
projednávané věci dán hrubý nepoměr plnění žalobce k tomu, co poskytla
žalovaná, resp. jednající R. P., přičemž ve spojitosti s dalšími okolnostmi
dané věci, mezi nimiž žalobce uvedl hrubé zneužití důvěry žalobce v jeho
osobního bankéře, jsou naplněny znaky jednání v rozporu s dobrými mravy, z
čehož žalobce vyvodil závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Tento závěr
se dle žalobce uplatní bez ohledu na to, zda je jednání R. P. přičitatelné
žalované či nikoliv. Absolutní neplatnost kupní smlouvy pak činí uplatňování
práv z vadného plnění bezpředmětným. Žalobce v dovolání dále namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
otázku promlčení žalobou uplatněného nároku a při jejím řešení se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na to, že kupní smlouva
je dle žalobce absolutně neplatná a jednání R. P. lze přičítat žalované, má
žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož se o bezdůvodném
obohacení žalobce dozvěděl až dne 12. 1. 2017 ze znaleckého posudku č. 46/6/2017 zpracovaného PhDr. Petrem Pavliňákem v rámci trestního řízení
vedeného s členy organizované skupiny padělatelů uměleckých děl u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 8/2018, je žaloba podaná dne 20. 12. 2018 včasná,
neboť dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. nemohla v té době uplynout. Žalobce měl taktéž za to, že na projednávaný případ
je třeba aplikovat desetiletou objektivní promlčecí lhůtu podle § 107 odst. 2
obč. zák., jelikož za žalovanou jednající R. P. jednal minimálně v nepřímém
úmyslu, přičemž došlo-li ke vzniku bezdůvodného obohacení v roce 2013, nemůže
objektivní promlčecí lhůta uplynout dříve, než v roce 2023. Konečně žalobce namítl, že odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že vznesení
námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Podle žalobce žalovaná
nemohla důvodně vznést námitku promlčení, neboť nejednala v dobré víře, když
řádně nekontrolovala svého zaměstnance, čímž mu měla umožňovat shora uvedenou
činnost k tíži jejích klientů. Neetické a neprofesionální jednání žalované dle
žalobce dosahuje takové výjimečnosti, že je třeba vznesení námitky promlčení
považovat za rozporné s dobrými mravy; opačné závěry odvolacího soudu jsou pak
dle žalobce zjevně nepřiměřené. Žalobce má za to, že se odvolací soud při
řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že dovolání žalobce považuje za
nepřípustné, neboť na v dovolání vymezených otázkách napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí, případně tyto otázky směřují ke zpochybnění
skutkového stavu věci. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou žalovaná ve svém vyjádření
hojně citovala. Žalovaná má tedy za to, že v projednávané věci námitky žalobce
nemohou založit přípustnost dovolání. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně aby je jako nedůvodné
zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou,
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že
dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolací námitkou žalobce týkající se otázky
zákonného zastoupení žalované jejím zaměstnancem R. P., přičemž dospěl k
závěru, že tato námitka žalobce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena na tom, že ustanovení § 15 odst.
1 obch. zák. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu,
aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění
dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností.
Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k
podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popřípadě o osobu v jiném,
obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou
podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze
zákona (tj. bez zvláštní plné moci) je to, že činnost, kterou je tato osoba
pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby
vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti
právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich
obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení
ve vnitropodnikových normách (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6.
2008, sp. zn. 32 Cdo 1161/2008, ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2713/2008,
a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 28/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 817/2011, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2730/2021, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021, jakož i v nich
citovanou judikaturu).
Ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. a k němu se vztahující judikatura řeší
důsledky překročení jednatelského oprávnění pověřenou osobou (exces zákonného
zástupce) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 32
Cdo 963/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2730/2021). K ustanovení § 15 odst. 1 a 2 obch. zák. je třeba přihlédnout i při
posuzování otázky, zda pověřená osoba jednala za podnikatele nebo svým vlastním
jménem (srov. § 32 odst. 1 obč. zák.). Zastoupení je přímé tehdy, jestliže
třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná
za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se
zástupcem – zmocněncem. Jestliže pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti
samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je třeba mít za to, že
pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž uvedenou domněnku lze
vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§ 15 odst. 2 obch.
zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, jakož i v něm citovanou
judikaturu).
V projednávané věci ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů
vyplynulo, že R. P. byl u žalované pověřen činností, resp. činnostmi,
související s výkonem zaměstnání na pozici privátního bankéře. Uzavírání
kupních smluv, jejichž předmětem je prodej obrazů či jiných uměleckých děl,
přitom není činností, jíž by žalovaná jako banka vůbec prováděla (tím spíše pak
nelze podle odvolacího soudu prodej obrazů považovat za obvyklou činnost ve
smyslu § 15 odst. 1 obch. zák.). Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že při
činnosti žalované a jejích zaměstnanců jsou veškeré transakce kontrolovány a
potvrzovány dalšími osobami, přičemž o veškerých jednáních existují písemné
záznamy, smlouvy jsou uzavírány v písemné formě a klienti dostávají o svých
investicích pravidelné písemné zprávy; jednání žalobce s R. P. se přitom těmto
standardům vymykalo.
Uzavřel-li tak odvolací soud, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem případu,
že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť (ústní) kupní
smlouvu žalobce uzavřel s R. P., nikoliv se žalovanou, přičemž žalobce s
ohledem na signifikantní odlišnost daného jednání od jiných jednání s žalovanou
měl a mohl vědět o překročení zástupčího oprávnění ve smyslu § 15 odst. 2 obch.
zák., je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu. Má-li přitom žalobce za to, že by měl tuto otázku
dovolací soud posoudit jinak, tedy odklonit se od svého právního názoru
uvedeného v citované judikatuře, pak k tomu Nejvyšší soud neshledává důvod a
žalobce v dovolání ani žádný takový důvod neuvádí.
Nejvyšší soud k tomu podotýká, že správnost shora uvedených skutkových zjištění
soudů nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky tak ani
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani ostatní námitky
žalobce obsažené v dovolání. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného), není
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek
nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z
právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se
totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich
obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-
li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá,
nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2531/2022, a ze dne 28. 6.
2022, sp. zn. 23 Cdo 341/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2866/22).
O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, neboť jeden z právních závěrů
odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby
(nedostatek pasivní věcné legitimace žalované; k tomu viz výše) nebyl dovoláním
žalobce relevantně zpochybněn (a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu), a
proto ani další otázky předložené žalobcem (absolutní neplatnost kupní smlouvy,
promlčení žalobou uplatněného nároku a vznesení námitky promlčení v rozporu s
dobrými mravy) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. již výše
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003).
K okolnosti, že se žalobce původně žalované částky domáhal z titulu náhradu
škody, dovolací soud pro úplnost uvádí, že dle judikatury Nejvyššího soudu
autorství obrazu je třeba chápat jako jednu z vlastností předmětu plnění (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 455/2008, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013), a
dále, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila rovněž v tom, že
odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými závazkovými právními
instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a
předpokladech vzniku odpovědnosti, přičemž nároků, které vyplývají ze závazků z
odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod
číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1769/2019, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5361/2016). Rovněž s těmito závěry je
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 9. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu