23 Cdo 2730/2021-582
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. S. P. – f., se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, proti žalované VIRGIL SERVICES LTD., se sídlem v Suite 13,
Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahe, Seychelská
republika, registrační číslo osoby 178065, zastoupené JUDr. Jiřím Holasem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o zrušení rozhodčího nálezu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 21/2015, o dovolání
žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2020, č. j.
65 C 21/2015-438, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021,
č. j. 20 Co 418/2020-527, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021,
č. j. 20 Co 418/2020-527, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. 1.
2015, sp. zn. RSP 605/14, vydaného jediným rozhodcem Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen
„předmětný rozhodčí nález“), kterým jí byla uložena povinnost uhradit právnímu
předchůdci žalované částku 12 908 400 Kč s příslušenstvím a poměrnou část
nákladů rozhodčího řízení ve výši 1 101 413,80 Kč. Žalobkyně považovala smlouvu
o zprostředkování, kterou údajně uzavřela s právním předchůdcem žalované a
jejíž součástí byla i sporná rozhodčí doložka, za absolutně neplatnou, protože
uvedená smlouva byla podepsána způsobem odporujícím způsobu jednání za
žalobkyni zapsanému v obchodním rejstříku. Nedostatek pravomoci rozhodce přitom
žalobkyně namítla již v rámci prvního úkonu učiněného v rozhodčím řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 2020,
č. j. 65 C 21/2015-438, zrušil předmětný rozhodčí nález (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle
kterého byla dne 16. 5. 2012 sepsána listina označená jako „smlouva o výkonu
zprostředkovatelské činnosti v obchodě, reklamě a propagaci a v oblasti
informačního servisu“ (dále jen „zprostředkovatelská smlouva“), v níž byli jako
účastníci označeni žalobkyně a právní předchůdce žalované (Z. K., narozený dne
XY, zemřelý dne 18. 11. 2015). V čl. IX odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy
bylo uvedeno, že „(v)šechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s
ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské
komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a
pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu.“ Tuto listinu
označili svými podpisy A. Ř., A. Ř., a Z. K.. A. Ř. působil ke dni podpisu této
listiny jako místopředseda představenstva žalobkyně, zatímco A. Ř. byl v daném
období majoritním vlastníkem žalobkyně a zároveň v rámci organizační struktury
žalobkyně vykonával funkci prezidenta klubu; šlo však pouze o funkci čestnou
(reprezentativní). Podle obchodního rejstříku bylo v rozhodném období k jednání
jménem žalobkyně oprávněno představenstvo, přičemž ve všech věcech za
společnost jednali společně dva členové představenstva. Ke dni 16. 5. 2012 v
rámci představenstva žalobkyně vystupovali M. P. jako předseda, A. Ř. jako
místopředseda a M. M. jako člen. Dne 7. 5. 2014 bylo na návrh právního
předchůdce žalované (v rozhodčím řízení v postavení žalobce) zahájeno rozhodčí
řízení, v němž rozhodčí soud (tvořený jediným rozhodcem) vydal dne 26. 1. 2015
předmětný rozhodčí nález. Rozhodčí soud shledal, že jeho pravomoc byla založena
rozhodčí doložkou obsaženou v čl. IX odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy. Žalobkyně (v rozhodčím řízení v postavení žalované) v prvním vyjádření k žalobě
ze dne 5. 8. 2014 vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu k
projednání sporu. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního
stupně, podle kterého zprostředkovatelská smlouva žalobkyni nezavazovala, a
proto byla předmětná rozhodčí doložka absolutně neplatná. Žalobkyni (pouze)
svým podpisem nemohl zavázat A. Ř., neboť podle zápisu v obchodním rejstříku
jménem žalobkyně navenek mohli jednat pouze dva členové představenstva
společně. A. Ř. pak – s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k
neslučitelnosti souběhu jednatelských oprávnění statutárního orgánu a zákonného
zmocněnce podle § 15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále
jen „obch. zák.“ (představovanou zejm. rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn.
31 Odo 11/2006) – nemohl žalobkyni zavázat ani z titulu výkonu funkce
finančního ředitele. Závazek žalobkyně nevznikl ani podpisem A. Ř. Žalované se
nepodařilo prokázat naplnění podmínek pro aplikaci § 15 obch. zák.: uzavírání
zprostředkovatelské smlouvy s provizí ve výši přesahující 5 000 000 Kč za
sezonu přitom nelze považovat za obvyklý či běžně činěný úkon při provozu
podniku a žalovaná neprokázala, že by byl A. Ř. pověřen uzavíráním jakýchkoliv
smluv. Oprávnění A. Ř. jednat za právnickou osobu podle zmiňovaného ustanovení
nevyplývalo z jeho výkonu funkce prezidenta klubu (jelikož podle provedeného
dokazování šlo o funkci čestnou) ani případně z jeho postavení majoritního
vlastníka společnosti, který sice mohl svou vůlí chod žalobkyně řídit, nebyl
však oprávněn za ni právně jednat. Jelikož rozhodčí soud rozhodoval na základě
neplatné rozhodčí doložky, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný. Rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně (výslovně
proti všem jejich výrokům) napadla žalovaná včasným dovoláním. Z jeho obsahu
vyplývá, že žalovaná předkládá Nejvyššímu soudu následující otázky hmotného a
procesního práva, jež podle jejího názoru odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně které měly být vyřešeny
jinak. V prvé řadě žalovaná považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož A. Ř. nebyl
oprávněn zastupovat žalobkyni, za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu týkající se výkladu ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. (představovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo
41/2011, a ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 328/2004, či usneseními Nejvyššího
soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2223/2009, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 635/2008; žalovaná rovněž v dané souvislosti odkazuje na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 9 Cmo 1080/99). Podle
žalované byl A. Ř. zmocněn ke všem úkonům, ke kterým při výkonu funkce
prezidenta klubu obvykle dochází, přičemž obvyklost úkonů je nutno posuzovat
objektivně. Žalovaná odmítá názor, že by funkce prezidenta klubu měla být pouze
reprezentativní; jako vrcholový manažer a vlastník žalobkyně byl A. Ř. nepochybně oprávněn podepisovat za žalobkyni smlouvy včetně rozhodčích doložek. Žalovaná dále namítá, že jednání A. Ř. zavazuje žalobkyni podle § 15 odst. 2
obch. zák. i v případě, kdyby podepsáním zprostředkovatelské smlouvy překročil
zákonné zmocnění. Opačný závěr odvolacího soudu je proto v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, podle kterého v
případě, když pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti samotného právního
jednání, je třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující;
tuto domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§
15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Právní
předchůdce žalované jako osoba neznalá práva akciových společností nevěděl, kdo
je podle obchodního rejstříku oprávněn za žalobkyni jednat; soudy nižších
stupňů tak měly zkoumat, zda právní předchůdce žalované věděl, že A. Ř. překročil své jednatelské oprávnění. Soudy nižších stupňů měly konečně zkoumat, z jakého důvodu žalobkyně a právní
předchůdce žalované při sjednání zprostředkovatelské smlouvy jednali v rozporu
se způsobem jednání za žalobkyni zapsaným v obchodním rejstříku. Odvolací soud podle žalované výše uvedené otázky posoudil nesprávně. Žalovaná
proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího změnil tak, že se
žaloba na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítá, případně aby rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání rozporovala dovolací argumentaci žalované,
neboť rozsudek odvolacího soudu považovala za souladný se žalovanou označenou
judikaturou. Žalobkyně se domnívá, že dovolání žalované je nepřípustné, a
navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné
zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána
funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, zastavil. Dovolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co
418/2020-527, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Ohledně námitky, podle níž měly soudy nižších stupňů zkoumat, proč účastnice
zvolily způsob jednání odlišný od způsobu jednání zapsaného v obchodním
rejstříku, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v
části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl
přihlížet. U zbylých dovolacích důvodů je z obsahu dovolání patrné, v čem žalovaná
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části
obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále
zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná namítá, že A. Ř. byl zákonným zástupcem žalobkyně podle § 15 odst. 1
obch. zák., a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se tím od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011, a ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 328/2004, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2223/2009, a ze dne 30. 3.
2010, sp. zn. 23 Cdo 635/2008;
žalovaná odkazuje také na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000,
sp. zn. 9 Cmo 1080/99. Nejvyšší soud ve svém rozhodování opakovaně vysvětlil, že ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu,
aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění
dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo
ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou je tato osoba
pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby
vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti
právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž je pověřena, dochází, přičemž jejich
obvyklost je třeba posuzovat objektivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3529/2017, ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23
Cdo 1517/2010, ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5181/2009, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2223/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1161/2008). V projednávané věci ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů
nevyplynulo, že by A. Ř. byl zastupováním žalobkyně při jednání s právním
předchůdcem žalované (ať už jako majoritní vlastník žalobkyně či ředitel klubu)
pověřen; uzavírání smluv s provizí ve výši přesahující 5 000 000 Kč za sezónu
přitom nelze považovat za obvyklý či běžný úkon při provozu podniku (srov. bod
11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uzavřel-li za daných okolností
odvolací soud, že A. Ř. při jednání s právním předchůdcem žalované nebyl ve
smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. oprávněn žalobkyni zastupovat, rozhodnutí
odvolacího soudu je s žalovanou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (jakož i
s citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze) v souladu. Má-li přitom žalovaná
za to, že by měl tuto otázku dovolací soud posoudit jinak, tedy odklonit se od
svého právního názoru uvedeného v citované judikatuře, pak k tomu Nejvyšší soud
neshledává důvod a žalovaná v dovolání ani žádný takový důvod neuvádí. Pokud žalovaná navíc tvrdí, že funkce ředitele klubu nebyla toliko
reprezentativní a A. Ř. byl jako ředitel klubu oprávněn za žalobkyni jednat,
konstruuje tím své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než
odvolací soud, neboť žalovanou uváděné tvrzení ze skutkových zjištění soudů
nevyplynulo. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu
účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Žalovaná dále namítá, že jednání A. Ř. s ohledem na ustanovení § 15 odst. 2
obch. zák. žalobkyni zavazovalo i v případě překročení zákonného zmocnění, a
soudy nižších stupňů tak v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, měly zkoumat, zda právní předchůdce
žalované vědět mohl či měl, že A. Ř. své jednatelské oprávnění překračuje.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že jestliže pro přímé zastoupení
svědčí obsah a okolnosti samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je
třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž
uvedenou domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět
(§ 15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Účel
citovaného ustanovení, kterým je ochrana dobré víry třetích osob, by byl
podlomen, pokud by se podnikatel mohl vyhnout splnění smlouvy pouhým tvrzením,
že právní úkon uskutečnila pověřená osoba sama pro sebe. Při výkladu uvedeného
ustanovení je třeba rovněž přihlédnout k zásadě soukromého práva, podle níž
nikdo nesmí mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání (nemo turpitudinem
suam allegare potest).
Uvedená námitka žalované a její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, jsou však ve zdejším řízení nepřiléhavé.
Ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. a k němu se vztahující judikatura (včetně
citovaného rozsudku) řeší důsledky překročení jednatelského oprávnění pověřenou
osobou (exces zákonného zástupce), nikoliv situaci, kdy za podnikatele jednal
někdo, kdo vůbec jednatelské oprávnění za daných okolností neměl (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 963/2012). V
projednávané věci však odvolací soud dospěl k již zmiňovanému závěru, že A. Ř.
vůbec nebyl v předmětné situaci oprávněn za žalobkyni jednat. Uvedená námitka
se proto míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu, a ani ona tak
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud podle žalované její právní
předchůdce nevěděl o absenci jednatelského oprávnění A. Ř. (a odvolací soud k
zjištění této skutečnosti nevedl dokazování), přehlíží, že způsob jednání za
žalobkyni byl podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zapsán v obchodním
rejstříku. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že obchodní rejstřík je
veřejným seznamem založeným na principu materiální publicity, jehož pozitivní
stránka byla zakotvena v ustanovení § 29 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném
od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2013. Jak plyne z tohoto ustanovení, skutečnosti
zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich
zveřejnění (ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu
známo již dříve). Ode dne provedení zápisu se tudíž nikdo nemůže dovolávat
toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy (srov. k tomu např. usnesení ze
dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007, a rozsudky ze dne 27. 4. 2006, sp.
zn. 29 Odo 974/2005, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, a ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009). Právnímu předchůdci žalované tak v době
podpisu zprostředkovatelské smlouvy mělo či mohlo být známo, že za žalobkyni
mohli jednat pouze dva členové představenstva společně, a že A. Ř. členem
představenstva žalobkyně v rozhodném období nebyl, a případná nevědomost
právního předchůdce žalované o kterékoliv z těchto skutečností nemohla ovlivnit
právní posouzení věci. Jestliže odvolací soud nezkoumal, zda právní předchůdce
žalované skutečně věděl o neexistenci jednatelského oprávnění A. Ř., jeho
postup se od závěrů citované judikatury neodchyluje a ani uvedená námitka tak
přípustnost dovolání nezakládá.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti
výroku I rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl potvrzen výrok I
rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i v
části výroku I, jíž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního
stupně, a ve výroku II, tedy ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Takové dovolání je však podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší
soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu