32 Cdo 963/2012

32 Cdo 963/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně Skanska a. s., se sídlem v Praze 4, Chodov, Líbalova 1/2348, PSČ 149

00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené Danielou C. B. Devereaux,

J.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, K Zelené louce 20, PSČ 148 00, proti

žalované ST SERVIS s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad

Bečvou, Zašovská 784, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 63322528,

zastoupené JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí,

Náměstí 94, PSČ 757 01, o zaplacení částky 31,053.169,11 Kč s příslušenstvím,

vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 49/2008, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2011, č. j.

1 Cmo 236/2010-222, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2011,

č. j. 1 Cmo 236/2010-222, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.

srpna 2010, č. j. 2 Cm 49/2008-151, ve výrocích pod body II a III, se zrušují a

věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne

27. srpna 2010, č. j. 2 Cm 49/2008-151, v odvoláním napadeném výroku pod bodem

III, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu na zaplacení částky

31,053.169,11 Kč, jakož i na zaplacení smluvních úroků z prodlení a zákonných

úroků z prodlení tam specifikovaných. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

též ve výroku pod bodem II, jímž byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení,

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou o

dílo uzavřenou dne 10. listopadu 2005 se žalobkyně (její právní předchůdkyně,

původní žalobkyně SKANSKA CZ, a. s.) jako zhotovitel zavázala provést pro

žalovanou jako objednatele výstavbu díla krytého plaveckého bazénu Valašské

Meziříčí; jednalo se o veřejnou zakázku ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb. Smlouvu

za zhotovitele podepsal J. Č., výkonný ředitel divize technologie SKANSKA CZ,

a. s., jehož představenstvo této společnosti, „zastoupeno“ předsedou a

místopředsedou, písemným pověřením ze dne 22. září 2005 pověřilo k podpisu

nabídky, smlouvy o sdružení, smlouvy o dílo a veškerých souvisejících

dokumentů, které jsou součástí nabídky, a dále k veškerým jednáním ve věci

veřejné soutěže na dodávku uvedené stavby. Podle bodu 9.1.1 stanov této

společnosti z května 2005 jménem společnosti jedná a podepisuje představenstvo,

a to buď společně všichni členové představenstva anebo společně dva členové

představenstva; za společnost jednají a podepisují též zaměstnanci společnosti

v rozsahu vyplývajícím z organizačních a podpisových řádů společnosti. Zhotovitel se zavázal stavbu dokončit a předat do 30. června 2007; dílčí termín

pro uzavření stavby, tj. její opláštění, střechu a výplně otvorů, byl sjednán

do 30. října 2006. Cena díla byla dohodnuta v částce 165,290.419,- Kč včetně

DPH. Bylo ujednáno, že podmínky neupravené smlouvou se řídí obchodními

podmínkami města Valašské Meziříčí na provedení stavebních prací ze dne 21. července 2005 (dále též jen „obchodní podmínky“). Podle článku 4.3.1. obchodních podmínek vícepráce a méněpráce, jejichž celkový finanční objem

nepřekročí 10 % z hodnoty sjednané ceny předmětu plnění, nemají vliv na termín

předání a převzetí stavby a zhotovitel je povinen dodržet sjednaný termín,

pokud se strany nedohodnou jinak. Podle článků 7.1.1. a 7.1.2. je zhotovitel

povinen zaplatit objednateli za prodlení s termínem předání a převzetí stavby

smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč za každý i započatý den prodlení s tím, že

pokud prodlení přesáhne 14 dnů, je zhotovitel povinen zaplatit další smluvní

pokutu ve výši dalších 50.000,- Kč, tj. 100.000,- Kč celkem, za patnáctý a

každý další i započatý den prodlení. Smlouva byla měněna pěti dodatky, jimiž

byly sjednány vícepráce a méněpráce, přičemž byl změněn dílčí termín k uzavření

stavby na 30. listopad 2006 a cena díla na částku 169,555.432,- Kč. Práce byly

(až na drobné vady a nedodělky) dokončeny 21. května 2008 a tento den byla

stavba předána.

Soud prvního stupně zdůraznil, že o doplatku ceny díla a zádržném mezi

účastníky není sporu; spornou je otázka, zda k prodlení žalované s dokončením

díla došlo v důsledku neposkytnutí součinnosti ze strany žalované. Žalovaná

totiž proti pohledávkám žalobkyně započetla vzájemnou pohledávku na zaplacení

smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s předáním díla za dobu od 1. července

2007 do 21. května 2008 vyúčtované v částkách 17,700.000,- Kč a 14,000.200,-

Kč. K tomu vzal soud prvního stupně za prokázané, že prodlení s předáním

změněné projektové dokumentace, ztížené geologické podmínky a problémy se

skládkou, změny projektu v části elektro a nutnost zpevnit zábradlí nebyly

příčinou prodlení s dokončením stavby a že zpevnění únosnosti střešní

konstrukce a pilířů bylo způsobeno prodlením žalobkyně se splněním závazku

uzavřít stavbu do 30. listopadu 2006. K namítanému právu žalobkyně na změnu

smluveného termínu plnění podle článku 4.3.1. obchodních podmínek pak soud

prvního stupně zjistil, že žalobkyně „provedla méněpráce“ v objemu 42 % a

vícepráce v rozsahu 44,6 % z ceny díla. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že vzhledem k zjištěným

skutečnostem nemůže být prodlení žalobkyně se zhotovením díla přičítáno k tíži

žalované. Správným shledal též závěr o nedůvodnosti námitky neplatnosti smlouvy

o dílo pro absenci podpisu osoby oprávněné jednat jménem zhotovitele. S odkazem

na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 11/2006 a 32 Odo 1455/2005

vyjádřil názor, že soud prvního stupně správně vyhodnotil pověření ze dne 22. září 2005 jako listinu osvědčující uzavření dohody o plné moci podle ustanovení

§ 31 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, účinného do 31. prosince 2013, dále též jen „obč. zák.“), a uzavřel,

že J. Č. byl z pozice funkce výkonného ředitele divize technologie, tedy

nikoliv z pozice funkce člena představenstva, oprávněn na základě zvláštní plné

moci podepsat předmětnou smlouvu. Zdůraznil přitom, že je to v prvé řadě

žalobkyně, kdo by způsobil neplatnost smlouvy z důvodu neplatného zastoupení

při jejím uzavírání. Vyjádřil mínění, že zastoupení žalobkyně v době uzavření

smlouvy odpovídalo úpravě obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a

občanského zákoníku, jakož i judikatuře Nejvyššího soudu, a že v souladu s

ustanovením § 15 odst. 2 a 5 obch. zák. žalovaná úskalí zastoupení žalobkyně J. Č. nemohla vědět ani předvídat. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud neshledal důvodnou ani

námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro její nepřiměřenost a pro

rozpor s dobrými mravy. Argumentoval, že v řízení před soudem prvního stupně

nebyly tvrzeny, natož prokázány okolnosti odporující dobrým mravům, za nichž

byla smluvní pokuta sjednána. Zdůraznil, že obchodní podmínky byly součástí

zadávacích podmínek veřejné soutěže, a poukázal na zjištěné důvody, pro které

si žalovaná vymínila smluvní pokutu v této výši, mimo jiné že předmětem díla

byla výstavba významné společensky prospěšné a veřejností sledované stavby.

Podmínky pro moderaci smluvní pokuty neshledal; uvedl, že absenci

proporcionality mezi výší smluvní pokuty a maximální výší škody, kterou bylo

možno předvídat, žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila a že

celkovou výši smluvní pokuty ovlivnila délka prodlení. Závěrem odvolací soud dovodil, že bod 4.3.1. obchodních podmínek určitě a

srozumitelně upravuje podmínky pro změnu termínu předání díla tak, že není

možná, pokud celkový, nikoliv jednotlivý, finanční objem víceprací a méněprací

nepřekročí 10 % sjednané ceny. Shledal proto správným závěr soudu prvního

stupně, že pokud se původní cena díla navýšila pouze o 3,584.056,- Kč, činil

celkový finanční objem víceprací a méněprací 2,58 % a žalobkyni tudíž nárok na

prodloužení termínu předání stavby nevznikl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti

opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění

účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a jímž ohlásila dovolací

důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítajíc,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, zakládající přípustnost dovolání,

dovolatelka spatřuje mimo jiné v řešení otázek, „zda je akceptovatelné

nerespektovat právní závěry Nejvyššího soudu k otázkám jednání za společnost a

vydat rozhodnutí v rozporu s právními větami Nejvyššího soudu“ a „zda je právní

úkon podpisu smlouvy o dílo platný, když tatáž osoba byla členem představenstva

a současně vedoucím zaměstnancem, smlouvu podepsala sama na základě plné moci

udělené jinými členy představenstva bez existujících dočasných překážek“. Dovolatelka argumentuje s odkazem na rozhodnutí uveřejněná pod čísly 17/2008 a

76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že musí-li podle stanov jménem

společnosti jednat dva členové představenstva společně, není přípustné, aby dva

členové představenstva udělili generální plnou moc jen z jednomu z nich, a že

individuální plná moc udělená členem představenstva jinému členu je přípustná

jen v omezených případech za situace, kdy zmocňující člen jednat v konkrétním

případě nemůže. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se tímto právním

názorem Nejvyššího soudu neřídil, a prosazuje názor, že smlouva o dílo je

neplatná, protože ji J. Č. jako člen statutárního orgánu nemohl podepsat „v

pozici zákonného zástupce na základě plné moci“. Dovolatelka dále kritizuje závěry, k nimž odvolací soud dospěl při výkladu

článku 4.3.1. obchodních podmínek. Vytýká mu, že se nezabýval zjištěním

celkového finančního objemu víceprací a méněprací, jako skutečnosti ovlivňující

termín předání díla, nýbrž v rozporu s jazykovým vyjádřením a logikou stanovil

procentuální nárůst ceny díla. Prostřednictvím obsáhlé argumentace dovolatelka namítá též nesprávné

vyhodnocení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty; má za to, že odvolací soud

nevyhověl požadavkům vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.

listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, zejména při zkoumání platnosti

ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů neprovedl „komplexní

přezkoumání právního vztahu“ z pohledu funkcí smluvní pokuty. Vyjadřuje mínění,

že požadavek přiměřenosti smluvní pokuty vyplývá z ustanovení § 39 a § 3 obč. zák. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu,

tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost a navrhuje,

aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Ztotožňuje se s právním posouzením

odvolacího soudu a zdůrazňuje mimo jiné, že pověření ze dne 22. září 2005 bylo

speciální plnou mocí udělenou zaměstnanci – výkonnému řediteli divize k určitým

právním úkonům a že dílo bylo součástí veřejné zakázky, v níž měli všichni

soutěžitelé rovné podmínky, též co se týče smluvní pokuty. Zdůrazňuje, že

postup soudu podle ustanovení § 3 obč. zák. má místo jen ve výjimečných

situacích. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve

otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť dovoláním lze napadnout

pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236

odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle

ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto

ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně

nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo

zrušeno odvolacím soudem). Dovolání tedy může být přípustné pouze podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu

ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy

tehdy, dospěje-li dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími

důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru,

že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po

právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Nejvyšší soud shledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – a potud má

dovolání za přípustné – toliko v otázce, zda smlouvu o dílo uzavřela jménem

zhotovitele osoba, která byla k takovému jednání oprávněna, neboť odvolací soud

tuto otázku řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku

ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněném pod číslem 76/2009

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 76/2009“), dospěl k

závěru, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu

právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby podle

ustanovení § 15 obch. zák. Velký senát argumentoval, že pokud nejvyšší orgán

právnické osoby rozhodl o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou

činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto

rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou

činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Odpovědnost člena

statutárního orgánu je též zásadně podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance,

člena či jiné osoby pověřené určitou činností, nehledě na to, že člen

statutárního orgánu za podmínek stanovených zákonem nejen odpovídá za škodu

způsobenou obchodní společnosti či družstvu, ale i ručí za jejich závazky. Ustanovení § 194 odst. 5 věty třetí obch. zák. pak stíhá neplatností smlouvu

mezi akciovou společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov

vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu, přičemž

takovou smlouvou by byla i smlouva zakládající právo člena statutárního orgánu

činit právní úkony jako zákonný zástupce obchodní společnosti či družstva. Nejvyšší soud z R 76/2009 ve své rozhodovací praxi důsledně vychází (srov. např. rozhodnutí, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu

zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách, a to rozsudky ze

dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 383/2006, ze dne 23. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2008/2007, ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4133/2009, ze dne

30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 1811/2011, jakož i rozsudek ze dne 18. října 2013, sp. zn. 21 Cdo

2802/2012, jenž bude podle rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2014 uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek). Ze závěrů R 76/2009 plyne, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem

statutárního orgánu obchodní společnosti, nemůže jednat jménem této společnosti

jinak než jako její statutární orgán, popř. člen jejího statutárního orgánu

(tj. v rámci tzv. přímého jednatelství). Jednatelské oprávnění takové osoby

nelze tudíž posuzovat z jiného pohledu než z toho, zda byla oprávněna jednat

jménem obchodní společnosti jako její statutární orgán či člen jejího

statutárního orgánu. Způsob, jakým představenstvo jedná jménem akciové společnosti, upravuje

obchodní zákoník toliko pro případ, že ze stanov nevyplývá něco jiného (§ 191

odst. 2 věta třetí obch. zák).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. dubna

2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněném pod číslem 17/2008 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 17/2008“), formuloval a odůvodnil

závěr, podle něhož určují-li stanovy akciové společnosti, že jménem společnosti

musí jednat společně nejméně dva členové představenstva, není přípustné, aby

dva členové představenstva udělili generální plnou moc jen jednomu z nich. V

rozsudku ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4133/2009, pak Nejvyšší soud

navázal závěrem, že tato argumentace nevylučuje možnost, aby člen

představenstva, kterého stanovy společnosti opravňují k písemným právním úkonům

za představenstvo jménem společnosti, udělil individuální plnou moc ke

konkrétnímu písemnému právnímu úkonu jinému členu představenstva z důvodu

dočasné překážky na své straně (nemoc, apod.), která mu brání ve výkonu

jednatelského oprávnění. V obou těchto rozhodnutích pak Nejvyšší soud dodal, že

takové pověření člena představenstva by nebylo plnou mocí, neboť takto pověřený

člen představenstva by nejednal navenek jako zástupce, nýbrž za představenstvo

jménem společnosti (šlo by o přímé jednatelství). V posuzované věci se však o situaci, na niž míří závěry posledně citovaného

rozhodnutí, nejedná. Nejenže důvodem pověření J. Č. nebyla překážka na straně

pověřujících členů představenstva (skutková zjištění učiněná v řízení před

soudy nižších stupňů tomu v žádném ohledu nenasvědčují), nýbrž podle pověření

měl být k jednání jménem společnosti J. Č. oprávněn jednat sám. Určují-li

stanovy, jak tomu bylo též v souzené věci, že za představenstvo jednají

společně dva jeho členové, pak takto stanovený způsob jednání (tzv. „pravidlo

čtyř očí“) nelze obcházet tím, že dva členové představenstva pověří („zmocní“)

jiného člena představenstva, aby jednal jménem akciové společnosti sám (srov. k

tomu v pořadí první z argumentů v důvodech R 76/2009). Nezbývá tedy než uzavřít, že pan J. Č. nebyl oprávněn jednat jménem akciové

společnosti SKANSKA CZ, a. s., při uzavírání předmětné smlouvy o dílo ani jako

člen jejího představenstva. Odvolací soud závěry R 76/2009 zdůrazňuje, ve svém právním posouzení je však

nerespektuje, aniž by uspokojivě vysvětlil důvod. Vedle R 76/2009 cituje, bez

bližšího vysvětlení, závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007,

sp. zn. 32 Odo 1455/2005, tedy právě toho rozhodnutí, vůči němuž se velký senát

v R 76/2009 vymezil. Odkazuje na ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. (odkaz na

odst. 5, který v tomto ustanovení není a nebyl ani v době uzavření smlouvy, je

zřejmým nedopatřením), ačkoliv toto ustanovení řeší důsledky překročení

jednatelského oprávnění pověřenou osobou (exces zákonného zástupce), nikoliv

situaci, kdy za podnikatele jednal někdo, kdo vůbec jednatelské oprávnění

neměl. S naznačenou aplikací ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. se pak

neslučuje argument, že je to v prvé řadě dovolatelka, která by způsobila

neplatnost smlouvy z důvodu neplatného zastoupení při jejím uzavírání.

Důsledkem excesu zákonného zástupce podnikatele totiž není neplatnost právního

úkonu, nýbrž skutečnost, že jednáním, jímž jeho zákonný zástupce překročil

zmocnění, není podnikatel vázán (ledaže třetí osoba o excesu nevěděla a vědět

nemohla) [k tomu srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný v časopise Soudní

judikatura, sešit č. 1, ročník 2006, pod číslem 1]. Pravidlo, podle něhož

neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, je zakotveno v

ustanovení § 40a obč. zák. a vztahuje se toliko k důvodům neplatnosti tam

vypočteným, při nichž se právní úkon považuje za neplatný, pokud se ten, kdo je

takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Týká se tedy toliko

relativně neplatných právních úkonů podle občanského zákoníku, nikoliv případu,

kdy je právní úkon neplatný absolutně, popřípadě kdy vůbec nevznikl; zásada,

podle níž neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám

způsobil, se v případě absolutní neplatnosti právního úkonu neuplatní [z

rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. rozsudek ze dne 28. června 2002,

sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, rozsudek ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo

2064/2006, rozsudek ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2600/2006, uveřejněný

v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále

jen „Soubor“), pod číslem C 6345, a rozsudek ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 32

Cdo 131/2011]. Obchodní zákoník na takovou situaci pamatuje v ustanovení § 268,

zakotvujícím odpovědnost toho, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, za škodu

tím vzniklou osobě, které byl právní úkon určen. Argumentuje-li pak odvolací

soud též tím, že zastoupení dovolatelky v době uzavření smlouvy odpovídalo

úpravě obchodního a občanského zákoníku, pak není zřejmé, co tím má na mysli,

neboť z citovaných judikatorních závěrů vztahujících k právní úpravě, jež

platila též v době uzavření předmětné smlouvy o dílo, vyplývá pravý opak. Které

judikatuře Nejvyššího soudu mělo toto zastoupení odpovídat, odvolací soud

neuvádí. Má-li však na mysli jím citované rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1455/2005,

pak přehlédl, že bylo vydáno dne 11. července 2007, zatímco smlouva byla

uzavřena 10. listopadu 2005, a v jeho odůvodnění se výslovně zdůrazňuje, že

právní otázka totožná s tou, o niž se jedná v souzené věci, v rozhodování

dovolacího soudu dosud řešena nebyla. Argumentuje-li pak odvolací soud tím, že

dovolatelka se přes námitku neplatnosti smlouvy o dílo domáhá zaplacení ceny

díla, tedy plnění ze smlouvy, pak v rozhodovací praxi soudů není pochyb o tom,

že na platnost či neplatnost smlouvy, o niž se v řízení jedná, nelze usuzovat z

procesního postupu účastníka. V žádném případě pak skutečnosti, na něž odvolací soud ve své argumentaci

poukazuje, nejsou způsobilé přivodit závěr, k němuž tento soud dospěl a jenž je

předmětem dovolacího přezkumu, totiž že z nich lze dovodit jednatelské

oprávnění J. Č. k uzavření předmětné smlouvy. Pro úplnost lze v té souvislosti zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn.

29 Odo 198/2002, uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky

soudních rozhodnutí, podle jehož důvodů nemůže mít případná dobrá víra

účastníka smlouvy vliv na platnost smlouvy, jestliže jménem druhého účastníka

smlouvy jednala osoba, která nebyla oprávněna smlouvu uzavřít, neboť žádný

právní předpis pro takový případ možnost namítat dobrou víru nepřipouští, a

rozsudek ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2002, pod číslem 23, a též v Souboru pod

číslem C 266, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že absolutní neplatnost právního

úkonu pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) nastává ze zákona, a nikoli tedy z

jednání subjektu občanskoprávního vztahu, které by bylo možno - v souladu s

dikcí § 3 odst. 1 obč. zák. - charakterizovat jako výkon práv a povinností

vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do

práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy. Především však je třeba zdůraznit význam principu materiální publicity. Členové

představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se

zapisují do obchodního rejstříku (§ 191 odst. 1 čtvrtá věta obch. zák.). Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že obchodní rejstřík je veřejným

seznamem založeným na principu materiální publicity, jehož pozitivní stránka je

zakotvena v ustanovení § 29 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. července

2005 do 31. prosince 2013. Jak plyne z tohoto ustanovení, skutečnosti zapsané

do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění

(ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo již

dříve). Ode dne provedení zápisu se tudíž nikdo nemůže dovolávat toho, že mu

zapsané skutečnosti nebyly známy (srov. k tomu např. usnesení ze dne 16. dubna

2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007, a rozsudky ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29

Odo 974/2005, ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009). Žalované tudíž v době uzavírání

předmětné smlouvy o dílo mělo a mohlo být známo jak to, že J. Č. je členem

představenstva akciové společnosti, jež má být druhou smluvní stranou, tak též

to, že za představenstvo jménem této společnosti jednají buď všichni členové

představenstva společně anebo společně dva členové představenstva. Protože Nejvyšší soud se od svých shora uvedených judikatorních závěrů odchýlit

nehodlá, je dovolání stran uvedené otázky nejen přípustné, nýbrž též důvodné,

neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci

a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž

uplatněn opodstatněně. Za této procesní situace by bylo předčasné a tedy procesně nehospodárné zabývat

se zevrubně ostatními dovolacími námitkami.

Postačí zmínit, že další

dovolatelkou předestřená otázka, zda „ujednání o tom, že vícepráce a méněpráce,

jejichž celkový finanční objem nepřekročí 10 % z hodnoty sjednané ceny předmětu

plnění nemají vliv na termín předání a převzetí stavby lze účelově v soudním

řízení zaměnit za celkový rozdíl mezi sjednanou a konečnou cenou díla, který

když nepřekročí 10 % nemá vliv na termín předání a převzetí stavby“, zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť neodpovídá kritériím

vytýčeným v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Jistěže není přípustné v soudním

řízení vůbec nic „účelově zaměňovat“, o tom nemůže být pochyb. Dovolatelka tu

nečiní nic jiného než že prostřednictvím takto formulované „otázky“ polemizuje

se správností závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při výkladu obchodních

podmínek, aniž by např. namítla, že odvolací soud při odstraňování pochybností

o obsahu právního úkonu výkladem nerespektoval zákonná výkladová pravidla

vyložená v judikatuře dovolacího soudu. K polemice dovolatelky s právními závěry odvolacího soudu v otázce přiměřenosti

smluvní pokuty je třeba připomenout zejména rozsudek velkého senátu

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009,

sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr,

podle něhož ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné

posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle

ustanovení § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily

okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení

se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, a že

ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za

neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané

výše smluvní pokuty (vzhledem ke kogentnímu ustanovení § 301 obch. zák., které

pro takový případ zakládá možnost moderace). Argumentaci stran okolností, za

nichž ke sjednání smluvní pokuty došlo, pak dovolatelka zakládá na své vlastní

verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž

je založeno napadené rozhodnutí. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání

přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nejenže

nelze skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů měnit, ale

nelze jej ani zpochybnit (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud z něho

tudíž vychází, a to nejen při přezkumu správnosti právního posouzení, nýbrž v

prvé řadě již při zkoumání přípustnosti dovolání. Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není z

uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za

středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před

soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Důvody, pro které bylo

zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního

stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil v zamítavém výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení

též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. března 2014

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu