32 Cdo 131/2011

32 Cdo 131/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně Skanska a. s., se sídlem v Praze 4 – Chodově, Líbalova 1/2348, PSČ

149 00, identifikační číslo osoby 26271303, proti žalované obci Bublava, se

sídlem v Bublavě 389, PSČ 358 01, identifikační číslo osoby 00259268,

zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Veverkova 1,

PSČ 301 00, o zaplacení částky 19.117.105,70 Kč s příslušenstvím a o vzájemném

návrhu ve výši 37.882.894,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v

Sokolově pod sp. zn. 20 C 306/2003, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2010, č. j. 25 Co 486/2009-372, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2010, č. j. 25 Co 486/2009-372,

ve výroku pod bodem I, jakož i rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 18.

srpna 2009, č. j. 20 C 306/2003-317, v té části výroku pod bodem I, jež nebyla

zrušena uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu, se zrušují a věc se v tomto

rozsahu vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem změnil v pořadí druhý rozsudek

Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. srpna 2009, č. j. 20 C 306/2003-317, ve

výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku

19.117.105,70 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, tak, že nárok žalobkyně je

ve svém právním základu opodstatněn (výrok pod bodem I), a ve výroku pod bodem

I o výši nároku, ve výroku pod bodem II o vzájemném návrhu a ve výroku pod

bodem III o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná

vyhlásila dne 28. března 1999 veřejnou soutěž pro veřejnou zakázku za účelem

výběru nejvhodnější nabídky na uzavření smluv o dílo na zhotovení staveb

„Víceúčelové sportovní zařízení, vodovod, splašková kanalizace a ČOV v obci

Bublava“ podle zadávací projektové dokumentace. Po vyhodnocení nabídek v komisi

žalovaná dne 10. června 1999 oznámila, že jako nejvýhodnější byla vybrána

nabídka právní předchůdkyně žalobkyně IPS a. s. Praha (dále též jen

„žalobkyně“). Dne 26. září 1999 uzavřela sice žalovaná s žalobkyní smlouvu

označenou Smlouva o dílo č. 050/08/014/500/99 na zhotovení díla označeného jako

víceúčelové sportovní zařízení, vodovodní řád včetně úpravny vody, splašková

kanalizace a ČOV, plynofikace a telefonizace v obci Bublava a další rozvojové

projekty dle potřeb obce Bublava, žalobkyně však nároky uplatněné žalobou

neopírá o tuto smlouvu, nýbrž o smlouvu o dílo, jež byla na základě výběrového

řízení uzavřena dne 2. srpna 1999 a byla vyhotovena ve třech částech označených

čísly 050/08/014a/500/99 (část A, stavba víceúčelového sportovního zařízení),

050/08/014b/500/99 (část B, stavba vodovodního řádu včetně úpravny vody) a

050/08/014c/500/99 (část C, stavba splaškové kanalizace a ČOV). K této smlouvě

byly postupně uzavírány dodatky (první z nich datovány již dnem 2. srpna 1999). Na 8. veřejném zasedání obecního zastupitelstva žalované konaném dne 17. května

1999 byla projednána skutečnost, že dne 14. května 1999 bylo provedeno otevření

obálek k výběrovému řízení a že vítěz bude znám do konce května. Zastupitelstvo

vzalo usnesením na vědomí konání výběrového řízení. Na svém 9. veřejném

zasedání konaném dne 31. května 1999 obecní zastupitelstvo projednalo

skutečnost, že dne 30. května 1999 proběhlo jednání výběrové komise, jež dala

doporučení na výběr dodavatele, a zastupitelstvo vzalo usnesením na vědomí toto

doporučení, vztahující se na prvním místě k IPS a. s. Praha. V rámci 10. veřejného zasedání obecního zastupitelstva konaného dne 19. července 1999 bylo

projednáno zahájení výstavby, starosta podal informace o uzavření souboru smluv

s IPS a. s. Praha s tím, že se jedná o tři smlouvy na víceúčelové sportovní

zařízení, kanalizaci, vodovod a ČOV, a zastupitelstvo jednomyslně přijalo

usnesení, jímž vzalo na vědomí uzavření souboru smluv na výstavbu 1)

víceúčelového sportovního zařízení, 2) vodovodu Bublava, 3) kanalizace a ČOV

Bublava se společností IPS a. s.

Praha, která byla doporučena výběrovou komisí. Dopisem ze dne 1. června 2005, doručeným dne 6. června 2005, žalobkyně

odstoupila od smlouvy o dílo pro prodlení žalované s placením ceny díla.

Odvolací soud shledal správným též právní posouzení soudu prvního stupně,

především že nelze dospět k závěru o absolutní neplatnosti smluv o dílo ze dne

2. srpna 1999 pro rozpor se zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných

zakázek, podle ustanovení § 70 tohoto zákona, neboť se jedná o námitky vad

veřejné soutěže, kterou žalovaná vyhlásila a sama organizovala, podílela by se

tudíž na vzniku případných jejích nedostatků, a neboť nesprávného průběhu

výběrového řízení by se mohl domáhat ten z účastníků, který v soutěži

nezvítězil, a jen stěží může takový argument úspěšně použít účastník smlouvy,

která byla obcí uzavřena s vítězem soutěže. Odvolací soud se ztotožnil též se

závěrem, že nelze dovodit neplatnost smlouvy pro nedostatek vůle obce, neboť

její zastupitelstvo vzalo na svém 8. zasedání na vědomí konání výběrového

řízení a na svém 10. zasedání vzalo na vědomí uzavření souboru smluv s právní

předchůdkyní žalobkyně, která byla doporučena výběrovou komisí, přičemž k

uzavření smlouvy došlo následně, dne 2. srpna 1999. Odvolací soud zdůraznil, že

zastupitelé byli informováni, že výběrová komise rozhodne o tom, kdo bude

zhotovitelem díla. Shodně se soudem prvního stupně posoudil jako platné i

dodatky č. 1, 2 a 3 k části A smlouvy s odůvodněním, že starosta obce sice

nemůže vytvářet vůli obce, avšak tam, kde již vůle obce v zásadních bodech byla

vytvořena, je oprávněn v intencích takové vůle jednat. Jako neplatný pro

nedostatek vůle obce vyhodnotil pouze dodatek č. 4, jímž došlo k omezení

předmětu díla tak, že sportovní zařízení bude provedeno bez bazénu, maje

uzavření tohoto dodatku za zásadní změnu původního záměru žalované. Správnými

shledal též závěry soudu prvního stupně o platném odstoupení žalobkyně od

smlouvy pro prodlení žalované s placením ceny díla, jakož i o tom, že žalovaná

je vlastníkem rozestavěného díla ve smyslu ustanovení § 542 odst. 1 obchodního

zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Argumentoval, že vlastníkem pozemku je

obchodní společnost Hard Invest s. r. o., jíž je žalovaná společníkem, a že

žalobkyně stavbu neprováděla na svém pozemku a nebylo zjištěno, že by ji

prováděla na pozemku, který opatřila. Na základě toho odvolací soud shodně se

soudem prvního stupně uzavřel, že podstatou nároku žalobkyně je vzájemné

vypořádání účastníků po odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo ze dne 2. srpna

1999 sestávající ze tří dílčích smluv, pročež v této části rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil (jak výslovně uvedl) jako věcně správný podle § 219

občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a vyjádřil to formou

mezitímního rozsudku. Správným odvolací soud shledal též názor soudu prvního stupně, že je namístě

vypořádání podle ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák., neztotožnil se však s

navazující jeho úvahou, že vzhledem k tomu, čeho se žalobkyně domáhá, není

třeba odečíst to, co neprovedením díla ušetřila. Dovodil zejména, že chybí

tvrzení žalobkyně o skutečnostech rozhodných pro vypořádání, o čemž je nutno ji

poučit.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla žalovaná dovoláním,

odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zpochybnila správnost posouzení úkonů starosty žalované vedoucích k

zahájení veřejné soutěže a úkonů následných, zejména smlouvy o dílo. Argumentovala, že starosta učinil tyto úkony vždy předem, bez vědomí a souhlasu

obecního zastupitelstva, a tyto excesy ze své pravomoci se snažil zakrýt v

zápisech ze zasedání zastupitelstva slovním spojením, že zastupitelstvo je

vzalo na vědomí. Podle jejího mínění ani z jednoho z předložených zápisů

nevyplývá, že zastupitelstvo o těchto otázkách hlasovalo a tedy rozhodovalo. Vyjádřila přesvědčení, že uvedené úkony je nutno hodnotit jako absolutně

neplatné a že názor, podle něhož nemůže neplatnost namítat, nemůže obstát. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího

soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku I., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud oproti očekávání

dovolatelky dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku,

jímž bylo (bez zřetele na jeho formulaci) potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém

dřívějším rozhodnutí (v rozsudku ze dne 29. června 2007, č. j. 20 C

306/2003-193) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka

obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru,

že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 70 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek,

účinného do 30. dubna 2004, smlouva na veřejnou zakázku uzavřená v rozporu s

tímto zákonem je neplatná. Změny ve smlouvě v rozporu s podmínkami obchodní

veřejné soutěže jsou neplatné. Podle ustanovení § 267 odst. 1 věty první obch. zák. jestliže je neplatnost

právního úkonu stanovena na ochranu některého účastníka, může se této

neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Podle ustanovení § 36a odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní

zřízení), účinného do 11.

listopadu 2000 (dále jen „zákon o obcích“), obecní

zastupitelstvo rozhoduje o těchto majetkoprávních úkonech obce: a) nabytí a

převodu nemovitých věcí,…

Podle ustanovení § 38 odst. 5 zákona o obcích obecní zastupitelstvo je schopno

se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů. K platnému

usnesení, rozhodnutí, nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech

členů obecního zastupitelstva. Podle ustanovení § 52 odst. 2 zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek. Především není správný dovolatelkou zpochybněný právní názor, podle něhož se

neplatnosti smlouvy na veřejnou zakázku uzavřené na základě výsledků obchodní

veřejné soutěže podle ustanovení § 70 zákona č. 199/1994 Sb. nemůže dovolávat

zadavatel veřejné soutěže, respektive že se jí nemůže dovolávat nikdo jiný než

neúspěšný uchazeč o veřejnou zakázku. Nejvyšší soud již v důvodech usnesení ze dne 26. října 2004, sp. zn. 32 Odo

21/2004 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,

veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), a shodně v

rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4561/2008, uveřejněném pod

číslem 74/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil

závěr, že neplatnost smlouvy na veřejnou zakázku podle ustanovení § 70 zákona

č. 199/1994 Sb. je neplatností absolutní, neboť nelze dovodit, že byla

stanovena pouze na ochranu některého účastníka. K těmto závěrům se Nejvyšší

soud přihlásil též např. v rozsudku ze dne 29. května 2012, sp. zn. 32 Cdo

262/2011 (ústavní stížnost proti ěmuž byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2666/12, odmítnuta). Nejvyšší soud ve své judikatuře

opakovaně zdůrazňuje, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z

úřední povinnosti, i když nebyla v řízení uplatněna [srov. např. rozsudek ze

dne 28. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, uveřejněný v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“),

pod číslem C 1322, či rozsudek ze dne 3. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 2684/2007,

uveřejněný v Souboru pod číslem C 5604]. Přihlíží-li soud k absolutní

neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti, aniž by byl v tomto ohledu

odkázán na procesní aktivitu účastníků řízení, tedy i bez uplatnění příslušné

námitky, pak tím spíše k ní musí přihlédnout, je-li v řízení namítána, aniž by

mohlo mít přitom význam postavení účastníka řízení, jenž ji uplatnil, ať již

procesní či hmotněprávní. V rozsudku ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo

2600/2006, uveřejněném v Souboru pod číslem C 6345, ostatně Nejvyšší soud

výslovně zdůraznil, že zásada, podle níž neplatnosti právního úkonu se nemůže

dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, se v případě absolutní neplatnosti právního

úkonu neuplatní. Neobstojí však ani právní posouzení, na jehož základě odvolací soud uzavřel, že

nelze dovodit neplatnost smlouvy (resp. smluv) o dílo pro nedostatek vůle obce. Argumentoval-li tím, že obecní zastupitelstvo vzalo na svém 8. zasedání na

vědomí konání výběrového řízení, pak pominul, popř. neshledal významným, ač

měl, že 8.

zasedání se konalo dne 17. května 1999, přičemž veřejná soutěž byla

vyhlášena již dne 28. března 1999. O tom, že bude vyhlášena veřejná soutěž na

uzavření smlouvy o dílo, se záměrem nabýt do vlastnictví stavby jejich

výstavbou (originárním způsobem), a o tom, jaké budou podmínky soutěže, tedy

obecní zastupitelstvo na tomto zasedání rozhodnout nemohlo. Zápis, podle něhož

vzalo konání výběrového řízení na vědomí, tedy skutečně nelze chápat jinak než

tak, jak dovozuje dovolatelka, totiž doslovně. Skutečnost, že obecní

zastupitelstvo toliko vzalo konání výběrového řízení na vědomí, je přitom bez

významu při posouzení, zda zastupitelstvo také rozhodlo o skutečnostech

podstatných pro jeho vyhlášení, resp. naopak spíše naznačuje, že tomu mohlo být

tak, jak tvrdí dovolatelka, totiž že zastupitelstvo nerozhodovalo a toliko

dodatečně „bralo na vědomí“ kroky, které učinil starosta o své

újmě. V argumentaci, že zastupitelé byli informováni, že výběrová komise rozhodne o

tom, kdo bude zhotovitelem díla, odvolací soud přehlédl, že podle ustanovení §

38 zákona č. 199/1994 Sb. o výběru nejvhodnější nabídky nerozhoduje komise pro

posuzování nabídek, nýbrž na základě posouzení a hodnocení nabídek touto komisí

o něm rozhoduje zadavatel. Otázkou, zda o výběru nabídky uchazeče IPS a. s. Praha rozhodlo obecní zastupitelstvo či zda o něm rozhodl starosta, se v

důsledku tohoto chybného posouzení nezabýval (srov. v té souvislosti skutkové

zjištění týkající se obsahu zápisu o 9. veřejném zasedání obecního

zastupitelstva konaném dne 31. května 1999, podle něhož zastupitelstvo vzalo

usnesením na vědomí doporučení výběrové komise). Dovolatelce lze ostatně přisvědčit též v tom ohledu, že obsah zápisu o 10. veřejném zasedání obecního zastupitelstva, podle něhož zastupitelstvo „vzalo na

vědomí“ uzavření předmětného souboru smluv (k němuž pak došlo podle zjištění

soudů nižších stupňů následně), nesvědčí sám o sobě, bez dalšího, o tom, že

obecní zastupitelstvo přijalo rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 38 odst. 5 věty

druhé a § 36a odst. 1 zákona o obcích a že rozhodlo uzavřít s právní

předchůdkyní žalobkyně smlouvy o tom obsahu, o jakém posléze starosta smlouvy

jménem obce (dovolatelky) uzavřel. Podle skutkových zjištění soudu prvního

stupně, jež odvolací soud při přezkumu správnosti jeho právního posouzení

ponechal stranou, sice přijetí usnesení při zasedání obecního zastupitelstva

předcházelo vždy hlasování (v tomto ohledu nelze přisvědčit argumentaci

dovolatelky), podstatné však je, o čem se hlasovalo, zda o návrhu na přijetí

příslušného rozhodnutí představujícího vůli obce, či pouze o tom, že

zastupitelstvo bere určité skutečnosti na vědomí, tak jak tomu nasvědčuje

samotná dikce zápisu. Nelze proto než dospět k závěru, že dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího

soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, byl uplatněn po právu. Vytýká-li však dovolatelka odvolacímu soudu, že uzavření uvedených tří smluv o

dílo ze dne 2. srpna 1999 vyložil jako „de facto rozdělení smlouvy původní“ ze

dne 26.

června 1999 a argumentuje-li tím, že rozdělením neplatné smlouvy

nemohly vzniknout smlouvy platné, pak odvolacímu soudu přisuzuje právní závěry,

které tento soud neučinil. Odvolací soud se přes konkrétní odvolací námitku se

vztahem mezi smlouvou ze dne 26. června 1999 a souborem smluv ze dne 2. srpna

1999 v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal a spokojil se s lakonickým

konstatováním, že tuto námitku neshledal důvodnou. V tomto směru je ovšem jeho

rozsudek pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a je tudíž naplněn též dovolací

důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě

dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i

když nebyla dovoláním uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části z uvedených

důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o. s. ř.), v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za

středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně v té části výroku

pod bodem I, jež nebyla odvolacím soudem zrušena (tj. co do základu nároku),

Nejvyšší soud proto zrušil v této části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu

podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně

k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení

u něho končí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu