23 Cdo 5361/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Novoměstská teplárenská a.s., se sídlem Nové Město na
Moravě, Hornická 973, PSČ 592 31, identifikační číslo osoby 25335057,
zastoupené Mgr. Ivanem Sagálem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15,
proti žalované CAG15 a.s. v likvidaci (dříve DAGGER CZ a.s.), se sídlem Praha 9
- Letňany, Beranových 65, PSČ 199 02, identifikační číslo osoby 25603281,
zastoupené JUDr. Borisem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 10, Žernovská 6, o
zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím a 13 466,97 EUR s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 50/2012, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 Cmo
91/2014-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně, jako nájemce dvou kusů motorů PERKINS, pronajatých ji k užívání v
prostorách teplárny jejich vlastníkem společností Cogen CZ a. s., pro kterou
motory, jako součást kogenerační jednotky dodala a zkompletovala žalovaná na
základě smlouvy, se po žalované domáhá zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím
a 13 466,97 EUR s příslušenstvím z důvodů, že u obou motorů byly zjištěny po
uplynutí záruční doby skryté vady, které podle žalobkyně existovaly na motorech
již v době jejich instalace, a kdy v důsledku této vady byly motory po určitou
dobu v roce 2008 a 2009 mimo provoz, což mělo za následek, že žalobkyni, která
měla s žalovanou mimo jiné uzavřenu servisní smlouvu o provádění preventivních
prohlídek obou motorů, vznikla tímto škoda, kterou představuje výše ceny opravy
motorů ponížená o běžné opotřebení a ušlý zisk za dobu, kdy zařízení s vadnými
motory bylo mimo provoz. Žalovaná nepovažovala návrh za oprávněný a uvedla, že
záruka na motory skončila dne 22. 9. 2007, po dobu záruční doby nedošlo k
reklamaci díla, a proto se v souladu s judikaturou nemůže žalobkyně oprávněně
domáhat náhrady škody vzniklé z vadného plnění v rozsahu, kterým bylo moci se
domáhat uspokojení práv z odpovědnosti za vady; co se týká ušlého zisku v
souvislosti s odstávkou motorů, ten mohl podle žalované žalobkyni vzniknout
pouze jako důsledek vadného plnění, které však nebylo v záruční době uplatněno,
proto žalobkyni nárok na ušlý zisk podle jejího názoru nevznikl.
Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12.
2013, č.j. 37 Cm 50/2012-112, výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení 1 868 979 Kč
a 13 466,97 EUR, výrokem II. zamítl příslušenství žalovaných částek a výrokem
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu z
důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by dílo mělo tvrzené vady v době
předání či v záruční době, dílo bylo po dobu záruky provozováno a během záruční
doby, která skončila dne 22. 9. 2007, nebyly reklamovány žádné konkrétní vady. Pokud byl dne 20. 12. 2009 vznesen žalobkyní nárok na náhradu škody, jenž měl
být zapříčiněn vadnými vložkami válců, soud ze skutkových zjištění učinil
závěr, že následně tvrzená vada, a to zápich pod límcem válce vložky a montážní
postup, byla tvrzena až v roce 2013 na základě znaleckého posudku, proto s
odkazem na lhůty pro oznámení vad díla zhotoviteli podle § 562 odst. 2
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dovodil, že nárok žalobkyně nemůže
být soudně uspokojen. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4 Cmo 91/2014-159, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 37 Cm 50/2012-112, zrušil s tím, že soud prvního stupně měl uplatněný nárok
posoudit nikoliv z titulu uplatnění práv z odpovědnosti za vady, ale z titulu
náhrady škody, když konstatoval, že tzv. následná škoda není podmíněna řádným a
včasným uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Protože pro rozhodnutí o
náhradě škody neměl pro odlišný právní názor dostatek skutkových zjištění,
jestliže u soudu prvního stupně nebyly v řízení prokazovány předpoklady pro
vznik odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák., odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Toto
usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 10. 11. 2015, č. j. 23 Cdo
1590/2015-175, s tím, že odvolací soud nesprávně z daných skutkových zjištění a
v rozporu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. 29 Odo 556/2003, publikovaný v Soudní judikatuře pod označením 96/2004)
dovodil, že se jedná o následnou škodu (další škodu). Vzhledem k tomu, že v
dané věci se skrytá vada (pokud by byla prokázána) vyskytla na díle až po
záruční době, nemůže objednatel úspěšně uplatnit své právo vůči zhotoviteli z
titulu odpovědnosti za škodu či z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud
uzavřel, že pasivní legitimace žalované z titulu odpovědnosti za škodu není
dána, neboť v posuzovaném případě není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti
za škodu – porušení povinnosti žalované, která neměla povinnost odstraňovat
vady díla, které se vyskytly po záruční době; ve vztahu k žalobkyni neporušila
žádnou zákonnou či smluvní povinnost. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 Cmo 91/2014-211,
poté, co jeho dřívější zrušující usnesení ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4 Cmo
91/2014-159, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího,
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j.
37 Cm
50/2012-112, kterým byla žaloba na zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím a 13
466,97 EUR s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně
zaplatit žalované náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud konstatoval, že je vázán právním názorem dovolacího
soudu, který ve zrušujícím usnesení uvedl, z jakého právního názoru vycházel a
proč bylo právní posouzení odvolacího soudu chybné. Konstatoval, že z
rozhodnutí dovolacího soudu zaznělo, že pochybení odvolacího soudu spočívalo v
tom, že dovodil, že se jedná o následnou škodu, tj. další škodu z vad vzešlou. Odvolací soud respektoval právní názor dovolacího soudu, který se zřetelně
vyslovil, že vzhledem k tomu, že se v dané věci vyskytla skrytá vada (i kdyby
byla prokázána) až po záruční době, nemůže objednatel úspěšně uplatnit své
právo vůči zhotoviteli z titulu odpovědnosti za škodu. Odvolací soud s ohledem
na právní závěr dovolacího soudu uzavřel, že žalovaná neměla povinnost
odstraňovat vady díla, které se vyskytly po záruční době, ve vztahu k žalobkyni
žádnou smluvní ani zákonnou povinnost neporušila a její pasivní legitimace z
titulu odpovědnosti za škodu není dána. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na
níž dovolatelka v dovolání odkazuje) při řešení otázky, zda je v případě
porušení povinnosti dodat dílo bez vad dán nárok z odpovědnosti za škodu v
situaci, na kterou není možné aplikovat odpovědnost za vady, a zda je pro
uplatnění odpovědnosti za škodu podmínkou uplatnit nároky z odpovědnosti za
vady, a zda byly naplněny podmínky pro závaznost právního názoru soudu vyššího
stupně. Podle žalobkyně z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že odpovědnost za škodu
může v určitých situacích kolidovat s nároky z vad, a že odpovědnost za škodu
může představovat práva, která z jiného titulu uplatnit nelze. Právě v případě
ušlého zisku je zcela zjevné, že tento nárok není možné uplatňovat v režimu vad
díla, ale z titulu odpovědnosti za škodu. Odkázala přitom na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007 a ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2148/2010 a též ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo
464/2011 s tím, že je přesvědčena, že odvolací soud tyto závěry Nejvyššího
soudu při právním posouzení pominul. Jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu,
kterým je v této věci odvolací soud vázán, odkazovalo na judikát Nejvyššího
soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003 a bez jakékoli argumentace
uvádělo, že závěr Vrchního soudu v Praze o tom, že se jedná o následnou škodu,
je chybný a v rozporu s judikaturou, dovolatelka namítá, že uvedený judikát
řešil zcela odlišný skutkový stav než v projednávané věci. Přesto poukazovaný
judikát připouští možnost domáhat se tzv. následné/další škody. Závěr Vrchního
soudu v Praze, že v projednávané věci byl údajně učiněn nesprávný závěr, že se
jedná o následnou škodu, považuje dovolatelka navíc za nepodložené konstatování
a v souvislosti s absentující další argumentací i za zcela nesrozumitelné,
přičemž takový závěr současně považuje za nesprávný. Podle dovolatelky Vrchní
soud v Praze a Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ignoroval novější judikaturu,
kterou sám označuje za ustálenou – viz rozhodnutí ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 23 Cdo 3966/2011, ze dne 11. 7. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2568/2012 a ze dne 26. 6.
2012 sp. zn. 23 Cdo 393/2012. Za nesprávný právní závěr dovolatelka považuje,
že objednatel nemůže úspěšně uplatnit právo vůči zhotoviteli z titulu
odpovědnosti za škodu vzhledem k tomu, že se údajně skrytá vada vyskytla až po
záruční době. Zdůraznila, že Nejvyšší soud naopak ve svých rozhodnutích
judikoval, že nárok na náhradu škody lze uplatňovat nezávisle na nárocích z
titulu odpovědnosti za vady, že oba tyto nároky obstojí samostatně, že
odpovědnost za vady díla je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2007 a též
rozhodnutí ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001 a ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 464/2011). Dovolatelka je přesvědčena, že škoda, která ji
vznikla poškozením části motorů, nemohla být nikdy uplatněna z nároku z vad
zboží. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že skrytá vada se vyskytla až po
záruční době, neodpovídá žalobním tvrzením a provedeným důkazům. Podle
dovolatelky se skrytá vada pouze projevila až po záruční době a existovala od
samého počátku. V tomto směru odvolací soud neprovedl podle dovolatelky
dostatečné dokazování a jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž
nesprávné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo
903/2008). Dovolatelka má za to, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že
žalovaný neporušil žádnou smluvní ani zákonnou povinnost, neměl-li povinnost
odstranit vady, které se vyskytly po záruční době. V této souvislosti odkázala
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, v
němž je uvedeno, že nevytkl-li objednatel řádně vady díla, nebrání to v tomto
rozsahu uplatnění nároku na náhradu škody, neboť ten lze v tomto rozsahu
uplatnit nezávisle na tom, zda vada samotné opravy byla vytčena a zda byl nárok
z odpovědnosti za vady uplatněn. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009 – i při posuzování procesně právní otázky,
zda byly naplněny podmínky pro závaznost právního názoru Nejvyššího soudu,
jestliže odvolací soud dovodil, že ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu
bylo zřetelně uvedeno z jakého právního názoru vycházel a proč je právní
posouzení odvolacího soudu chybné, když předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu
obsahuje podle dovolatelky jen nejasná konstatování bez jakéhokoli zdůvodnění,
není v něm uvedeno, jaký zastává právní názor. Podle dovolatelky nebylo možno
takový projev považovat za závazný právní názor splňující požadavky kvalit
závazného právního názoru. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od závěrů
přijatých dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, jestliže se ve svém
rozhodnutí řídil vázaností právním názorem dovolacího soudu, z jehož
zrušujícího usnesení vyplývalo, z jakého právního názoru dovolací soud
vycházel, z jaké dosavadní ustálené judikatury a proč bylo právní posouzení
věci odvolacím soudem chybné při posuzování otázky hmotného práva – nároku na
náhradu škody a pasivní legitimace žalované z titulu odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se neodchýlil od poukazované judikatury, jestliže respektoval při
svém novém rozhodnutí právní názor Nejvyššího soudu přijatý k posouzení
uplatněného nároku na náhradu škody, jež obsahoval odůvodnění, v čem spočívá
nesprávnost právního posouzení věci s ohledem na absenci předpokladu
odpovědnosti za škodu – porušení povinnosti žalované, která ve vztahu k
žalobkyni neporušila žádnou zákonnou či smluvní povinnost. K dovolací námitce žalobkyně, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je v případě porušení
povinnosti dodat dílo bez vad dán nárok z odpovědnosti za škodu v situaci, na
kterou není možné aplikovat odpovědnost za vady, a zda je pro uplatnění
odpovědnosti za škodu podmínkou uplatnit nároky z odpovědnosti za vady, je
Nejvyšší soud nucen konstatovat, že žádný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu při přezkoumávání napadeného rozsudku neshledal. Rozhodnutí
odvolacího soudu nepopírá závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na něž
dovolatelka odkazuje - např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1612/2004 - publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 17/2007, či závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením č. 34/2004, že nároky z odpovědnosti za vady a
odpovědnosti za škodu obstojí samostatně a že nárok na náhradu škody lze
uplatňovat nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady. Odvolací soud
však založil své rozhodnutí na závěru, že nároků, které vyplývají ze závazků z
odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Tento závěr je
však plně v souladu s výše uvedenou judikaturou a i rozsudkem Nejvyššího soudu
dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011 - veřejnosti dostupném na
www.nsoud.cz., a dalšími rozhodnutími, na něž dovolatelka v této souvislosti
poukazuje, jako např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23
Cdo 393/2012 - veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, podle něhož z titulu
náhrady škody nelze požadovat a vymoci náhradu toho, co bylo možné požadovat z
titulu odpovědnosti za vady. Dovolatelka pomíjí, že jí poukazovaná judikatura
stojí na jiných skutkových okolnostech.
V daném případě ze skutkových zjištění
vyplývá, že k případnému uplatnění nároku z odpovědnosti za vady byl aktivně
legitimován vlastník zhotoveného díla, jako objednatel díla, nikoliv žalobkyně,
jakožto nájemkyně díla, která nebyla ve smluvním vztahu s žalovanou založeného
smlouvou o dílo, z níž by bylo možno uplatnit nárok z titulu odpovědnosti za
vady. Objednatel díla, vlastník zhotoveného díla, však v záruční době vady díla
neuplatnil, tudíž žalovaná za žalované vady díla neodpovídá. Žalobkyně proto z
tohoto důvodu nemůže s úspěchem po žalované požadovat náhradu škody spočívající
v nákladech na odstranění vady díla. Neodpovídá-li žalovaná žalobkyni z titulu
odpovědnosti za vady, protože k uplatnění nároku z odpovědnosti za vady byl
aktivně legitimován vlastník zhotoveného díla (který tak neučinil), a nikoliv
žalobkyně, nemůže se pak žalobkyně z tohoto důvodu po žalované s úspěchem
domáhat ani nároku na ušlý zisk, který ji měl vzniknout následkem vadného
plnění. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nijak nezdůvodnil své tvrzení o tom, že
vada díla se vyskytla až po záruční době a předkládá soudu své tvrzení, že
nedostatečná kvalita motorů existovala od samého počátku, od dodání motorů,
pouze se projevila až po uplynutí záruční doby, je třeba konstatovat, že
dovolatelka zakládá nesprávné právní posouzení věci a rozpor rozhodnutí
odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí na vlastních skutkových
závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl. Je třeba připomenout, že skutkové
závěry nelze s úspěchem v dovolacím řízení zpochybňovat, neboť skutkové
okolnosti dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu nepodléhají. Navíc
je třeba uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jsou-li tedy
obsahem dovolání námitky k nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem a v
dovolání poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud
podle dovolatelky odchýlit, na posuzovanou věc s ohledem na jiná skutková
zjištění o existenci tzv. další škody nedopadá, nemohou takové námitky
dovolatelky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se určitými zjištěními ani nezabýval,
že neprovedl dostatečné dokazování ohledně vzniku škody, dovolatelka tím
směřuje své námitky ve skutečnosti do vad řízení. Je však nutno konstatovat, že
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke
konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení,
které dovolatelka spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu spočívající v
neúplném dokazování. Těmito námitkami navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj.
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015 či usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015 nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015, veřejnosti
dostupných na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky
nároku na náhradu škody neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a Nejvyššímu soudu nezbylo jinak, než podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítmout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.