28 Cdo 455/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobce U. T. akciové společnosti, zastoupeného advokátem, proti
žalovanému L. C., zastoupenému advokátem, o zaplacení 83.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 16/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2007,
č. j. 15 Co 156/2007-63, ve znění opravného usnesení ze dne 12. září 2007, č.
j. 15 Co 156/2007-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v částce
6.730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
zaplacení částky 83.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud došel k závěru, že žalobnímu návrhu, odůvodněnému vznikem
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v důsledku dovolání se relativní
neplatnosti kupní smlouvy ohledně údajného obrazu od V. B. „Galantní scéna“
podle § 40a a § 49a občanského zákoníku (dále jen o. z.), nelze vyhovět.
Obvodní soud přitom vycházel ze toho, že žalobce jako kupující s žalovaným jako
prodávajícím uzavřeli dne 4. 9. 1995 kupní smlouvu podle § 558 a násl. o. z.
na výše uvedený obraz od V. B. (za kupní cenu 73.000,- Kč; zbývajících 10.000,-
Kč je požadováno za náklady vynaložené žalobcem na vypracování v pořadí druhého
znaleckého posudku), jehož autorství bylo podloženo znaleckým posudkem K.a S.
č. 133 ze dne 4. 11. 1991. Pozdějším posudkem malířky Z. G. ze dne 26. 2. 2005
bylo však autorství V. B. vyloučeno, což vedlo žalobce k tomu, že se dne 25.
10. 2005 dovolal neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu ve smyslu § 49a o. z.
Téhož dne zaslal žalobce žalovanému i odstoupení od smlouvy podle § 48 o. z.,
neboť vycházel z toho, že jiné než smluvené autorství obrazu je vadou činící
věc neupotřebitelnou v souladu s ustanovením § 597 o. z., a tudíž mu zákon
umožňuje i od smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně dospěl s ohledem na
okamžik předání obrazu žalobci (dne 4. 9. 1995) a uplatnění vad žalobcem (dne
7. 11. 2005) k závěru, že nároky z odpovědnosti za vady prekludovaly ve smyslu
ustanovení § 599 (resp. § 504) o. z., a nelze je tedy již uplatňovat. Žalobce
nemá ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. o. z.), neboť
jeho právo je pro případ neplatnosti kupní smlouvy i odstoupení od smlouvy
promlčeno v souladu s § 107 o. z. Pro běh objektivní tříleté doby není totiž
rozhodující okamžik, kdy bylo novým znaleckým posudkem zpochybněno autorství
obrazu, ale už skutečnost uzavření kupní smlouvy, a proto žalovaný vznesl
námitku promlčení důvodně. Dále konstatoval, že v žalobě požadovaný výrok
soudního rozhodnutí postrádá vzájemnou povinnost obou účastníků smlouvy a že v
posuzovaném případě nebyly splněny všechny podmínky zakotvené v § 49a o. z.
(omyl vyvolala nebo o něm musela vědět osoba, které byl právní úkon určen).
K odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v
Praze a rozsudkem ze dne 4. září 2007, č. j. 15 Co 156/2007-63, ve znění shora
citovaného opravného usnesení potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud
prvního stupně správně posoudil nárok z vadného plnění jako prekludovaný
(preklusivní šestiměsíční lhůta přitom platí i pro uplatnění náhrady nutných
nákladů) a nárok vyplývající z omylu (§ 49 o. z.) jako promlčený, neboť tříletá
promlčecí doba podle § 101 o. z. počala plynout již dnem následujícím po
uzavření smlouvy 4. 9. 1995, jakožto (relevantní) rozhodné skutečnosti pro
uplatnění relativní neplatnosti předmětné smlouvy podle § 40a o. z., které se
žalobce dovolal až dopisem ze dne 25. 10. 2005. Odvolací soud odmítl i námitku
žalobce spočívající v tom, že vzhledem k tomu, že V. B. nikdy nenamaloval obraz
„Galantní scéna“, jedná se o nemožné plnění, zakládající absolutní neplatnost
právního úkonu. Odvolací soud uzavřel, že pokud kupující kupoval konkrétní
existující obraz, ztotožněný na základě znaleckého posudku, osvědčujícího i
autorství obrazu, šlo o plnění fakticky i právně možné a nesoulad skutečného
autorství s autorstvím uvedeným ve smlouvě nemůže vést k absolutní neplatnosti
právního úkonu s ohledem na to, že zákon nespojuje tento následek se
skutečností, že předmět smlouvy má jiné než smluvené vlastnosti.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (existence
otázky zásadního právního významu) a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolatel se domnívá, že zásadní
význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tom, že jsou v něm řešeny právní
otázky, kterými se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích doposud nezabýval, a
dále v tom, že odvolací soud postupoval při svém rozhodování v rozporu s
hmotným právem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu předně v tom, zda by
neměla být kupní smlouva vztahující se k uměleckému dílu, jež jeho údajný autor
nikdy nevytvořil, posuzována jako převod neexistujícího předmětu,
představujícího plnění fakticky nemožné s následkem absolutní neplatnosti
právního úkonu, na jehož základě by byl převod realizován ve smyslu § 37 odst.
2 o. z. Dovolatel se domnívá, že soud prvního stupně i soud odvolací pochybily,
pokud posuzovaly údajný obraz od V. B. za plnění vadné, místo toho, aby na
základě skutečnosti, že V. B. žádný obraz nazvaný „Galantní scéna“ nenamaloval,
došly k závěru, že jde o plnění nemožné. Podle dovolatele nelze u významných
uměleckých děl hovořit o vadách ve smyslu § 499 a násl. občanského zákoníku,
přičemž zdůrazňuje význam absolutní neplatnosti právního úkonu i s ohledem na
řešení další otázky, zda je možné v případě absolutní neplatnosti právního
úkonu uplatnit námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení
nabytého na základě tohoto úkonu s ohledem na dikci ustanovení § 107 odst. 3 o.
z. Dovolatel v této souvislosti uvádí, že nepromlčitelnost vlastnického práva
by mohla zapříčinit vznik nepřípustné nerovnováhy mezi stranami, neboť právo na
peněžité protiplnění promlčení podléhá, a proto by mělo být vyloučeno uplatnění
námitky promlčení ve smyslu § 107 odst. 3 o. z.
Dovolatel dále považuje za další dovolacím soudem doposud neřešenou otázku
zásadního právního významu určení počátku běhu promlčecí doby pro dovolání se
neplatnosti smlouvy, popřípadě odstoupení od kupní smlouvy na umělecké předměty
s významnou kulturní hodnotou. Podle dovolatele je pro určení dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé v souladu § 101 o. z., rozhodující den, kdy byl
žalobce-kupující obeznámen s v pořadí druhým znaleckým posudkem, respektive
den, kdy učinil vůči žalovanému kroky směřující k dovolání se neplatnosti,
případně k odstoupení od smlouvy.
Dovolatel tedy navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, věc
vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů
dosavadního řízení včetně řízení dovolacího.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odmítá názor, že by skutečnost, že
předmětem sporu je umělecké dílo, měla vést k odlišnému právnímu posouzení než
v případě jiných sporů z kupní smlouvy. Domnívá se, že autorství pak
představuje jednu z vlastností předmětu popsaných ve smlouvě, nikoliv však
rozhodující skutečnost pro určení počáteční možnosti či nemožnosti plnění.
Žalovaný uvádí, že pojem „vada předmětu plnění“ vyjadřuje souhrnně jakýkoliv
nedostatek věci, který převáděná věc podle smlouvy mít neměla, a zahrnuje tedy
i nesoulad v autorství předmětu smlouvy. Dále odkazuje na svá předchozí
vyjádření, doposud učiněná v soudním řízení, a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal mu odpovídající náhradu nákladů
řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve
zabýval přípustností dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam - písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 1, ročník 2005).
Uvedené podmínky přípustnosti dovolání v daném případě splněny nebyly.
Předmětem kupní smlouvy byl totiž obraz, jehož autorem měl být V. B., což bylo
osvědčeno znaleckým posudkem, jehož správnost v době uzavření smlouvy nebyla
nikým zpochybněna. Kupní smlouva a veškeré související úkony stran směřovaly k
tomuto předmětu, který představoval jednoznačně určené plnění, i kdyby jeho
autorem nebyla osoba ve smlouvě uvedená. Vzhledem k tomu, že zák. č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve svých ustanoveních upravuje jednotně režim všech
předmětů právních vztahů v případě neexistence zvláštní úpravy v tomto či jiném
předpise, je třeba vycházet z této obecné právní úpravy. Občanský zákoník tedy
nepočítá s tím, že by autorství představovalo nějakou zvláštní skutečnost
rozhodnou pro individualizaci předmětu, a je třeba jej proto chápat jako jednu
z vlastností předmětu, která sice může být rozhodující pro učiněný právní úkon,
a případný omyl v této vlastnosti může naplnit předpoklady pro vznik relativní
neplatnost smlouvy podle § 40a a § 49a o. z., nemůže však sám o sobě (tento
omyl) založit absolutní neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 2 o. z.
Skutečnost, že V. B. obraz „Galantní scéna“ nikdy nenamaloval, pak potvrzuje
vadnost plnění, které nemá a ani nemůže mít vlastnost smluvenou ve smlouvě,
zároveň však jde stále o plnění ze smlouvy, jež bylo realizováno a u něhož tedy
není naplněna podmínka faktické neuskutečnitelnosti, která je v teorii i v
judikatuře chápána jako základní projev počáteční nemožnosti plnění (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo
22/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2958, sešit 1, ročník 2005, v právní teorii např. Jehlička, O. - Švestka, J. a
kol: Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání, C. H. Beck, Praha 1997, str. 129).
Závěr, že smlouva není stižena absolutní neplatností podle § 37 odst. 2 o. z. a
dovolání se relativní neplatnosti smlouvy bylo promlčeno, pak vylučuje i
potřebu posouzení otázky, zda je v tomto případě možné uplatnit námitku
promlčení podle § 107 odst. 3 o. z. Podmínky aplikace tohoto ustanovení byly
mimoto již dříve dovolacím soudem řešeny a jsou vymezeny v judikatuře
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince
2004, sp. zn. 32 Odo 885/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 3191, sešit č. 2, ročník 2005).
Dovolací soud dále uzavřel, že určení počátku běhu promlčecí doby pro dovolání
se relativní neplatnosti právního úkonu, týkající se uměleckých děl s
„odlišnou“ promlčecí dobou i jejím počátkem, nepředstavuje otázku zásadního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť – jak již bylo výše zmíněno –
občanský zákoník určuje obecný režim pro právní úkony bez ohledu na to, k
jakému předmětu plnění (např. movité či nemovité věci) daný úkon směřuje.
Stejně tak je pak možné v posuzovaném případě použít i řešení otázky počátku
běhu promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti, které je obsaženo v
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, jenž v této souvislosti opakovaně
konstatoval, že počátek běhu promlčecí doby podle § 101 o. z. je dán
objektivními okolnosti a nikoliv subjektivní vědomostí oprávněného o
rozhodující skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna
2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR pod C 1844, svazek 25, ročník 2004, nebo usnesení téhož
soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 2727/2004). V dané věci byl pro
běh promlčecí doby pro dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu
rozhodný okamžik uzavření kupní smlouvy, skutečnost, kdy se žalobce seznámil se
znaleckým posudkem, obsahujícím rozhodné skutečnosti pro uplatnění relativní
neplatnosti, běh promlčecí doby podle § 101 o. z. ovlivnit nemohla. Odvolací
soud posoudil uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou i
hmotným právem, a proto nemá napadený rozsudek Městského soudu v Praze po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud tak neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným a dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Za vyjádření k
dovolání mu náleží v souladu s § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2002 Sb. sazba odměny ve výši 5.355,- Kč (původní
sazba ve výši 21.410,- Kč dvakrát snížená o 50 % po zaokrouhlení). S přičtením
režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a 19 % DPH představují náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému částku
6.730,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu