21 Cdo 2727/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně K., s.r.o., proti žalovaným 1) Ing. B. K., 2) Ing. S. K., oběma
zastoupeným advokátem, o 720.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 67/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. února
2004 č.j. 30 Co 527/2003-137, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení 9.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 29.10.2002 u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 720.000,- Kč s
4% úrokem od 30.8.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že K. b.,
a.s. poskytla na základě smluv o úvěru ze dne 22.5.1995 reg. č. 229946-1-10/95,
ze dne 31.8.1995 reg. č. 229946-1-17/95 a ze dne 31.8.1995 reg. č.
229946-1-18/95 obchodní společnosti N., spol. s r.o. \"finanční prostředky, z
nichž zůstalo nezaplaceno celkem 13.980.622,99 Kč\", a že k zajištění
pohledávek z úvěru bylo zřízeno podle zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 k
nemovitostem žalovaných zástavní právo (právní účinky vkladu zástavního práva
do katastru nemovitostí nastaly dnem 30.5.1995) do celkové výše 10.000.000,- Kč
na dobu určitou do 31.12.1999. V čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 se
žalovaní zavázali, že se \"v době trvání závazku zdrží jakékoliv dispozice se
zástavou, která by znesnadňovala možnost realizace zástavy, zejména že bez
souhlasu zástavního věřitele mj. k zastaveným nemovitostem nezřídí věcné břemeno
\", a že v případě \"porušení této smluvní povinnosti\" zaplatí smluvní pokutu
ve výši 720.000,- Kč. Smlouvami ze dne 25.3.2000 č. 9047844886 až 90478444890 a
50478444891 postoupila K. b., a.s. zajištěné pohledávky žalobkyni a žalobkyně
posléze zjistila, že zastavené nemovitosti zatěžuje \"s účinností ode dne
27.10.1998\" právo odpovídající věcnému břemeni zřízené žalovanými ve prospěch
manželů Ing. V. a M. P. Protože tím žalovaní porušili svou povinnost podle čl.
3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995, jsou povinni zaplatit žalobkyni sjednanou
smluvní pokutu.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 5.6.2003 č.j. 14 C
67/2003-106 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným
na náhradě nákladů řízení 50.985,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů
zjistil, že dne 22.5.1995 byla mezi K. b., a.s. a žalovanými uzavřena k
zajištění pohledávek ze smluv o úvěrech poskytnutých obchodní společnosti N.,
spol. s r.o. zástavní smlouva, v níž se žalovaní mimo jiné zavázali, že \"se
zdrží jakékoli dispozice se zástavou, která by znemožňovala možnost realizace
zástavy, zejména že bez souhlasu zástavního věřitele nesjedná další zástavní
právo, předkupní právo, věcné břemeno či nájem zástavy\". Žalovaní uvedený
závazek porušili, neboť dne 23.8.1995 uzavřeli s manžely P. \"v jejich prospěch
\" smlouvu o zřízení věcného břemenem, jejímž předmětem byly mimo jiné
zastavené nemovitosti. Dne 25.3.2000 byly mezi K. b., a.s. a žalobkyní uzavřeny
smlouvy o postoupení pohledávek vyplývajících ze smluv o úvěru, v důsledku
kterých přešly ve smyslu ustanovení § 524 odst.2 občanského zákoníku na
žalobkyni i jejich příslušenství a veškerá práva s nimi spojená. Soud prvního
stupně dovodil, že žalovaní porušili svou povinnost ze zástavní smlouvy, a to
dnem 27.10.1998, k němuž nastaly právní účinky vkladu práva odpovídající
věcnému břemenu, že však žalobkyně není oprávněna po žalovaných požadovat
zaplacení sjednané smluvní pokuty. Sjednaná smluvní pokuta totiž \"sama o sobě
\" nezajišťovala pohledávky ze smluv o úvěru a nebyla tedy ani právem spojeným
s pohledávkami, které K. b., a.s. postoupila žalobkyni; kdyby měla být smluvní
pokuta postoupena žalobkyni \"spolu s pohledávkami vyplývajícími z postoupených
smluv o úvěru\", muselo by to být \"výslovně sjednáno\", k tomu však nedošlo.
Protože žalobkyně není ve sporu \"aktivně legitimována\", nebylo potřebné se
zabývat \"dalšími skutečnostmi, zejména námitkou promlčení a námitkou rozporu
výše dohodnuté smluvní pokuty s dobrými mravy\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 6.2.2004 č.j. 30 Co 527/2003-137 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě
nákladů odvolacího řízení 50.910,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových
zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalovaní porušili svůj závazek
sjednaný v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 již dnem 23.8.1995, kdy
sjednali s manžely P. smlouvu o zřízení věcného břemene, a nikoliv až dnem
27.10.1998, kterým nastaly právní účinky vkladu práva odpovídajícího věcnému
břemeni do katastru nemovitostí. I když ujednání obsažené v čl. 3 zástavní
smlouvy ze dne 22.5.1995 \"směřovalo k cíli, aby se zástava na újmu zástavního
věřitele nezhoršila\", je podle názoru odvolacího soudu nepochybné, že nárok na
zaplacení smluvní pokuty byl spojen se \"sjednáním\" smlouvy a nikoliv až \"s
právními účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí\". Protože žalovaní
porušili svou smluvní povinnost již sjednáním smlouvy o zřízení věcného břemene
dne 23.8.1995 a protože splatnost smluvní pokuty nastala \"do 30 dnů po
porušení povinnosti, tj. 12.9.1995\" (správně 22.9.1995), bylo možné \"na
zaplacení smluvní pokuty žalovat již dne 13.9.1995\" (správně 23.9.1995);
žalobkyně však podala žalobu až dne 29.10.2002, a proto je nárok promlčen \"ať
by šlo o občanskoprávní nebo obchodněprávní vztah\". Žaloba tedy nemůže být
opodstatněná, aniž by bylo potřebné se zabývat otázkami \"aktivní legitimace
žalobkyně\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces,
neboť odvolací soud \"zcela překvapivým rozhodnutím\" v rozporu se zásadou
dvojinstančnosti řízení se nezabýval důvody, na nichž založil svůj rozsudek
soud prvního stupně, a k závěru o neopodstatněnosti žaloby dospěl na základě
skutečností, které soud prvního stupně neposuzoval. Otázku promlčení nároku na
smluvní pokutu odvolací soud posoudil podle názoru žalobkyně \"v rozporu s
hmotným právem\". Slovem \"nesjednat\" použitým v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne
22.5.1995 nelze rozumět již uzavření smlouvy dne 23.8.1995, protože teprve
vkladem práva odpovídajícího věcnému břemeni byla \"znesnadněna možnost
realizace zástavy\"; správně proto dovodil soud prvního stupně, že žalovaní
porušili svou povinnost ze zástavní smlouvy dnem 27.10.1998, k němuž nastaly
právní účinky vkladu práva odpovídající věcnému břemeni. Odvolací soud podle
názoru žalobkyně nesprávně dovodil také to, že závazek obsažený v čl. 3
zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 má občanskoprávní povahu. Měl totiž
přihlédnout k tomu, že \"základní závazkový vztah\", tj. smlouva o úvěru
poskytnutém obchodní společnosti N., spol. r r.o., je \"absolutním obchodem\" a
že proto jeho zajištění se ve smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního
zákoníku rovněž řídí obchodním zákoníkem. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je
přípustným, zamítl. Uvedli, že námitku promlčení nároku žalobkyně uplatnili již
na samém počátku řízení před soudem prvního stupně a poukázali na ni i v
odvolacím řízení a že žalobkyně se k ní za řízení \"mohla vyjádřit a také
vyjádřila\"; nemůže tedy úspěšně dovozovat, že by jí bylo odňato právo na
spravedlivý proces. Otázku promlčení nároku žalobkyně na smluvní pokutu
posoudil odvolací soud správně; žalovaní poukázali na \"judikát\" č. 50/85 a na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.4.2003 č.j. 32 Odo 568/2002-90, v nichž
se uvádí, že \"den zápisu (vkladu) do katastru nemovitostí nemá v případě běhu
promlčecí doby právní význam\" a dovozují, že napadený rozsudek odvolacího
soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam, neboť vychází \"z právního
názoru odrážejícího se v rozhodovací praxi nejvyššího soudu\". Odvolací soud
rovněž správně posoudil \"režim smluvní pokuty podle občanského zákoníku\",
neboť sjednaná smluvní pokuta \"zajišťovala ryze občanskoprávní závazek
žalovaných nečinit vymezené dispozice s předmětem zástavy\" a \"tento závazek
nemá nic společného se závazkovým vztahem mezi zástavním věřitelem a úpadcem N.
ze smlouvy o úvěru\".
Žalobkyně v průběhu dovolacího řízení oznámila, že zajištěnou pohledávku
postoupila smlouvou ze dne 10.6.2005 reg. č. SPP-076202-04-BK obchodní
společnosti G. F. R. C., s.r.o., a navrhla, aby ve smyslu ustanovení § 107a
o.s.ř. uvedená nabyvatelka práva vstoupila do řízení na místo žalobkyně. K
tomuto návrhu dovolací soud při svém rozhodování nepřihlížel, neboť postup
podle ustanovení § 107a o.s.ř., se v dovolacím řízení nemůže uplatnit (srov. §
243c odst.1 o.s.ř.). Dovolací soud proto nadále jednal s K., s.r.o., jako s
účastníkem tohoto řízení na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně v dovolání v první řadě namítá, že v řízení před odvolacím soudem
bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, tedy že řízení před odvolacím
soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže být -
jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného
rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, nemohl dovolací soud k této
námitce přihlédnout při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku
dovolání přípustné podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost
zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že k zajištění pohledávky z
úvěru poskytnutého K. b., a.s. obchodní společnosti N., spol. s r.o. bylo
zřízeno k nemovitostem žalovaných zástavní právo (pro pohledávku do celkové
výše 10.000.000,- Kč a na dobu určitou do 31.12.1999) a že v zástavní smlouvě
ze dne 22.5.1995, na základě které bylo zástavní právo zřízeno, bylo mimo jiné
dohodnuto (v čl. 3 smlouvy), že žalovaní se \"v době trvání závazku zdrží
jakékoliv dispozice se zástavou, která by znesnadňovala možnost realizace
zástavy, zejména že bez souhlasu zástavního věřitele nesjednají další zástavní
právo, předkupní právo, věcné břemeno či nájem zástavy\", a že se žalovaní pro
případ \"porušení této smluvní povinnosti\" zavázali zaplatit zástavnímu
věřiteli (tj. K. b., a.s.) smluvní pokutu ve výši 720.000,- Kč. Žalovaní svůj
závazek obsažený v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 porušili, když dne
23.8.1995 uzavřeli s manžely P. \"v jejich prospěch\" smlouvu o zřízení věcného
břemenem, jejímž předmětem byly mimo jiné zastavené nemovitosti. Smlouvou ze
dne 25.3.2000 K. b., a.s. postoupila zajištěnou pohledávku žalobkyni.
Z uvedených zjištění vyplývá, že smluvní pokutou ve výši 720.000,- Kč nebyla
zajištěna pohledávka z úvěru poskytnutého obchodní společnosti N., spol. s
r.o., ale závazek žalovaných zdržet se \"jakékoliv dispozice se zástavou, která
by znesnadňovala možnost realizace zástavy, zejména bez souhlasu zástavního
věřitele nesjednat další zástavní právo, předkupní právo, věcné břemeno či
nájem zástavy\". Nárok na zaplacení smluvní pokuty proto nelze považovat za
právo, které by ve smyslu ustanovení § 524 odst.2 občanského zákoníku
přecházelo na postupníka spolu s postoupenou pohledávkou z úvěru. Za této
situace řešil odvolací soud právní otázku, zda promlčecí doba k uplatnění
nároku na zaplacení smluvní pokuty začala běžet již dnem uzavření smlouvy,
kterou žalovaní ve prospěch manželů P. zřídili k zastaveným nemovitostem věcné
břemeno, nebo až dnem, kdy bylo podle této smlouvy vloženo právo odpovídající
věcnému břemeni do katastru nemovitostí.
Výklad této právní otázky se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Již ve
Zhodnocení \"K výkladu některých ustanovení novel zákona o rodině, občanského
zákoníku, občanského soudního řádu a notářského řádu z roku 1982\", uveřejněném
pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, byl vysloven
závěr, že promlčecí doba podle ustanovení § 101 občanského zákoníku začíná
běžet \"vždy dnem, kdy došlo k uzavření právního úkonu, a to i při právních
úkonech, které ke své účinnosti vyžadují rozhodnutí příslušného orgánu nebo
registraci státním notářstvím\". K tomuto závěru se přihlásil Nejvyšší soud ČR
i v současné době, když ve svém rozsudku ze dne 15.4.2003 sp. zn. 32 Odo
568/2002 dovodil, že promlčecí doba podle ustanovení § 101 občanského zákoníku
běží ode dne, v němž \"došlo ke vzniku právního úkonu\", a že počátek jejího
běhu \"nelze posouvat až do dne zápisu (vkladu) práva do katastru nemovitostí
\". Vzhledem k tomu, že v projednávané věci má nárok na zaplacení smluvní
pokuty - jak je nepochybné z výše uvedeného - občanskoprávní povahu a že
odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou
soudů, nemůže mít z důvodu této právní otázky napadený rozsudek odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani
podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je podle § 243b
odst.5 věty první a
§ 218 písm.c) odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 9.000,- Kč (srov. § 3 odst.1
bod 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst.1, § 17 odst.2 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a
č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby
ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek
č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve
výši 9.075,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu