23 Cdo 28/2021-267
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
INSOLV, v.o.s., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, IČO
28398483, insolvenční správkyně dlužníka A., se sídlem XY, IČO XY, proti
žalovanému Z. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Kateřinou
Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, o
zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 11 C
146/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 2. 2009, č. j. 49 Co 13/2007-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2009, č. j. 49 Co 13/2007-127, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
j. 2005/159 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem II). Zrušení předmětného rozhodčího nálezu se dlužník domáhal s odůvodněním, že
sjednaná rozhodčí doložka je neplatná, neboť byla sjednána v dodatku ke smlouvě
o dílo ze dne 13. 1. 2004 osobou, která nebyla k podpisu tohoto dodatku
oprávněna. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dlužník a žalovaný uzavřeli dne 3. 3. 2003 smlouvu o dílo č. 2002-S-016 (dále také jen „smlouva o dílo“), jejímž
předmětem byla pokládka dřevěných podlah v rodinném domě na adrese XY. Za
dlužníka jako zhotovitele podepsal smlouvu jednatel V. T. a za žalovaného, jako
objednatele, podepsal smlouvu L. V., na základě zmocnění ze dne 3. 10. 2002. Dodatek ke smlouvě o dílo datovaný dnem 9. 1. 2004 podepsal za dlužníka K. H.,
který pracoval u dlužníka jako vedoucí výroby, a za žalovaného opětovně L. V. Předmětem uvedeného dodatku bylo posunutí termínu provedení a odevzdání díla a
také navýšení jeho ceny. Podle tohoto dodatku se oba účastníci následně řídili
při provedení díla i při následném účtování za jeho provedení. Dlužník ve
vztahu k tomuto dodatku nevznesl žádné pochybnosti o tom, že K. H. překročil
své oprávnění jednat za dlužníka. Součástí tohoto dodatku byla i cenová
kalkulace montáže ze dne 17. 12. 2003, za dlužníka rovněž podepsaná K. H. Dne 13. 1. 2004 pak byl podepsán další dodatek ke smlouvě o dílo, ve kterém byl
dohodnut termín předání díla, byly zde řešeny smluvní pokuty a dále pod bodem 6
tento dodatek obsahuje ujednání, že všechny spory, které vzniknou z této
smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodnuty v rozhodčím řízení podle zákona
č. 216/1994 Sb. Za dlužníka podepsal tento dodatek K. H. a za žalovaného L. V. Z obsahu rozhodčího spisu dále soud prvního stupně zjistil, že K. H. podepsal
dne 2. 3. 2004 za dlužníka předávací protokol č. 005/04. Za dlužníka pak
podepsal rovněž vyjádření k reklamaci na provedené dílo ze dne 20. 7. 2004 a
zápis ze dne 11. 1. 2005, týkající se odstranění reklamované vady podlah v
rodinném domě. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle
ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), přičemž poukázal na to, že dovozoval-li dlužník (s odkazem na údaje
zapsané v obchodním rejstříku) neplatnost dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004 toliko z absence podpisu statutárního orgánu dlužníka na tomto dodatku,
nemá tento názor oporu v právních předpisech. Dle ustanovení § 13 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), který vymezuje
jednání podnikatele, jedná právnická osoba statutárním orgánem nebo za ni jedná
zástupce. V řešeném případě bylo prokázáno pracovní zařazení pracovníka
dlužníka, jenž za dlužníka uzavíral oba dodatky ke smlouvě o dílo, stejně tak
jako za něj sepisoval další zápisy, a lze tedy dovodit obvyklost takového
jednání. Právní úkon učiněný K. H. se týkal předmětu činnosti dlužníka, jednalo
se o dodatek k uzavřené smlouvě o dílo. První dodatkem ze dne 9. 1. 2004,
upravujícím termín zhotovení díla a cenu, se dlužník řídil a nikdy nenapadl
jeho platnost. K. H.
byl u dlužníka zaměstnán ve funkci vedoucího výroby,
přičemž z této funkce mu příslušelo zabezpečovat chod dlužníka po výrobní
stránce, kam jistě patří provedení díla dle smlouvy o dílo, včetně uzavření
této smlouvy, jejich dodatků či podepisování zápisů týkajících se provedení
díla a vyřizování reklamací jeho vad. Soud prvního stupně současně nepřisvědčil námitce dlužníka ohledně významu
skutečnosti, že dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004 není očíslován, na
platnost tohoto dodatku. Dodal, že je zcela jasně označeno, že se jedná o
dodatek ke smlouvě o dílo č. 2002-S-016, přičemž s ohledem na zde uvedenou
specifikaci jednajících osob není ani pochybnost o jejich identitě. S ohledem na výše uvedené tak dospěl soud prvního stupně k závěru, že návrh
dlužníka na zrušení rozhodčího nálezu není důvodný. K odvolání dlužníka Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 49
Co 13/2007-127, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález
vydaný rozhodcem JUDr. Josefem Vítem, se sídlem ve Vyškově, Kostelní 3, PSČ 682
01, č. j. 2005/159, ze dne 5. 12. 2005, se ruší (výrok pod bodem I), a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud shledal důvodnou námitku dlužníka stran neposkytnutí řádného
poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“), pročež sám v souladu s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř. poučil dlužníka o jeho povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z
nichž dovozuje, že osoba, která za něj jednala při uzavření rozhodčí doložky v
dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004, nebyla oprávněna tak činit. Po
doplněném dokazování vzal odvolací soud za prokázáno, že projev vůle směřující
k ujednání účastníků o rozhodčí doložce učinil za dlužníka jeho zaměstnanec K. H., který nebyl statutárním orgánem dlužníka, přičemž oprávnění k tomuto úkonu
pro něj nevyplývalo z vnitřních předpisů dlužníka, podle nichž jeho oprávnění
ke smluvnímu jednání za dlužníka bylo omezeno na zakázky, jejichž hodnota
nepřesahuje 500 000 Kč bez DPH. Ze strany dlužníka do té doby nikdy k uzavření
rozhodčí smlouvy (doložky) nedošlo, tudíž nelze dle názoru odvolacího soudu z
ničeho dovodit, že by šlo o jednání vzhledem k pracovnímu zařazení uvedeného
zaměstnance obvyklé. Odvolací soud tedy po aplikaci ustanovení § 20 obč. zák. uzavřel, že K. H. nebyl osobou oprávněnou za dlužníka uzavřít rozhodčí smlouvu,
pokud tak tedy učinil, překročil svá oprávnění vyplývající z jeho pracovní
náplně a z vnitřních předpisů dlužníka. Odvolací soud se následně zabýval řešením otázky, zda přes výše uvedené
dlužníkovi na základě dotčeného právního úkonu vznikly z něj vyplývající práva
a povinnosti, tedy zda byly splněny předpoklady dle § 20 odst. 2 věty druhé
obč. zák. Předmětné ustanovení vymezuje kumulativní předpoklady, při jejichž
současném naplnění je právnická osoba vázána jednáním učiněným v excesu.
V
řešené věci však dle odvolacího soudu nedošlo k naplnění již první ze zde
uvedených podmínek, když obsahem rozhodčí smlouvy (doložky) není ujednání o
právech a povinnostech účastníků právního vztahu založeného smlouvou o dílo,
nýbrž ujednání o rozhodování sporů z tohoto právního vztahu vzniklých, které
samo o sobě s předmětem činnosti žalobce tak, jak je vymezen zápisem v
obchodním rejstříku, nesouvisí. Nebyl-li naplněn první z předpokladů dle
aplikovaného ustanovení, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se
otázkou, zda byl splněn předpoklad druhý, tedy šlo-li o překročení, o kterém
druhý účastník nemohl vědět. Odvolací soud tedy uzavřel, že uzavřením rozhodčí doložky zaměstnanec dlužníka
překročil své zástupčí oprávnění, přičemž práva a povinnosti dlužníkovi z
tohoto úkonu nevznikly; je tedy dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle
ustanovení § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání,
přičemž uplatňuje důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že zaměstnanec dlužníka
nebyl oprávněn uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo, jehož součástí byla rozhodčí
doložka, přičemž poukazuje na skutečnost, že tento zaměstnanec běžně vyřizoval
zakázky, tedy sjednával i měnil smlouvy o dílo. Z provedených důkazů mělo dle
jeho názoru vyplynout, že K. H. se sám představil jako osoba oprávněná jednat
za dlužníka ve všech záležitostech týkajících se předmětné zakázky, přičemž
takto tohoto zaměstnance představil i sám jednatel dlužníka. Současně pak
dovolatel považuje za irelevantní důkaz vnitřní směrnicí dlužníka, neboť o její
existenci nikdy nevěděl ani vědět nemohl. Dodává, že i kdyby bylo prokázáno, že
zaměstnanec dlužníka opravdu nebyl osobou oprávněnou k uzavření rozhodčí
doložky, nelze se rozhodně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že jeho
jednání dlužníka nezavazovalo. Obě podmínky předpokládané ustanovením § 20
odst. 2 obč. zák. považuje v této souvislosti za splněné, neboť předmětný
právní úkon se týkal předmětu činnosti právnické osoby – dlužníka, když šlo o
ujednání o řešení majetkového sporu v případě, vznikne-li ze smlouvy o dílo. Namítá, že odvolací soud nesprávně posuzoval předmět činnosti dlužníka pouze
dle zápisu v obchodním rejstříku. Zdůrazňuje dále to, že smlouva byla sice
uzavřena podle občanského zákoníku
a na věc tedy dopadá § 20 odst. 2 tohoto právního předpisu, nicméně rozumnému
uspořádání vztahů by odpovídala spíše aplikace obchodního zákoníku a jeho
ustanovení § 15, neboť v řešené věci dochází k paradoxní situaci, kdy aplikace
občanského zákoníku vede k ochraně silnější strany. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, pak připojuje,
že zaměstnanec právnické osoby je oprávněn za tuto osobu uzavřít dodatek s
rozhodčí doložkou, aniž by byl statutárním orgánem této osoby. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak
dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval druhou z podmínek
vymezených v aplikovaném ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dlužník ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
případně zamítl. Krajský soud v Praze jako insolvenční soud usnesením ze dne 30. 11. 2009, č. j. KSPH 38 INS 3926/2009-B-14, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Prohlášením
konkursu na majetek dlužníka bylo řízení o dovolání přerušeno [§ 263 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
dále jen („insolvenční zákon“)]. Usnesením ze dne 26. 11. 2009, č. j.
KSPH 38 INS 3926/2009-B-15, insolvenční
soud potvrdil ustanovení nového insolvenčního správce INSOLV, v. o. s., se
sídlem 110 00 Praha 1, Růžová 1416/17, IČ 28398483. Usnesením ze dne 12. 10. 2020, č. j. KSPH 38 INS 3926/2009-B-185, pak
insolvenční soud rozhodl k návrhu žalovaného ze dne 3. 9. 2010 o pokračování v
přerušeném řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 10. 2020. Podle ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona v řízeních o pohledávkách a
jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním
řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží
jako na přihlášené, lze po prohlášení konkursu pokračovat, jen rozhodl-li o tom
na návrh osoby, která takové nároky uplatňuje, nebo na návrh insolvenčního
správce insolvenční soud; obdobně to platí, jde-li o řízení přerušená
prohlášením konkursu podle § 263, kterých se netýká úprava obsažená v § 264 a
odstavci 1. Proti rozhodnutí o tomto návrhu není odvolání přípustné. Rozhodnutí
se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhovateli. Podle § 265 odst. 3 insolvenčního zákona rozhodnutí o pokračování v řízení
podle odstavce 2 může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení
vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k
ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Tímto rozhodnutím se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo
dlužníka; v řízení však lze pokračovat až po přezkumném jednání (odstavec 3). Přezkumné jednání podle protokolu sepsaného insolvenčním soudem proběhlo dne
26. 11. 2009. V souladu s ustanovením § 265 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona se tedy
společnost INSOLV, v.o.s., aktuálně se sídlem v Praze 5, Smíchov, Plzeňská
3350/18, PSČ 150 00, IČO 28398483, insolvenční správkyně dlužníka, stala dnem
13. 10. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. 10. 2020, č. j. KSPH 38 INS 3926/2009-B-185, účastnicí řízení na místo
dlužníka. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalobkyně
s insolvenční správkyní dlužníka, kterou takto označil i v záhlaví svého
rozhodnutí. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z článku II bodu 12
přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. 7. 2009, kdy
tato novela nabyla účinnosti. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. 6. 2009. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání
neuplatňuje. Namítá však, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], kterou spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval druhou z podmínek
uvedených v § 20 odst. 2 větě druhé obč. zák. Touto námitkou však dovolatel
brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci ze strany odvolacího soudu. Ten
se ve svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda ze strany dlužníkova pracovníka
šlo o překročení, o kterém druhý účastník (žalovaný) nemohl vědět, neboť dle
jeho názoru nedošlo k naplnění již první z podmínek stanovených v dotčeném
ustanovení. S tímto právním posouzením dovolatel nesouhlasí, uvedenou výhradou
však dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. neuplatňuje. Dovolatel dále uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b),
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání
podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu
dovolání se však tento dovolací důvod nepodává.
Nejvyšší soud se tedy dále zabýval námitkami dovolatele představujícími svým
obsahem kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem a přezkoumal napadené
rozhodnutí z hlediska dovolacího důvodu uplatněného podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit,
nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej
nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze
právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy). Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. se právní vztahy uvedené v odstavci 1 řídí
ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto
ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani
podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich,
podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Podle § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák. je podnikatelem podle tohoto zákona osoba
zapsaná v obchodním rejstříku. Podle § 13 odst. 1 věty druhé obch. zák. právnická osoba jedná statutárním
orgánem nebo za ni jedná zástupce. Podle § 15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou
činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle § 15 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2001) překročí-li
zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel
vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu vědět nemohla. Ve zde projednávané věci se dlužník dovolával překročení zástupčího oprávnění
ze strany za něj jednající osoby – dlužníkova zaměstnance K. H. v souvislosti s
uzavřením rozhodčí doložky v písemném dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 13. 1. 2004. Odvolací soud na danou věc aplikoval ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. a
dospěl k závěru, že jednající zaměstnanec tímto úkonem překročil své zástupčí
oprávnění, přičemž s ohledem na nesplnění podmínky souvislosti předmětného
úkonu s předmětem činnosti právnické osoby (§ 20 odst. 2 věta druhá obč. zák.)
tímto úkonem práva a povinnosti dlužníkovi nevznikly. Nejvyšší soud v první řadě shledává opodstatněnou námitku dovolatele, jejíž
prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkal, že na věc neaplikoval ustanovení § 15
obch. zák. Obchodní zákoník představuje ve vztahu k zákoníku občanskému
zvláštní zákon, který upravuje mj. okruh otázek souvisejících s postavením
podnikatelů, do kterého spadá rovněž úprava jednání podnikatele (§ 13 a násl.). Dlužník – právnická osoba mající právní formu společnosti s ručením omezeným je
podnikatelem ve smyslu
§ 2 odst. 2 písm. a) obch. zák., pročež je třeba na jeho jednání aplikovat § 13
odst. 1 větu druhou obch.
zák., podle níž právnická osoba jedná statutárním
orgánem nebo za ni jedná zástupce. Okruh zákonných zástupců podnikatele a
rozsah jejich zmocnění přitom kromě ustanovení § 13 odst. 3 obch. zák., jež
upravuje zástupčí oprávnění vedoucího odštěpného závodu, stanoví shora citované
ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud neaplikoval tuto speciální úpravu jednání podnikatele a omezil se
pouze na zkoumání podmínek, za jejichž splnění mohou činit právní úkony za
právnickou osobu její pracovníci nebo členové (mimo statutární orgány) dle § 20
odst. 2 věty první
obč. zák. Aplikoval tak ustanovení, které je svou povahou ve vztahu k § 15
odst. 1 obch. zák. obecné. Je třeba doplnit, že pro aplikovatelnost této
speciální úpravy jednání podnikatele je bez významu, je-li podnikatel v řešené
věci subjektem obchodněprávního, či občanskoprávního vztahu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 3568/2009). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi vyložil, že úprava v ustanovení §
15 obch. zák. je sice podobnou, ale přece jenom odlišnou od ustanovení § 20
odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003). Dané ustanovení upravuje zákonné zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby
určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje současné splnění dvou
podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon
neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli
(nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popřípadě o osobu v jiném, obdobném
vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou
vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona (tj. bez
zvláštní plné moci) je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností
při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z
uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k
nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je
třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve
vnitropodnikových normách (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002,
ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1161/2008, či ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23
Cdo 41/2011). Odvolací soud však při řešení otázky, zda došlo k překročení zástupčího
oprávnění zaměstnancem dlužníka, vycházel toliko z oprávnění vymezených vnitřní
směrnicí dlužníka a ze skutkového zjištění o tom, že dotyčný pracovník neměl za
něj nikdy předtím rozhodčí doložku uzavřít. Tato zjištění přitom vzhledem ke
shora uvedenému nemohou sama o sobě být dostatečným podkladem pro závěr o tom,
že ze strany K. H. došlo v souvislosti s tímto úkonem k překročení oprávnění
zastupovat dlužníka. V této souvislosti lze opětovně poukázat na již výše
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011,
kde bylo mj. konstatováno, že pověření dle § 15 odst. 1 obch. zák.
může být
učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani
z pracovního zařazení, přičemž skutečnost, že zástupce podnikatele
nepodepisoval žádnou jinou leasingovou smlouvu, nemůže sama o sobě vést k
závěru, že nebyl pověřen právě v tomto konkrétním případě k uzavření oné jediné
předmětné leasingové smlouvy. Již z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
nesprávné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn. Ve vztahu k otázce důsledků případného překročení zástupčího oprávnění dle § 15
odst. 1 obch. zák. je dále třeba dodat, že novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. byl do § 15 obch. zák. doplněn odstavec 2, dopadající na situace,
kdy pověřená osoba jednající jako zákonný zástupce podnikatele překročí rozsah
svého zákonem zástupčího oprávnění a učiní jménem podnikatele jiné než obvyklé
úkony. Tato úprava byla do obchodního zákoníku začleněna s účinností od 1. 1. 2001. Při řešení otázky důsledků případného překročení zákonného zmocnění je
tedy v projednávané věci, kdy mělo k tomuto namítanému překročení dojít
učiněním právního úkonu pracovníkem dlužníka ze dne 13. 1. 2004, zapotřebí
aplikovat právě předmětné ustanovení obchodního zákoníku. Byť obě dotčené
úpravy (§ 15 odst. 2 obch. zák. a § 20 odst. 2 věta druhá obč. zák.) věcně
stanovují v zájmu ochrany dobré víry třetích osob východisko, že jednání, při
němž došlo k překročení zákonného zmocnění, podnikatele, resp. právnickou
osobu, zavazuje, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke
všem okolnostem případu vědět nemohla, jsou jejich hypotézy odlišné. Ustanovení
§ 15 odst. 2 obch. zák. totiž neobsahuje podmínku, že se jednání musí týkat
předmětu podnikání podnikatele, jako je tomu v případě § 20 odst. 2 věty druhé
obč. zák. Skutečnost, zda se právní jednání týkalo předmětu činnosti podnikatele, či
nikoliv, může mít sice určitý význam z hlediska posouzení, zda třetí osoba
alespoň mohla vědět o tom, že zástupce překračuje rozsah svého zmocnění (srov. Plíva, S. Komentář k § 15. In: Štenglová, I., Plíva, S., Havel, B. a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 48),
nenahrazuje však v plném rozsahu úvahu o případné existenci dobré víry osoby, s
níž bylo jednáno zástupcem podnikatele, neboť ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2
obch. zák. je nutno přihlížet ke všem okolnostem případu. Důsledky případného
překročení zástupčího oprávnění tak v projednávané věci nelze posoudit bez
toho, aby se soud zabýval otázkou, zda o překročení žalovaný nevěděl a s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohl. Nejvyšší soud tedy na základě uvedeného uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu
není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Nejvyšší soud tak z vyložených důvodů podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby posoudil obvyklost právních úkonů,
k nimž dochází při činnosti, kterou byl pověřen dotyčný zaměstnanec dlužníka, a
to objektivně (s přihlédnutím k závěrům ustálené judikatorní praxe dovolacího
soudu). Dospěje-li odvolací soud k závěru, že došlo k překročení zástupčího
oprávnění tohoto zaměstnance v souvislosti s uzavřením rozhodčí doložky
obsažené v písemném dodatku ke kupní smlouvě ze dne 13. 1. 2004, bude se ve
smyslu ustanovení § 15 odst. 2 obch. zák. zabývat otázkou, zda žalovaný o tomto
překročení nevěděl a vědět nemohl, přičemž přihlédne ke všem okolnostem
případu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.