28 Cdo 2750/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing.
P. K., Ph.D., S., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v
Praze 4 - Podolí, Na vrstvách 827/11, proti žalované Aukční centrum Bussmark,
s. r. o., IČ 27224163, se sídlem v Praze 4 - Krči, Štúrova 1701/55, zastoupené
JUDr. Danou Musalovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14,
o zaplacení částky 73.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 42 EC 64/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. srpna 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém směřovalo proti části rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106, jíž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 61.000,- Kč s
příslušenstvím a žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta; jinak se dovolání
odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 5.276,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dany
Musalové, advokátky.
blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uvedené částky se žalobce domáhal jakožto vrácení kupní ceny (v částce 61.000,-
Kč) a odměny dražebníka (v částce 12.200,- Kč), jež zaplatil dne 5. 3. 2007
coby vydražitel na veřejné dobrovolné dražbě pořádané podle zákona č. 26/2000
Sb., o veřejných dražbách, za obraz Pravoslava Kotíka „Houslistka“. Navrhovatelem a vlastníkem žalobcem vydraženého obrazu byla žalovaná, jejímž
jediným společníkem je pan Miloš Hora, jenž byl současně i jediným společníkem
dražebníka - společnosti BUSSMARK, s. r. o. Žalobce po zaplacení ceny a
převzetí obrazu na základě znalecké expertízy zjistil, že obraz je falsum,
pročež se po žalované marně domáhal dopisem ze dne 29. 12. 2008 vrácení zmíněné
částky, jakož i náhrady nákladů vynaložených na znalecké posouzení. Provedené
dokazování vedlo soud k přitakání žalobci, že jím vydražený obraz, do dražby
poskytnutý žalovanou jako předchozím vlastníkem, není pravý. Žalovaná je tudíž
povinna v souladu s § 451 obč. zák. žalobci vydat uvedeným způsobem nabyté
bezdůvodné obohacení, jelikož plnění přijaté za falešný, bezcenný obraz,
vydávaný za obraz renomovaného malíře, je v rozporu s dobrými mravy. Nelze
přisvědčit obraně žalované, že žalobce nese riziko vydražení falešné věci,
neboť zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tomto ohledu chrání žalobce
před jednáním žalované, jež jako vlastník nese odpovědnost za pravost věci. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, č. j. 16 Co 235/2012-106, změnil tak, že žalobu
zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že právní vztahy vznikající v souvislosti
s veřejnými dražbami jsou upraveny především v zákoně č. 26/2000 Sb., s ohledem
na to, že úprava těchto právních vztahů v něm obsažená není komplexní, řídí se
tyto vztahy, není-li stanoveno jinak, občanským zákoníkem. Obvodnímu soudu tedy
vytkl opomenutí speciální úpravy v zákoně č. 26/2000 Sb. mající přednost před
aplikací § 451 obč. zák., jež v obecné rovině přichází v úvahu pouze, nejde-li
o jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost
vedoucí v podstatě k témuž cíli. Tvrzení, že vydražený obraz je falzifikát, je
přitom možno pokládat za tvrzení o vadě předmětu dražby. Dle § 63 odst. 1
zákona č. 26/2000 Sb. pak za vady u dražby dobrovolné odpovídá navrhovatel,
jde-li o vady, které mu byly či měly být známy, a neupozornil-li na ně včas
dražebníka ve smlouvě o provedení dražby. Jelikož v zákoně č. 26/2000 Sb. není
obsažena bližší úprava uplatnění odpovědnosti za vady, je dále třeba postupovat
dle obecných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 504 obč. zák., dle nějž
je uplatnění nároku z odpovědnosti za vady u soudu podmíněno jejich vytknutím v
prekluzivní šestiměsíční době. Z provedeného dokazování se podává, že žalobce
vytkl žalované vadu předmětu dražby až dopisem ze dne 29. 12. 2008, tedy
bezmála 2 roky po konané dražbě. Jelikož se žalobce tedy mohl domoci svého
práva dle § 63 odst. 1 zákona č.
26/2000 Sb., avšak toto právo uplynutím
prekluzivní lhůty zaniklo, nemůže žalobce nyní úspěšně uplatnit svůj nárok
proti žalované, a to ani jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Předestřené úvahy vedly odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí a
zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání má za danou v
souladu s § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Domnívá se, že posouzení věci podle úpravy odpovědnosti za vady není přiléhavé. Částku zaplacenou za obraz, jenž žalovaná vydávala za originální dílo
Pravoslava Kotíka, je třeba pokládat za bezdůvodné obohacení dle § 451 a násl. obč. zák., neboť se jedná o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů, případně
nárok z odpovědnosti za škodu dle § 424 obč. zák. Vědomé poskytnutí falsa
obrazu do dražby, a to včetně znaleckého odhadu ceny, je jednáním odporujícím
dobrým mravům. V řízení provedené důkazy vyvrátily námitku žalované, že mohl
být vydražen obraz pravý a až následně došlo k jeho záměně. Žalovaná obecně
neposkytuje při předávání obrazu takové dokumenty, jež by nesporně dokládaly,
co bylo předáno. Dovolatel má toto tvrzení rovněž za nelogické, neboť mu není
zřejmé, jak by z toho mohl profitovat, když věc by se navíc neobešla bez
rozhodování soudu. Odmítl dále argumentaci žalované, jež se zříká jakékoliv
odpovědnosti za dražení padělků. Přitakal naopak závěru soudu prvního stupně o
rozporu jednání žalované s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., tento svůj
názor pak doplnil citací výkladu daného pojmu v judikatuře Ústavního a
Nejvyššího soudu. Dražbu falešného bezcenného obrazu, vydávaného za originál od
uznávaného českého autora, nelze pokládat za souladnou s etikou a morálními i
kulturními zásadami demokratické společnosti. Dovolatel dále upozornil na
skutečnost, že se odvolací soud věcí nezabýval z hlediska neplatnosti příklepu
dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, a navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu,
zpochybnila opodstatnění námitek žalobce a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je
třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na
to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním
rozsudkem nebo jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 5305/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005,
sp. zn. 29 Odo 1373/2004). V daném případě je zjevné, že napadeným rozsudkem
bylo rozhodnuto jak o tvrzeném nároku na vrácení ceny zaplacené žalobcem, tak o
nároku na náhradu odměny zaplacené žalobcem dražebníku, opírajícím se o jiná
skutková východiska, jenž však zákonem stanoveného bagatelního limitu
nedosahuje. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout. Přípustnost dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto
o žalobou požadovaném vrácení ceny zaplacené za vydražený obraz, je pak s
ohledem na měnící charakter rozhodnutí odvolacího soudu dána ustanovením § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Akcentuje-li dovolatel, že v daném případě nemohlo dojít k záměně
vydraženého obrazu, pak tímto zjevně reaguje na námitky žalované vznášené v
průběhu řízení, avšak nikterak nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího
soudu. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že došlo k záměně
obrazu, předestřené výtky v tomto směru tedy nejsou způsobilé poukázat na
nesprávnost jeho rozhodnutí. Na důvodnost dovolání nelze usuzovat ani z výtek, že na poskytnuté plnění mělo
být nahlíženo jako na plnění z nepoctivých zdrojů. Pojem „nepoctivý zdroj“
zákon nedefinuje; je za něj považováno takové nabytí hodnot, které není v
právním řádu uznáváno. Jde především o případy, v nichž je prospěch získán
trestnou činností, nedovoleným podnikáním, spekulací (např. s cizí měnou),
obchodováním s pašovaným zbožím, popř. činností, která sice nedosahuje
intenzity trestné činnosti, nebo je činností z různých důvodů trestně
nepostižitelnou (pro nepříčetnost pachatele, pro amnestii apod.), avšak je v
rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3658/2012, či Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák
a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1331.). V daném případě však skutková zjištění soudů nižších stupňů, na jejichž
nesprávnost dovolatel jakýmkoliv relevantním způsobem nepoukazuje, neumožňují
učinit závěr, že by se ze strany žalované jednalo o konání vykazující takové
znaky právně a společensky nežádoucího chování, pro něž by na prospěch z něj
získaný bylo možno nahlížet jako na prospěch z nepoctivých zdrojů.
Okolnost, že
žalobce dražbou nabyl do svého vlastnictví předmět neodpovídající
charakteristice, s níž byl v dražbě nabízen, zatímco žalované poskytl
protiplnění této charakteristice odpovídající, nelze samu o sobě pokládat za
dostatečný poukaz na nepoctivost jednání žalované. V tomto směru je třeba
zdůraznit, že v řízení nebylo zjištěno, že by ze strany žalované snad mělo jít
o jednání podvodného či jinak nekalého rázu, založené na úmyslném uvádění
nesprávných informací o prodávaném obrazu. Autorství obrazu, coby jedna ze
stěžejních charakteristik daného díla pro určení jeho ceny, je pro laika
bezpochyby povětšinou obtížně ověřitelné. Je přitom na kupujícím, případně
vydražiteli, aby při nabývání obrazu zohlednil problematičnost určení
autorství, jehož spornosti si nemusí být vědoma ani osoba dávající obraz do
dražby, a dbal na jeho náležité a včasné doložení či ověření. Neučiní-li tak, a
zjistí až následně, že obraz nebyl zhotoven autorem, za jehož dílo byl
považován, pak je možno tuto skutečnost reparovat především těmi právními
prostředky, jež zákon poskytuje pro nápravu takto vzniklých situací v
závislosti na nabývacím titulu. Stejně jako v ostatních případech, v nichž
určitá osoba nabude do svého vlastnictví objekt nevykazující vlastnosti
deklarované a předpokládané při jeho nabytí, je tedy třeba se přidržet
především norem na tyto situace výslovně dopadající, a nikoliv se bez dalšího
uchylovat k úpravě bezdůvodného obohacení. Jak přiléhavě připomenul odvolací
soud, bezdůvodné obohacení je pojímáno jako subsidiární právní institut, jehož
aplikace je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován zvláštními zákonnými
normami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29
Cdo 2225/2008, uveřejněný pod č. 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo
1542/2005). S ohledem na uvedené je přitom zřejmé, že ani námitka týkající se
tvrzeného rozporu jednání žalované s dobrými mravy nebyla uplatněna důvodně. Relevanci nelze přiznat ani výtce žalobce, dle níž se odvolací soud opomněl
zabývat neplatností příklepu danou dle § 39 obč. zák. rozporem s dobrými mravy. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že udělení příklepu je zvláštním nabývacím
titulem, přezkoumatelným pouze ve zvláštním řízení dle zákona č. 26/2000 Sb. o
platnosti dražby, jež není možno posuzovat v jiném řízení, a to ani jako otázku
předběžnou (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1405/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011). Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovolání proti němu
shledáno přípustným, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 4.060,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.276- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.