21 Cdo 1405/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně Invest Košíře, spol. s r.o. se sídlem v Praze 10 - Vršovicích,
Košická č. 63/30, IČO 27429881, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Radlická č. 28/663, proti žalovaným 1) PhDr. V. P., 2)
Ing. arch. V. P., 3) E. T., 4) MUDr. H. P., 5) Prof. Ing. I. P., DrSc., a 6)
MUDr. H. O., všem [s výjimkou žalovaného 2)] zastoupeným Mgr. Janem Arientem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská č. 2137/12, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 593/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008 č.j. 64
Co 243/2008-115, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února
2008 č.j. 31 C 593/2006-84 ve znění usnesení ze dne 16. dubna 2008 č.j. 31 C
593/2006-105 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.11.2006 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti
žalovaným 1), 2) a 3) domáhala, aby bylo určeno, že je "výlučným vlastníkem
pozemku parc. č. 1514/1, ostatní plocha, o výměře 22.493 m2, zapsaného na LV č. 4055 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu,
Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Košíře, obec Praha". Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že likvidátor "VUSTE - SERVIS, státního podniku v
likvidaci se sídlem Praha 6, Velflíkova 6, 160 00, IČ 00002372, vyhlásil
společně s dražebníkem, obchodní společností REMARK, spol. s r.o., IČ 61499927,
se sídlem Praha 9, Střížkovská 549, PSČ 190 00", podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) veřejnou dobrovolnou dražbu "části nemovitých
věcí - majetku státního podniku", jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území Košíře, že nemovitost při dražbě konané dne 21.11.2005
vydražil (spolu s dalšími nemovitostmi) J. V. a že dne 3.3.2006 bylo u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pod sp. zn. Z - 15911/2006 zahájeno
"řízení o záznamu vlastnického práva J. V. do katastru nemovitostí", přičemž
"plomba měla být dle nahlížení do katastru nemovitostí provedena dne 6.3.2006,
ale k tomu došlo až po urgenci dne 25.5.2006". J. V. poté převedl darovací
smlouvou ze dne 19.4.2006 pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území Košíře a ostatní
vydražené nemovitosti na žalobkyni; vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do
katastru nemovitostí dne 18.7.2006, však "chybně, když jako výměra pozemku bylo
uvedeno původních PK 24.667 m2, namísto 22.493 m2 dle geometrického plánu Ing. D. N. č. 16/22001 ze dne 10.8.2001, potvrzeného dne 15.10.2001 Katastrálním
úřadem Praha - město pod č.j. 5207/01". Dne 16.1.2006 byla provedena další
veřejná dobrovolná dražba nemovitostí státního podniku, jejímž předmětem byl
mimo jiné pozemek "parc. č. 1514/4, ostatní plocha, o výměře 2.033 m2, zapsaný
na LV č. 49, pro katastrální území Košíře, obec Praha, způsob ochrany:
památkově chráněné území" (který byl oddělen geometrickým plánem Ing. D. N. ze
dne 10.8.2001 č. GP 16/22001, potvrzeným dne 15.10.2001 Katastrálním úřadem
Praha - město pod č.j. 5207/01, z pozemku parc. č. 1514/1), a nemovitosti
vydražila "obchodní společnost ABATIS a.s., se sídlem v Praze 5 - Košířích,
Jinonická č. 80, IČ 45274363". Žalobkyně se domnívá, že v důsledku pochybení
katastrálního úřadu, který "nevyznačil v katastru plombu o nabytí vlastnického
práva J. V. k předmětnému pozemku (na rozdíl od druhého vydražitele,
společnosti ABATIS a.s.)", Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha
"vydalo dne 7.4.2006 rozhodnutí č.j. PÚ 6929/92, kterým ve výroku I. rozhodlo o
tom, že žalovaní jsou vlastníky nemovitosti parc.č. 1514/1, ostatní plocha, o
výměře 22.493 m2, dříve dle PK části parc.č. 1514, role, a části parc.č. 1506/1, role, v kat. území Košíře, obec Praha". Žalobkyně zdůrazňuje, že nebyla
povinnou osobou podle ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb.
(ve znění
pozdějších předpisů), že žalovaní nikdy nevyzvali státní podnik VUSTE - SERVIS
k uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení § 9 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že ustanovení § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebránilo přechodu vlastnictví ve
veřejné dražbě provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), že platnost veřejné dobrovolné dražby nebyla ve lhůtě tří měsíců ve
smyslu ustanovení § 24 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. zpochybněna a marným
uplynutím této lhůty "končí jakákoli možnost napadnout výsledek dražby" a že
výsledek řízení před pozemkovým úřadem nebyl dosud změněn, a dovozuje, že
"jedinou obranou žalobkyně" je "žaloba na určení vlastnického práva" ve smyslu
ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.
Žalovaní namítali, že předmětný pozemek jim byl vydán rozhodnutím Ministerstva
zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ 6929/92 a že jeho
prodeji ve veřejné dobrovolné dražbě bránilo ustanovení § 5 odst.3 zákona č.
229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); nic na tom proto nemění ani
skutečnost, že likvidátor státního podniku VUSTE - SERVIS podal návrh na
provedení veřejné dobrovolné dražby až po skončení řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 276/92, v němž se žalovaní 1) a 2) domáhali svých
práv k předmětnému pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb. Veřejná dobrovolná
dražba nebyla provedena "po právu"; jde "povahou, způsobem a procesem uzavření"
o "kupní smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu - a nikoliv přechodu -
vlastnictví", a "princip blokace je třeba uplatnit i v případech volního
předání pozemku k řízení dle zákona č. 26/2000 Sb.".
Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením ze dne 10.4.2007 č.j. 31 C
593/2006-42 zastavil řízení proti žalovanému 2), který dne 18.4.2006 ještě před
podáním žaloby zemřel, co na návrh žalobkyně ve smyslu ustanovení § 92 odst.1
občanského soudního řádu připustil, aby do řízení přistoupili dědici po
žalovaném 2) žalovaní 4), 5) a 6), a co rozhodl, že "ve vztahu žalobkyně a
žalovaného 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení" -
rozsudkem ze dne 7.2.2008 č.j. 31 C 593/2006-84 ve znění usnesení ze dne
16.4.2008 č.j. 31 C 593/2006-105 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit "žalovaným" na náhradě nákladů řízení 32.011,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Jana Arienta a že žalovaná 6) "nemá právo na náhradu nákladů
řízení vůči žalobkyni". Z provedeného dokazování zjistil, že rozhodnutím
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ
6929/92 se vlastníky "nemovitosti dle KN parc.č. 1514/1 odst. pl. o výměře
22.490 m2 dosud vedené u Katastrálního úřadu pro hl.m. Prahu na LV č. 49 pro
obec hl.m. Praha - katastrální území Košíře stali" žalovaní 1), 2) a 3), že
oprávněné osoby uplatnily restituční nároky v zákonem stanovené lhůtě, že
osobou povinnou je "dle dikce" ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) státní podnik v likvidaci VUSTE - SERVIS a
že ve veřejné dobrovolné dražbě konané dne 21.11.2005 byla "parcela č. 1514/1"
vydražena J. V., který darovací smlouvou ze dne 19.4.2006 převedl tento pozemek
žalobkyni. Soud prvního stupně dovodil, že, "navrhuje-li žalobkyně určení
vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní
zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do
katastru nemovitostí ČR a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a
stavem zapsaným v katastru nemovitostí, nicméně nepochybně za předpokladu, že
navrhované určení je v souladu se zákonem", a dospěl k závěru, že na
požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. Nároky "z restitucí" je
třeba považovat "podle ustálené judikatury za nároky primární", o "restitučním
nároku" žalovaných již bylo rozhodnuto správním orgánem (Ministerstvem
zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha) a požadované určení by bylo v rozporu se
zákonem č. 229/1991 Sb., neboť "by obešlo práva oprávněných osob".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2008 č.j. 64
Co 243/2008-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.654,- Kč
k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem
soudu prvního stupně v tom, že by žalobkyně neměla na požadovaném určení
naléhavý právní zájem, a odmítl názor žalobkyně na použitelnost "publikovaných
rozhodnutí Nejvyššího soudu", která se vyslovují k "případům, kdy vlastnické
právo vzniklo fyzické osobě před účinností zákona o půdě, příp. před uplatněním
nároku oprávněnými osobami". Za podstatné považoval v projednávané věci
vyřešení otázky, zda "dražba dotčené nemovitosti iniciovaná povinnou osobou s
ohledem na uplatněný restituční nárok odporuje či obchází blokační ustanovení"
§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k
závěru, že "princip blokace trvá po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob
na vydání požadovaného majetku, a že případy porušení blokačního ustanovení
nutno kvalifikovat jako případy absolutně neplatných právních úkonů, pokud k
nim došlo na základě smluvního převodu". Námitku žalobkyně, že je "rozdíl mezi
převodem (dikce blokačního ustanovení) a přechodem vlastnictví", odvolací soud
odmítl s odůvodněním, že podle "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2001
sp. zn. 29 Cdo 2982/2000 je veřejná dobrovolná dražba "svou povahou, způsobem a
procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv
přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v
důsledku konsenzu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího"; i
když se toto rozhodnutí týká dražby prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů), je "takto obecně teoreticky formulovaný náhled
použitelný i pro případ dražby realizované podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů). Zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)
sice neobsahuje zvláštní ustanovení o "majetku dotčeném restitučními nároky",
povinnost uložená povinné osobě ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
(ve znění pozdějších předpisů), tedy povinnost nakládat s majetkem dotčeným
restitucí s péčí řádného hospodáře a zákaz zcizení takového majetku, je
"dostatečnou překážkou k uzavření smlouvy s dražebníkem a smluvní předání
majetku do dražby".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v
první řadě, že neplatnost veřejné dobrovolné dražby je "neplatností
specifického charakteru, kterou může konstatovat" jen soud, jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), jen za předpokladu, že osoba legitimovaná k podání žaloby podle
ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)
podala žalobu o určení neplatnosti dražby ve stanovené lhůtě a jen v takto
zahájeném řízení o určení neplatnosti dražby [řešení této otázky v jiném řízení
je zcela vyloučeno, a to i jako otázky předběžné]; i kdyby státní podnik v
likvidaci VUSTE - SERVIS uzavřel smlouvu s dražebníkem v rozporu s ustanovením
§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), mohlo by
tímto způsobem dojít "k založení vztahu odpovědnosti za způsobenou škodu ze
strany VUSTE - SERVIS vůči žalovaným", ale daný postup "nemohl založit
neplatnost veřejné dražby". Veřejná dražba provedená podle zákona č. 26/2000
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není právním úkonem, ale "jinou právní
skutečností" a "na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep, nepřechází
vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy, ale podle
právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora". Žalobkyně dále dovozuje, že
veřejnou dražbou, v níž byl předmětný pozemek vydražen, nebylo porušeno
"blokační ustanovení" § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), neboť zakazuje "pod sankcí neplatnosti právního úkonu" převést
nemovitosti do vlastnictví jiného, zatímco při příklepu licitátora jde o
"přechod vlastnictví na základě jiné právní skutečnosti". Žalobkyně rovněž
odvolacímu soudu vytýká, že učinil závěr, podle kterého přešlo na žalované
vlastnictví k předmětnému pozemku podle rozhodnutí pozemkového úřadu, aniž by
vzal v úvahu "rozhodnutí" Nejvyššího soud ČR ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo
89/2002, v němž je uvedeno, že "rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků
osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického
práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení", a
"rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2006 sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, v němž
je uvedeno, že, "pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje
se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho,
kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno". Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že jsou neplatné
právní úkony, které vedly k předání předmětného pozemku do veřejné dobrovolné
dražby, a že "předáním pozemku do dražby" došlo "k obcházení zákona, konkrétně
blokačního ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.". Vzhledem k tomu, že ustanovení §
5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) "jednoznačně
brání předání majetku, k němuž byl včas a řádně uplatněn nárok oprávněných
osob, do dražby", je rozsudek odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiné založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo
vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda
postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220
o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není
sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení
§ 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon
931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně od soudu
prvního stupně otázku, zda žalobkyně má na požadovaném určení svého
vlastnického práva naléhavý právní zájem [§ 80 písm.c) o.s.ř.]; oproti soudu
prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem (a "nepřezkoumal" žalobu po "stránce věcné"), odvolací soud dospěl
k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že však
žaloba po věcné stránce není důvodná, neboť v nakládání s předmětným pozemkem
ve veřejné dobrovolné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), které je založeno na smluvním principu, bránilo "blokační
ustanovení" § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Tím, že odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý
právní zájem a že se zabýval - na rozdíl od soudu prvního stupně - též "věcnou
stránkou" případu, ve svých důsledcích vymezil práva a povinnosti mezi
účastníky rozdílně od soudu prvního stupně. Z hlediska přípustnosti dovolání
proto rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé změněn; dovolání, které proti němu podala
žalobkyně, je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR poté přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. napadený
rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje),
že pozemek č. 1541/1 v kat. úz. Košíře, který byl ve státním vlastnictví a v
hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS, byl (spolu s dalšími pozemky v
hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS) předmětem veřejné dobrovolné
dražby, kterou na návrh likvidátora státního podniku provedl podle zákona č.
26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dražebník REMARK, spol. s r.o. dne
21.11.2005, že pozemek (spolu s dalšími pozemky, které byly předmětem dražby)
vydražil J. V. za nejvyšší podání 4.510.000,- Kč, který je darovací smlouvou ze
dne 19.4.2006 převedl žalobci (vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce byl
povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální
pracoviště Praha sp. zn. V-18658/2006-101 s tím, že právní účinky vkladu
vznikly dnem 24.4.2006). Na předmětný pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi)
uplatnili žalovaní 1) a 2) "restituční nárok" podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů) a spolu se žalovanou 3) také "restituční nárok"
podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žaloba o vydání
nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), podaná
žalovanými 1) a 2) proti státnímu podniku VUSTE - SERVIS, byla projednávána
Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92 a věc byla skončena
usnesením ze dne 10.2.2005 č.j. 6 C 276/92-493 o zastavení řízení, vydaným
poté, co bylo řízení na návrh jeho účastníků usnesením ze dne 16.1.2004 č.j. 6
C 276/92-491 ve smyslu ustanovení § 110 o.s.ř. přerušeno a co žádný z účastníků
nepodal návrh na pokračování v řízení. O "restitučním nároku" uplatněném podle
zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutím
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ
6929/92 (vydaným po provedení veřejné dobrovolné dražby dražebníkem REMARK,
spol. s r.o. dne 21.11.2005) rozhodnuto tak, že žalovaní 1), 2) a 3) jsou
vlastníky "nemovitosti dle KN parc. č. 1541/1 ost. pl. o výměře 22.493 m2",
dosud vedené "u Katastrální úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální
pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 49 pro obec hl.m. Praha - katastrální
území Košíře" a že "nejsou vlastníky" dalších nemovitostí, za něž jim přísluší
náhrada.
Vzhledem k tomu, že k vydražení předmětného pozemku č. 1541/1 v kat. úz. Košíře
ve veřejné dobrovolné dražbě ze dne 21.11.2005 došlo dříve, než bylo rozhodnuto
Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha o vlastnictví žalovaných
1), 2) a 3) jako oprávněných osob podle ustanovení § 9 odst.4 zákona č.
229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), řešily soudy při rozhodování věci
mimo jiné právní otázku, zda nabytí vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě
nebylo v rozporu s ustanovením § 5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 5 odst.3 věty první a druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů účinném v době konání veřejné dobrovolné dražby ze dne 21.11.2005
(dále jen "zákona o půdě") "povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do
jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne
účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství
převést do vlastnictví jiného" a "takové právní úkony jsou neplatné".
Podle ustálené judikatury soudů jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §
5 odst.3 větou první zákona o půdě absolutně (ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25.7.2002 sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne
11.12.1997 sp. zn. IV ÚS 195/97 nebo nález Ústavního soudu ze dne 9.2.2000 sp.
zn. II ÚS 411/99). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná
osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony,
kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné
osobě ukládá ustanovení § 5 odst.3 věty první zákona o půdě. Za neplatné je
proto třeba pokládat také právní úkony, na základě kterých lze provést veřejnou
dobrovolnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb., zejména smlouvy o provedení
dražby, uzavřené mezi povinnou osobou a dražebníkem.
S odvolacím soudem lze proto souhlasit, dovodil-li, že je neplatná smlouva,
kterou uzavřel státní podnik VUSTE - SERVIS (jeho likvidátor Ing. A. Z.) s
dražebníkem REMARK, spol. s r.o. a na základě které byla dne 21.11.2005
dražebníkem provedena veřejná dobrovolná dražba pozemku č. 1541/1 v kat. úz.
Košíře, a že proto nelze přihlížet k právním názorům, které řeší případy, v
nichž vlastnické právo vzniklo fyzické osobě ještě před účinností zákona o
půdě, případně před uplatněním restitučního nároku oprávněnými osobami, a v
nichž proto nejde o užití ustanovení § 5 odst.3 zákona o půdě. Názoru
odvolacího soudu, podle kterého je veřejná dobrovolná dražba "svou povahou,
způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu
(nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně
setkávají v důsledku konsenzu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a
kupujícího", však nelze přisvědčit.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách,
ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. a zákona č. 377/2005 Sb., tedy ve znění účinném
do 7.3.2006 (dále jen "zákona o veřejných dražbách"), podle něhož je třeba - s
ohledem na to, že veřejná dobrovolná dražba byla na základě smlouvy, kterou
uzavřel státní podnik VUSTE - SERVIS (jeho likvidátor Ing. A. Z.) s dražebníkem
REMARK, spol. s r.o., provedena dne 21.11.2005 - v projednávané věci i v
současné době postupovat, se rozumí, jak vyplývá z ustanovení § 2 písm.a)
zákona o veřejných dražbách, veřejné jednání, jehož účelem je převod
vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených
podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z
důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě
učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil
nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na
vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby - jak k
tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990
Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo
fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl
uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001) - na
základě smlouvy nebo rozhodnutí státního orgánu, ale podle, jak je nepochybné
ze znění ustanovení § 2 písm.a) zákona o veřejných dražbách, právní
skutečnosti, kterou je příklep licitátora. Z pohledu ustanovení § 132 odst.1
občanského zákona jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví "na
základě jiné skutečnosti stanovené zákonem", které nemá povahu derivátní, ale
originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na
případné vlastnické právo navrhovatele dražby.
Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na
vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve
stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst.1 zákona o veřejných
dražbách). Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě,
nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby,
jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže
její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže
posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst.3 zákona o
veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například právní
názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2006 sp. zn. 29 Odo
294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2007). I když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením
(nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o
neplatnost veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst.3 zákona o veřejných
dražbách buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím
vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné
dobrovolné dražby, jestliže byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka
předmětu dražby, popřípadě jiné osoby, než která se ve smyslu ustanovení § 17
odst.4 zákona o veřejných dražbách rozumí vlastníkem předmětu dražby, nebo
jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně), s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu, dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo
kdo je vydražitelem; jen v takovém případě je legitimován každý, jehož právní
sféry se výsledek dražby dotýká, domáhat se ve smyslu ustanovení § 80 písm.c)
o.s.ř. žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2007 č.j. 21 Cdo
2690/2006, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč.
2010).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud
České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky také toto rozhodnutí (ve znění opravného usnesení) a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu