25 Cdo 1769/2019-281
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: T. D.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem
Škárova 809/16, 612 00 Brno, proti žalovanému: V. R., narozený XY, IČO XY,
bytem XY, o 337 173,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči
pod sp. zn. 5 C 17/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 17 Co 72/2018-213, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 17 Co 72/2018-213,
ve výroku I a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 3. 2018, č. j. 5 C
17/2016-187, v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o částce 308 032,50 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 5. 2016 do
zaplacení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Třebíči
k dalšímu řízení.
ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 5. 2016 do zaplacení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 11. 10. 2016, č. j. 5 C 17/2016-127, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci 337
173,50 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu na zaplacení dalších 326 351,75 Kč s
příslušenstvím, k odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 17 Co 101/2017-165, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a
ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Soud vyšel ze zjištění, že na základě ústní dohody účastníků zhotovil
žalovaný v roce 2013 hydroizolaci střechy, sklepa a základové desky rodinného
domu žalobce. Za tyto práce mu žalobce zaplatil 256 250 Kč. Dne 25. 12. 2013
odlétla část izolační folie ze střechy a dne 14. 1. 2014 žalobce zjistil, že do
domu zatéká. Odstranění těchto nedostatků žalobce požadoval, což žalovaný
nejprve přislíbil, posléze však přestal komunikovat a vady neodstranil. Hydroizolace, již žalovaný zhotovil, trpěla vadami popsanými ve znaleckém
posudku vypracovaném znaleckým ústavem STAVEXIS, s. r. o., z něhož vyplynulo,
že závady prací na střeše byly natolik závažné, že je bylo třeba odstranit a
provést hydroizolaci střechy a střešní plášť zcela nově. Náklady na zhotovení
nové střechy stanovil znalecký posudek částkou 264 152,50 Kč a na opravu a
dokončení izolace sklepa a základové desky částkou 29 141 Kč. Za vypracování
znaleckého posudku zaplatil žalobce 33 880 Kč. Soud dospěl k závěru, že
žalovaný při provádění prací porušil obecnou prevenční povinnost podle § 415
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“), a proto
odpovídá za způsobenou škodu, jejíž výši stanovil podle znaleckého posudku. Námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť ačkoliv k odletu folie ze střechy
došlo dne 25. 12. 2013 a zatékání do ní zjistil žalobce dne 14. 1. 2014, nebyl
jako laik schopen výši škody na střeše ani přibližně vyčíslit. O škodě a její
výši se dozvěděl až ze znaleckého posudku doručeného mu dne 10. 3. 2015, od kdy
začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, jež ke dni podání žaloby (2. 2. 2016) neuplynula. Ohledně izolace sklepa a základové desky se žalobce
dozvěděl o škodě až z cenové nabídky jiného dodavatele dne 5. 11. 2014. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 17 Co 72/2018-213, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I
tak, že zamítl žalobu na zaplacení 308 032,50 Kč s příslušenstvím, ohledně
zaplacení částky 29 141 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů
řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se (a
to již v předchozím zrušovacím usnesení) s jeho závěrem, že jde o nárok na
náhradu škody, za niž odpovídá žalovaný, avšak shledal důvodnou námitku
promlčení nároku na náhradu nákladů vynaložených na opravu střechy a na
vypracování znaleckého posudku. Dovodil, že počátek běhu subjektivní promlčecí
doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. se váže ke dni 25. 12.
2013 a 14. 1. 2014,
kdy se žalobce dozvěděl, že práce na střeše trpí vadami. Již tehdy získal
alespoň přibližně vědomost o rozsahu škody, přičemž její konkrétní výši se
dozvěděl až ze znaleckého posudku. Promlčecí doba tak začala běžet nejpozději
14. 1. 2014 a ke dni podání žaloby byl nárok v částce 308 032,50 Kč promlčen. Ve vztahu k dalšímu nároku (náklady na opravu a dokončení izolace sklepa a
základové desky ve výši 29 141 Kč) shledal závěr o jeho nepromlčení
přinejmenším předčasný, proto rozsudek v tomto rozsahu zrušil. Proti měnícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do
částky 308 032,50 Kč zamítnuta, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v odklonu od ustálené praxe dovolacího soudu při posouzení otázky
promlčení, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
628/2007, 33 Odo 477/2001, 2 Cz 19/74, 25 Cdo 2656/2004, 30 Cdo 4111/2009, 25
Cdo 4890/2014 a 25 Cdo 4278/2015. Namítá, že se sice o drobných projevech
způsobené škody (odlet folie ze střechy a zatékání do ní) dozvěděl ve dnech 25. 12. 2013 a 14. 1. 2014, avšak jako laik nebyl schopen v té době posoudit, zda
se nejedná o drobné vady, které lze bez obtíží odstranit, a to za situace, kdy
mu žalovaný dodatečnou opravu střechy přislíbil v únoru až květnu 2014, z čehož
žalobce dovozoval, že půjde spíše o drobnosti. V té době tedy neznal rozsah
škody, nevěděl, že vadná je celá střecha a že náprava bude možná pouze jejím
kompletním novým vybudováním. To zjistil až ze znaleckého posudku, podle něhož
byl vadný celý postup při zhotovení hydroizolace střechy i nevhodný použitý
materiál. I o osobě odpovědné za škodu se dozvěděl až ze znaleckého posudku,
neboť žalovaný způsobení škody trvale popíral a tvrdil, že si dovolatel střechu
zhotovil sám s pomocí dalších osob. Ohledně účelně vynaloženého nákladu na
vyhotovení znaleckého posudku označil posouzení počátku běhu promlčecí lhůty za
absurdní, neboť podle odvolacího soudu měla začít běžet dříve, než byl posudek
vůbec zadán, vyhotoven, či uhrazena cena za jeho vypracování. Za otázky v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené označil, zda má na počátek
běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 obč. zák. vliv, že škůdce, který
navíc škodu způsobil při výkonu své podnikatelské činnosti, poškozeného v
pozici spotřebitele ubezpečuje, že jím způsobená škoda je bagatelní a výslovně
se poškozenému zavazuje tuto škodu odstranit; a zda má v takovém případě vliv
na počátek běhu lhůty i náročnost a trvání znaleckého zkoumání povahy,
charakteru a výše způsobené škody. Nesprávnost právního posouzení i rozpor s
judikaturou (konkrétně rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 653/2003,
32 Odo 879/2002, 29 Odo 162/2003 a 32 Cdo 4291/2007) shledával dovolatel dále v
tom, že námitka promlčení uplatněná až v odvolacím řízení (předcházejícím) byla
odvolacím soudem připuštěna, ačkoliv její důvodnost z dosavadního obsahu spisu
nebylo možno posoudit a předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno
jen proto, aby rozhodné okolnosti byly zjišťovány. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu (sp. zn.
26 Cdo 45/2010, 20 Cdo 595/2010, 21 Cdo 85/2010 a 25
Cdo 1839/2000) a Ústavního soudu namítá rovněž rozpor uplatnění námitky
promlčení s dobrými mravy, jejž spatřuje v tom, že žalovaný dovolatele výslovně
ubezpečoval, že jím způsobená škoda je bagatelní a zavázal se ji odstranit,
ačkoliv si jako podnikatel v oboru musel být vědom její závažnosti. Dovolatel
je přesvědčen, že byla-li škoda způsobena před účinností zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a subjektivní promlčecí doba začala
běžet až za jeho účinnosti, měl být aplikován § 3028 odst. 1 o. z., a
subjektivní promlčecí doba měla být tříletá. Chybným je rovněž závěr, že mezi
účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo. Podle ustálené judikatury (sp. zn. 31
Cdo 1717/2015, 32 Odo 968/2003, 33 Odo 43/2004, 33 Odo 781/2002 a 33 Cdo
1525/2007) nebylo v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 ujednání o výši ceny
díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo; i bez takové dohody smlouva
vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o poskytnutí odměny za
dílo, což v projednávaném případě bylo splněno. Soud pak zatížil řízení vadou,
neboť k této otázce neprováděl dokazování. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 308 032,50 Kč s příslušenstvím
potvrdil, případně napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil. Toto
dovolání žalobce doplnil o námitku podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu
JUDr. Jaroslava Buriana. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky promlčení uplatněného nároku, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že k provedení díla došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc z
hlediska hmotného práva podle dosavadních předpisů (§ 3028 odst. 3 o. z.), tedy
podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 633 odst. 1 obč. zák. je zhotovitel povinen dílo provést podle
smlouvy, řádně a v dohodnuté době. Je-li pro provedení díla stanovena závazná
technická norma, musí provedení odpovídat této normě.
Podle § 653 odst. 1 obč. zák. zhotovitel odpovídá za vady, které má provedená
oprava nebo úprava při převzetí věci objednatelem, jakož i za vady, které se
vyskytnou po převzetí věci v záruční době. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
odpovídá zhotovitel také za vady, jejichž příčinou je vadnost věci, která má
být opravena nebo upravena, či nevhodnost pokynů objednatele, jestliže ho na
vadnost věci či nevhodnost pokynů neupozornil.
Podle § 510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok
na náhradu škody, která z vady vznikla.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že žalovaný podle § 415 a
§ 420 obč. zák. odpovídá za škodu, již vadným provedením díla způsobil žalobci,
avšak nárok žalobce je podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen.
Porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem odpovědnosti za vady i
odpovědnosti za škodu. Tyto závazkové právní instituty je třeba od sebe
odlišit, neboť každý z nich má jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách
a předpokladech vzniku odpovědnosti. Za nedostatky vlastního plnění je dána
odpovědnost za vady. Teprve jiná újma, jež vznikla jako následek vadného
plnění, je škodou. Jde o újmu, kterou vyvolaly vady poskytnutého plnění,
nikoliv o újmu spočívající ve vadnosti poskytnutého předmětu plnění.
Odpovědnost za vady sleduje, aby se nabyvateli dostalo ze závazkového právního
vztahu smluvené plnění bez jakýchkoliv vad. Nelze-li toho dosáhnout (např.
výměnou věci či její opravou), slouží k finančnímu vyrovnání snížení hodnoty
věci vzhledem k její vadě či chybějící vlastnosti (sleva). Odpovědnost za škodu
sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem
porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti
(události). Z § 510 obč. zák. tedy současně vyplývá, že z důvodu náhrady škody
se nelze domáhat nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady.
Znamená to, že nabyvatel nemůže požadovat náhradu újmy za vadně poskytnuté
plnění z titulu náhrady škody a naopak.
Zmíněné zásady formuloval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) pod č. R 12/1989, v
němž dovodil, že pokud jde o vztah odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za
vadné poskytnutí služby, platí, že cestou odpovědnosti za škodu není možné
dosáhnout odčinění majetkové újmy fyzické osoby spočívající v samotné vadnosti
např. zhotovené věci nebo provedené opravy (úpravy). Náprava této majetkové
újmy může být přiznána vždy jen v rámci odpovědnosti za vady. Při rozlišení
mezi tím, kdy má majetková újma fyzické osoby povahu vady služby a kdy má
povahu utrpěné škody, je třeba dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma
spočívá ve vadném poskytnutí služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby),
újma, která vzniká jako důsledek tohoto vadného plnění, je škodou fyzické
osoby. Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. ze
dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo
270/2001, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, či ze dne 16. 6. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 1619/2007), v nichž shodně dovodil, že majetková újma, která
spočívá ve vadném provedení opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého
plnění, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady. Nárok na náhradu
nákladů potřebných k odstranění vady provedené opravy je nárokem z odpovědnosti
zhotovitele za vady provedené opravy; nároků, které vyplývají ze závazků z
odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, č. 34/2004
Sbírky).
Pro správné právní posouzení dané věci je tedy podstatné rozlišit, zda je
plnění požadováno na náhradu nákladů potřebných k odstranění vady provedeného
díla, anebo na náhradu újmy, jež vznikla v důsledku nekvalitního díla.
Předmětem dovolacího přezkumu je částka 308 032,50 Kč s příslušenstvím, jež
zahrnuje dva nároky (na zaplacení 274 152,50 Kč a 33 880 Kč). Částku 274 152,50
Kč s příslušenstvím žalobce požaduje na úhradu nákladů, které musel vynaložit
na zhotovení nové hydroizolace střechy svého domu poté, kdy vyšlo najevo, že
hydroizolace provedená žalovaným je zcela vadná, neplní svůj účel a musí být
odstraněna. Je tedy zřejmé, že požaduje zaplatit náklady, které vynaložil na
opravu (předělání) nekvalitně provedeného díla, a proto se jedná o nárok z
odpovědnosti za vady, a nikoli nárok na náhradu škody, nedomáhá-li se nákladů,
jež vynaložil na odstranění škody, jež mu vznikla následkem nekvalitně
provedeného díla (např. na sanaci zdiva poškozeného zatékáním do vadně
izolované střechy). Odvolací soud (i soud prvního stupně) však, v rozporu s
citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudil uplatněný
nárok jako nárok na náhradu škody, a to včetně posouzení důvodnosti námitky
promlčení, tedy podle ustanovení, jež právní vztah z odpovědnosti za vady, o
který zde jde, ani jeho promlčení neupravují. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení námitky promlčení uplatněného nároku je tak naplněn.
Odvolací soud zamítl žalobu i v nároku na zaplacení částky 33 880 Kč, již
žalobce vynaložil na vypracování znaleckého posudku. Jde o náklady spojené s
uplatněním žalobou požadované pohledávky (včetně nároku ohledně něhož odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil) ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák.,
jež zásadně sdílí osud pohledávky hlavní. Lze doplnit, že v projednávané věci
se neuplatní § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť vztah mezi účastníky je
vztahem ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 52 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně nesprávné, a
proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu
zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1,
2 o. s. ř.). Na soudu prvního stupně bude, aby nárok žalobce posoudil podle
příslušných ustanovení upravujících odpovědnost za vady, včetně ustanovení
upravujících promlčení takového nároku.
Dovolací soud se nezabýval námitkou podjatosti vznesenou žalovaným vůči JUDr.
Jaroslavu Burianovi, neboť byla dovolatelem uplatněna po lhůtě k podání
dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o
věci samé (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu