23 Cdo 628/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
J. P. zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. I.,o zaplacení částky 1 009
260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C
1022/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.
září 2006, č. j. 44 Co 76/2003-381, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2006, č. j. 44 Co 76/2003-381,
a rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 9. prosince 2002, č. j. 8 C
1022/96-360, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu
řízení.
prodlení od 19. 9. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že právní předchůdci
účastníků řízení uzavřeli dne 25. 4. 1986 hospodářskou smlouvu, jejímž
předmětem byla stavba „Z. z. I.“ (dále jen „ZZ I.“), ve znění dodatků č. 1 až
9. Vlastnictví k předmětné stavbě se všemi právy a povinnostmi se stavbou
spojenými a plynoucími z hospodářské smlouvy přešlo na žalované město dnem 1.
1. 1993, otázky související s přechodem vlastnictví ke stavbě včetně smluvního
zajištění byly vyřešeny předávacím protokolem sepsaným dne 10. 2. 1993. Dnem 7.
4. 1993 byly zastaveny veškeré stavební práce na ZZ I. z důvodu nedostatku
finančních prostředků. Dne 22. 6. 1993 předložilo žalované město Katastrálnímu
úřadu Brno-venkov smlouvu mezi ním a Nemocnicí s poliklinikou v I., kterou na
ni bezúplatně převedlo stavbu ZZ I. včetně pozemků, aniž by převedlo práva a
povinnosti plynoucí z uzavřené hospodářské smlouvy. Vlastnické právo Nemocnice
s poliklinikou v I. bylo do katastru nemovitostí vloženo dne 20. 9. 1993.
Převod ZZ I. na Nemocnici s poliklinikou v I. byl schválen na jednání městského
zastupitelstva dne 22. 6. 1993, které trvalo od 19:05 hodin do 22:35 hodin,
konkrétní podmínky převodu měly být specifikovány dne 28. 6. 1993. Městský
úřad, stavební úřad I. stupně, vydal dne 22. 6. 1995 kolaudační rozhodnutí,
jímž bylo povoleno užívání předmětné stavby, které nabylo právní moci dne 11.
7. 1995. Dne 5. 10. 1994 vystavil žalobce žalovanému městu fakturu č. 2004494,
v níž vyúčtoval ušlý zisk z prací zbývajících k dokončení stavby ZZ I. po
zastavení prací investorem v dubnu roku 1993 ve výši 1 009 260 Kč s datem
splatnosti 15. 10. 1994. Výše ušlého zisku se zakládala na jeho výpočtu ze dne
30. 5. 1994, který byl zpracován na základě zbytkového rozpočtu stavby v cenové
úrovni roku 1993 a nákladů objektu „s. m. p. a v.“ uvedených v zadání tohoto
objektu zpracovaným generálním projektantem stavby ZZ I..
Soud prvního stupně v důsledku částečného zpětvzetí žaloby řízení usnesením ze
dne 2. ledna 2002, č. j. 8 C 1022/96-335, co do částky 552 348 Kč zastavil.
Usnesením vyhlášeným při ústním jednání dne 13. listopadu 2002 zastavil soud
prvního stupně řízení i v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 17%
úroků z prodlení z částky 552 348 Kč od 19. 9. 1996 do zaplacení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že danou situaci je nutné posuzovat podle
úpravy obsažené v hospodářském zákoníku platné v době uzavření hospodářské
smlouvy. Podle něj činí promlčecí lhůta práva na náhradu škody 2 roky a začíná
běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Právo na náhradu škody se promlčí nejpozději za 10 let ode dne, kdy došlo k
události, z níž škoda vznikla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
nejpozději v okamžiku, kdy obdržel rozpočtové náklady stavebních prací
vyčíslující ušlý zisk zpracované ke dni 30. 5. 1994, které žalobce přiložil k
dopisu ze dne 3. 10. 1994 adresovanému žalovanému městu, získal subjektivní
vědomí o výši ušlého zisku, jakož i o tom, kdo je za vznik škody odpovědný.
Žaloba byla žalobcem podána dne 19. 9. 1996, tedy po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčení lhůty. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku
promlčení, se soud prvního stupně důvodností nároku žalobce nezabýval a žalobu
zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. září 2006, č. j. 44
Co 76/2003-381, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním hodnocením, tedy že žalobou uplatňovaný nárok na zaplacení
ušlého zisku je promlčen. Odvolací soud dospěl k závěru, že okamžik, od kterého
běží promlčecí lhůta pro náhradu škody, se spojuje nejpozději s oznámením
nabyvatele rozestavěné stavby, že žalobcova další účast je vyloučena. Rozdílně
od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud za relevantní okamžik, kdy se
žalobce dozvěděl i o výši ušlého zisku, neboť tuto okolnost hospodářský zákoník
neuvádí. I přesto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako zcela věcně
správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost podaného
dovolání zakládá žalobce na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadeným rozhodnutím je podle mínění žalobce
řešena otázka, která má ve věci samé zásadní právní význam, neboť řeší otázku
promlčení v rozporu s hmotným právem, a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Řízení je dále dle dovolatele postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávně rozhodnutí ve věci, spočívající v porušení dovolatelova
práva na spravedlivý proces [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.]
Dovolatel v dovolání namítá, že smlouva o převodu vlastnického práva k
rozestavěné stavbě je neplatná, jelikož byla uzavřena v rozporu s tehdy platným
a účinným ustanovením § 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, neboť smlouva o
převodu vlastnického práva ke stavbě byla podepsána více jak pět dní před
jednáním zastupitelstva, které bylo oprávněno o převodu stavby rozhodnout,
přičemž i návrh na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí
byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen dříve, než zastupitelstvo o převodu
nemovitosti rozhodlo. Vzhledem k neplatnosti tohoto právního úkonu nemohly
nastat účinky jím předpokládané, tedy převod vlastnického práva k předmětné
stavbě. Dovolatel je toho názoru, že závazky žalovaného města z hospodářské
smlouvy trvaly nejméně do doby, kdy došlo ke kolaudaci stavby, jelikož teprve
kolaudací stavby vznikla faktická nemožnost plnění ze strany žalovaného. Z toho
dovolatel dovozuje, že žaloba byla podána včas a námitka promlčení byla
uplatněna neoprávněně.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkami
směřujícími k neplatnosti uzavřené smlouvy o převodu vlastnictví a že bez
bližšího zdůvodnění vycházel z toho, že uzavřená smlouva je platná. V chybném
hodnocení otázky platnosti smlouvy o převodu vlastnického práva ke stavbě ze
dne 22. 6. 1993 a důsledků její neplatnosti shledává dovolatel nesprávné právní
posouzení věci, které zakládá dle jeho názoru důvodnost podaného dovolání.
Dovolatel dále napadá skutečnost, že soudu obou stupňů vycházely při svém
rozhodování každý z jiného data vzniku škody a tedy jiného počátku běhu
subjektivní lhůty. Soud prvního stupně určil počátek běhu promlčení doby na
den, kdy žalobce získal povědomí o výši ušlého zisku, odvolací soud spojil
počátek běhu subjektivní lhůty se zánikem závazků žalovaného města ze smlouvy
uzavřené dne 25. 4. 1986, tento zánik však spojuje s převodem vlastnictví ke
stavbě, aniž by se zabýval otázkou platnosti titulu takového převodu. Dovolatel
proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovodil, že dovolání je přípustné, neboť odvolací
soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě v té své části, kde hovoří o počátku
běhu subjektivní a objektivní promlčecí lhůty, není dostatečně konkrétní. Nelze
z něj totiž najisto určit, od kterého data počítal odvolací soud běh
subjektivní i objektivní promlčecí doby. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí vyjadřuje názor, že objektivní promlčecí doba počíná v daném případě
běžet ode dne, kdy chování nabyvatele předmětu dodávky konečným způsobem
vyloučilo plnění závazku mezi ním a dodavatelem, a ke stejnému datu se podle
odvolacího soudu váže i počátek běhu subjektivní lhůty. Podle odvolacího soudu
se v daném případě počátek běhu promlčení lhůty spojuje s oznámením nabyvatele
rozestavěné stavby žalobci, že je jeho další stavební účast vyloučena, a to s
konečnou platností (vlastník už byl povinen uzavřít nebo uzavřel smlouvu s
jiným dodavatelem stavby). Odvolací soud však nespecifikoval, na které datum
počátek běhu promlčecích lhůt připadá a kdy tedy subjektivní promlčecí doba dle
jeho názoru skutečně uplynula.
Pro závěr, zda je právo náhradu škody ve formě ušlého zisku promlčeno či
nikoli, je zcela nezbytné posoudit, odkdy žalobci začala plynout subjektivní a
objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na ušlý zisk před soudem.
Hospodářský zákoník stanoví v § 131b odst. 2 počátek běhu dvouleté subjektivní
promlčecí doby na den, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni
zodpovídá. Desetiletá objektivní promlčení doba běží od okamžiku, kdy došlo k
události, z níž škoda vznikla. Pro zjištění počátku běhu promlčecí doby je tedy
nutné, aby se soud zabýval otázkou, kdy nastala událost z níž žalobci škoda
vznikla (resp. z níž škoda měla vzniknout) a kdy se dovolatel o této škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl.
Předpokladem pro správné posouzení počátku běhu promlčecí doby je učinění
právního závěru, zda smlouva o převodu nemovitosti byla mezi městem I. a N. s
p. I. uzavřena platně či nikoli. Soud prvního stupně dospěl v této otázce ke
skutkovým zjištěním, ale neučinil na základě nich žádné právní závěry. Odvolací
soud se námitkami žalobce, které směřovaly k neplatnosti smlouvy o převodu
nemovitosti uzavřené mezi městem I. a N. s poliklinikou I., a důsledky
plynoucími z její případné neplatnosti, vůbec nezabýval. Námitky dovolatele v
tomto směru označil pouze za spekulativní, aniž by se s tvrzeními dovolatele
řádně vypořádal. Otázka platnosti nebo neplatnosti smlouvy o převodu
nemovitosti uzavřené mezi městem I. a N. s poliklinikou I. má přitom na
posouzení počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby zásadní vliv.
V případě, že smlouva na převod stavby ZZ I. byla uzavřena platně, souhlasí
Nejvyšší soud se závěrem odvolacího soudu, že objektivní promlčecí doba počíná
v daném případě běžet ode dne, kdy chování nabyvatele předmětu dodávky konečným
způsobem vyloučilo plnění závazku mezi ním a dodavatelem. Subjektivní promlčecí
doba pak počala běžet okamžikem, kdy se o této skutečnosti žalobce dozvěděl.
V případě, že smlouva o převodu nemovitostí nebyla uzavřena platně, je nutné
při určování události, z níž škoda vznikla, vycházet z toho, že touto událostí
je okamžik, kdy závazek vzniklý na základě hospodářské smlouvy ze dne 25. 4.
1986 zanikl z důvodu nemožnosti plnění. K tomu došlo v okamžiku, kdy stavba
byla dokončena jiným dodavatelem (rozhodující je faktické dokončení stavby,
resp. předmětu dodávky dle smlouvy ze dne 25. 4. 1986, nikoli její kolaudace).
Subjektivní promlčecí doba pak počala běžet od okamžiku, kdy se dovolatel
dozvěděl, že jeho účast na stavbě je v rozporu se stále platnou hospodářskou
smlouvou fakticky zcela vyloučena, tedy kdy se dozvěděl o dokončení stavby
jiným dodavatelem, v důsledku čehož se na provádění prací podle hospodářské
smlouvy ze dne 25. 4. 1986 již žádným způsobem podílet nemůže a nebude, a že mu
tudíž určitý zisk ušel.
Nejvyšší soud při posuzování této otázky vyšel i z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, který byl publikován v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 1168, podle něhož pojem
události, z níž škoda vznikla, užitý v § 106 odst. 2 občanského zákoníku (dále
jen „ObčZ“), zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost,
které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Podle tohoto judikátu
je pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody
rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o
protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování
otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané
vědomosti poškozeného o vzniklé škodě. Dozvědět se o škodě znamená, že se
poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik
objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u
soudu. Nejvyšší soud vyšel rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7.
2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, který byl publikován Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 5206, podle něhož vědomost poškozeného
o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, jako předpoklady pro počátek běhu
subjektivní promlčecí lhůty, musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu
odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro
vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i
její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši
škody v penězích). Závěry obsažené v těchto judikátech lze aplikovat i na
posouzení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 131b odst. 2 hospodářského
zákoníku.
Současně je třeba podotknout, že není možné, aby odvolací soud posoudil nárok
žalobce jako promlčený, aniž by stanovil konkrétní datum, odkdy promlčecí doba
plynula, jelikož v tom případě nelze posoudit, kdy tato promlčecí doba skutečně
uplynula. Soud v tomto případě musí učinit jasný skutkový závěr o tom, kdy
začala promlčecí doba běžet, a na základě něj dospět soud k právnímu závěru,
zda je žalovaný nárok promlčen či nikoli.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné.
Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat námitkou dovolatele o
existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu