23 Cdo 882/2025

23 Cdo 882/2025-117

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTRIO stavební s.r.o., se sídlem v Praze 9, Klánovice, U Trativodu 184/6, identifikační číslo osoby 24168190, zastoupené Mgr. Leonou Hartman, advokátkou se sídlem v Brně, Opuštěná 227/4, proti žalovanému Martinu Pažoutovi, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1103/5, identifikační číslo osoby 68990502, zastoupenému Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o zaplacení 773 762,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 265/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2024, č. j. 15 Co 333/2024-78, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 773 762,50 Kč s příslušenstvím, sestávající z nároku na náhradu škody a na smluvní pokutu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 46 C 265/2022-49, řízení podle § 110 o. s. ř. přerušil a následně je usnesením ze dne 31. 5. 2024, č. j. 46 C 265/2022-52, podle § 111 odst. 3 o. s. ř. zastavil.

3. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. 46 C 265/2022-62, zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení ze dne 17. 6. 2024.

4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2024, č. j. 46 C 265/2022-62.

5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, jakož i otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury tohoto soudu. Svými námitkami žalobkyně zpochybňovala (především) závěr o neexistenci omluvitelného důvodu zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř.

6. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení žalobkyně spatřovala v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily veškeré objektivní i subjektivní okolnosti případu zakládající omluvitelnost důvodu ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., neboť se nezabývaly otázkou, zda nadměrné pracovní vytížení žalobkyně, ve spojení s jejími objektivně doloženými zdravotními potížemi, mohlo v rozhodné době znemožnit podání návrhu na pokračování v řízení ve stanovené lhůtě, a tím se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu uvedené v dovolání.

7. Žalobkyně dále uvedla, že dovolání je přípustné pro řešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených, a sice zda lze souběh výkonu advokacie a funkce insolvenčního správce, spojený se závažnou zdravotní indispozicí, považovat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř, a dále zda skutečnost, že advokát jako fyzická osoba není účasten nemocenského pojištění, vylučuje možnost uznat jeho pracovní indispozici jako omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř.

8. Konečně žalobkyně namítla, že závěr soudů nižších stupňů, podle něhož předložená zpráva o jejím zdravotním stavu nesplňovala všechny zákonné náležitosti podle vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, nebyl správný, a že v případě, kdy soudy považovaly obsah této zprávy za nedostatečný, měly ji vyzvat k doplnění dalších tvrzení a důkazů.

9. Z uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil.

10. Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, označil dovolání za nepřípustné a neopodstatněné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je zamítnul a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

13. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

14. V rozsahu námitky, že soudy nižších stupňů nesprávně uzavřely, že předložená zpráva o zdravotním stavu žalobkyně nesplňovala všechny zákonné náležitosti podle vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, dovolání trpí nedostatkem obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalobkyně nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

15. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že může- li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023).

16. Dovolání tak ve shora uvedeném rozsahu trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.

17. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalobkyně (viz body 5 až 7 odůvodnění shora).

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Žalobkyně zejména namítala, že odvolací soud nepostupoval správně, nevyhověl-li její žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení, které bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2023, č. j. 46 C 265/2022-49, přerušeno podle § 110 o. s. ř. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily veškeré objektivní i subjektivní okolnosti případu, které podle jejího názoru zakládaly omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., neboť se dostatečně nezabývaly otázkou, zda nadměrné pracovní vytížení její právní zástupkyně, která vykonává advokacii v souběhu s funkcí insolvenčního správce, spojené se závažnou zdravotní indispozicí, lze považovat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o.

s. ř., ve spojení s objektivně doloženými zdravotními potížemi, které mohly znemožnit podání návrhu na pokračování v řízení v posledních dnech lhůty. V této souvislosti žalobkyně rovněž otevřela právní otázku, zda souběh výkonu advokacie a funkce insolvenčního správce, spojený se závažnou zdravotní indispozicí, může obecně naplnit znaky omluvitelného důvodu podle § 58 odst. 1 o. s. ř.

21. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou; příčina toho, proč účastník (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016). Současně je nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod číslem 99/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013). Při zkoumání omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty soud musí vždy vycházet z konkrétních (individuálních) okolností každého jednotlivého případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2680/2020, či ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 329/2021). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1122/2021, ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1015/2023, či ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2477/2023).

22. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky pro prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení podle § 58 odst. 1 o. s. ř. nebyly naplněny. Oba soudy nižších stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že žalobkyně (resp. její právní zástupkyně) sice tvrdila existenci překážek spočívajících v nadměrném pracovním vytížení a zdravotních obtížích, avšak tyto okolnosti řádně nedoložila. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů naopak nevyplývá, že by pracovní zatížení právní zástupkyně bylo mimořádné, a žalobkyně současně nepředložila žádné konkrétní důkazy, které by prokazovaly, že by uvedené okolnosti bránily její zástupkyni ve výkonu advokacie či včasnému podání návrhu. Soudy rovněž zdůraznily, že ani pracovní vytížení advokáta, byť vykonává souběžně funkci insolvenčního správce, samo o sobě nepředstavuje omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty, neboť je povinností advokáta rozvrhnout si práci tak, aby mohl dostát svým procesním povinnostem, případně zajistit substituční zastoupení (srov. bod 11 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění napadeného usnesení). Lékařská zpráva, kterou žalobkyně předložila, podle zjištění soudu prvního stupně nesplňuje náležitosti zdravotní dokumentace a neobsahuje žádné konkrétní údaje o tom, zda a v jakém rozsahu byl zdravotní stav právní zástupkyně způsobilý ovlivnit výkon její profese (srov. bod 12 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění napadeného usnesení). Soudy přihlédly též k tvrzené pasivitě žalovaného v rámci mimosoudního jednání, kterou však neshledaly relevantní, neboť návrh na pokračování v řízení lze podat i bez součinnosti protistrany (srov. body 13 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění napadeného usnesení). Za daných okolností tak soudy nižších stupňů uzavřely, že žalobkyně neprokázala žádnou okolnost, která by její právní zástupkyni objektivně či alespoň ospravedlnitelně bránila podat návrh na pokračování v řízení ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení o jeho přerušení.

23. Shora uvedenou úvahu odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., nelze označit za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou, a žalobkyní formulovaná otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

24. Namítá-li dále žalobkyně, že souběh výkonu advokacie a funkce insolvenčního správce, spojený se závažnou zdravotní indispozicí, měl odvolací soud považovat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., pak pomíjí, že odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně (resp. její právní zástupkyně) neprokázala existenci žádné objektivní překážky, která by jí bránila včas návrh na pokračování v řízení podat. Z provedených důkazů neplyne, že by pracovní vytížení právní zástupkyně žalobkyně, způsobené souběhem jejích funkcí, nebo její tvrzený špatný zdravotní stav dosahovaly takové intenzity, která by jí znemožnila učinit příslušný procesní úkon (srov. body 11 až 14 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění napadeného usnesení). Obecně přitom nelze vyloučit, že obdobné okolnosti mohou být za určitých podmínek považovány za omluvitelné, musí však být dostatečně konkrétně doloženy. V projednávané věci však žalobkyně taková tvrzení řádně nedoložila, a právní posouzení odvolacího soudu proto vycházelo z jiného skutkového základu, než jaký žalobkyně předestírá v dovolání. Žalobkyně tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při posuzování správnosti právního posouzení přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) z těch skutkových závěrů, k nimž dospěl soud odvolací, nikoli z takových, které si dovolatel účelově konstruuje v rámci své dovolací argumentace (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).

25. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že mínila-li žalobkyně svými námitkami zpochybnit hodnocení důkazů odvolacím soudem, pak samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022). Tyto námitky žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.

26. Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné pro řešení otázky, zda skutečnost, že advokát jako fyzická osoba není účasten nemocenského pojištění, vylučuje možnost uznat jeho pracovní indispozici jako omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. Ani tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy nižších stupňů své rozhodnutí založily na závěru, že žalobkyně neprokázala žádnou okolnost, která by její právní zástupkyni objektivně či alespoň ospravedlnitelně bránila podat návrh na pokračování v řízení ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení o jeho přerušení.

27. Konečně ani námitka žalobkyně, že ji soudy nižších stupňů nepoučily o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy ohledně jejího zdravotního stavu, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Touto námitkou žalobkyně nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, ale pouze poukazuje na možnou vadu předcházejícího řízení. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze tehdy, pokud rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného nebo procesního práva. Námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu však takovou otázkou není. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).

28. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018), jak je tomu v projednávané věci.

29. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost).

30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 22. 4. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu