23 Cdo 329/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně PKE ČR s.r.o., se sídlem v Praze 6, Lužná 716/2, identifikační číslo
osoby 63278782, zastoupené Mgr. Jiřím Trávníčkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Rybná 682/14, proti žalované XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupené Mgr. Ing. Janem Langrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická
663/28, o zaplacení částky 5.514.890,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 66/2018, o dovolání žalované proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 13 Co 282/2020-149, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 10 C 66/2018-138,
zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 4. 2020, č. j. 10 C 66/2018-118.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením v
záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle ust. § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené
usnesení závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena
jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nepostupoval správně, když nevyhověl její
žádosti o prominutí zmeškání lhůty (k podání odvolání proti usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 4. 2020, č. j. 10 C 66/2018-118) z důvodu nemoci
jednatele žalované, přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovoláním otevřenou otázku, zda lze skutečnosti zjištěné v projednávané věci
považovat za omluvitelné důvody pro prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1
o. s. ř., odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu.
Z té se podává, že:
1. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku
řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal
lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě
požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo
jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas.
2. Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem k prominutí zmeškání
lhůty - musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník
zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu,
nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt
ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit).
3. Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i
okolnosti účastníkem nebo jeho zástupcem způsobené či jinak zaviněné, jestliže
je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující
zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je
tedy třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak
takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci
objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní
úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou
nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke
všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za
omluvitelnou.
4. Vždy je však nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože
zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo
30/2015 (uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nebo ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3686/2018,
či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3449/2020.
Lze též dodat, že při zkoumání omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty soud musí
vždy vycházet z konkrétních (individuálních) okolností každého jednotlivého
případu (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24
Cdo 2680/2020).
K důvodům, pro které soudy v projednávané věci neshledaly žádné omluvitelné
důvody pro opožděné podání odvolání a návrh žalované na prominutí zmeškání
lhůty k podání odvolání zamítly, soud prvního stupně (na jehož závěry odvolací
soud pro stručnost odkázal) uvedl, že v prvé řadě nouzový stav vyhlášený v
důsledku pandemie skončil dne 17. 5. 2020, žádost žalované o prominutí zmeškání
lhůty bylo třeba podat v 15denní lhůtě, tj. do 1. 6. 2020, podána byla dne 8.
6. 2020, a tedy opožděně. Pokud žalovaná tvrdí, ale ničím neprokazuje, že byl
její jednatel v daném termínu nemocen, je třeba konstatovat, že žalovaná dne
30. 4. 2020, a tedy ve lhůtě k podání odvolání, podala soudu obsáhlé doplnění
odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 2020, č. j.
10 C 66/2018-87, a nepochybně byla tedy schopna podat i odvolání proti usnesení
téhož soudu ze dne 14. 4. 2020, č. j. 10 C 66/2018-118, nadto blanketní, jak
učinila dne 5. 5. 2020. Odvolací soud dodal, že v odvolání žalovaná předložila
zcela neurčitá tvrzení o onemocnění svého jednatele v „daném“ blíže nijak
neupřesněném termínu.
Uvedené závěry shledává Nejvyšší soud souladnými s výše citovanou judikaturou k
výkladu § 58 odst. 1 o. s. ř. a není důvod, aby tato právní otázka byla
posouzena jinak. Nejedná se ani o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, jak
uvedla dovolatelka ve svém dovolání.
Žádné jiné otázky hmotného nebo procesního práva, jež by mohly zakládat
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolatelka Nejvyššímu soudu k
řešení nepředložila.
Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu