23 Cdo 1995/2021-1411
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně ASIANA Transport, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Terronská 876/68,
Bubeneč, identifikační číslo osoby 28428838, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované
STUDENT AGENCY k.s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, Brno-město,
identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem,
advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1912/13, o zaplacení 16 396 242 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 25 Cm
141/2011, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 4. 2. 2021, č. j. 4 Cmo 170/2020-1338, t a k t o :
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, č. j. 4 Cmo
170/2020-1338, ve výroku I v rozsahu, v jakém byly potvrzeny výroky II, III a
IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, č. j. (17) 25 Cm
141/2011-1193, a ve výroku II a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5.
2020, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1193, ve výrocích II, III a IV se zrušují a věc
se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
2. Rozhodl tak v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobkyně
(původně společně s další žalobkyní, společností ASIANA spol. s r.o., se sídlem
v Praze 6, Velfíkova 1430/8, identifikační číslo osoby 49704362), domáhala
náhrady škody způsobené narušením hospodářské soutěže na trhu provozování
autobusové linky na trase Praha-Brno zneužitím dominantního postavení ze strany
žalované dlouhodobým uplatňováním nepřiměřeně nízkých cen v období od 1. 12.
2007 do 1. 3. 2008 a souvisejícím jednáním v nekalé soutěži, v důsledku čehož
byla společnost ASIANA spol. s r.o. nucena opustit relevantní trh. Škoda dle
žalobkyně spočívá jednak v blíže specifikovaných a zcela zmařených nákladech
vynaložených společností ASIANA spol. s r.o. na vstup na trh, v provozní ztrátě
při provozování linky v období od 1. 10. 2007 do 15. 6. 2008 a ušlém zisku za
období od 1. 10. 2007 do 15. 6. 2009. Žalobkyně tuto pohledávku nabyla buď v
důsledku odštěpení od společnosti ASIANA spol. s r.o. ke dni 1. 1. 2007 nebo
jejím postoupením podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012.
3. Žalovaná na svoji obranu zejména tvrdila, že žalobkyně není ve věci
aktivně legitimovaná, jelikož vznikla až po ukončení tvrzeného závadného
jednání, není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody a
zpochybnila též tvrzení žalobkyně o výši vzniklé škody.
4. Odvolací soud k odvolání obou účastnic potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež
v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých se žalovaná dopustila
žalobkyní tvrzeného jednání v hospodářské soutěži. Byl přitom vázán pravomocným
rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 3. 11. 2010, č. j.
ÚOHS-S162/2008-DP-4490/2010-820/DBr, o spáchání správního deliktu žalovanou.
Tímto jednáním žalované vznikla společnosti ASIANA spol. s r.o. skutečná škoda
spočívající v uhrazených a zmařených nákladech na zavedení linky ve výši 286
528 Kč a škoda na ušlém zisku ve výši 11 442 087 Kč. Vznik škody ve zbývajícím
tvrzeném rozsahu žalobkyně dle odvolacího soudu neprokázala. Při rozdělení
společnosti ASIANA spol. s r.o. odštěpením žalobkyně ke dni 1. 1. 2007 tato
pohledávka na žalobkyni nepřešla. Žalobkyně ji nabyla až postoupením od
společnosti ASIANA spol. s r.o. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 7.
2012.
6. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se
dopustila zneužití dominantního postavení podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona č.
143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o
ochraně hospodářské soutěže), ve znění účinném do 31. 8. 2009, a zároveň
jednání v nekalé soutěži podle § 44 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“), v důsledku čehož vznikla společnosti ASIANA spol.
s r.o. škoda, kterou je žalovaná povinna nahradit podle § 373 a násl. obch.
zák. Odvolací soud neshledal důvody pro určení náhrady vzniklé škody postupem
podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), neboť v projednávané věci nešlo o nemožnost prokázat tvrzenou škodu, když
žalobkyně již v době uplatnění žaloby neučinila vše potřebné k zajištění si
potřebných důkazních prostředků k prokázání skutečné výše škody.
7. Při posouzení důvodnosti nároku žalobkyně odvolací soud dále
zohlednil, že původně se náhrady škody v celkové výši 21 000 000 Kč domáhala v
řízení vedle žalobkyně rovněž společnost ASIANA spol. s r.o. Vzhledem k tomu,
že se mezi původními žalobkyněmi jednalo o samostatné společenství, kdy
žalobkyně jednaly samy za sebe, bylo třeba dle odvolacího soudu přijmout závěr,
že každá ze žalobkyň uplatnila svůj nárok na náhradu škody ve výši 10 500 000
Kč, a to 5 746 587 Kč na skutečné škodě a 5 023 413 Kč na ušlém zisku.
Žalobkyně poté sama podáním ze dne 5. 7. 2012 rozšířila žalobu o částku 2 395
864 Kč na náhradě ušlého zisku. Proto uplatnila-li společnost ASIANA spol. s
r.o. žalobou svůj nárok na náhradu škody pouze ve výši 10 500 000 Kč, mohla se
žalobkyně v důsledku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012
stát v řízení procesní nástupkyní společnosti ASIANA spol. s r.o. jen v tomto
rozsahu. O procesním nástupnictví žalobkyně podle § 107a o. s. ř. bylo v řízení
rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2019, č. j. (17) 25 Cm
141/2011-1155, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2019, č.
j. 4 Cmo 155/2019-1174.
8. Vzhledem k tomu, že samotné žalobkyni žádná škoda nevznikla (ta
vznikla pouze společnosti ASIANA spol. s r.o.), nemohl být dle odvolacího soudu
nárok žalobkyně v rozsahu, v jakém žalobou uplatnila svoji vlastní pohledávku
na náhradu škody (tj. v částce 10 500 000 Kč) důvodný. Žaloba proto mohla být
opodstatněná pouze v rozsahu, v jakém žalobkyně (buď v postavení procesního
nástupce, nebo rozšířením žaloby, po nabytí pohledávky postoupením) uplatnila
pohledávku původně vzniklou společnosti ASIANA spol. s r.o., tedy v rozsahu 5
746 587 Kč na skutečné škodě a 7 419 277 Kč na ušlém zisku. Avšak vzhledem k
tomu, že v důsledku zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne 30. 6. 2014 bylo
řízení v rozsahu částky 6 999 622 Kč na náhradě ušlého zisku usnesením soudu
prvního stupně ze dne 7. 1. 2015, č. j. 25 Cm 141/2011-174, zastaveno, zbývalo
tak na pohledávce na náhradu ušlého zisku rozhodnout pouze o částce 419 655 Kč.
9. Protože byl v řízení prokázán vznik škody společnosti ASIANA spol. s
r.o. na skutečné škodě ve výši 286 528 Kč a na ušlém zisku v rozsahu, v jakém
byla nakonec (po částečném zpětvzetí žaloby) pohledávka na náhradu ušlého zisku
uplatněna, tj. ve výši 419 655 Kč, shledal odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně žalobu důvodnou pouze v částce 706 183 Kč, ve zbytku nároku bylo
dle odvolacího soudu třeba žalobu zamítnout.
II. Dovolání a vyjádření k nim
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku I v rozsahu, v jakém
byly potvrzeny výroky II, III a IV rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku
II žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro
řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a to konkrétně otázek 1)
přičitatelnosti procesních úkonů jednoho účastníka řízení jinému účastníkovi
řízení stojícímu na téže straně sporu, který má samostatné postavení, 2)
aplikovatelnosti § 92 odst. 2 o. s. ř v situaci, kdy došlo k singulární sukcesi
po zahájení řízení a kdy osoba, která ke dni zahájení řízení, jehož je
účastníkem, postrádala aktivní legitimaci, tuto v průběhu řízení nabyla, 3)
okamžiku rozhodného pro posouzení aktivní legitimace strany žalující, když
soudy nižších stupňů považovaly za tento okamžik den podání žaloby, 4) podmínek
aplikace § 136 o. s. ř., 5) výkladu § 132 o. s. ř. a jeho aplikace na postup
soudu při hodnocení či ignorování důkazů, 6) posuzování náhrady nákladů řízení
a zohlednění důvodů zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. a 7) vypořádání se
v odůvodnění rozsudku s argumentací účastníka řízení opřenou o praxi dovolacího
či Ústavního soudu.
11. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že
žalobkyně nemohla svým podáním ze dne 30. 6. 2014 vzít zpět pohledávku
uplatněnou původně společností ASIANA spol. s r.o., neboť žalobkyně vstoupila
v řízení na místo společnosti ASIANA spol. s r.o. v rozsahu pohledávky
uplatněné touto společností pravomocně až dne 20. 1. 2020. Proto se odvolací
soud svým závěrem, že žalobkyně podáním ze dne 30. 6. 2014 vzala částečně zpět
pohledávku uplatněnou původně společností ASIANA spol. s r.o., odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne
30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, podle které je rozhodnutí o procesním
nástupnictví účinné až od právní moci usnesení soudu, jímž soud návrhu podle §
107a o. s. ř. vyhověl. Vzhledem k tomu, že podle § 91 o. s. ř. jedná každý z
účastníků sám za sebe a úkony účastníka nemají vliv na procesní práva a
povinnosti jiných účastníků řízení, nemohla žalobkyně v době zpětvzetí žaloby
disponovat s nárokem uplatněným společnosti ASIANA spol. s r.o. a odvolací soud
se tak odchýlil rovněž od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002.
12. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil
skutečnost, že žalobkyně sice ve vztahu k jí uplatněnému nároku ve výši 10 500
000 Kč ke dni podání žaloby aktivní legitimaci neměla, nicméně krátce po
zahájení řízení ji nabyla. Žalobkyně proto neshledává správným závěr odvolacího
soudu, podle kterého tato situace měla být řešena postupem podle § 92 odst. 2
o. s. ř. Odvolací soud měl dle žalobkyně rozhodnout podle § 154 odst. 1 o. s.
ř. a nárok uplatněný žalobkyní posoudit nikoli s ohledem na její aktivní
legitimaci ke dni podání žaloby, nýbrž ke dni vyhlášení rozsudku. Odvolací soud
tak podle žalobkyně postupoval v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4235/2009, ze dne 21. 8.
1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, a ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98,
nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001.
13. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně rovněž v tom,
že odvolací soud neposoudil nárok žalobkyně podle § 136 o. s. ř., ačkoli
žalobkyně prokázala všechny podmínky práva na náhradu skutečné škody vzniklé
společnosti ASIANA spol. s r.o., s výjimkou výše této skutečné škody. Její
prokázání však bylo možné pouze s nepoměrnými obtížemi, které žalobkyně
nezavinila, a to i vzhledem k délce řízení, když žalobkyně byla seznámena s
názorem soudu na předložené důkazy až po více jak deseti letech po vzniku
škody. Žalobkyně uplatňovala náhradu skutečné škody v podobě zmařených nákladů
v obvyklé výši, jež dle závěrů znaleckých posudků vynaložit musela, proto
odvolací soud rozhodl v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, a rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4019/2010, a ze dne 5. 12.
2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016.
14. Kromě tohoto žalobkyně shledává nesprávný postup odvolacího soudu
při hodnocení důkazů postupem podle § 132 o. s. ř., když v rozporu se závěry
vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1472/2017, odvolací soud nezhodnotil všechny důkazy provedené na návrh
žalobkyně k prokázání výše škody.
15. Konečně žalobkyně namítla, že se odvolací soud dostatečně
nevypořádal s žalobkyní předloženou argumentací a při rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení nepostupoval podle § 150 o. s. ř.
16. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za
nepřípustné, popřípadě za nedůvodné.
18. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku I v rozsahu, v jakém byl
potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním rovněž žalovaná. Ta
považuje své dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky
náležitostí žaloby a způsobu odstraňování jejích vad a otázky způsobu hodnocení
znaleckého posudku, při jejichž řešení se odvolací soud dle žalované odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje
žalovaná v tom, že usnesením ze dne 4. 7. 2019, č. j. (17) 25 Cm 141/2011-1134,
vyzval soud prvního stupně postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni k
doplnění vymezených žalobních tvrzení. Ta však požadovaným způsobem žalobu
nedoplnila, jak konstatoval rovněž odvolací soud ve svém usnesení ze dne 17.
12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174. Pokud za této situace nebyla žaloba
odmítnuta, odchýlil se odvolací soud dle žalované od závěrů vyjádřených např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2159/2001. Dle
žalované je neakceptovatelné, aby soud suploval nedostatek aktivity žalobkyň.
20. Dále žalovaná namítla, že znalecký posudek č. 2151/27/2017
znaleckého ústavu PROSCON, s.r.o., jenž byl pro rozhodnutí soudů o důvodnosti
nároku žalobkyně stěžejním důkazem, je stižen početnými vadami a
nesrovnalostmi, na což žalovaná v průběhu řízení upozorňovala. Tento znalecký
posudek tak neměl tvořit základ pro rozhodnutí odvolacího soudu, čímž se
odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených např. v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo v nálezu Ústavního soudu ze
dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06.
21. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil výrok I rozsudku
odvolacího soudu tak, že se žaloba odmítá, popř. aby v napadeném rozsahu zrušil
rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
22. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že je považuje za
nepřípustné, popřípadě za nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustná.
24. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
27. Předně dovolání žalobkyně v rozsahu, v jakém napadá rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. Dle tohoto ustanovení není dovolání podle § 237 přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
28. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládají ani její námitky, že
odvolací soud ve svém rozhodnutí nezhodnotil všechny důkazy provedené na návrh
žalobkyně k prokázání výše škody a dostatečně se nevypořádal s žalobkyní
předloženou argumentací, neboť těmito námitkami žalobkyně vytýká odvolacímu
soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Tím však
žalobkyně nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu
procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání
nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23
Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo
1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
29. Dovolání účastnic nečiní přípustným ani jejich nesouhlas se způsobem
provedení a hodnocení důkazů odvolacím soudem ke zjištění výše škody způsobené
jednáním žalované. Účastnice tím nepředkládají žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž vytýkají
odvolacímu soudu, že právní posouzení věci založil na nesprávně zjištěném
skutkovém stavu věci, a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Způsob ani výsledek provádění a hodnocení důkazů
promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely,
nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Jak uvedeno
shora, k případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo,
dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř., srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3.
2017, sp. zn. 23 Cdo 4496/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017,
ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23
Cdo 3151/2020). Přitom samotné skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají
dovolacímu přezkumu a hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp.
zn. 21 Cdo 1472/2017, není přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí řešil dovolací
soud otázku procesního práva týkající se předpokladů, za kterých je odvolací
soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Žalovanou
citované závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 583/2001, a navazující judikatury byly dovozeny podle odlišné právní
úpravy dovolání (tj. účinné před 1. 1. 2013).
31. Zjištění odvolacího soudu o výši prokázané škody v sobě neobsahují
ani žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry
odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím
soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v
rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná
se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci,
jímž by mohlo být porušeno právo účastnic na spravedlivý proces podle čl. 36
Listiny základních práv a svobod. Účastnice tak svými námitkami, jejichž
prostřednictvím vytýkají soudům způsob dokazování v projednávané věci,
neformulují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného
zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu
§ 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím
nevymezují tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní
roviny.
32. Přípustnost dovolání žalované nezakládá ani jí formulovaná otázka
procesního práva týkající se náležitostí žaloby a její projednatelnosti, neboť
odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
33. Dovolací soud ve svém rozhodování k náležitostem návrhu na zahájení
řízení podle § 79 odst. 1 o. s. ř. dovodil, že veškeré náležitosti je třeba v
žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly,
popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoli pochybností z textu žaloby dovodit.
Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout,
neboť nesmí, s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř., účastníkům
přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002,
uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Zákon přitom žalobci umožňuje, aby odstranil vady žaloby i poté, co
již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, neboť i pro rozhodnutí o odmítnutí
žaloby je rozhodující stav v době jeho vyhlášení nebo, nebylo-li vyhlášeno, v
době jeho vydání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 909/2003).
35. Ústavní soud ve svém rozhodování ustáleně konstatuje, že právo na
meritorní projednání žaloby je základním prvkem ústavního práva na přístup k
soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy se přitom musí snažit o takovou
interpretaci vůle žalobce, která meritorní projednání žaloby umožňuje. Nemohou
tedy, na základě přepjatě formalistických tvrzení, předstírat, že žalobcově
záměru nerozumí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn.
IV. ÚS 456/2000, nebo ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3564/15).
36. Obdobně pak Ústavní soud dovodil, že při posuzování neurčitého či
jinak nejasného podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem,
jsou obecné soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na
soudní ochranu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností takového podání
zákonem předvídaným způsobem, pak je třeba, aby se při jeho posuzování
přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva
dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při
vyhodnocování takového nejasného podání, vedoucí k odepření věcného přezkumu
obecného soudu, zakládá porušení základního práva dotčené osoby na spravedlivý
proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10.
2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13).
37. Proto dospěl-li odvolací soud (v době vyhlášení napadeného rozsudku)
k závěru, že žaloba uplatněná žalobkyní (původně společně s další žalobkyní,
společností ASIANA spol. s r.o.), posléze změněná (rozšířená) podáním žalobkyně
ze dne 5. 7. 2012, netrpí takovými vadami, pro něž by nebylo možné v řízení
pokračovat a věc meritorně projednat, nikterak se tím od shora uvedené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu neodchýlil.
38. Odvolací soud dospěl k závěru, že z žaloby a dalších podání
žalobkyně (a původně rovněž další žalobkyně, společnosti ASIANA spol. s r.o.)
vyplývá, že žalobkyně v řízení uplatnila vlastní pohledávku na náhradu škody ve
výši 10 500 000 Kč (tj. 5 746 587 Kč na skutečné škodě spočívající v tvrzených
zmařených nákladech a provozní ztrátě ve vymezeném období a 5 023 413 Kč na
ušlém zisku ve vymezeném období) a pohledávku na náhradu škody vzniklé
společnosti ASIANA spol. s r.o., kterou žalobkyně od této společnosti po
zahájení řízení nabyla, ve výši 12 895 864 Kč (tj. 5 746 587 Kč na skutečné
škodě spočívající v tvrzených zmařených nákladech a provozní ztrátě ve
vymezeném období a 7 419 277 Kč na ušlém zisku ve vymezeném období). Ostatně
tento závěr odvolacího soudu o obsahu (náležitostech) žaloby (ve znění její
změny) žalobkyně nerozporovala. Proto přistoupil-li odvolací soud k takové
interpretaci obsahu žaloby (podané původně též s další žalobkyní, společností
ASIANA spol. s r.o.), která umožnila meritorní projednání žaloby, postupoval
odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
Ústavního soudu. Na tomto závěru nic nemění, že odvolací soud v průběhu řízení
(tj. v usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174, jímž bylo
rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobkyně podle § 107a o. s. ř.)
konstatoval, že žalobkyně náležitosti své žaloby ve stanovené lhůtě nedoplnily,
neboť pro závěr soudu o projednatelnosti žaloby je rozhodující v stav době
rozhodnutí soudu o této žalobě, jak zdůvodněno shora. Ostatně odvolací soud již
v citovaném usnesení interpretoval shodně jako v dovoláním napadeném rozsudku
obsah žaloby tak, že každá ze žalobkyň původně uplatnila nárok na náhradu
poloviny tvrzené výše škody.
39. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani jí předložená otázka
procesního práva týkající se podmínek postupu podle § 92 odst. 2 o. s. ř. v
situaci, kdy došlo k singulární sukcesi po zahájení řízení, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí.
40. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle
kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o.
s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam)
a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5.
2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, a
ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze
dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
41. Na otázce formulované žalobkyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá, neboť o vstupu žalobkyně na místo původní žalobkyně společnosti
ASIANA spol. s r.o. v důsledku postoupení pohledávky původně uplatněné
společností ASIANA spol. s r.o. na žalobkyni podle smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 4. 7. 2012 (tj. o singulární sukcesi) bylo v řízení
rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2019, č. j. (17) 25 Cm
141/2011-1155, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2019, č.
j. 4 Cmo 155/2019-1174. Na základě tohoto stavu řízení odvolací soud ve smyslu
§ 154 odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadeným rozsudkem o věci rozhodl. Žalobkyně
tak svojí otázkou nepřípustně napadá správnost odlišného rozhodnutí odvolacího
soudu (jímž je soud ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán; srov. též např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007,
uveřejněný pod číslem 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
42. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani jí formulovaná otázka
procesního práva týkající se podmínek rozhodnutí soudu o výši uplatněného
nároku podle úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř., neboť odvolací při řešení této
otázky postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
43. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého lze
úvahou podle § 136 o. s. ř. přiznat žalobci neprokázanou výši škody, která
prokazatelně vznikla (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.
12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, uveřejněný pod číslem 13/1985 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
44. Zároveň však nelze zásadu hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o.
s. ř. zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř.
určí výši nároku za předpokladu, že ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi
nebo ji nelze zjistit vůbec. Toto ustanovení nedopadá na případy, kdy jde o
zjištění určité právně relativní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit
ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování (srov. usnesení bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1971, sp. zn. 6 Co 136/71, uveřejněné pod
číslem 75/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného zároveň
plyne, že postup podle § 136 o. s. ř. se uplatní pouze tehdy, je-li jistý
základ uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4.
2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009).
45. V projednávané věci odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na
závěru, že by byl jistý základ (celého) uplatněného nároku na náhradu skutečné
škody v podobě zmařených nákladů a pouze by nebylo možné nebo by bylo
nepřiměřeně obtížné zjistit jejich výši (resp. výši takto vzniklé škody).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého po
provedeném dokazování žalobkyně neprokázala skutečné vynaložení a účelnost
některých tvrzených nákladů, jež by byly vynaloženy společností ASIANA spol. s
r.o. v přímé souvislosti s jejím vstupem na relevantní trh a později byly
zmařeny jejím vytlačením z trhu žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy
není založeno na závěru, že by nebyla jistá (pouze) výše těchto nákladů (resp.
výše takto vzniklé škody). Proto v projednávané věci nebyly dány podmínky pro
postup podle § 136 o. s. ř. a odvolací soud se svým rozhodnutím od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
46. Namítá-li žalobkyně v této souvislosti, že základ jejího nároku
(tedy vynaložení konkrétních skutečně a účelně vynaložených, avšak posléze
zmařených, nákladů) byl prokázán znaleckým posudkem, vytýká tím nesprávnost
skutkových zjištění soudu (resp. hodnocení provedených důkazů soudem). Tato
námitka však přípustnost dovolání, jak zdůvodněno shora, založit nemůže.
47. Dovolací soud nicméně shledává dovolání žalobkyně přípustným pro
řešení otázky procesního práva týkající se účinků procesních úkonů jednoho
účastníka řízení na postavení jiného účastníka řízení stojícího na téže straně
sporu v tzv. samostatném společenství, neboť odvolací soud se při řešení této
otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
48. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení
této otázky spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.).
49. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
50. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
51. Podle § 91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné
věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.
52. Podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může
dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo
povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o
nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to
neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví,
jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v
odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce;
souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje.
Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2).
53. V případě tzv. samostatného společenství účastníků na stejné straně
sporu podle § 91 odst. 1 o. s. ř. (tedy za situace, kdy každý společník má své
vlastní právo nebo povinnost, které jsou nezávislé na právu nebo povinnosti
jiného společníka) jedná každý společník v řízení sám za sebe a úkony jednoho
ze společníků nemají žádný vliv na práva a povinnosti ostatních společníků. Z
úkonu jednoho ze společníků nemohou mít prospěch (ani újmu) ostatní společníci
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4262/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo
2537/2014).
54. Zároveň dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle
kterého osoba, jejíž vstup do řízení je navržen podle § 107a o. s. ř., se stává
účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu žalobce vyhověl
(a k témuž datu přestává být účastníkem řízení ten, na jehož místo nový
účastník vstoupil). Do té doby zůstává účastníkem řízení ten, kdo jím byl v
době vydání usnesení podle § 107a o. s. ř. (srov. zejm. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněné pod číslem
64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 877/2003, a ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 29
Odo 378/2005).
55. V poměrech projednávané věci vzala žalobkyně částečně zpět žalobu v
rozsahu částky 6 999 622 Kč na náhradě ušlého zisku svým podáním ze dne 30. 6.
2014. O zastavení řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí bylo rozhodnuto pravomocně
ke dni 28. 1. 2015 usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2015, č. j. 25
Cm 141/2011-174. Stalo se tak v době, kdy se (dle dovoláním nezpochybněného
závěru odvolacího soudu) původní (další) žalobkyně, společnost ASIANA spol. s
r.o., stále účastnila řízení vedle žalobkyně jako samostatný společník na
straně žalující se (svým vlastním) nárokem uplatněným (svojí) žalobou na
zaplacení náhrady škody způsobené jednáním žalované ve výši 10 500 000 Kč.
Účast společnosti ASIANA spol. s r.o. v řízení skončila až ke dni 20. 1. 2020,
kdy nabylo právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 9. 2019, č. j.
(17) 25 Cm 141/2011-1155, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 17.
12. 2019, č. j. 4 Cmo 155/2019-1174, čímž na místo původní (další) žalobkyně,
společnosti ASIANA spol. s r.o., v rozsahu jí uplatněného práva na náhradu
škody ve výši 10 500 000 Kč vstoupila podle § 107a o. s. ř. žalobkyně.
56. Z uvedeného závěru odvolacího soudu, že účast společnosti ASIANA
spol. s r.o. v řízení skončila ke dni 20. 1. 2020, zároveň plyne, že v době
částečného zpětvzetí žaloby učiněné podáním žalobkyně ze dne 30. 6. 2014 mohla
žalobkyně jako tzv. samostatný společník vzít žalobu zpět pouze ve vztahu ke
(svému vlastnímu) nároku na náhradu škody, jenž sama svojí žalobou uplatnila.
Tento procesní úkon žalobkyně tudíž nemohl mít žádný vliv na nárok na náhradu
škody uplatněný žalobou druhé žalobkyně v postavení tzv. samostatného
společníka, společnosti ASIANA spol. s r.o., která se v té době stále účastnila
řízení o (svém vlastním) nároku na náhradu škody (a na jejíž místo až později
vstoupila žalobkyně).
57. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobě nelze v rozsahu
práva na náhradu ušlého zisku uplatněného (původně) žalobou společnosti ASIANA
spol. s r.o. ve výši 6 999 622 Kč s příslušenstvím vyhovět proto, že v tomto
rozsahu bylo řízení zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby podáním
žalobkyně ze dne 30. 6. 2014, není jeho rozhodnutí správné, neboť v uvedené
době neměly procesní úkony žalobkyně, včetně předmětného částečného zpětvzetí
žaloby, žádný vliv na osud práva uplatněného původní (další) žalobkyní v
postavení tzv. samostatného společníka.
58. Na věci nic nemění, že v době částečného zpětvzetí žaloby již
žalobkyně podle hmotného práva nabyla pohledávku původní žalobkyně v důsledku
uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2012. Skutečnost, že tzv.
samostatný společník tvrdí a prokazuje, že je (již) aktivně legitimován k
uplatnění pohledávky, jež byla uplatněna jiným tzv. samostatným společníkem,
nemá žádný vliv na vzájemný procesní vztah těchto společníků, včetně toho, že
zpětvzetí žaloby jedním ze společníků nemá žádný vliv na procesní nárok
uplatněný jiným společníkem.
59. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
60. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném
dovoláním žalobkyně neobstálo co do právního posouzení věci, Nejvyšší soud
existenci jí namítaných vad řízení pro nadbytečnost neposuzoval, neboť ty
nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
V. Závěr
61. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dovolání žalované
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
62. Na základě dovolání žalobkyně dospěl dovolací soud k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné.
63. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v
dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalobkyně
včetně závislých výroků o nákladech řízení ze shora uvedených důvodů podle §
243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
v tomto rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v
příslušné části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
64. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního
stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu