USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M.,
ve věci žalobkyně: GRAFIGTO s.r.o., se sídlem Moskevská 697/72, Vršovice, 101
00 Praha 10, IČO 27204537, proti žalovanému: J. K. H., nar. XY, bytem XY, IČO
XY, zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Kroupova 796/10,
301 00 Plzeň, o zaplacení 85 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň - město pod sp. zn. 25 C 256/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 25 Co 386/2019-590, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5 856 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
256/2011-547, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení;
výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodoval o věci opětovně poté, co jeho předešlý rozsudek
společně s dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 23 Cdo 660/2015-299. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplněných po
zrušení rozsudků soudů obou stupňů Nejvyšším soudem a po jejich zhodnocení se
ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že je
důvod pro zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala vydání
bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný se na úkor žalobkyně neobohatil. Na
rozdíl od soudu prvního stupně, který vyšel ze závěru, že žalovaný přijal
plnění na základě dohody účastníků řízení a třetí osoby (vlastníka
nemovitosti), odvolací soud na základě skutkových zjištění provedených soudem
prvního stupně vyšel ze závěru, že žalovaný přijal plnění od žalobkyně na
základě ústní smlouvy o dílo, uzavřené podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jestliže z důkazu
provedeného soudem prvního stupně e-mailem ze dne 13. 11. 2008, jehož body 5-7
zachycují existenci ústní dohody žalobkyně s žalovaným o uzavřené smlouvě s
žalovaným (jehož obsah žalobkyně potvrdila i v podaném odvolání) a z důkazů
provedených fakturami č. 17 a 18/2018, které žalobkyně žalovanému zaplatila, a
z obsahu výpovědi jednatele žalobkyně, který vypověděl o tom, že část díla
prováděného v nemovitosti třetí osoby – vlastníka nemovitosti, konkrétně
sádrokartonové práce, byla provedena žalovaným v prostorách provozovny
žalobkyně oddělených dveřmi, plyne závěr, že žalobkyně plnila žalovanému na
základě ústní dohody, která obsahuje všechny podstatné části smlouvy o dílo, a
to nejen cenu díla, ale i předmět díla, tj. zhotovení sádrokartonových
konstrukcí v prostorách provozovny žalobkyně, oddělených od dalšího prostoru
neužívaného žalobkyní dveřmi, čímž byl vymezen i prostor, kde mělo být dílo
provedeno. Odvolací soud přihlédl i k tvrzení žalobkyně, že pokud plnila
žalovanému, neplnila za vlastníka nemovitosti, které bylo potvrzeno zjištěním,
že do doby, než žalovaný v jiném řízení uvedl, že se společností GRAFIGTO s r. o. neměl uzavřenou žádnou smlouvu na provádění prací v předmětné nemovitosti,
neměla žalobkyně žádnou pochybnost o tom, že plnila žalovanému na základě
smluvního ujednání. Pokud žalovaný uvedl, že neměl s žalobkyní uzavřenou žádnou
smlouvu, lze podle odvolacího soudu s ohledem na zjištěné okolnosti dovodit, že
za situace, kdy žalovaný měl s vlastníkem nemovitosti uzavřenou písemnou
smlouvu o dílo, žalovaný měl spíše na mysli, že s žalobkyní nemá uzavřenou
písemnou smlouvu. Na základě všech těchto zjištěných okolností proto odvolací
soud učinil závěr, žalobkyně plnila žalovanému na základě ústní smlouvy
obsahující dohodu o rozsahu předmětu díla a ceně díla, tedy na základě dohody,
která má všechny podstatné části smlouvy o dílo. Pokud soud prvního stupně uvedl, že i s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst.
1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“) a potažmo i k § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o. z.“) žalobkyni nepřísluší nárok na vydání bezdůvodného obohacení ani
proto, že její požadavek je s ohledem na zjištěné okolnosti v rozporu s dobrými
mravy a proti zásadám poctivosti jednání účastníků závazkových vztahů, odvolací
soud dospěl k závěru, že nemá za to, že závěry soudu prvního stupně o údajném
zneužití práva žalobkyní ve smyslu § 8 o. z., jehož výkladová pravidla jsou
použitelná i pro vztahy vzniklé před nabytím jeho účinnosti, jsou nedůvodné,
když žalobkyně zpochybnila relevantnost svých úkonů až poté, co její jednatel
vedl všechna jednání s žalovaným za žalobkyni (ale i za vlastníka nemovitosti)
ohledně provádění prací žalovaným v prostorách užívaných žalobkyní v
nemovitosti třetí osoby (vlastníka nemovitosti) a vydal i pregnantní pokyny
žalovanému ohledně způsobu placení a fakturace provedených prací v předmětné
nemovitosti. Odvolací soud uzavřel, že takové jednání žalobkyně vyvolává reálné
pochybnosti o poctivosti jejího jednání ve smyslu § 8 o. z. a je tak zneužitím
práva, které má na mysli ustanovení § 8 o. z. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
návrhu na vydání bezdůvodného obohacení potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které ve lhůtě
stanovené soudem doplnila. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §
237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). v tom, nerozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nejprve rekapituluje průběh
řízení a poté namítá provedení nezákonných důkazů, jestliže soudy provedly
důkazy, které byly navrženy až po koncentraci, a tento postup soudu je podle
dovolatelky v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. 1538/2006. Poukazuje rovněž na to, že je ve sporném řízení nepřípustné,
aby se činnost soudu vyznačovala pátráním po důkazech (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007). Postup soudů,
kdy byly soudy provedeny účastníky nenavržené důkazy, jejichž provedení
nevyplývalo ani z obsahu spisu, a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu
věci, považuje za postup, který je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4635/2010 a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3155/2016.
Pokud soudy údajně při provádění dokazování postupovaly ve směru naznačeném
odvolacím a dovolacím soudem s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího
soudu, dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, připomíná, že dovolací soud není skutkovou instancí,
tudíž nemůže určovat směr, natož závěr, ke kterému mají soudy dospět.
Dovolatelka dále namítá, že se soudy nevypořádaly s její námitkou ohledně
pravosti a pravdivosti důkazů – soukromých listin. Poukazuje na to, že důkazní
břemeno nese ten, kdo z těchto listin vyvozuje pro sebe příznivé následky, a v
této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp.
zn. 23 Cdo 3895/2016. Má za to, že odvolací soud zjistil skutkový stav
nepředvídatelným způsobem, kdy z vlastní iniciativy provedl důkazy soukromými
listinami.
Dovolatelka má rovněž výhrady k odůvodnění rozhodnutí obou soudu, v čemž
spatřuje nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí soudů, a tedy rozpor se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009 a též
se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1277/2013, jestliže rozsudky soudů neuvádějí právní normu, jež aplikovaly na
skutkový stav.
Vadné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud dospěl
k závěru, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo, aniž by byl
konkretizován předmět díla určitě, jakožto podstatná část smlouvy o dílo. Taková smlouva je podle judikatury Nejvyššího soudu pro neurčitost absolutně
neplatná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo
4142/2008, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, a ze dne 24. 6. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 4262/2011). Samotná faktura, jako účetní doklad, není sama osobě
důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005). Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacího soudu, který
dovodil, že jednání žalobkyně vyvolává reálné pochybnosti o poctivosti jejího
jednání a namítá, že uvedený závěr nemá oporu ve skutkových zjištěních. Poukazuje na to, že odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními, v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými
mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002). Dovolatelka odvolacímu soudu též vytýká, že ač dospěl k odlišným zjištěním, než
ke kterým dospěl soud prvního stupně, nezopakoval dokazování (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5037/2009) a nesplnil
poučovací povinnost vůči žalobkyni ve smyslu ust. §118a o. s. ř., ač se tak
stát mělo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
850/2001). Závěrem dovolání učinila žalobkyně návrh, aby Nejvyšší soud uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni 85 690 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů
řízení. Žalobkyně zároveň v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku
odvolacího soudu z důvodu, že jeho vykonáním ji hrozí závažná újma, neboť má
důvodné obavy, že poté, co zaplatí žalovanému náhradu nákladů řízení, použije
žalovaný tyto prostředky na úhradu jiných dluhů a v případě úspěchu dovolání
nebude mít žalovaný již žádné prostředky na vrácení bezdůvodného obohacení a
vrácení žalobkyní mu zaplacených nákladů řízení. K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí
dovolání. Má za to, že dovolatelka nedodržela požadavek jasného vymezení
předpokladu přípustnosti dovolání, napadá procesní a hmotně právní stránku
věci, ale není zřejmé, co je dovolacím důvodem, dovolání je podáno nepřehledným
a nesrozumitelným způsobem, vkládá právní věty mnoha judikátů, které se nijak
nevztahují k předmětu řízení, argumentace žalobkyně je ve valné části pouze
právním teoretizováním, proto by mělo být takové dovolání odmítnuto. Za
nedůvodný považuje i podaný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval
přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že již mnohokrát ve svých
rozhodnutích uvedl, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu
přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jestliže tedy
dovolatelka směřuje své dovolací námitky do hodnocení důkazů a potažmo do
skutkových závěrů odvolacího soudu, nejsou tyto námitky způsobilé založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou ani námitky
dovolatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění
dokazování. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující
ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají
kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018
či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na
www.nsoud.cz). Stejný závěr, se týká i dovolatelkou namítaných vad řízení,
které měly spočívat v nesplnění poučovací povinnosti soudem a nedostatečném
odůvodnění rozhodnutí soudu, což má podle dovolatelky za následek
nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu. Z obsahu dovolání lze pouze dovodit, že přípustnost dovolání by mohla založit
pouze dovolací námitka směřující k nesprávnému právnímu posouzení smluvního
vztahu mezi účastníky, ústně uzavřené smlouvy o dílo, a to z důvodu neurčitě
sjednaného předmětu díla, což by bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, který ustáleně zastává právní názor, že smlouva o dílo je pro
neurčitost sjednaného předmětu díla absolutně neplatná. V dané věci odvolací soud založil právní závěr, že mezi účastníky došlo k
uzavření platné smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., účinného v
rozhodné době do 31. 12.
2013, ústní formou, na základě zjištění, že účastníci
mezi sebou ústně dohodli předmět díla – zhotovení sádrokartonových konstrukcí v
prostorách provozovny žalobkyně za sjednanou cenu, a to na základě provedených
důkazů e-mailovou komunikací účastníků, jejíž obsah dokládá sjednanou ústní
smlouvu o dílo, přičemž obsah ústní dohody účastníků je potvrzen i akceptací
faktur vystavených žalovanou žalobkyni za sjednané práce, které žalobkyně bez
jakýchkoli námitek žalovanému zaplatila, a rovněž samotnou výpovědi jednatele
žalobkyně. Dovolatelka však staví dovolací námitku o nesprávném právním
posouzení platnosti smlouvy o dílo, které je v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, na tvrzení, že předmět díla byl sjednán neurčitě, a
tuto otázku staví na vlastních skutkových závěrech, které však z rozhodnutí
odvolacího soudu nevyplývají, a to, že v ústně sjednané smlouvě o dílo nebyl
vymezen dostatečně určitě předmět díla. Dovolatelka pomíjí skutečnost, že
odvolací soud z provedeného dokazování po zhodnocení všech rozhodných důkazů
dospěl ke skutkovému závěru, že mezi účastníky bylo dohodnuto zhotovení
sádrokartonových konstrukcí žalovaným v prostorách provozovny žalobkyně,
oddělených od ostatního prostoru vlastníka nemovitosti dveřmi, čímž byl vymezen
určitě předmět a rozsah díla. Jestliže tedy dovolatelka zakládá přípustnost
dovolání na otázce, která však vychází z jiných skutkových závěrů, než k jakým
dospěl odvolací soud, není taková otázka týkající se neplatnosti smlouvy o dílo
pro neurčitost předmětu díla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, jak již výše v odůvodnění
tohoto usnesení uvedeno, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají
dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího
soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní
otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na
zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů
(srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením
4/2014, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23
Cdo 4171/2017 nebo ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018 či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 395/2019 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). K argumentaci dovolatelky ve vztahu k závěru odvolacího soudu o tom, že jednání
žalobkyně vyvolává reálné pochybnosti o poctivosti jednání žalobkyně spojené s
námitkou dovolatelky, že uvedený závěr nemá oporu ve skutkových zjištěních, je
třeba opětovně konstatovat, že skutkové závěry učiněné odvolacím soudem
nepodléhají dovolacímu přezkumu a proto nemohou založit přípustnost dovolání. Navíc je namístě konstatovat že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že oprávnění
aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy (resp.
přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci
náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k
zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a
disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu
daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého
přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v
nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1158/2011 či usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo
2972/2019 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Takovou zjevnou
nepřiměřenost úvah soudu, jakou má namysli uvedená judikatura Nejvyššího soudu,
však dovolatelka ani nenamítá. Mimoto je nutno připomenout, že odvolací soud
právní posouzení věci o nároku na vydání bezdůvodného obohacení založil na
závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně nijak neobohatil, jestliže žalobkyně
zaplatila žalovanou částku žalovanému na základě platně uzavřeného smluvního
vztahu a pouze navíc konstatoval, že žalobkyni by nárok na vydání bezdůvodného
obohacení nesvědčil ani s ohledem na zjištěné okolnosti, které nasvědčují
zneužití práva. Za dané situace, je pak bezpředmětné se dále zabývat otázkou
týkající se zneužití práva, jestliže již uplatněný nárok žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení byl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zamítnut z
důvodu, že žalovaný přijal plnění žalobkyně, jehož výše je předmětem řízení, na
základě platného smluvního vztahu. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené učinil závěr, dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její
dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval, a to s ohledem na závěr nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat
závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí,
může se žalovaný domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.