U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce RNDr. V. K., CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se
sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, IČO: 013 12
774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku, vedené
u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 10/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 21. května 2015, č. j. 29 Co 572/2014-394, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, v
napadeném výroku pod bodem II změnil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 23. července 2014, č. j. 9 C 10/2012-332, tak, že „se zamítá
žaloba na uložení povinnosti žalovanému bezúplatně převést žalobci pozemky p.
č. 1155/4, p. č. 1162/3, p. č. 1162/4, p. č. 1175/1, p. č. 1212/1, p. č. 1544,
p. č. 1545 v katastrálním území D. M., obec J. D., a p. č. 304/5 v katastrálním
území J. D. u J. n. N., obec J. D.“; současně rozhodl o nákladech řízení u
soudu prvního stupně (vše výrokem I rozsudku), jakož i o nákladech odvolacího
řízení (výrok II rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není
přípustné.
Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení)
vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné
bez dalšího) a přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť v relevantních právních otázkách je napadené rozhodnutí odvolacího soudu
v souladu s řešením přijímaným ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od
níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
Z relevantní judikatury sluší se poukázat zejména na rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009,
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na jeho
webových stránkách), reflektující též rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov.
zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 495/05); z ní vyplývá i to, že důvodnost žaloby na uložení
povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná,
jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1
zákona č. 503/2012 Sb.) je podmíněna zjištěním okolností, z nichž lze usuzovat
na závěr, že postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby lze
charakterizovat jako liknavý, svévolný či diskriminační.
Současně dovolací soud, ve shodě s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov.
např. usnesení ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10), ve své
judikatuře opakovaně připomíná, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem,
jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je
třeba mít za výjimečné, jež je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba – navzdory
svému aktivnímu přístupu – nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak
především otázkou skutkových zjištění.
Pro otázky skutkové rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen
není a jejich kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze
usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1
o. s. ř.); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [Přitom i ke
zmatečnostem, jakož i jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), a tedy ani vady řízení samy o sobě nemohou
založit přípustnost dovolání.]
Z relevantních okolností, na nichž své rozhodnutí staví odvolací soud, sluší se
pak připomenout nejenom zjištění o nízké frekvenci účasti žalobce v nabídkových
řízeních, ale zejména jeho odmítavý postoj k uzavření převodních smluv v
případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, stejně tak nepřiměřené nároky
na kvalitu náhradních pozemků – v poměru k žalobcem uplatňovanému nároku (jenž
– jak současně plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – byl již
částečně saturován). Mezi závěry skutkové patří též zjištění o okolnostech, z
nichž odvolací soud činí závěr o nepřiměřenosti a nevhodnosti žalobcem
nárokovaných pozemků jako pozemků náhradních (jsou-li některé z nárokových
pozemků určeny též ke sportovnímu využití coby součást lyžařského areálu). [Na
zřeteli měl pak odvolací soud i jednání žalované – jejího předchůdce, jenž po
právní moci správního rozhodnutí plně uznal nárok žalobce a na část nároku
plnil, připomínaje, že nebyly prokázány okolnosti o tom, že by Pozemkový fond
ČR svévolně odpíral či ztěžoval uspokojení nároku žalobce.]
Právní posouzení věci nekoliduje ani s dalšími, dovolatelem předestřenými
rozhodnutími dovolacího soudu, jež byla vydána za jiných skutkových okolností
(kdy byla liknavost či svévole Pozemkového fondu ČR při uspokojování nároku té
které oprávněné osoby zřetelně doložena) a kdy na řešení dovolatelem nyní
předestřených otázkách dovolacím soudem dříve vydaná rozhodnutí založena
nejsou, nehledě na to, že nejde o rozhodnutí meritorní. K argumentaci závěry z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1219/2014, a ze
dne 27. ledna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, sluší se připomenout, že označená
rozhodnutí byla vydána v situaci, kdy sám Pozemkový fond ČR oprávněné osobě
znemožnil účast v nabídkových řízeních (v prvém z uvedených případů též pro
objektivně nesprávné ocenění restitučního nároku). Také usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 3906/2012, je vybudováno na zjištění
o přinejmenším liknavém postupu Pozemkového fondu ČR (jehož veřejná nabídka
pozemků v rozhodné době postrádala potřebné kvantitativní a kvalitativní
parametry); relevanci neuzavření smluv o bezúplatném převodu pozemků (jež
oprávněná osoba – dle závěrů soudů nižších stupňů – odmítla uzavřít z
legitimních důvodů) pak dovolací soud napadeným rozhodnutím neřešil.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky
uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť žalobce v dovolacím řízení neuspěl a žalované, jež by na náhradu nákladů
tohoto řízení měla jinak zásadně právo (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř.), v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu