23 Cdo 660/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně GRAFIGTO s.r.o., se sídlem v Praze 10, Chudenická
1059/30, Hostivař, PSČ 102 00, IČO 27204537, zastoupené Mgr. Vlastimilem
Tauberem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, PSČ 400
01, proti žalovanému J. K. H., podnikateli se sídlem v Plzni, Komenského
1080/89, PSČ 323 00, IČO 72290366, zastoupenému Mgr. Marianem Francem,
advokátem, se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, 301 00, o zaplacení částky 85
690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 25
C 256/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
24. září 2014, č. j. 25 Co 59/2014-263, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2014, č. j. 25 Co 59/2014-263,
a rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 18. července 2013, č. j. 25 C
256/2011-167, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu
řízení.
bezdůvodného obohacení spolu s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že mezi Ing. A. Š., vlastníkem nemovitosti v obci
S., a žalovaným byla dne 14. 10. 2008 uzavřena smlouva o dílo na zhotovení SDK
konstrukcí za sjednanou cenu 122 000 Kč. Tuto smlouvu za Ing. Š. podepsal p. Ž. K této smlouvě byl připojen ručně psaný nedatovaný dodatek, v němž se strany
dohodly na snížení smluvní ceny na 60 000 Kč. Žalovaný vyúčtoval žalobkyni
fakturou č. 17/2008 práce za SDK stropní konstrukce (provedení profilů UD + CD,
desky RB 12,5 a přesun hmot) částku 42 245 Kč včetně DPH a fakturou č. 18/2008
práce za SDK předsazené stěny, včetně izolace, profily CW 50 + UW 50, desky RB
12,5 a přesun hmot a dopravy částku 43 445 Kč včetně DPH. Obě tyto faktury byly
ze strany žalobkyně žalovanému proplaceny v hotovosti. Fakturou č. 16/2008 pak
žalovaná vyúčtovala Ing. Š. za zhotovení SDK dle výkresové dokumentace a
smlouvy o dílo konstrukce pro montáž sádrokartonu částku 60 000 Kč. Tomu
předcházela e-mailové korespondence mezi jednatelem žalobkyně (p. I. Ž.) a
žalovaným, z níž vyplývá, že žalovaný souhlasil s propočtem ceny za dodaný
materiál (celkem 138 489 Kč, záloha 60 000 Kč, zbývá doplatit 78 489 Kč). I. Ž. požádal žalovaného o dovezení faktury na částku 60 000 Kč vystavené na jméno p. Š. s tím, že do smlouvy má být rukou dopsáno, že se strany dohodly na snížení
ceny a uvedená cena je konečná. Zbývající cena má být rozepsána na dvě faktury
(na částku 42 245 Kč včetně DPH za SDK stropní konstrukce a na částku 43 445 Kč
včetně DPH za SDK předsazené stěny). Pan I. Ž. jako fakturační údaje pro
poslední dvě zmíněné faktury uvedl GRAFIGTO s. r. o., Máchova 431/21, Praha 2,
IČ 27204537. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejprve došlo k uzavření smlouvy o dílo
mezi Ing. Š. a žalovaným, a to v písemné formě. Následně pak v rámci emailové
korespondence (event. telefonické domluvy) účastníci změnili původní ujednání a
nahradili jej novými. Je jednoznačné, že to byl právě p. Ž., který chvíli
jednal za žalobkyni v této věci, chvíli za Ing. Š., kdy často ani nebylo
zřejmé, za koho který úkon činí. Žalovaný dle instrukcí p Ž. vykonal práce,
které opět zcela dle pokynů pana Ž. vyúčtoval. Pan Ž. zcela jednoznačně uvedl
fakturační údaje na společnost žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud by mělo dojít ke vzniku bezdůvodného
obohacení, pak jedině na straně pana Š., za kterého žalobkyně plnila, nikoli na
straně žalovaného. I v případě, že by bylo připuštěn závěr, že písemná smlouva
o dílo byla následně nahrazena dvěma ústními smlouvami o dílo (mezi žalovaným a
žalobkyní a mezi žalovaným a Ing. Š.), k němuž se soud prvního stupně
nepřiklání, neboť často splývalo jednání žalobkyně a Ing. Š. uskutečněné
prostřednictvím jediné osoby p. Ž., nemůže být po žalovaném požadováno vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 85 690 Kč.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaný
sjednané práce provedl, tudíž případné obohacení by mohlo spočívat maximálně v
rozdílu ceny obvyklé a ceny vyfakturované, a to za předpokladu, že by i tyto
ústně uzavřené smlouvy byly shledány neplatnými. Soud prvního stupně uzavřel,
že žaloba není důvodná, neboť nebylo zjištěno, že by se žalovaný na úkor
žalobkyně o částku 85 690 Kč bezdůvodně obohatil. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 25 Co 59/2014-263, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení
nebylo prokázáno, že se žalovaný na úrok žalobkyně bezdůvodně obohatil. Odvolací soud dospěl k závěru, že proplacení faktur žalobkyní žalovanému nelze
ze strany žalobkyně považovat za plnění za jiného (Ing. Š.), ale že šlo o
plnění na základě dohody tří účastníků o tom (žalobkyně, žalovaného a Ing. Š. jako vlastníka nemovitosti, kde se dílo provádělo), o tom, že se práce rozdělí,
tj. že část prací bude provedena pro p. Š. a část pro GRAFIGTO s. r. o., jak to
ostatně potvrdila žalobkyně u jednání u odvolacího soudu. Odvolací soud dále uvedl, že při rozhodování ve věci nelze pominout skutečnost,
že ve věci podala žalobu společnost, jejíž jednatel (p. Ž.) vystupoval ve věci
zhotovení SDK konstrukcí v rodinném domě někdejšího společníka a jednatele
žalobkyně (Ing. Š.) jednak jako zástupce Ing. Š. a jednak jako jednatel
žalobkyně. Sama žalobkyně tvrdila, že s Ing. Š. zamýšleli, že v rodinném domě
Ing. Š. zřídí provozovnu s tím, že část nákladů na místnosti, kde bude umístěna
provozovna, bude hrazena přímo žalobkyní a že tato dohoda nebyla písemná. Tomuto ujednání odpovídá i e-mail ze dne 13. 11. 2008 sepsaný jednatelem
žalobkyně. Jednatel žalobkyně v tomto e-mailu v podstatě žalovanému uděluje
pokyny ohledně konkrétního postupu v této věci. Uvádí, že žalovanému byla již
zaslána záloha 60 000 Kč na jeho účet, a žádá, aby mu žalovaný přivezl fakturu
na částku 60 000 Kč včetně DPH na jméno Š. A zároveň potvrzuje, že žalovanému
musí ještě vyplatit částku 72 008 Kč a DPH, přičemž částka měla být rozepsána
na dvě faktury po 42 245 Kč a 43 445 Kč včetně DPH. Žalovaný se při vystavení
faktur řídil pokyny, které jsou rovněž obsahem předmětného e-mailu. K tomu
přispívá i tvrzení žalobkyně, že dokud se nedozvěděla z průběhu řízení vedeného
u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 348/2009, že žalovaný v řízení
uvedl, že žádnou smlouvu se žalobkyní neuzavřel, neměla žalobkyně žádnou
pochybnost o tom, že žalovanému plnila na základě smluvního ujednání. Žalobkyně
se prakticky až po třech letech obrátila na soud s tím, že žalovanému plnila
bez právního důvodu. Odvolací soud konstatoval, že skutečnost, že mezi účastníky nebyla uzavřena
písemná smlouva o dílo, sama o sobě ještě neznamená, že žalovanému plněním
žalobkyně vznikl neoprávněný majetkový prospěch.
Je třeba přihlédnout k tomu,
že jednatel žalobkyně vydal, zejména e-mailem ze dne 13. 11. 2008, žalovanému
pregnantní pokyny ke způsobu placení a vedl všechna jednání se žalovaným. Až
žalobou začala žalobkyně zpochybňovat relevantnost těchto úkonů. To vyvolává
reálné pochybnosti o poctivosti jednání žalobkyně ve smyslu ustanovení § 8
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jehož výkladová pravidla jsou
použitelná i pro vztahy, které vznikly před nabytím jeho účinnosti. Takové
jednání je zneužitím práva, které má na mysli citované ustanovení, a toto
zneužití práva právní ochrany neužívá. Požadavku žalobkyně na uhrazení částky
85 690 Kč proto odvolací soud nevyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání
vymezila tím, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy v dovolání
poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl
odvolací soud odchýlit jednak v samotném řízení a jednak při posouzení věci
samé. Dovolatelka namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně vycházela ze
souhrnného zjištění, a že odůvodnění soudu prvního stupně nesplňuje náležitosti
dle § 157 odst. 2 o. s. ř., proto měl odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2478/2009). Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud neopakoval důkazy a odchýlil se od
hodnocení důkazů soudem prvního stupně, resp. porušil zásadu dvojinstančnosti
řízení. Z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že se odvolací soud odchýlil
od hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, neboť nově hodnotil, že
ač nebyl dostatečně určen rozsahu díla, smlouva mezi účastníky byla platbě
uzavřena, a to vše, aniž by v rámci odvolacího řízení důkazy, na základě
kterých učinil svá skutková zjištění, opakovaně provedl (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, R 92/68). Namítá rovněž, že
žalobkyně se nemohla k těmto neprovedeným důkazům v rámci odvolacího řízení
nikterak vyjádřit. Dovolatelka rovněž namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný,
jelikož napadený rozsudek neobsahuje odkazy na konkrétní hmotněprávní normy,
tj. absentuje právní posouzení věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30
Cdo 1277/2013).
Dále dovolatelka uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti
smlouvy žalobkyně se žalovaným. Pro vznik platné smlouvy o dílo je nutná
dostatečná určitost vymezení předmětu díla, což je také podstatnou náležitostí
smlouvy. Nebyl-li předmět díla vymezen určitě, smlouva o dílo platně nevznikla
a nevzniklo právo na zaplacení ceny díla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 33 Cdo 4142/2008, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009). I kdyby žalovaný práce na
nemovitosti prováděl, aniž by měl se žalobkyní uzavřenou smlouvu o dílo, mohl
se obohatit toliko vlastník nemovitosti. Žalobkyně se tedy neobohatila a
žalovaný přijal plnění od žalobkyně bez právního důvodu.
Za nesprávný považuje dovolatelka závěr ohledně zneužití práva žalobkyní. Ode
dne uhrazení faktur (15. 11. 2008) až do dne, kdy žalovaný prohlásil, že nemá s
žalobkyní uzavřenou smlouvu (10. 5. 2011), měla žalobkyně za to, že měla s
žalovaným platně uzavřenou smlouvu o dílo, a proto uhradila žalovanému faktury.
Účelem podané žaloby nebylo poškození a šikanování žalovaného, ale naplnění
hospodářského cíle – navrácení bezdůvodně vyplaceného peněžitého plnění
žalovanému. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 1507/2004 a sp. zn. 21 Cdo 633/2002).
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v
tom smyslu, že uloží žalovanému zaplatit žalobkyni částku 85 690 Kč s
příslušenstvím a uloží žalovanému nahradit žalobkyni nákladů řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, v němž navrhl odmítnutí dovolání,
neboť má za to, že dovolatelka nevyhověla požadavku na vymezení přípustnosti
dovolání, a to s odkazem na § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod
2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský
soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že pokud není stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky bezdůvodného
obohacení plěnním bez právného důvodu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu.
V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že „proplacení faktur žalobkyní
žalovanému nelze ze strany žalobkyně považovat za plnění za jiného (Ing. Š.),
ale že šlo o plnění na základě dohody tří účastníků o tom (žalobkyně,
žalovaného a Ing. Š. jako vlastníka nemovitosti, kde se dílo provádělo), o tom,
že se práce rozdělí, tj. že část prací bude provedena pro p. Š. a část pro
GRAFIGTO s. r. o., jak to ostatně potvrdila žalobkyně u jednání u odvolacího
soudu. Skutečnost, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná smlouva o dílo,
sama o sobě ještě neznamená, že žalovanému plněním žalobkyně vznikl neoprávněný
majetkový prospěch“.
Pro závěr odvolacího soudu o tom, že plněním žalobkyně žalovanému nedošlo na
straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení je rozhodné, jestli bylo ze strany
žalobkyně plněno na základě určitého závazkového vztahu, určitého důvodu.
Právní posouzení odvolacího soudu je však v tomto neúplné, tudíž nesprávné.
Odvolací soud nedospěl k žádnému závěru, zda mezi žalobkyní a žalovaným
existoval nějaký konkrétní závazkový vztah a nevymezil, v čem spatřoval
nenaplnění skutkové podstaty plnění bez právního důvodu [srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, veřejnosti
dostupné na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předpokladem
vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (platného
do 31. 12. 2013) je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo
ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový
stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení, a že vznik
bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož
základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň
ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se
povinný obohatil.] O plnění bez právního důvodu jde, jestliže právní důvod k
plnění od počátku vůbec neexistoval; např. plnění poskytnuté omylem tomu, kdo
nebyl věřitelem, plnění poskytnuté v domnění, že je jím plněn dluh, ačkoli
žádný neexistoval (tzv. plnění nedluhu), apod. Podstatné je, že ten, kdo plnil,
si nebyl vědom toho, že k plnění není povinen, nebo že plní tomu, kdo není
oprávněn toto plnění přijmout. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz nebo
např. Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975,
Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného
majetkového prospěchu, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 26/1975).
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi samotnou žalobkyní a žalovaným nebyla
uzavřena smlouva, předstvující dovod plnění žalobkyně žalovanému. Poskytla-li
žalobkyně plnění žalovanému na dohody tří stran o plnění žalobkyně za třetí
osobu, muselo by být v řízení zjištěno, že mezi třetí osobou a žalovaným byla
uzavřena konkrétní smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému plněno, zde tedy
smlouva o dílo.
Podstatnou částí smlouvy o dílo je určitost vymezení předmětu díla, které má
být podle smlouvy vyhotoveno (srov. např. rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, sp.
zn. 32 Odo 1251/2006 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Ze skutkových
zjištění učiněných v řízení přitom ale dosud nevyplývá, co konkrétně mělo být
předmětem smluvního ujednání mezi žalovaným a třetí osobou, za níž měla
žalobkyně podle trojstranné dohody plnit. Nelze tak dosud dospět k právnímu
závěru, že mezi žalovaným a třetí osobou došlo k uzavření smlouvy o dílo.
O bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tedy nepůjde v případě, že plnění
jemu žalobkyné poskytnuté bylo učiněno na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi
účastníky, případně na základě dohody účastníkůa třetí osoby o plnění
poskytnutém žalobkyní žalovanému podle smlouvy o dílo uzavřené mezi touto třetí
osobou a žalovaným. O tomto závazkovém vztahu je však právní posouzení
odvolacího soudu dosud neúplné tudíž nesprávné.
S ohledem na výše uvedený závěr se již dovolací soud dále nezabýval ostatními
dovolatelkou namítanými vadami řízení, neboť s ohledem na nesprávné právní
posouzení otázky bezdůvodného obohacení a neprávnost rozhodnutí odvolacího
soudu by bylo nadbytečné se zabývat namítanými vadami řízení.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně na základě ustanovení § 243g odst. 1 a
§ 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu