23 Cdo 2972/2019-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně GastroData, s.r.o., se sídlem Štěrboholská 1434/102a,
102 00 Praha 10, IČO 25124650, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha 2, proti žalovanému
1) P. V., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou,
se sídlem Náměstí Na Sádkách 701, 252 41 Dolní Břežany, a žalovanému 2) P. P.,
nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem
Maiselova 38/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení 1 695 444 Kč s příslušenstvím a
101 031,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp.
zn. 25 C 254/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 5. 2019, č. j. 21 Co 58/2019-641, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 19 118 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
právní zástupkyně Mgr. Lenky Moravcové, advokátky se sídlem Náměstí Na Sádkách
701, 252 41 Dolní Břežany.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
právního zástupce Mgr. Tomáše Kocourka, advokáta se sídlem Maiselova 38/15, 110
00 Praha 1.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2019,
č. j. 21 Co 58/2019-641, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 11. 2018, č. j. 25 C
254/2014-574, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný 1) a žalovaný 2) byli
povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 695 444 Kč s
příslušenstvím a 101 031,50 Kč s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně,
jestliže rozhodl o zamítnutí žaloby co do uplatněné částky 1 695 444 Kč s
příslušenstvím, jíž se žalobkyně poté, co pro zastavení řízení pro nedostatek
majetku dlužníka GastroData, v.o.s. v likvidaci, vůči kterému má žalobkyně
pravomocný exekuční titul, domáhala náhrady škody po žalovaném 1) s
odůvodněním, že porušením povinnosti při výkonu funkce likvidátora společnosti
GastroData, v.o.s. v likvidaci ji způsobil škodu, vyplatil-li v roce 2012
žalovanému 2) podíl na zisku 7 964 000 Kč, a to přesto, že věděl, že žalobkyně
má vůči GastroData, v.o.s. v likvidaci pohledávku ve výši žalované částky. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ze skutkových zjištění na
základě provedeného dokazování dovodil, že žalovaný 1) neporušil žádnou
povinnost a nemůže být tak odpovědný za to, že likvidovaná společnost není
schopna plnit svůj závazek, a to ani z titulu ručení, neboť po likvidátorovi se
nelze po právu dožadovat plnění z titulu ručení v rozsahu, v jakém má ručit
společník. Za správné považoval odvolací soud i zamítnutí žaloby směřující
zároveň proti žalovanému 2), jakožto jedinému společníku společnosti
GastroData, v.o.s. v likvidaci, jemuž žalobkyně vytýkala protiprávní jednání s
tím, že nejednal s péčí řádného hospodáře, přijal-li podíl na zisku od
likvidátora, přestože věděl o pohledávce žalobkyně vůči likvidované
společnosti, neboť tím, že přijal výplatu podílu na zisku, realizoval své právo
a v době výplaty podílu na zisku závazek likvidované společnosti vůči žalobkyni
neexistoval. Soudy neshledaly za odůvodněné ani tvrzení žalobkyně, že žalovaný
1) a 2) nesou odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni za nepodání insolvenčního
návrhu na likvidovanou společnost, když s ohledem na skutková zjištění v dané
věci nebylo shledáno porušení povinnosti žalovaným 1) a ani žalovaným 2) podat
včas insolvenční návrh. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, který přisvědčil námitce žalovaného 2), že požadavek žalobkyně
na úhradu žalované částky ve výši 1 695 444 Kč s příslušenstvím, směřovaný vůči
žalovanému 2) je v přímém rozporu s dobrými mravy. K uvedenému závěru soudy
dospěly s ohledem na zjištění, že v době podání žaloby byli společníky
společnosti GastroData, s.r.o. (žalobkyně) P. B. a K. M. a tito byli zároveň i
společníky společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci, a to až do 19. 6. 2008,
kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2007, kterým byly tyto osoby shledány vinnými ze spáchání trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle ust. § 128 odst. 2 trestního
zákona, neboť bylo prokázáno, že jejich trestnou činností byla poškozena
společnost GastroData, v.o.s. v likvidaci. Přitom vůči jejímu jedinému
společníkovi, jako žalovanému 2), je z titulu ručení společníků za závazky
společnosti GastroData, v.o.s.
v likvidaci směřována tato žaloba, podaná
společností GastroData, s.r.o., v jejíž prospěch byla trestná činnost M. a B. páchána tím, že uzavírali smlouvy na úkor společnosti GastroData, v.o.s., v
její neprospěch nakládali s jejím majetkem a při převzetí klientů společnosti
GastroData, v.o.s. v likvidaci B. a M. vůbec neuvažovali o jakémkoliv finančním
plnění ze strany společnosti GastroData, s.r.o. za převzaté know-how a dosažený
marketingový výsledek, což dále znevýhodňovalo společnost GastroData, v.o.s. v
likvidaci. Ode dne právní moci zmíněného rozsudku přestali být M. a B. společníky likvidované společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci. Oba soudy
shodně dovodily, že pokud by M. a B. nespáchali uvedený trestný čin poškozující
společnost GastroData, v.o.s. v likvidaci, byli by nadále společníky
společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci, a měli by stejnou povinnost ručení
za závazky společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci jako současný jediný
společník, kterým je žalovaný 2). Pánové M. a B. z této povinnosti ručení
společníka společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci vyvázali právě tím, že v
důsledku spáchání trestného činu směřujícímu proti společnosti GastroData,
v.o.s. v likvidaci, přestali být jejími společníky, zatímco žalovaný 2), který
takový trestný čin nespáchal, společníkem GastroData, v.o.s. v likvidaci je i
nadále a měl by proto z titulu ručení společníka hradit žalovanou částku
žalobkyni, v jejíž prospěch M. a B. trestnou činnost páchali. Všechny tyto
okolnosti soudy považovaly za rozhodující k přijetí závěru, že výkon práva
žalobkyně ve vztahu k žalovanému 2) je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., tehdy platného občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť není společenským zájmem, aby osoby,
které spáchaly trestný čin, byly jeho v důsledku zvýhodněny oproti osobě, která
takový trestný čin nespáchala. Skutečnost, že z trestného činu byli usvědčeni
M. a B., zatímco v tomto sporu figuruje na straně žalobkyně společnost
GastroData, s.r.o., nebylo podle odvolacího soudu, který se plně ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, překážkou právního posouzení, že výkon práva
žalobkyně je ve vztahu k žalovanému 2), jako ručiteli dlužníka, v rozporu s
dobrými mravy. Oba soudy nepovažovaly za důvodný ani požadavek žalobkyně na zaplacení 101
031,50 Kč z důvodu, že žalobkyně má na pohledávku v této výši exekuční titul
vůči likvidované společností, tuto pohledávku přihlásila do insolvenčního
řízení (účinky insolvenčního řízení nastaly dnem 21. 8. 2014) a insolvenční
správce tuto pohledávku co do důvodu a výše nepopřel. Podání žaloby proti
žalovanému 2), jako ručiteli, tak brání ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního
zákona, podle kterého platí, že se zahájením insolvenčního řízení pohledávky a
jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li
je uplatnit přihláškou. Žalobkyni tedy zůstává možnost domáhat se po ručiteli
uspokojení pohledávky, která je již nadále podrobena pouze insolvenčnímu
řízení.
Tvrzení žalobkyně, že tato pohledávka ve výši 101 031,50 Kč je škodou,
kterou ji způsobil žalovaný 1) a žalovaný 2) porušením právní povinnosti v
řízení prokázáno nebylo. Odvolací soud proto potvrdil oba zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně
ve věci samé jako věcně správné, včetně závislých výroků o náhradě nákladů
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
dovolání je přípustné, je-li podáváno proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
bylo odvolací řízení skončeno, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky dobrých mravů a
odpovědnosti žalovaných za závazky společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení
otázek:
- zda je možné, aby se likvidátor a společník společnosti mohli zprostit
odpovědnosti za plnění závazků této společnosti vůči jejím věřitelům s
odvoláním se na dobré mravy, když této společnosti sami svým úmyslným jednáním
a chováním způsobili tuto škodu;
- zda lze za zákonnou dikci péče řádného hospodáře považovat takový postup, kdy
likvidátor vyvede ze společnosti veškeré finanční prostředky, čímž způsobí
úpadek společnosti;
- zda je možné, aby ručitelé společnosti vůči jejím oprávněným věřitelům
odmítli plnit závazky společnosti s odvoláním se na dobré mravy, když sami tito
ručitelé zapříčinili úpadek této společnosti. Dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
Nejvyšší soud), která se týká aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů při
výkonu práva, konkrétně na části pasáží odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3950/2016 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016. V dovolání citovala rovněž části
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo
540/2004, týkající se výmazu společnosti likvidátorem, části rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 2483/2012, pojednávající o důsledku porušení povinností člena
statutárního orgánu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2869/2011, týkající se řádného výkonu činnosti likvidátora. Žalobkyně v
této souvislosti zdůraznila, že likvidátor je odpovědný společnosti za škodu
způsobenou porušením právních povinností při výkonu funkce, a to zásadně
neomezeně a ze zákona a že tuto odpovědnost nelze omezit ani vyloučit. Poukazuje na to, že to byl právě žalovaný 1), kdo nejednal s péčí řádného
hospodáře, který z titulu své funkce likvidátora společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci rozhodl o účelovém vyvedení peněz ze společnosti, ačkoliv
společnost byla v té době v neukončené likvidaci, ačkoliv pohledávky věřitelů
likvidované společnosti nebyly uhrazeny a ačkoliv věděl, že pohledávky věřitelů
nebude mít likvidovaná společnost z čeho uhradit, a věřitelům tak vznikne škoda
na jejich majetku. Žalovaný 1) tak svým nekompetentním jednáním a úmyslným
vyvedením finančních prostředků ve spolčení s žalovaným 2) způsobil společnosti
GastroData, v.o.s. v likvidaci škodu, za kterou je odpovědný. Vědomou a
úmyslnou činností žalovaného 1) došlo k úpadku této společnosti. Má tedy za
to, že žalovaní nemohou odmítnout plnění na základě toho, že by se jednalo o
plnění v rozporu s dobrými mravy.
Za nesprávné považuje, že obecné soudy po
celou dobu řízení v podstatě zaměňují jednatele žalobkyně se samotnou
žalobkyní, věřiteli nejsou společníci žalobkyně, ale žalobkyně, jako obchodní
společnost. Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci, a proto navrhla, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně podal žalovaný 1) vyjádření, v němž navrhl odmítnutí
dovolání, neboť námitky k nesprávnému právnímu posouzení otázky rozporu výkonu
práva s dobrými mravy se žalovaného 1) netýkají a žalobkyní uváděná judikatura
není ve vztahu k žalovanému 1) vůbec přiléhavá. Dovolatelka navíc zakládá své
dovolání na kritice skutkových závěrů obou soudů a jejich hodnocení důkazů a
své námitky zakládá na vlastních skutkových závěrech. Dovolatelka zcela
ignoruje skutečnost, že nebylo prokázáno žádné vyvedení finančních prostředků
žalovaným 1) ze společnosti GastroData, v.o.s. v likvidaci, žádné porušení
povinnosti žalovaným 1) ve výkonu funkce likvidátora, a to včetně rozhodnutí
žalovaného 1) o vyplacení finančních prostředků žalovanému 2). Ze skutkových
závěrů soudů též nevyplývá, že by žalovaný 1) svým jednáním přivedl společnosti
GastroData, v.o.s. v likvidaci k úpadku. Odmítá, že by jeho jednáním byla
žalobkyni způsobena nějaká škoda, tedy že by byl povinen žalobkyni cokoliv
zaplatit jak z titulu náhrady škody, tak z titulu ručení. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť
žalobkyně v něm vůbec nespecifikuje, v čem se měl odvolací soud odchýlit od
rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejichž části odůvodnění žalobkyně v dovolání
cituje. Mimoto dovolatelka zakládá dovolání na ničím nepodložených, zkreslených
či lživých účelových tvrzeních, která neodpovídají skutečnosti a ani důkladným
dokazováním zjištěnému skutkovému stavu věci. Právní posouzení věci v otázce
nemravnosti nároku žalobkyně považuje za správné. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že dovolatelkou formulované otázky jsou
založeny na jejích vlastních skutkových a právních závěrech, které však soudy
neučinily. První otázka dovolatelky vychází ze závěru, že likvidátor a
společník svým úmyslným jednáním a chováním způsobil škodu.
Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně však ze skutkových zjištění nedovodil, že by
žalovaný 1) nebo žalovaný 2) nějakou právní povinnost porušil. Odvolací soud
rovněž nedospěl k závěru, že by žalovaný 1), jako likvidátor společnosti, a
žalovaný 2), jako ručitel, způsobili svým jednáním úpadek společnosti, jak
tvrdí dovolatelka, a na tomto svém vlastním závěru staví druhou otázku
předestřenou v dovolání. I když odvolací soud s odkazem na odůvodnění rozsudku
soudem prvního přijal shodný závěr, že s ohledem na právní úpravu insolvence se
nelze po likvidátorovi dožadovat plnění z titulu ručení, v jakém má ručit
společník, přesto dovolatelka třetí otázku staví na možnosti, kterou zákon
neumožňuje, že po likvidátorovi společnosti se lze domáhat plnění z titulu
ručení. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení
relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát
vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo v usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017
– veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz, kdy judikoval, že pokud dovolatel v
dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované
věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání
uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Otázky založené dovolatelkou na
vlastních skutkových zjištěních a závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl,
a otázky formulující právní otázku, kterou odvolací soud neřešil, nemohou tedy
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání lze pak dovodit, že dovolatelka má za to, že odvolací soud
posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí otázku odepření výkonu práva
žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy. Je třeba připomenout, že zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet
při použití korektivu „dobré mravy“; rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. je však třeba učinit vždy po pečlivé
úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy
jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení
dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a
musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr,
že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013 nebo usnesení
ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014 či usnesení ze dne 17. 12. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 2936/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). V těchto
rozhodnutích Nejvyšší soud současně judikoval, že oprávnění aplikovat
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy (resp.
přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet
převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám
ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují
tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného
sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu
jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1158/2011 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Dovolací soud neshledal v
rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo soudu prvního stupně, na jehož úvahy
odvolací soud odkázal, zjevnou nepřiměřenost úvah soudů při řešení otázky
odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, byl-li výkon práva
odepřen na základě relevantního úsudku soudu podloženého důkladnými skutkovými
zjištěními, tak jak jsou popsány shora, která dovolují závěr, že výkon práva
žalobkyně je ve vztahu k žalovanému 2) skutečně v rozporu dobrými mravy. Odvolací soud při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu
zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy, postupoval v právních úvahách v souladu se skutkovými zjištěními v dané
věci a uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobkyně není
podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí,
může se žalovaný 1) a 2) domáhat splnění povinnosti žalobkyně výkonem
rozhodnutí.