U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně D. M., zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Újezd 409/19, proti žalovanému T. R., zastoupenému JUDr. Františkem
Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50, o 1.500.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 59/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016,
č.j. 53 Co 404/2015-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 17.666 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr.
Františka Vokůrky, advokáta.
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud změnil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2015, č.j. 59 C 59/2014-59, tak, že zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 1.500.000 Kč s úroky z
prodlení od 16. 7. 2014 do 1. 7. 2015 ve výši 116.118 Kč a od 2. 7. 2015 do
zaplacení ve výši 8,05%, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že právo na vrácení
dluhu z peněžité půjčky, které žalobkyně uplatnila, je promlčeno; oproti soudu
prvního stupně však dospěl k závěru, podle něhož námitka promlčení, kterou v
řízení žalovaný vznesl, není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
/viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Žalobkyni objektivně
nic nebránilo v tom, aby své právo vykonala ještě v průběhu promlčecí doby,
jestliže se koncem srpna 2012 od žalovaného odstěhovala a podala na něj trestní
oznámení za fyzické napadení a psychické týrání. Dovolání, jímž žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není
přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhá /srov. §
241a odst. 1, § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř./), že žalobkyně na základě
ústní smlouvy o půjčce složila 24. 2. 2010 na žalovaným označený bankovní účet
1.500.000 Kč. Splatnost půjčky ponechali účastníci na vůli žalobkyně
(věřitelky), která vyzvala žalovaného k vrácení peněz dopisem z 30. 6. 2014. Promlčecí doba podle § 101 obč. zák. začala běžet dnem následujícím po vzniku
dluhu a uplynula 26. 2. 2013; řízení bylo zahájeno 8. 8. 2014 (§ 82 odst. 1
o.s.ř.). Žalobkyně koncem srpna 2012 opustila společnou domácnost vedenou s
žalovaným a podala na něho trestní oznámení; trestní stíhání bylo zahájeno 29. 8. 2012 a jeho výsledkem bylo odsouzení žalovaného za zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s
podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let (žalovaný nejméně v době
od počátku roku 2008 do srpna 2012 se stupňující intenzitou psychicky i fyzicky
žalobkyni napadal).
Pojem „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší
soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 62/1997, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a
usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že
východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba
pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21
Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). V rozsudku ze dne 31. 1. 2013, sp. zn.
33 Cdo 2582/2010, Nejvyšší soud
– mimo jiné – odkázal i na závěry odborné literatury, podle nichž použití
„dobrých mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje
spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi
psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém
případě mělo zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování
ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že
v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje
zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako
takové nutno dodržovat. Aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. jako občanskoprávní
normy s relativně neurčitou hypotézou je možná „jen ve výjimečných odůvodněných
případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním –
extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka
pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které
sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona. V takovýchto
případech jde o uplatnění principu dobrých mravů (resp. někdy též slušnosti či
ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci (ius est ars equui et boni),
který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v
rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen
o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v
budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a
přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit
sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a
nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy
preventivně výchovně působit do budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil,
J., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a
násl.). S ohledem na skutkové zjištění (viz shora) je závěr odvolacího soudu,
podle něhož výkon práva vznést námitku promlčení neodporuje dobrým mravům, plně
v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního
soudu. Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku
odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu
tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o.s.ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Pro
posouzení přípustnosti dovolání jsou proto bezvýznamné žalobkyní formulované
otázky: 1) zda lze vztah druha a družky „při hledání souladu jednání s dobrými
mravy“ postavit naroveň vztahům příbuzenským /rodinným/, 2) zda a jaký vliv „má
spáchání zločinu na promlčecí dobu a její běh, jakož i na uplatněnou námitku
promlčení a její výkon v rozporu s dobrými mravy, mezi pachatelem trestného
činu a jeho obětí,“ 3) zda a jaký je vliv „trestního řízení na promlčecí dobu a
její běh, jakož i na uplatněnou námitku promlčení a její výkon v rozporu s
dobrými mravy, mezi obviněným z trestného činu a poškozeným,“ 4) zda a jaký má
vliv „na promlčecí dobu a její běh, jakož i na uplatněnou námitku promlčení a
její výkon v rozporu s dobrými mravy, pořízení si věci pachatelem trestného
činu /do jeho vlastnictví/ z prostředků oběti trestného činu.“
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nedoplnil (neopakoval) dokazování a že
jeho rozhodnutí není předvídatelné, neboť je v příkrém rozporu se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z
hmotného nebo procesního práva, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil,
nýbrž vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo –
dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242
odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém
rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve
smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3
o.s.ř. – nevznesla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). Odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí povolený usnesením ze dne 7. 3.
2017, č.j. 33 Cdo 3950/2016-132, platí do právní moci rozhodnutí, kterým bylo
dovolací řízení skončeno.
V Brně 26. 4. 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu