22 Cdo 4019/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Ing. Z. D., zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem
se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, proti žalovaným: 1) Ing. Z. M.,
zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60,
2) M. M., zastoupenému JUDr. Tomášem Hándlem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Pavla Švandy ze Semčic 7, a 3) A. M., o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 366/89,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2009,
č. j. 64 Co 33/2008-1079, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 29.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Tomáše Sokola.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
srpna 2006, č. j. 7 C 366/89-961, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví žalobce a MUDr. E. M., původní žalované, zemřelé dne 2. 7.
1995, tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobce připadá dům
č. p. 971 v P. 4-L., M. 7, stojící na pozemku parc. č. 921/2, zapsaný u
Katastrálního úřadu Praha-město na LV č. 1239 pro obec hlavní město Praha a
kat. území Lhotka, vedlejší stavba – objekt kanceláří bez č. p., stojící na
pozemku parc. č. 921/3, zapsaný tamtéž, a hodnota zaniklých blíže označených
věcí movitých v ceně 57.859,- Kč, a pod bodem II. do dědictví po zemřelé MUDr.
E. M. připadá na vyrovnání jejího podílu částka 5.814.143,- Kč, kterou je
žalobce povinen zaplatit žalovaným podle jejich podílů, jak budou určeny v
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 34 D 2018/93. Pod bodem
III. do dědického řízení po zemřelé MUDr. E. M. přikázal k úhradě dluh ze
smlouvy o půjčce u věřitele Ing. P. S. v částce 195.000,- Kč a dluh ze smlouvy
o půjčce u věřitele Ing. J. H. v částce 65.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství žalobce a původní žalované
MUDr. E. D., provdané M., uzavřené dne 17. 9. 1976, zaniklo rozvodem dne 20. 4.
1989. Pozemky parcelních čísel 921/1, 921/2 a 921/3, zapsané na LV č. 1239 pro
obec hlavní město P. a kat. území L. jsou výlučným vlastnictvím žalobce, který
je na tomtéž listu vlastnictví veden jako jediný vlastník domu č. p. 971 na
pozemku parc. č. 921/2 a vedlejší stavby bez č. p. na pozemku parc. č. 921/3.
Ohledně těchto staveb učinil skutkový závěr, že obě vznikly za trvání
manželství žalobce a MUDr. E. M., z něhož učinil právní závěr, že tyto stavby
patří do bezpodílového spoluvlastnictví jmenovaných. Při vypořádání soud
vycházel z cen staveb stanovených znalcem Ing. J. K., a to domu č. p. 791 ve
výši 10.427.090,- Kč a vedlejší stavby ve výši 1.011.494,- Kč. Pokud jde o stav
nemovitostí, soud prvního stupně uložil znalci, aby vyšel ze znaleckého posudku
Ing. arch. Nováka, který zachytil stav nemovitostí krátce před zánikem
bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V případě blíže označených věcí
movitých soud na podíl žalobce započetl jejich cenu na podkladě zjištění, že
poslední je měl v držení žalobce a ten také rozhodl o jejich zničení. Při
vypořádání soud zohlednil, že žalobce po zániku bezpodílového spoluvlastnictví
manželů zaplatil ze svých výlučných prostředků na půjčkách celkem částku
261.535,60 Kč. Dosud neuhrazené dluhy ze smluv o půjčkách od Ing. P. S. a Ing.
J. H. soud přikázal do dědického řízení po zemřelé MUDr. E. M. Pokud jde o
investice z odděleného majetku některého z manželů do společného majetku, soud
prvního stupně uvedl, že žalobce v průběhu řízení žádné takové investice
netvrdil ani neprokázal. U investic ze společného majetku manželů do majetku
žalobce soud prvního stupně uvažoval s částkou 3.527,- Kč za trvalé porosty a
částkou 118.851,50 Kč za venkovní úpravy, nacházející se na pozemcích žalobce a
pořízené za trvání manželství, jak je vyčíslil znalec Ing. arch. A. N. ve svém
posudku ze dne 24. 8. 1988 krátce před zánikem bezpodílového spoluvlastnictví
manželů. V rámci tohoto řízení soud prvního stupně dále k návrhu žalovaného 1),
který soudu došel dne 23. 6. 2005, vypořádal výnosy z pronájmu předmětných
nemovitostí za dobu od 23. 6. 2002 v částce 11.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalovaného 1)
rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 64 Co 33/2008-1079, změnil rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé pod bodem II. tak, že částka připadající do dědictví
po zemřelé MUDr. E. M. činí 7.162.100,80, jinak jej v tomto výroku a ve
výrocích pod body I. a III. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a
soudním poplatku.
Odvolací soud doplnil dokazování dodatkem znaleckého posudku Ing. J. K. a
výslechem znalce, z nichž zjistil, že obvyklá cena domu ke dni rozhodování
odvolacího soudu podle stavu k 20. 4. 1989 činila částku 12.549.007,- Kč a
vedlejšího objektu 1.011.494,- Kč. Dále doplnil dokazování podstatným obsahem
spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 117/99, ze kterého zjistil, že
žalobce získal z pronájmu nemovitostí vedle částky 11.000,- Kč od společnosti
Brašna, s. r. o., dále od společnosti Henda International, s. r. o., do konce
roku 2005 za 41 měsíců po 14.000,- Kč celkem částku 574.000,- Kč. Odvolací soud
při rozhodování vyšel z obvyklých cen nemovitostí ke dni jeho rozhodování a
zjištění, že žalobce z pronájmu nemovitostí získal dále částku 574.000,- Kč,
což mělo za následek změnu rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o výši
částky, která z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a
zemřelé MUDr. E. M. připadá do dědictví po zemřelé MUDr. E. M.. Jinak se
odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho
právním posouzením věci. Pokud jde o investice ze společného majetku manželů do
majetku žalobce (trvalé porosty a venkovní úpravy), podle názoru odvolacího
soudu lze volnou úvahou podle § 136 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“)
vycházet z jejich výše stanovené znalcem Ing. arch. Antonínem Novákem ve
znaleckém posudku ze dne 24. 8. 1988.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítl nesprávnost způsobu určení obvyklé ceny
nemovitostí v dodatku znaleckého posudku Ing. J. K. ze dne 11. 5. 2009. Uvedl,
že znalec nepřihlédl ke skutečnému stavu domu, který vůbec fyzicky neobhlédl. S
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“)
např. ve věci sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, podle kterého „klesne-li podstatným
způsobem hodnota nemovitosti v době od zániku BSM do jeho vypořádání vlivem
klimatických podmínek a jejího neudržování, musí tento pokles postihnout oba
manžele, ledaže by tento stav výlučně zavinil jeden z nich“, poukázal na to, že
stav předmětných nemovitostí se za dobu 20 let od zániku bezpodílového
spoluvlastnictví manželů podstatným způsobem zhoršil tak, že jej lze téměř
označit za havarijní. Zhoršení stavu nemovitostí bylo zapříčiněno převážně
nedostatečnou kvalitou stavebního provedení nemovitostí, vlivem nepříznivých
klimatických podmínek a nedostatečnou údržbou, kdy žalobce v době po rozvodu
neměl na údržbu peníze a následné úspory použil převážně na zaplacení dluhů z
půjček na stavbu nemovitostí. Stav nemovitostí se zhoršil z objektivních
důvodů. Při stanovení obvyklé ceny nemovitostí mělo být zohledněno zhoršení
jejich stavu bez výlučného zavinění žalobce. Podle názoru žalobce by dům s
ohledem na nedostatečnou kvalitu jeho provedení ani v jeho stavu ke dni zániku
bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebylo v době vydání napadeného rozsudku
možné prodat za obvyklou cenu u standardních rodinných domů o srovnatelné
užitné ploše. Žalobce rovněž nesouhlasí se způsobem určení náhrady toho, co ze
společného majetku bylo vynaloženo na jeho výlučný majetek (porosty, venkovní
úpravy) s tím, že lze vypořádat pouze tu částku, která byla ze společného
majetku skutečně odčerpána, nikoli částku představující zhodnocení majetku
jednoho z manželů. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nepřihlédl k tomu, že na
stavbu nemovitostí byl použit stavební materiál v jeho výlučném vlastnictví v
cenách platných ke dni vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a že při
vypořádání nebyla zohledněna částka 5.400,- britských liber, kterou přijala po
rozvodu MUDr. E. M. z titulu nájemného za užívání části domu č. p. 971 třetí
osobou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl zamítnutí dovolání. Námitky žalobce vznesené v dovolání
považuje za neopodstatněné. Poukázal na to, že znalec provedl prohlídku
nemovitostí v roce 2005 a 2006 v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku
a jeho prvního dodatku. V odvolacím řízení šlo jen o aktualizaci obvyklé ceny
nemovitostí. Stav nemovitostí je velmi dobrý a určená obvyklá cena nemovitostí
v sobě zahrnuje i zohlednění klimatického působení. Žalobce sám nedoložil, jaká
částka byla ze společného majetku vynaložena na porosty a venkovní úpravy,
proto použití volné úvahy soudu s využitím znaleckého posudku z roku 1988 se
jeví jako přiléhavé. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobcem na stavbu domu
nebyl z jeho výlučných prostředků zakoupen žádný stavební materiál. Částka
5.400,- britských liber byla již dříve mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou
vypořádána, takže nemůže být vypořádána znovu v rámci tohoto řízení.
Žalovaní 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, se
především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem
dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího
soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3
Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27,
ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2669/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 12].
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že
při vypořádání spoluvlastnictví manželů vycházel z obvyklé ceny domu ke dni
rozhodování v částce 12.549.007,- Kč, tedy o 2.121.917,- Kč vyšší než z jaké
vycházel soud prvního stupně, a dále vypořádal částku 574.000,- Kč získanou
žalobcem z pronájmu nemovitostí po zániku bezpodílového spoluvlastnictví
manželů. Tato změna se promítla ve výši částky, která připadá do dědictví po
zemřelé MUDr. E. M., tak, že oproti rozsudku soudu prvního stupně je o
1.347.957,80 Kč vyšší. Žalobce rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky
574.000,- dovoláním nenapadl. Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího
soudu ohledně ceny domu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Jinak je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání proti potvrzující části rozsudku
odvolacího soudu stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z citovaného § 237 odst. 3 o. s. ř. tedy vyplývá, že dovolání opírající se o §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek.
Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Protože v tomto
případě nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což
znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě,
jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006,
publikované v Souboru rozhodnutí pod C 5780); tak tomu ale v daném případě není.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C
3080, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
C. H. Beck, svazek 29, ročník 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková
právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena,
nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou
revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení,
danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 4666).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části ohledně
výše investic ze společného majetku manželů do výlučného majetku žalobce a z
výlučného majetku žalobce do společného majetku manželů a ohledně částky
5.400,- britských liber. V případě investic z výlučného majetku žalobce do
společného majetku manželů a částky 5.400,- britských liber dovolatel v
dovolání neformuloval žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla
být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu
dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výše investic z výlučného majetku
žalobce do společného majetku manželů odpovídá skutkovým zjištěním, která
dovolací soud nemůže zpochybnit. Skutečnost, že soudy se nezabývaly návrhem
žalobce, aby soud vypořádal částku 5.400,- britských liber, které získala MUDr.
Eva Mateásková na nájemném z titulu smlouvy o pronájmu společné nemovitosti,
uzavřené po zániku bezpodílového spoluvlastnictví, je vadou řízení. Tato vada
však mohla být odstraněna jedině doplňujícím rozsudkem ve smyslu § 166 o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s .
ř. dovolací soud k této vadě nemohl přihlížet.
Pokud jde o investice ze společného majetku žalobce a MUDr. E. M. do
nemovitostí – pozemků ve výlučném vlastnictví žalobce, odvolací soud vycházel
ze správného právního názoru, jak má být jejich výše stanovena, tj., že
určující je výše vynaložených finančních prostředků, která je jistě odlišná od
ceny zhodnocení věci, do které bylo investováno, nebo ceny věci, která byla
takovou investicí vytvořena třeba jako příslušenství nemovitostí žalobce.
Odvolací soud proto nevyšel přímo z ocenění věcí a porostů představujících tzv.
venkovní úpravy znalcem Ing. arch. Antonínem Novákem ve znaleckém posudku ze
dne 24. 8. 1988, ale využil je pro svou volnou úvahu ve smyslu § 136 o. s. ř.
Tato volná úvaha byla podle názoru dovolacího soudu v daném případě namístě s
ohledem na dobu více než 20 let, jež uplynuly od doby těchto investic, poněvadž
skutečnou výši vynaložených prostředků na pořízení venkovních úprav by bylo
možno zjišťovat jen s nepoměrnými obtížemi. Přitom při tehdejších cenových
relacích se lze domnívat, že v ocenění sporných položek jednak podle
vynaložených nákladů a jednal v ocenění toho, o kolik se těmito investicemi
zvýšila cena pozemků, do nichž bylo investováno, nemůže být tak podstatného
rozdílu, aby jeho zjišťování po tolika letech bylo spolehlivé a smysluplné.
Dovolací soud tak neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzující
části rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. naplněny.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jen, pokud jím byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně ceny domu, podle § 242 odst. 1 a 3
o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a dovolacích námitek, jimiž
byl dovolací soud vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud při rozhodování vyšel ze znaleckého dodatku č. 1676-30/2009 ze
dne 11. 5. 2009, vypracovaného znalcem Ing. J. K., jímž byla aktualizována
obvyklá cena domu podle cen platných v době vyhotovení dodatku a podle stavu
nemovitosti ke dni 20. 4. 1989.
Znalecký posudek (§ 125, § 127 o. s. ř.) soud sice hodnotí jako každý jiný
důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem
podle § 132 o. s. ř. nepodléhají.
Odvolací soud nepochybil, pokud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů vyšel z obvyklé ceny domu stanovené uvedeným znaleckým dodatkem ze dne
11. 5. 2009, který je součástí znaleckého posudku ze dne 11. 3. 2005, při jehož
vypracování znalec provedl prohlídku předmětných nemovitostí. Protože obvyklá
cena se váže ke stavu nemovitosti ke dni 20. 4. 1989, nová prohlídka
nemovitostí v době vyhotovení znaleckého dodatku nebyla bezvýhradně nutná.
Znalec závěr znaleckého dodatku ze dne 11. 5. 2009 náležitě odůvodnil.
Pravidlům logického myšlení neodporuje, jestliže za stavu, kdy v daném místě a
čase nebyla obchodována žádná obdobná nemovitost, znalec pro účely stanovení
obvyklé ceny domu použil průměrnou cenu v Kč/m2 rodinných domů v Praze v kat.
území Lhotka z dubna 2009. Námitka, že od zániku bezpodílového spoluvlastnictví
došlo k podstatnému zhoršení stavu nemovitostí v důsledku nedostatečné kvality
stavebního provedení a vlivem nepříznivých klimatických podmínek, představuje
tvrzení nové skutečnosti, s níž žalobce přišel až v dovolání. Dovolací soud k
této námitce nemohl přihlížet, neboť podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud ohledně ceny domu učinil
správné skutkové zjištění a věc správně právně posoudil, pokud z ní při
rozhodování vycházel, proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zamítl.
V rozsahu přípustného dovolání vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny,
dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
I. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalobce bylo zamítnuto a žalovanému 1) vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému 1) představují
odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3
odst. 1, bodu 5 (z částky 1.060.958,- Kč, která je tvořena rozdílem mezi
původní a nově stanovenou hodnotou majetku po odečtení výnosů, jejichž výši
dovolatel nenapadl), § 4 odst. 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 29.260,- Kč a paušální náhradu
hotových výdajů 1 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, celkem 29.560,-Kč. Platební
místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
II. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanými 2) a 3) vychází z toho, že žalovaným 2) a 3) žádné náklady, na
jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 1)
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu