23 Cdo 1800/2024

23 Cdo 1800/2024-250

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Bc. Jany Kostlánové, se sídlem v Praze 6, Dejvice, Proboštská 1645/6, identifikační číslo osoby 76002853, zastoupené JUDr. Martinem Krylem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Zámeckého parku 815/19, proti žalované Y&T Luxury Property Prague Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 1, Josefov, Maiselova 59/5, identifikační číslo osoby 29055113, zastoupené Mgr. Janem Szwarcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Kopečku 1280/7, o zaplacení 176 522,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 285/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 53 Co 348/2023-226, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 261 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 176 522,20 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovanou dne 3. 10. 2016 uzavřela smlouvu o poskytování služeb, na jejímž základě jí vznikl nárok na odměnu za období od listopadu 2020 do ledna 2021 a na bonusy za zprostředkování čtyř realitních obchodů pro žalovanou. Dne 29. 10. 2020 žalobkyně smlouvu vypověděla, přičemž téhož dne jí žalovaná odňala veškeré zapůjčené administrativní a technické prostředky a zablokovala přístup do e-mailové schránky a informačních systémů.

2. Žalovaná vznesla námitku započtení, přičemž tvrdila, že má za žalobkyní pohledávku ve výši 100 000 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky, neboť žalobkyně během výpovědní doby vykonávala činnost v oblasti realitních služeb pro konkurenční společnost Penta Real Estate s.r.o.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2023, č. j. 30 C 285/2021-180, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni

částku 176 522,20 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej rovněž potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „zda je přezkoumatelné rozhodnutí soudu, že žalobkyni náleží odměna za měsíc leden ve výši 23 000 Kč, pokud žalobkyně nepředložila žádný důkaz o činnosti vykonané v tomto měsíci, resp. jako „důkaz“ bylo předloženo pouze nedatované písemné tvrzení žalobkyně, které činnosti obecně v daném měsíci vykonávala, přičemž ani žalovaná žádnou činnost při své výpovědi a ani jinak nepotvrdila“ odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Žalovaná namítla, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť žalobkyně neprokázala výkon činností, za něž jí měla náležet odměna, a tyto činnosti ani nevykonala.

6. Dovolání je podle žalované dále přípustné pro řešení otázky „zda lze vykládat platnou a účinnou konkurenční doložku v rozporu s jejím obsahem a vůlí stran“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť založil své rozhodnutí na výkladu konkurenční doložky, který odporuje jejímu obsahu a vůli stran. Odvolací soud přitom podle žalované nijak nezohlednil skutečnost, že k odebrání svěřených prostředků a přístupů žalobkyni došlo v důsledku porušování důvěrnosti informací, smlouvy a konkurenční doložky žalobkyní. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zpochybnila dovolací argumentaci žalované, označila její dovolání za nepřípustné, resp. zjevně bezdůvodné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

10. V rozsahu, v němž dovolání žalované směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Žalovanou namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaná touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).

14. K tomu lze dodat, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci představuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečnou oporu k tomu, aby měla žalovaná možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinila.

15. Námitka žalované, že odvolací soud žalobkyni nesprávně přiznal nárok na odměnu za leden 2021, ačkoliv žalobkyně neprokázala, které činnosti v daném měsíci vykonávala, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jí žalovaná brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 992/2024). Samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024), což ale není případ projednávané věci a ostatně ani žalovaná takový rozpor odvolacímu soudu nevytýká.

16. Uvádí-li žalovaná, že žalobkyně předmětné činnosti nevykonala, uplatňuje tím námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež však v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu zpochybnit, neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 273/2024).

17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud vyložil konkurenční doložku v rozporu s jejím obsahem a vůlí stran. Nejvyšší soud totiž ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024); o takový případ však v projednávané věci nejde.

18. K tomu Nejvyšší soud dodává, že žalovanou uváděné skutečnosti, podle kterých žalobkyně jednak zneužila důvěrné informace, dále že zaměstnání u společnosti Penta Real Estate s.r.o. žalobkyni znemožňovalo poskytovat žalované služby, jakož ani žalovanou tvrzené okolnosti týkající se konkurenční realitní činnosti společnosti Penta Real Estate s.r.o. a konkrétní důvody odebrání prostředků a přístupových oprávnění žalobkyni (viz část II.2 dovolání), přitom ze skutkových zjištění soudů nižších soudů nevyplývají. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobkyně pro Penta Real Estate s.r.o. nevykonávala činnost, která je předmětem činnosti žalované, neboť žalobkyně zájemce o nemovitosti nevyhledávala (jak činila u žalované), nýbrž toliko realizovala prodej nemovitostí vlastněných Penta Real Estate s.r.o. jí přiděleným zájemcům (viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023). Ani tato námitka žalované tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i ve zbývajícím rozsahu.

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 18. 2. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu