USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobců a) K. M., a b) P. M., obou zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalované PRESIZA s.r.o., se sídlem v Kunovicích, Na Záhonech 1367, identifikační číslo osoby 26884321, zastoupené Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, o zaplacení 1 460 724 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 181/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 11. 2023, č. j. 59 Co 122/2023-718, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27 815 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalobců.
1. Žalobci se v řízení na žalované domáhali zaplacení částky v celkové výši 1 511 240 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že dne 27. 2. 2012 uzavřeli s žalovanou smlouvu o dílo, na jejímž základě měla žalovaná pro žalobce vyrobit a zajistit montáž zimní zahrady. Jelikož žalovanou provedené dílo mělo vady, jež žalovaná neodstranila, žalobci od smlouvy o dílo dne 29. 7. 2016 odstoupili. Žalobci se podanou žalobou domáhají částky 1 443 240 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení (uhrazené ceny díla) a částky 68 000 Kč jako nákladů na znalecký posudek zpracovaný v souvislosti s tímto sporem.
2. Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 6 C 181/2017-650, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1 392 724 Kč s příslušenstvím a částku 68 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobci na žalované domáhali částky 50 516
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla v rozsahu výroku I dovoláním, v němž vymezila otázky, zda: a. za situace, kdy neexistovalo dílo, neměly soudy při zjištění výše nároku žalobců z titulu bezdůvodného obohacení aplikovat ustanovení § 127 o. s. ř. (neměl být znalecký posudek vůbec vyhotoven), ale měly aplikovat, pokud vůbec, ustanovení § 136 o. s. ř.; b. lze vůbec provést znalecké zkoumání na díle, které bylo odstraněno, tj. na zaniklé věci; c. mohl soud dojít v rámci volného hodnocení důkazů k závěru, že se žalobci přijetím provedeného plnění (zhotovením zimní zahrady) nijak neobohatili; d. za situace, že dílo podle znaleckého ústavu ČVUT bylo opravitelné, může obstát závěr znaleckého ústavu STATIKUM s.r.o., že jedinou možností bylo dílo odstranit a na základě této skutečnosti pak stanovit výši bezdůvodného obohacení.
5. Vedle toho žalovaná namítla, že napadené rozhodnutí (stejně tak rozhodnutí soudu prvního stupně) je nepřezkoumatelné, neboť není řádně odůvodněno, v čemž lze spatřovat zásah do práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Ve vztahu ke otázkám a) a c) žalovaná spatřovala předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou označila. Otázku b) měla žalovaná v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou, u otázky d) pak žalovaná žádný předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila. Dovolání podala z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci.
7. Ve vyjádření k dovolání žalobci uvedli, že dovolání není přípustné, neboť jím žalovaná napadá toliko hodnocení důkazů a neuplatňuje způsobilý dovolací důvod, a proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud nejdříve zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
13. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci ve vztahu k otázce sub d) nedostála, neboť rezignovala na jakékoli vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v rozsahu shora uvedené otázky d) dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, a zkoumal přípustnost dovolání v jeho zbylém rozsahu.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázkou, zda za situace, kdy neexistovalo dílo, neměly soudy při zjištění výše nároku žalobců z titulu bezdůvodného obohacení aplikovat ustanovení § 127 o. s. ř., ale měly aplikovat ustanovení § 136 o. s. ř., žalovaná ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není tento případ. Nad rámec shora uvedeného lze dodat, že předpoklady pro aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. jsou splněny tehdy, jestliže výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, popř. ji nelze zjistit vůbec (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012). K tomu však v souzené věci nedošlo, neboť soudy nižších stupňů měly po provedeném dokazovaní (mj. videozáznamem o stavu zimní zahrady, znaleckým posudkem Ing. Marka č. ZP112/2016, technickou zprávou GSK, spol. s r.o. a dalšími) k dispozici dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě (po provedeném znaleckém zkoumání) bylo možno výši nároku z bezdůvodného obohacení určit.
18. Otázka, zda lze provést znalecké zkoumání na díle, které bylo odstraněno, tj. na zaniklé věci, se míjí s právním posouzením věc odvolacím soudem již proto, že odvolací soud (a soud prvního stupně) hodnotil stranami uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úpravě a opravě věci dle § 652 a násl. obč. zák., neboť předmětem díla nebylo zhotovení nové, samostatné věci, ale stavební úpravy rodinného domu žalobců spočívající ve zhotovení zimní zahrady jakožto součásti nemovité věci. Podle soudů nižších stupňů zimní zahrada není samostatnou věcí, neboť je pevně zabudovaná do rodinného domu (připevněna chemickými kotvami na betonové podezdívce, obložena obklady). Ze skutkových zjištění soudů v dané věci pak skutečnost, že rodinný dům žalobců zanikl, nevyplývá. Žalovaná tak formuluje otázku sub b) na své vlastní verzi skutkového
stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Otázka sub b) tak není způsobilá přípustnost odvolání založit. Ke skutečnosti, zda bylo možné provést znalecké zkoumání provedeného díla, se dovolací soud vyjádřil již v souvislosti s otázkou sub a). 19. Otázka, zda mohl soud dojít v rámci volného hodnocení důkazů k závěru, že se žalobci přijetím provedeného plnění (zhotovením zimní zahrady) nijak neobohatili, rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jejím prostřednictvím žalovaná hodlá zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů a hodnocení důkazů. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž žalovaná nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 20. Konkrétně k hodnocení důkazů znaleckým posudkem, proti němuž směřuje podstatná část dovolací argumentace žalované, se z judikatury Nejvyššího soudu podává, že znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., avšak od jiných důkazních prostředků se liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. a zásad dokazování. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018). 21. Odvolací soud se v napadeném rozsudku v souladu se shora uvedenými závěry zabýval přesvědčivostí a úplností znaleckých posudků, stejně jako nesouladem mezi znaleckým posudkem předloženým žalovanou a znaleckými posudky ČVUT a STATIKUM s.r.o., přičemž vyložil, z jakých důvodů považoval za relevantní a přesvědčivé právě závěry znaleckých posudků ČVUT a STATIKUM s.r.o. (srov. body 82 až 86 rozsudku odvolacího soudu). Totéž lze pak konstatovat i ve vztahu k výtce žalované o nedostatečné vypovídající hodnotě znaleckých posudků z důvodu odstranění díla (srov. body 85 a 86 rozsudku odvolacího soudu). 22. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že podle závěrů judikatury Nejvyššího soudu skutečnost, že i na poskytnutí plnění musel plnitel vynaložit určité náklady, není při uplatňování nároků z bezdůvodného obohacení podstatná, neboť z daného hlediska je určující míra prospěchu obohaceného, nikoli rozsah újmy ochuzeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Není přitom vyloučeno, že poskytnuté plnění s ohledem na své vady nemusí mít pro příjemce žádnou hodnotu, a tvrzené obohacení tak vůbec nevzniklo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021, a v něm citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3277/2018). 23. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť touto námitkou žalovaná tvrdí existenci vady řízení, jež sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz již bod 17 shora). Nejvyšší soud dodává, že i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, rozhodnutí zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém vysvětlil, že znalci disponovali dostatečnými podklady pro vypracování znaleckých posudků (což je patrné i v kontextu dalších odvolacím soudem hodnocených důkazů), představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu formulovat své námitky, což ostatně také učinila. Odkaz žalované na její zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je v tomto směru nepřípadný. 24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., přičemž dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost uhradit procesně úspěšným žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) činí za každou zastupovanou osobu 11 644 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.; celkem tedy 27 815 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 10. 10. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu