USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce Václava Aura, se sídlem v Zruči, Na Sklárnu 337, identifikační číslo
osoby 06433049, zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Kalousem, advokátem se
sídlem v Plzni, Švihovská 10, proti žalované AUTO HELUS s. r. o., se sídlem v
Plzni, Luční 168/32, identifikační číslo osoby 48361437, zastoupené JUDr.
Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Spálená 511/8, o
zaplacení částky 871.200 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla, vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 132/2019, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2023, č. j. 64 Co
234/2023-552, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
3. 2023, č. j. 16 C 132/2019-522, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 871.200 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z této částky od 14. 6. 2019
do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení zákonného úroku z
prodlení z částky 174.240 Kč za dobu od 9. 11. 2018 do 13. 6. 2019 a zákonného
úroku z prodlení z částky 696.960 Kč za dobu od 20. 11. 2018 do 13. 6. 2019
(výrok II), zamítl žalobu ohledně navázání platební povinnosti žalované,
uvedené ve výroku I, na vzájemnou povinnost žalobce vydat žalované vozidlo
IVECO DAILY 35 C 15 VIN: ZCFC835AX0D574499, reg. zn. 7P4 7015 (výrok III) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 5. 9. 2023, č. j. 64 Co 234/2023-552, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I, IV a V (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny či mají být dovolacím soudem
posouzeny jinak. V konkrétnosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně
posoudil otázky:
a) Vad vozidla a platnosti a účinků odstoupení od smlouvy. b) Vzájemné platební povinnosti žalobce, protinávrhu dovolatelky na
vrácení plnění a obrany dovolatelky spočívající v započtení. c) Úroku z prodlení. d) Nákladů řízení. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání nezakládají dovolací námitky k otázce posouzení vad
vozidla a platnosti a účinků odstoupení od smlouvy. Namítá-li tak dovolatelka, že vada vozidla nebyla podstatnou vadou, neboť
nesnižovala možnost využití vozidla k obvyklému účelu, pak těmito námitkami do
skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). K tvrzení dovolatelky o tom, že žalobce nemohl využít práva uplatnit
odpovědnost za vadu věci, ale mohl se dovolat neplatnosti pro omyl, což
neučinil, dovolací soud připomíná závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněném pod číslem 98/2022
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „rozsudek sp. zn. 23 Cdo
2042/2020“), o tom, že kupující, který byl při uzavření kupní smlouvy uveden
prodávajícím v omyl o rozhodující okolnosti spočívající ve sjednaných
vlastnostech předmětu koupě a jemuž bylo následně poskytnuto vadné plnění
(předmět koupě), může úspěšně namítat relativní neplatnost kupní smlouvy (§ 583
o. z.) bez ohledu na to, zda mu vznikla i práva z vadného plnění. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3600/2008, v tom že, účinky odstoupení
od smlouvy nevzniknou nebo zaniknou, jestliže kupující nemůže vrátit zboží ve
stavu, v jakém je obdržel. Dovolatelka přehlíží, že odkazované rozhodnutí v
tomto vychází z § 441 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jenž byl s
účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Srovnatelné pravidlo zde obsahuje § 2110 o. z. v tom, že kupující nemůže
odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v
tom stavu, v jakém ji obdržel, s tím, že to neplatí, nezpůsobil-li kupující
nemožnost vrácení věci v nezměněném stavu jednáním anebo opomenutím [písm. c)]. Z odůvodnění soudů nižších stupňů se přitom podává, že k nemožnosti vrátit
vozidlo došlo až po odstoupení od smlouvy kupujícím dne 12. 6. 2019, a to v
souvislosti s požárem vozu dne 7. 3. 2020, který byl způsoben neznámou třetí
osobou. V této souvislosti však dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní
otázku, jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání, a jež by mohla být
předmětem dovolacího přezkumu. Dovolatelka toliko namítá, že žalobce zanedbal
řádnou péči o vozidlo a přiměřenou ochranu před jeho poškozením či zničením. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K dovolacím námitkám, jež se týkají vzájemného návrhu dovolatelky [shora
označené písm. b)], dovolací soud uvádí, že ani zde dovolatelka neformuluje
otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání. Dovolatelka zde odkazuje na shora citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2042/2020.
Oproti tvrzení dovolatelky však nelze dovozovat, že by se právní posouzení
soudů nižších stupňů jakkoliv odchylovalo od závěrů zde vyslovených.
Dovolací soud v odkazovaném rozsudku poukázal na závěry ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014, podle
níž má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z. v případě, že
není dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení. Z ustanovení § 2999
odst. 1 věta první o. z. (stejně jako tomu bylo v případě § 458 odst. 1 obč.
zák.) plyne, že zůstává zachována priorita vydání samotného předmětu
bezdůvodného obohacení (naturální restituce) i povinnost poskytnout náhradní
plnění v penězích, není-li dobře možné vydat přímo předmět bezdůvodného
obohacení (např. pokud obohacení spočívalo ve výkonech, došlo ke zničení,
spotřebování, zcizení nebo ztrátě předmětu bezdůvodného obohacení), aby byl
odčerpáním neoprávněně nabytých hodnot v zásadě obnoven předešlý stav (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, a ze
dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020).
Z této priority naturální restituce bezdůvodného obohacení ve svém právním
posouzení správně vychází soudy nižších stupňů, jestliže dovozují, že povinnost
dovolatelky k vydání bezdůvodného obohacení byla spojena s povinností žalobce k
vydání vozidla a převedení vlastnického práva, a to do okamžiku zániku vozidla
dne 7. 3. 2020 (srov. zejména bod 40 a 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně).
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky dovolatelky o tom, že k vozidlu
byl zřízen zajišťovací převod práva, a proto jeho vrácení nebylo možné.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4552/2015,
dovodil v kontextu § 458 odst. 1 obč. zák. (od 1. 1. 2014 viz zejména § 2991, §
2993 a § 2999 o. z.), že při úvaze, zda je dobře možné vydání toho, co bylo
neoprávněně získáno, je třeba přihlížet ke všem důsledkům navrácení (vydání), a
to zejména z hlediska hospodárnosti, aby tím nedocházelo ke znehodnocení či
zničení věci, popř. aby nedocházelo k dalším nákladům. Možnost vrácení
poskytnutého plnění (věci, díla) je proto nutné vztáhnout k faktické možnosti,
nikoliv k otázce možnosti právní, proto není rozhodující vlastnické právo k
vydávané věci.
V poměrech věci zde vedené proto nelze soudům nižšího stupně ničeho vytknout,
jestliže nepřijaly závěr proponovaný dovolatelkou o tom, že již v době
odstoupení žalobce od smlouvy nebylo vydání předmětu bezdůvodného obohacení
dobře možné, když vycházely ze zjištění ohledně toho, že žalobce v této době
dovolatelce vydání vozidla nabízel, ostatně sám žalobce v žalobním návrhu
vydání bezdůvodného obohacení z uhrazené ceny vozu podmiňoval vrácením vozu,
stejně jako ze skutečnosti, že v případě zajišťovacího převodu práva jde o
převod dočasný (podmíněný) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023,
sp. zn. 33 Cdo 3805/2022), a bylo proto na žalobci, aby kromě předání vozu
umožnil nabytí vlastnického práva.
Dovolací soud k tomu připomíná, že zjištění o faktickém zániku vozidla dne 7.
3. 2020 představují skutková zjištění, které v dovolacím řízení zpochybnit
nelze. Nelze proto dovolatelce přisvědčit v opačném závěru, že vozidlo stále
existuje, fakticky i právně. Namítá-li pak, že odvolací soud měl povinnost na
plnění spojit s vydáním zbytků (vraku) vozidla, pak ani z obsahu spisu ani z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by dovolatelka toto
uplatňovala u soudů nižších stupňů. Naopak je zřejmé, že požadovala peněžitou
náhradu.
Jestliže dovolatelka dále dovozuje, že soudy proto měly žalobci uložit
vzájemnou povinnost formou peněžité náhrady ve výši obvyklé ceny dle § 2999
odst. 1 o. z., pak přehlíží, že odvolací soud o této povinnosti nerozhodl
nikoliv proto, že by opomněl o této procesní obraně rozhodnout, nýbrž proto, že
ji nepovažoval za důvodnou. K těmto námitkám lze odkázat na např. na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, ve kterém
dovolací soud blíže odůvodňuje a probírá závěr, že v případě, kdy žalovaná
uplatňuje k započtení nižší částku, než je částka žalovaná, a jde proto o
obranu proti návrhu ve smyslu § 98 o. s. ř, nemůže soud o takovém nároku
rozhodnout samostatným výrokem, stejně jako tento návrh nemůže vyloučit k
samostatnému řízení.
Pro právní posouzení této obrany bylo pro odvolací soud určující zjištění, že
dovolatelka byla jako věřitel v prodlení, a proto dle § 2999 odst. 3 o. z. jí
jde k tíži, že došlo ke zkáze předmětu bezdůvodného obohacení a není ho proto
možné vydat. Skutečnost, že v době prodlení věřitele z práva z bezdůvodného
obohacení jde náhodný zánik, odcizení či zhoršení předmětu obohacení k jeho
tíži, dovozuje i odborná nauka (srov. Melzer, F., Csach, K. Občanský zákoník:
velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Praha: Nakladatelství Leges, 2018, §
2999, m. č. 201). Přiměřeně lze v této otázce odkázat na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000, dle kterého je-li
ke splnění dluhu zapotřebí součinnosti věřitele, je povinen ji poskytnout; v
opačném případě se dostává do prodlení stejně jako v případě, že nabídnuté
plnění přijmout odmítl. V důsledku prodlení přechází na věřitele riziko zničení
a nahodilé zkázy věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení (případná
odpovědnost dlužníka za škodu způsobenou jeho zaviněním dotčena není).
Dostal-li se tedy věřitel do prodlení s převzetím předmětu bezdůvodného
obohacení, nemůže se s úspěchem domáhat peněžité náhrady podle § 458 odst. 1
věty druhé obč. zák. za věci, které byly v době prodlení bez zavinění
obohaceného zničeny či které podlehly zkáze.
Dovolatelka tento závěr sporuje toliko námitkami, které zpochybňují závěr o
existenci prodlení věřitele. Namítá tak, že „odstoupením od smlouvy se žalobce
dostal do postavení dlužníka, který má povinnost vrátit plnění, a to jako první
dle § 1911 o. z.“, stejně jako, že dlužník (žalobce) nenabídl žalované řádné
plnění, nepředal technickou dokumentaci vozidla či vozidlo v místě plnění (tj.
v sídle či provozovně dovolatelky).
Tyto dovolací námitky však pomíjí skutková zjištění soudů nižších soudů, že
dovolatelka v reakci na odstoupení od smlouvy žalobce ze dne 20. 6. 2019 toto
odstoupení od smlouvy jednoznačně odmítla a nepochybně dala najevo, že odmítá
vozidlo přijmout. Právě s tímto jednáním dovolatelky se pojí vznik prodlení
věřitele, a nelze ničeho vytýkat právnímu závěru odvolacího soudu o tom, že
tímto dovolatelka odepřela žalobci právě tu součinnost, která byla ke splnění
jeho závazku potřebná. Dovolací námitky, jež vychází z tvrzení dovolatelky o
připravenosti přijmout nabízené plnění, proto nemohou založit přípustnost
dovolání, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud.
V takto ustanoveném rámci přípustnost dovolání nezakládají ani námitky týkající
se posouzení úroku z prodlení [shora označené písm. c)]. Ty soud prvního stupně
přiznal od doručení odstoupení od smlouvy, jež obsahovalo výzvu k plnění.
Dovolatelka správnost tohoto závěru sporuje toliko důvody, které byly probrány
výše a kterými zpochybňuje důvodnost přiznané jistiny. Z tohoto důvodu se
dovolací soud samostatně otázkou úroku z prodlení nezabýval.
Obdobně v části dovolání [shora označené písm. d)], ve které směřuje proti
výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu