23 Cdo 8/2024-257
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze, Budínova 67/2,
identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou,
advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalované Zdravotní
pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 3,
Vinohradská 2577/178, identifikační číslo osoby 47114304, zastoupené doc. JUDr.
Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o
zaplacení částky 15.408.026 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 185/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 4. 2023, č. j. 11 C 185/2022-193, a
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 22 Co
99/2023-223, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne
25. 4. 2023, č. j. 11 C 185/2022-193, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 22 Co
99/2023-223, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky
15.408.026 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o doplacení rozdílu mezi
reálnými náklady účelně vynaloženými žalobkyní za poskytnuté zdravotní služby
ve formě hospitalizace pojištěnců žalované v roce 2018 a úhradou za tyto služby
ze strany žalované, tedy doplatku, který jí dle jejího názoru náleží s ohledem
na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a
nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 11 C
185/2022-193, zamítl žalobu o zaplacení částky 15.408.026 Kč s příslušenstvím
3. Dle zjištění soudu prvního stupně byla mezi žalobkyní a žalovanou dne
31. 3. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb č.
1NEM_00011, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané
zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích této smlouvy hradí. Soud prvního
stupně dále uvedl, že z této smlouvy plyne, že byla uzavřena v souladu s
ustanovením § 17 odst. 1, 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen
„zákon č. 48/1997 Sb.“), a v souladu s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č.
618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. K této smlouvě byl pro rok
2018 uzavřen úhradový dodatek č. NEM/2018 ze dne 22. 3. 2018 a dodatek
KOMPL/2018 ze dne 2. 3. 2018. Soud prvního stupně shrnul, že v úhradovém
dodatku byla sjednána výše úhrad a regulačních omezení a tato do značné míry
vycházela z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 353/2017 Sb., o stanovení
hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2018
(dále též jen „vyhláška č. 353/2017 Sb.“).
4. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě rozdílu mezi tvrzenými
skutečnými nezbytnými náklady na poskytnuté zdravotní služby a uhrazenou
částkou ze strany žalované za rok 2018, konkrétně žalobkyně vyzvala žalovanou k
úhradě částky ve výši 15.408.026 Kč, což žalovaná odmítla.
5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně poukázal především na
ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. a ustanovení § 4 vyhlášky č. 353/2017 Sb.
Zdůraznil, že z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne
právo na zisk. Stát je však povinen vytvářet takové podmínky, které umožní
jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Postup dle úhradové vyhlášky se uplatní
v případě, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení
zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady,
výši úhrady a regulačních omezeních jinak. V této souvislosti odkázal na závěry
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, z nichž
plyne, že se každý poskytovatel může se zdravotní pojišťovnou dohodnout na
jiném způsobu výše úhrad.
6. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně svůj nárok odvozuje od
nálezů Ústavního soudu. Předně zdůraznil, že úhradová vyhláška pro rok 2018
nebyla shledána s ohledem na zmiňovaný čl. 26 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) neústavní. Pokud žalobkyně poukazuje na závěry nálezu
pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve vztahu k
„nutně vynaloženým nákladům“, které by jí měly být uhrazeny, skutková situace v
předmětném sporu je podstatně odlišná a odkaz na závěry uvedeného rozhodnutí je
dle soudu prvního stupně nedůvodný, když v dané věci Ústavní soud upozorňoval
na problém nastavení úhrady v rozporu se zásadou předvídatelnosti následnou
změnou výše úhrady z vůle zdravotní pojišťovny. Naopak v tomto sporu sama
žalobkyně měla k dispozici veškeré relevantní údaje a ukazatele před uzavřením
úhradového dodatku, věděla, jaký objem péče zhruba v roce 2018 může očekávat,
bylo jí známo znění úhradové vyhlášky a měla dostatek příležitostí provést si
vlastní finanční analýzy a o případných výhradách jednat se žalovanou. Pokud za
těchto okolností žalobkyně akceptovala znění úhradového dodatku, nemůže se dle
názoru soudu zpětně dovolávat skutečnosti, že takto stanovená úhrada je v
rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), a
neumožňuje pokrýt ani výdaje s poskytováním služeb spojené.
7. Ani odkaz žalobkyně na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7.
2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, pak neshledal soud prvního stupně případným, když
z tohoto nálezu vyplývá, že zásah soudu do cenového ujednání je namístě pouze
tam, kde zákon počítá se stanovením výše úhrady na základě dohody stran a k
této dohodě přesto nedošlo. Daný nález tak dopadá na skutkově odlišné případy.
8. Soud prvního stupně dále poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, které jsou dle jeho názoru
aplikovatelné na řešenou věc, podle nichž „uzavřela-li žalobkyně úhradový
dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny
zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva
podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny
zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť
žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle“.
9. Jako nepřiléhavou označil soud prvního stupně argumentaci žalobkyně
ohledně neurčitosti ujednání o ceně v úhradovém dodatku. Ze znění úhradových
dodatků pro rok 2018 vyplývá, že obě strany se na úhradě pro rok 2018 dohodly,
přičemž způsob úhrady byl určitý, srozumitelný a předvídatelný. Uvedl dále, že
na danou skutkovou situaci se nemůže uplatnit ani ustanovení § 557 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zakotvující pravidlo contra
proferentem.
10. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žaloba není důvodná, když a)
prostor pro ingerenci soudu ohledně výše úhrady zdravotních služeb by byl pouze
za situace, kdy by absentovala úhradová vyhláška a současně dohoda mezi
stranami o úhradě zdravotních služeb, b) pokud byla mezi stranami uzavřena
dohoda, je nutno takovou dohodu respektovat s odvoláním na ústavně chráněnou
zásadu pacta sunt servanda, c) sjednané úhradové dodatky pro rok 2018 byly
shledány soudem platnými, srozumitelnými a určitými. Za dané situace není
prostor, aby soud zasahoval do sjednaného cenového ujednání a ingeroval do
uzavřených smluvních vztahů mezi žalobkyní a žalovanou, když v řízení nebylo
namítáno, že by žalovaná neplnila v souladu s úhradovým dodatkem (dodatky) pro
rok 2018.
11. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č.
j. 22 Co 99/2023-223, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
12. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správný
závěr o skutkovém stavu a dospěl ke správnému právnímu posouzení věci.
13. Odvolací soud uvedl, že se především zcela ztotožňuje se závěrem
soudu prvního stupně, že pokud si účastnice pro rok 2018 sjednaly úhradové
dodatky, byť odkazující na vyhlášku č. 253/2017 Sb., jednalo se o dohodou
účastnic stanovený způsob úhrady. Protože úhradové dodatky byly soudem prvního
stupně přiléhavě shledány platnými, srozumitelnými a určitými, byla žalovaná
povinna poskytnout úhradu podle nich, což učinila, a žalobkyně má právo se
domáhat pouze takto v úhradových dodatcích sjednaného plnění a nemůže chtít
více.
14. Jako zcela přiléhavou na daný případ pak odvolací soud shledal
aplikaci závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 32 Cdo 3546/2020. Uvedl, že rovněž žalobkyně pro rok 2018 ze svobodné vůle
uzavřela s žalovanou úhradový dodatek, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny
zdravotních služeb. Před uzavřením (podpisem) dodatku pro rok 2018 měla
žalobkyně k dispozici veškeré relevantní údaje a ukazatele, když věděla, jaký
objem péče v roce 2018 zhruba může očekávat, bylo jí známo znění úhradové
vyhlášky a měla příležitost provést si vlastní finanční analýzu a o případných
výhradách jednat se žalovanou. Protože žalovaná veškeré plnění sjednané
úhradovým dodatkem pro rok 2018 žalobkyni poskytla, je v tomto řízení žalobkyní
požadováno plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani smluvním ujednáním,
ani nevyplývá z právního předpisu.
15. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního
stupně a jeho rozhodnutí proto jako věcně správné potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Proti rozsudku odvolacího soudu, a výslovně též proti rozsudku soudu
prvního stupně, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je
považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které dosud nebyly
dovolacím soudem vyřešeny. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
17. Konkrétně dovolatelka předkládá dovolacímu soudu následující otázky:
1) Zda mohou soudy neaplikovat výkladová pravidla ve smyslu § 266 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a i přes tuto neaplikaci učinit závěr o
obsahu smlouvy.
2) Zda mohou soudy za pomoci užití výkladu zjistit, který výklad smlouvy
je ústavně a zákonně konformní, a přesto dojít k závěru, že správný je ten
výklad smluvního ujednání, který ústavně a zákonně konformní není.
3) Zda mohou soudy aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu, potažmo
Ústavního soudu, zabývající se oblastí sociálních služeb, a z ní vyplývající
závěry i na oblast zdravotních služeb v obecnějším rozsahu, než který je
výslovně v takové judikatuře uveden.
4) Zda, je-li sjednána v úhradovém dodatku k rámcové smlouvě uzavřené
dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb. v souladu s vyhláškou o rámcových smlouvách
dohoda o podřízení se právní úpravě přímo (nikoliv analogicky) aplikovatelné,
přičemž je výslovně sjednáno, že individuální složka úhrady, bude-li sjednána,
bude předmětem zvláštního dodatku, který nebyl uzavřen, případně není
individuální složka úhrady řešena úhradovým dodatkem vůbec, je i na takový
dodatek nutno nahlížet jako na dohodu o ceně.
5) Zda v případě, kdy by bylo možné považovat odkaz na přímo
aplikovatelný právní předpis za sjednání dohody o ceně, je i za takových
okolností vyloučena aplikace zákona o cenách.
18. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu při užívání výkladových
pravidel pro zjištění obsahu vůle smluvních stran, když formálním konstatováním
uzavření úhradového dodatku uvedl, že došlo ke sjednání ceny mezi smluvními
stranami, přesněji, že došlo k individuálnímu kontraktačnímu procesu. V
úhradovém dodatku uzavřeném mezi žalobkyní a žalovanou bylo ujednáno, že úhrada
se bude řídit tím, co stanoví úhradová vyhláška. Z dodatku neplyne pro
skutečnou vůli stran jiný důsledek, než jaký plyne v případě jeho neuzavření.
Dle dovolatelky je zcela absurdní, aby uzavřením úhradového dodatku došlo pouze
k jediné změně, a to zbavení se případných práv na ochranu před systémovým
přenášením nákladů za poskytovanou zdravotní péči ze státu na poskytovatele
zdravotních služeb bez jakékoliv kompenzace. Žalobkyně od počátku tvrdí, že
cena sjednána nebyla, cena byla stanovena úhradovou vyhláškou. Žalobkyně a
žalovaná úhradovým dodatkem pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní
služby právní úpravě, nejedná se o dohodu o ceně, individuální cena sjednána
nebyla. Soudy nesprávně dospěly k závěru, že byla individuálně sjednána cena
jen proto, že byl uzavřen úhradový dodatek.
19. Dovolatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (mj. nález
Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, dle něhož
protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a
prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani „nutně
vynaložené náklady“ na tuto péči), z níž dle jejího názoru plyne ochrana před
protiústavním přenášením nákladů za poskytované zdravotní služby. Namítá, že
kritéria vyžadovaná touto judikaturou tvrdila a navrhovala důkazy k jejich
prokázání. Aplikací úhradových mechanismů dle úhradové vyhlášky dochází též k
právním regulacím a ochranným mechanismům před přenášením nákladů spojených s
poskytováním zdravotních služeb, kdy dovolatelka poukazuje např. na nález pléna
Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, či nález pléna
Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15. Postupem odvolacího
soudu došlo k upření ochrany před protiústavností.
20. Odvolací soud dle dovolatelky zcela nesprávně vyložil rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020.
21. Dovolatelka brojí též proti tomu, že odvolací soud odmítl regulaci
zákona o cenách. Pokud by totiž bylo možné vyloučit aplikaci ochranných
mechanismů judikovaných Ústavním soudem, pak je otázkou, zda je takové ujednání
platné právě s ohledem na zákon o cenách.
22. Dovolatelka shrnuje, že odvolací soud vyřešil otázku sjednání výše
úhrady za poskytnuté zdravotní služby odlišně od ustálené rozhodovací praxe,
když bez ohledu na obsah úhradového dodatku dospěl k závěru, že jen jeho
uzavřením došlo k vyloučení možné protiústavnosti, i když úhradový dodatek
toliko podvoluje stanovení způsobu a výše úhrady přímo (nikoliv analogicky)
aplikovatelné právní úpravě.
23. Konečně pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká neprovedení důkazů,
nevypořádání se s námitkami a argumentací účastníka řízení a další nedostatky
odůvodnění.
24. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je
Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, příp. zamítl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je správné.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
26. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním
výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního
stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání
dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení
s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
27. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti rozhodnutí
odvolacího soudu.
28. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
29. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
30. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
31. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné
jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
32. Dovolatelka předně namítá [otázky pod bodem 1) a 2)], že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu úhradového dodatku,
když dovodil, že došlo ke sjednání ceny, přesněji, že došlo k individuálnímu
kontraktačnímu procesu. Dovolatelka dovozuje, že z dodatku neplyne pro
skutečnou vůli stran jiný důsledek, než jaký plyne v případě jeho neuzavření.
Rovněž v rámci otázky pod bodem 4), dovolatelkou označené jako dovolacím soudem
dosud neřešené, argumentuje tím, že žalobkyně a žalovaná úhradovým dodatkem
pouze podřídily úhradu za poskytnuté zdravotní služby právní úpravě, nejedná se
o dohodu o ceně, individuální cena sjednána nebyla.
33. Dovolatelka však pomíjí, že Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu
závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem interpretace právního úkonu,
opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě
zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel
při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran
jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.
ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od
ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k
takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by
nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci
byly zatíženy chybou v logice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014,
a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek
výkladu právního jednání není (nemůže být) řešením otázky hmotného či
procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo
1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10.
2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021).
34. Dovolací soud rovněž poukazuje na to, že skutkové závěry odvolacího
soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 16. 11.
2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
1913/2018). Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na
jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání
úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti
nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
35. V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil, plyne, že v úhradovém dodatku
byla sjednána výše úhrad a regulačních omezení a tato do značné míry vycházela
z úhradové vyhlášky č. 353/2017 Sb.
36. Argumentace dovolatelky tak nemůže založit přípustnost dovolání,
když ve skutečnosti směřuje do výsledku interpretace úhradového dodatku, do
zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do důsledků, které soudy
s uzavřením úhradového dodatku spojily (k tomu blíže viz níže).
37. Dovolatelka rovněž namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku
aplikace zákona o cenách [otázka pod bodem 5)]. Dle jejího názoru bylo nutné
zkoumat, zda ujednání úhradového dodatku s tímto zákonem není v rozporu.
Dovolatelka však přehlíží, že na posouzení takové otázky, jak byla formulována
v dovolání, napadené rozhodnutí nezáviselo.
38. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
39. Dovolání je též důvodné.
40. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8.
2013, za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb
pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní
zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s
poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Smlouvu o poskytování a
úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je
poskytovatel oprávněn poskytovat. Smlouvy se nevyžadují při poskytování a)
neodkladné péče pojištěnci, b) zdravotních služeb pojištěncům ve výkonu vazby
nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence
poskytovatelem určeným Vězeňskou službou a c) zdravotních služeb pojištěnci,
který je ve výkonu ochranného léčení nařízeného soudem, jde-li o zdravotní
služby poskytované v souvislosti s onemocněním, pro které je pojištěnec povinen
se léčení podrobit.
41. Podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 4. 8.
2013, nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb
a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v
dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a
ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení
poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího
řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah
Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným
zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji
Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k
dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li
Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy
nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a
regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví
vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel
a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu
zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních
omezeních jinak.
42. Podle § 17a zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017,
za účelem zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče
pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb poskytujících pobytové
sociální služby uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a
ostatní zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona zvláštní smlouvy s
poskytovateli sociálních služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna zvláštní
smlouvu uzavře, pokud o to poskytovatel sociálních služeb požádá a současně
prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována zdravotnickými pracovníky
poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou způsobilí k výkonu zdravotnického
povolání podle zvláštních právních předpisů.
43. V nyní projednávané věci odvolací soud konstatoval, že jelikož
úhradové dodatky byly shledány platnými, srozumitelnými a určitými, byla
žalovaná povinna poskytnout úhradu podle nich, což učinila, a žalobkyně má
právo se domáhat pouze takto v dodatcích sjednaného plnění a nemůže chtít více.
Jako zcela přiléhavou na daný případ pak odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně shledal aplikaci závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, s tím, že rovněž žalobkyně pro rok 2018
ze svobodné vůle uzavřela s žalovanou úhradový dodatek, v němž byl ujednán
způsob stanovení ceny zdravotních služeb, a protože žalovaná veškeré plnění
sjednané úhradovým dodatkem pro rok 2018 žalobkyni poskytla, je v tomto řízení
žalobkyní požadováno plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani smluvním
ujednáním, ani nevyplývá z právního předpisu.
44. Uvedené právní posouzení odvolacího soudu však nemůže obstát.
45. V rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, se Nejvyšší
soud zabýval otázkou, zda v případě, kdy výše úhrad z veřejného zdravotního
pojištění ujednaná ve zvláštní smlouvě dle § 17a zákona č. 48/1997 Sb.
znemožňuje pobytovému zařízení sociálních služeb pokrytí nezbytných nákladů na
ošetřovatelskou péči, kterou toto zařízení poskytuje pojištěncům zdravotní
pojišťovny, s níž uzavřelo zvláštní smlouvu, je takováto zvláštní smlouva pro
porušení ústavně zakotveného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) neplatná.
46. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV.
ÚS 2545/16, dle něhož „je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z
důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího…,
stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně
vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení
čl. 26 odst. 1 Listiny“, dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020
uvedl, že tento závěr nálezové judikatury nelze vykládat odděleně od skutkového
stavu, který byl v tam projednávané věci zjištěn, a sice že si smluvní strany
zvláštní smlouvy cenu zdravotních služeb neujednaly. Ze zcela jednoznačné
formulace vyplývá, že se týká pouze případů, je-li cena zdravotních služeb
stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její
analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu
absence ujednání ceny zdravotních služeb; v posuzované věci se o přímou
aplikaci úhradové vyhlášky nejedná. Dodal, že de facto ztotožnit přímou,
potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním ceny,
které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i ohledně
ceny zdravotních služeb), nelze, a pokud se žalobkyně dovolává aplikace
citovaného závěru nálezové judikatury i pro posuzovanou věc, ačkoliv si s
žalovanou v úhradovém dodatku zvláštní smlouvy ujednaly způsob stanovení ceny
zdravotních služeb, pak tuto nálezovou judikaturu dezinterpretuje. Zásada pacta
sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také
předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37).
47. Dovolací soud poukázal rovněž na to, že Ústavní soud v usnesení ze
dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dovodil, že protiústavní zásah do práva
podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad
hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona
č. 48/1997 Sb.). Přestože dohodovací řízení se jako institut vztahuje (pouze)
na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních
služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel (k účelu dohodovacího
řízení srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS
19/16, bod 53), kterým – stručně vyjádřeno – je ujednat způsob stanovení ceny
zdravotních služeb. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí proto konstatoval, že také
v rozhodovací praxi Ústavního soudu byl při řešení svou podstatou totožné
otázky, tj. zda ujednaná hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační
omezení může zasáhnout do ústavně zaručeného práva podnikat (čl. 26 odst. 1
Listiny), zaujat přístup shodný.
48. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 pak dovolací soud dospěl k
závěru, že uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek ke zvláštní smlouvě, v němž
byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen
protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný
způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na
jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při
využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní
vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně
zhodnotila podmínky v návrhu obsažené.
49. Ústavní stížnost podanou proti rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020
přitom Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS
1471/21, s tím, že ji shledal zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konstatoval,
že v posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní
závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení
výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr
se podává zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS
2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a
rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních
služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením
sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána.
Ústavní soud dále uvedl, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté
zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde
vedlejší účastnice řízení) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně
nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ, neboť oba subjekty příslušnou
smlouvu, resp. úhradový dodatek, uzavřely a tento úhradový dodatek nebyl
shledán neplatným.
50. Výše zrekapitulované závěry týkající se důsledků uzavření úhradového
dodatku vyslovené v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 jsou přitom aplikovatelné
i na úhradové dodatky uzavírané ke smlouvám dle § 17 zákona č. 48/1997 Sb.
51. V recentním rozsudku ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, se
velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též
jen „velký senát“) zabýval z větší části obdobným dovoláním podaným stejnou
žalobkyní jako v nyní řešené věci. Velký senát přitom s ohledem na závěry
nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, dospěl při
posouzení otázky právního významu ujednání o úhradě zdravotních služeb k
právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020.
52. V nálezu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, kterým bylo
zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 23 Cdo
3328/2020-272, a rovněž rozhodnutí soudů nižších stupňů, se Ústavní soud
zabýval ústavní stížností stěžovatelky jakožto zdravotnického zařízení, která
se domáhala dlužných úhrad za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům vedlejší
účastnice (zdravotní pojišťovny) v letech 2016 a 2017. Stěžovatelka uzavřela s
vedlejší účastnicí smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, přičemž k
těmto smlouvám byly pro rok 2016 a 2017 uzavřeny úhradové dodatky, v nichž si
stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče
podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. (pro rok 2016) a podle vyhlášky č. 348/2016 Sb.
(pro rok 2017). Ústavní soud zrekapituloval, že žalobní tvrzení a klíčová
argumentace stěžovatelky spočívala v tom, že výše úhrad od vedlejší účastnice
neměla pokrývat ani stěžovatelkou účelně vynaložené náklady na péči o
pojištěnce vedlejší účastnice a neměla jí umožňovat dosažení přiměřeného zisku.
Jinak řečeno, esencí argumentace stěžovatelky bylo, že zastropované platby od
vedlejší účastnice, které sice mohou odpovídat smluvním ujednáním a úhradovým
vyhláškám, mají být v konkrétních poměrech souzené věci co do jejich výše za
účelem ochrany jejího práva podnikat prolomeny (o žalované peněžní částky).
53. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 (v bodě 25)
především odkázal na závěry dosavadní judikatury řešící ústavní souvislosti
cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví, od kterých nespatřoval důvod
jakkoliv se odchýlit v dané věci. Uvedl, že v nálezu pléna ze dne 22. 10. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém s negativním výsledkem posuzoval ústavnost tzv. úhradové vyhlášky pro rok 2013, výslovně připustil možné dopady poskytování
zdravotní péče za regulované úhrady do práva na podnikání poskytovatelů
zdravotní péče (viz zejm. body 68 až 77), přičemž v bodě 72 nálezu se přihlásil
k tezi, že cenová regulace i v tak specifické oblasti, jakou je zdravotnická
péče, má určité ústavněprávní meze, když uvedl „...že ačkoliv z práva podnikat
a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen
vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v
oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny
zdravotní výkony převážně nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního
pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za
poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných
rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc
než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by
naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen
částečně, systémově přenášela na poskytovatele...“. Dále pak uvedl, že obdobně
Ústavní soud nahlížel na možné zásahy cenové regulace do práva podnikat i ve
vztahu k tzv. úhradové vyhlášce na rok 2015 v nálezu pléna ze dne 8. 12. 2015,
sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (viz část VIII a zejm. body 54 až 57). V rovině
individuální ústavní stížnosti se Ústavní soud problematikou limitací plateb v
zdravotnictví zaobíral v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz
zejm. oddíl VII. b), v němž rozvedl, že „sám technický způsob výpočtu úhrad pro
určitý segment zdravotní péče, samotná výše hodnoty bodu či případné limity
úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Ten může být dán až konkrétní výší
částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím
předpisem (úhradovou vyhláškou), nebo stanovena soudem analogickým použitím
pravidel v úhradové vyhlášce stanovených. Ústavní hranici, která by připouštěla
v posuzovaném případě derogační zásah Ústavního soudu, netvoří samotný
technický způsob určení ceny plnění, resp. způsob, jak k ceně plnění obecné
soudy dospěly, nýbrž až případný výsledek tohoto určení ceny posuzovaný v
kontextu a podmínkách konkrétního případu. Referenčním kritériem pro posouzení
ústavnosti či protiústavnosti výše ceny plnění bude čl. 26 odst. 1 Listiny,
jehož porušení stěžovatelka taktéž namítá...“.
V témže oddílu tohoto nálezu
dále uvedl, že v minulosti „...zrušil právní úpravu z důvodu, že obsahuje
určité úhradové limity, přičemž v ní zároveň nejsou obsaženy záruky kompenzace
při přečerpání stanoveného objemu zdravotní péče, pokud by se poskytovatel péče
dostal do výše předvídané situace spočívající v nemožnosti pokrýt z úhrad za
zdravotní péči náklady této péče. Ústavní soud v řízení o abstraktní kontrole
právních předpisů z povahy věci neposuzuje konkrétní případ. Z uvedeného nálezu
[pozn. z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13] nelze dovodit, že v každém jednotlivém
případě musí aplikace pravidel z úhradové vyhlášky, ať již přímo, či
analogicky, způsobovat protiústavní důsledky, neboť ty jsou závislé na kontextu
použití pravidel upravených v právním předpise, tedy vždy na konkrétních
skutkových okolnostech posuzovaného případu. Protiústavní důsledky mohou nastat
právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči
není způsobilá pokrývat ani , nutně vynaložené náklady‘ na tuto péči. To nelze
prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně
vyplacenou ani doložením rozdílu mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech
předcházejících“. V závěrečné pasáži daného rozhodnutí Ústavní soud
konstatoval, že „... nárok poskytovatele zdravotní péče, má-li být před
obecnými soudy, resp. následně v řízení o ústavní stížnosti úspěšný, musí být z
hlediska závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a
sp. zn. Pl. ÚS 19/13 opřen o tvrzení a prokázání těch předpokladů, na kterých
Ústavní soud staví možnou protiústavnost cenové regulace“. V nedávné době se k
těmto závěrům Ústavní soud opětovně přihlásil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS
49/18 ze dne 26. 4. 2022 (k tomu viz zejm. body 201 a 202) a v řízení o
individuální ústavní stížnosti např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18 ze dne
4. 5. 2022 (viz zejm. bod 20). Tato koncepční východiska jsou dle názoru
Ústavního soudu obecně platná směrem ke všem poskytovatelům poskytujícím
zdravotní péči za úhrady od zdravotních pojišťoven z prostředků plynoucích ze
systému zdravotního pojištění, kteří jsou zároveň podnikateli – jejich
použitelnost se nejeví nijak zvláště podmíněná skutkovými, smluvními či jinými
specifickými okolnostmi věcí, v nichž byly Ústavním soudem vysloveny.
54. Ústavní soud poté v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 565/21 ve vztahu k
závěrům soudů nižších stupňů v tam řešené věci uzavřel, že lidskoprávní
argumentaci stěžovatelky nelze bez dalšího uspokojivě vyřešit pouhými poukazy
na vedlejší účastnicí splněná smluvní ujednání a na existenci úhradových
vyhlášek, z nichž plyne mechanismus limitace plateb, zvláště je-li
stěžovatelkou tvrzena určitá systémovost daného jevu (dva po sobě jdoucí roky).
Akceptace takto široce pojatého, paušalizovaného a mezi okolnostmi
nerozlišujícího závěru obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že je-li
mezi poskytovatelem a příslušnou zdravotní pojišťovnou uzavřena obvyklá smlouva
a tato smlouva je co do její litery ze strany pojišťovny plněna (v souladu s
úhradovými vyhláškami, což nemusí být ani sporné), bude zastropovaná výše úhrad
za poskytnutou péči vždy a za všech okolností konečná a neprolomitelná (snad
vyjma úhrad provedených na základě jednostranných rozhodnutí zdravotních
pojišťoven nebo na základě ad hoc dohod uzavřených později s poskytovateli).
Takový závěr se při absenci vskutku silné argumentace na jeho podporu jeví jako
přehnaně absolutistický až extrémní a z nálezové prejudikatury Ústavního soudu
uvedené v bodě 25 tohoto nálezu neplyne (ba naopak). Právní situace v této
oblasti vznikající mohou být vysoce individuální a podstatně komplexnější.
55. Velký senát v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 881/2024 poukázal na to, že
z výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz oddíl VII. b) současně i
pro poměry žalobkyně v tam řešené věci vyplývá, že „[j]akkoli cílem
příspěvkových organizací, tedy i stěžovatelky, není dosahování zisku, resp.
jejich účelem není podnikání, lze část právních závěrů Ústavního soudu
uvedených výše vztáhnout i na tyto organizace, tedy i stěžovatelku, konkrétně
závěr o nepřijatelnosti takové právní úpravy, která by náklady zdravotní péče,
byť jen částečně, systémově přenášela právě na poskytovatele zdravotní péče.“.
56. Velký senát pak vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu
uzavřel, že již nadále nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, o kategorickém
vyloučení možnosti protiústavního zásahu do práva podnikat (čl. 26 odst. 1
Listiny) v případě uzavření úhradového dodatku, i kdyby ujednaný způsob
stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich
poskytnutí. Naopak, z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu plyne, že i v
situaci, kdy je uzavřen úhradový dodatek a je dle něj plněno, je nutno
zohlednit závěry vyplývající z nálezové judikatury Ústavního soudu řešící
ústavní souvislosti cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví (viz body
25, 34 a 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21).
57. V nyní projednávané věci odvolací soud své právní posouzení dosud
založil na závěru, že rozhodující je, že žalobkyně pro rok 2018 ze svobodné
vůle uzavřela s žalovanou úhradový dodatek, v němž byl ujednán způsob stanovení
ceny zdravotních služeb, a protože žalovaná veškeré plnění sjednané úhradovým
dodatkem pro rok 2018 žalobkyni poskytla, je v tomto řízení žalobkyní
požadováno plnění, jehož opodstatněnost dána není.
58. Uvedený závěr odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené nemůže
toliko s touto argumentací obstát, neboť nelze apriori vyloučit, že konkrétní
okolnosti uzavřené smlouvy mohou výjimečně prolomit důsledky plynoucí ze zásady
pacta sunt servanda ve vztahu ke sjednané výši úhrad za poskytnutou péči.
Vzhledem k vázanosti dovolacími důvody však Nejvyšší soud sám k takovému
individuálnímu posouzení uzavřené smlouvy z pohledu aktuálních závěrů
vyplývajících z nálezové judikatury Ústavního soudu přistoupit nemohl.
59. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o
náhradě nákladů řízení.
60. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
61. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu