Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částky
864 782,15 Kč a 1 229 459,96 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je zdravotnickým
zařízením poskytujícím zdravotní péči, konkrétně domácí ošetřovatelskou péči.
Dne 30. 12. 2007 uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní
péče na dobu určitou do 31. 12. 2015, která byla prodloužena do 31. 12. 2016. K
této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen dne 12. 1. 2016 úhradový dodatek, v němž
si strany sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015
Sb. Žalovaná vyúčtovala žalobkyni ve shodě s uvedenou vyhláškou poskytnuté
zdravotní péče tak, že stanovila výši úhrady 2 898 643,51 Kč a dále jí uhradila
za dopravu v souvislosti s poskytováním péče 816 922,96 Kč, celkem 3 715 566,47
Kč. Uvedená smlouva byla dne 8. 12. 2016 nahrazena s účinností od 1. 1. 2017
další smlouvou, k níž byl pro rok 2017 uzavřen úhradový dodatek č. 1, v němž si
strany sporu sjednaly úhradu zdravotní péče poskytnuté v roce 2017 podle
úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb. Žalovaná pak žalobkyni za rok 2017 rovněž
podle vyhlášky vyúčtovala zdravotní péči poskytnutou žalobkyní ve výši 3 177
653,02 Kč a také jí uhradila částku 928 223,71 Kč na dopravu, celkem 4 105
867,73 Kč. Žalobkyně požaduje navýšení úhrady za rok 2016 na částku 4 580
348,62 Kč a za rok 2017 na částku 5 335 336,69 Kč, když se domnívá, že
zdravotní péče by jí měla být uhrazena nikoli podle úhradových vyhlášek, ale
jako násobek vykázaných bodů a hodnoty bodu 1,02 Kč. Žalobou se tak domáhá
zaplacení rozdílu mezi požadovanými a žalovanou skutečně zaplacenými částkami.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, č. j. 12 C
516/2018-216, zamítl žalobu co do částky 864 782,15 Kč se specifikovaným úrokem
z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 1 229 459,96 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně nejprve poukázal na ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon o veřejném zdravotním
pojištění“), konstatoval, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu na rok 2016
ve shodě s vyhláškou č. 273/2015 Sb. a na rok 2017 ve shodě s vyhláškou č.
348/2016 Sb., v nichž byl stanoven předvídatelný systém, kdy zdravotnické
zařízení zná hodnotu péče stanovenou na jednoho pojištěnce v referenčním období
a procentuální navýšení hodnoty pro daný rok. Žalobkyně tak věděla, jakou
částku dostane za ošetření pacienta, a to bez ohledu na množství pacientů
přijatých do péče. Uvedené smlouvy nelze považovat za adhezní ve smyslu § 1798
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), když
vychází z rámcových smluv. Jejich obsah je dán zákonem a prováděcím podzákonným
předpisem, obě strany mají minimální možnost tyto smlouvy měnit. Pokud jde o
náklady žalobkyní vynaložené, není podle názoru soudu zřejmé, zda byly
vynaloženy účelně, stejně tak není ani zřejmé, zda žalobkyně skončila se ziskem
či nikoli a zda její případné „ztráty“ nejsou pouze výsledkem nepřiměřeného
podnikatelského rizika. Za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že žalovaná
porušila smlouvu, a kdy strana žalovaná na základě smlouvy uhradila vykázanou
péči, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j.
53 Co 130/2020-249, rozsudek soudu prvního stupně výrokem potvrdil (výrok pod
bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právními závěry.
Dovodil, že i kdyby bylo možné uzavřít, že na úhradové dodatky se použijí
ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, skutečnost, že se jedná o
adhezní smlouvu, ještě automaticky neznamená její neplatnost, pokud je
nevýhodná. Podmínky relativní neplatnosti tohoto typu smluv upravuje § 1800
odst. 2 o. z., ve spojení s § 577 o. z. Dané ustanovení se však nevztahuje na
případy korekce výše úplaty, kterou pro danou oblast upravuje § 1793 o. z. o
neúměrném zkrácení. Uplatnění zmíněného právního institutu má však svá omezení.
Podle § 1759 o. z. právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku
od uzavření smlouvy. K uzavření prvního úhradového dodatku došlo již dne 12. 1.
2016 a druhého dodatku dne 4. 1. 2017, přičemž žaloba byla podána až dne 4. 9.
2018. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dodatky jsou platné, a
dále pak i to, že jsou pro účastníky závazné. Tato závaznost plyne z ustanovení
§ 1759 o. z., v němž je vyjádřena zásada pacta sunt servanda a proveden § 3
odst. 2 písm. d) o. z.
Odvolací soud uvedl, že i kdyby vyšel z toho, že se úhradové dodatky neuplatní,
uplatnily by se na úhradu poskytnuté zdravotní péče úhradové vyhlášky přímo,
přičemž úhradová povinnost žalované by byla stejná. Odvolací soud konstatoval,
že se nelze ztotožnit s námitkou žalobkyně, která s poukazem na nálezy
Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, kterým byla zrušena
úhradová vyhláška pro rok 2013, dovozuje, že na jí poskytovanou péči
pojištěncům žalované nelze uplatnit objemová regulační omezení plynoucí z
úhradových vyhlášek pro roky 2016 a 2017, jelikož tato úprava úhrady je v
rozporu s čl. 26 Listiny. Ústavní soud sice citovanou úhradovou vyhlášku
zrušil, ale samotný institut limitace výše úhrad neshledal bez dalšího ústavně
vadným. Protiústavní následky mohou nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a
prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani „nutně
vynaložené náklady“ na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu
mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou. Odvolací soud dále
poukázal na vývoj judikatury Ústavního soudu týkající se úhradových vyhlášek,
kdy v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15 se zabýval návrhem na zrušení úhradové
vyhlášky pro rok 2015 a v tomto nálezu uzavřel, že současné nastavení výše
úhrad poskytovatelům zdravotní péče nevybočuje z ústavním pořádkem vymezeného
rámce pro stanovení podmínek a omezení práva podnikat. Tyto závěry se pak podle
názoru odvolacího soudu nepochybně uplatní i v poměrech úhradové vyhlášky pro
rok 2016 a 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí podle jejího
přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a podává je z důvodu uvedeného v § 241a
o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
V prvé řadě opakuje, že péči poskytuje pojištěncům žalované vždy na základě
ordinace ošetřujícího lékaře. Povinnost tuto péči poskytnout je vedle zákona
uložena i smlouvou o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřenou mezi
žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně tak nemá jakoukoli možnost předvídat,
regulovat nebo ovlivnit objem a strukturu péče, kterou pojištěncům žalované
poskytuje. Pokládá proto ustanovení úhradové vyhlášky, resp. ujednání obsažené
v úhradových dodatcích pro rok 2016 a 2017 odkazujících na úhradové vyhlášky
vůči žalobkyni za hrubě protiústavní, protože tím dochází k zásahu do jejího
ústavně garantovaného práva podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny základních
práv a svobod.
Následně formuluje osm otázek, které jsou dle jejího názoru podstatné pro
posouzení napadeného rozhodnutí, a které dosud nebyly v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešeny:
I. Lze úhradové dodatky, které v plném rozsahu kopírují znění úhradové
vyhlášky, považovat za závazné sjednání úhradového mechanismu, nebo je třeba v
takovém případě použít přímo úhradovou vyhlášku ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o
veřejném zdravotním pojištění?
II. Představují úhradové dodatky mezi poskytovatelem domácí ošetřovatelské péče
a zdravotní pojišťovnou smluvní závazek, na nějž se vztahují obecná ustanovení
zakotvená v občanském zákoníku, včetně § 1759 a násl.?
III. Existuje prostor pro zásah ze strany soudů do sjednaného úhradového
mechanismu, resp. do úhradového mechanismu stanoveného úhradovou vyhláškou v
případě, že by poskytovatel zdravotních služeb v řízení před soudem prokázal,
že úhrada poskytnutá zdravotní pojišťovnou nepokryla ani nezbytné náklady
vynaložené na poskytnutí zdravotních služeb tak, jak ve svých nálezech uvedl
Ústavní soud?
IV. Je v souladu s právem takové nastaveni úhradového mechanismu, který působí
významné nerovnosti mezi jednotlivými poskytovateli zdravotních služeb, a lze
rozhodnutím soudu aprobovat nerovný přístup zdravotní pojišťovny k jednotlivým
poskytovatelům zdravotních služeb, kdy v některých případech je úhrada péče na
základě arbitrárního rozhodnutí zdravotní pojišťovny navýšena a v jiných
případech žádosti poskytovatele zdravotních služeb o navýšení bez jakéhokoliv
odůvodnění vyhověno není?
V. Je v souladu s právem takové nastaveni úhradového mechanismu, kdy regulační
mechanismus omezuje výši úhrady za poskytnutou péči poskytovateli domácí péče,
a nikoliv indikujícímu lékaři? Jinými slovy, je souladný s právem takový
úhradový mechanismus, který přenáší náklady za poskytnutou péči na
poskytovatele domácí péče, který však o objemu nebo složení péče nerozhoduje?
VI. Je možné nahlížet na právní vztah VZP a malého poskytovatele jako
soukromoprávní smluvní vztah, jeli dáno, že:
- o ceně plnění nemůže slabší strana žádným způsobem vyjednávat, neboť
je určena úhradovou vyhláškou, tedy právním předpisem, na jehož obsah nemá
strana smlouvy jakýkoliv vliv?
- změna této ceny plnění, oproti úhradové vyhlášce, je ryze věcí svévole
VZP, která některým poskytovatelům cenu a podmínky plnění pro daný roku upraví,
jiným nikoliv, na což nemá druhá strana smlouvy žádný vliv a žádnou právní
ochranu?
- na základě takto sjednané smlouvy může VZP některým poskytovatelům
zkrátit platbu za část péče, během roku řádně poskytnuté a vykázané, jiným
poskytovatelům může na základě svévole rozhodnout o uhrazení plné ceny péče, a
na toto rozhodnutí nemá poskytovatel žádný vliv?
VII. Je poskytovatel domácí péče povinen nést rozdíl mezi náklady péče řádně
provedené a úhradou ze zdravotního pojištění z vlastních soukromých zdrojů, za
podmínek, že:
- rozsah maximální úhrady pro daný rok je určen zcela nezávisle na jeho
vůli,
- ve chvíli, kdy je tento rozsah maximální úhrady stanoven (období mezi
30. 10. předchozího roku a prvním kvartálem daného roku), již poskytovatel pro
daný rok nemůže smlouvu vypovědět (srov. § 17 odst. 2 zákona o veřejném
zdravotním pojištění, dle něhož lze smlouvu vypovědět teprve s účinností k 1.
lednu roku následujícího), a musí ji tedy plnit,
- poskytovatel domácí péče nemůže žádným způsobem ovlivnit rozsah
poskytované péče, kdy ani nestanoví rozsah indikací (to činí lékař), ani nemůže
indikovanou péči u konkrétního pojištěnce zúžit (k tomu jako zdravotník -
nelékař není oprávněn), ani jako smluvní poskytovatel nemůže pojištěnce
odmítnout [§ 48 odst. 1 zákona o zdravotních službách, § 11 odst. 1 písm. b)
zákona o veřejném zdravotním pojištění], ani jako smluvní poskytovatel nemůže
za péči formálně hrazenou, avšak poskytnutou nad úhradový limit daný
pojišťovnou, požadovat po pojištěnci doplatek [srov. § 11 odst. 1 písm. d)
zákona o veřejném zdravotním pojištění]?
VIII. Je situace, kdy je poskytovatel povinen nést rozdíl mezi náklady
poskytnuté péče a úhradou ze zdravotního pojištění ze svých soukromých zdrojů
slučitelná s ústavním právem zakotveným v čl. 11 a 26 Listiny základních práv a
svobod?
Dovolatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně
předpokládají obchodněprávní povahu úhradových dodatků v tom smyslu, že co bylo
sjednáno, musí být dodrženo. Zdravotní pojištění však je dle čl. 31 Listiny
základních práv a svobod pojištěním veřejným a jeho jediným účelem je zajištění
solidárního, bezplatného přístupu ke zdravotní péči ve vymezeném rozsahu, a to
ve stanovené časové a místní dostupnosti, prostřednictvím financování
přicházejícího prakticky výhradně z povinných odvodů. Zdravotní pojišťovny jako
veřejné instituce (srovnej nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/15) nemají tvořit
zisk, a proto na smlouvy mezi nimi a poskytovateli zdravotních služeb nelze
nahlížet jako na smlouvy mezi podnikateli.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka ve svém podání v
podstatě jen opakuje tatáž tvrzení, která uváděla již v odvolacím řízení, resp.
v řízení před soudem prvního stupně, a i když tvrdí, že její dovolání směřuje
proti rozhodnutí založenému na „vyřešení otázky hmotného práva“, obsahově jde o
pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby
Nejvyšší soud toto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal,
zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je
přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelka neuvádí, v jakém rozsahu rozsudek
odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání se však podává, že žalobkyně
zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci
samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto
nezabýval.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy.
Dovolání není přípustné.
V dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, který vyšel z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva
o poskytování a úhradě zdravotních služeb ve smyslu ustanovení § 17 zákona o
veřejném zdravotním pojištění a pro příslušné roky byla dodatky k této smlouvě
sjednána výše úhrady podle úhradových vyhlášek v této době platných. Tato
smlouva i způsob úhrad stanovený v dodatcích jsou pro účastníky podle zásady
pacta sunt servanda závazné. Žalobkyně od počátku věděla, s jakými úhradami
může počítat. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález Pl. ÚS
5/15, kdy se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení úhradové vyhlášky pro rok
2015, odvolací soud konstatoval, že institut limitace úhrad stanovený uvedenými
předpisy, je ústavně konformní. Protiústavní důsledky mohou nastat až ve
chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není
způsobilá pokrývat ani „nutně vynaložené náklady“ na tuto péči. To nelze
prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně
vyplacenou.
Dovolatelka naopak považuje ustanovení úhradové vyhlášky, resp. ujednání
obsažené v úhradových dodatcích pro roky 2016 a 2017 odkazujících na úhradové
vyhlášky vůči žalobkyni za hrubě protiústavní, protože tím dochází k zásahu do
jejího ústavně garantovaného práva podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny
základních práv a svobod a zdůvodňuje to argumenty uvedenými shora s tím, že
napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
K první otázce, kterou dovolatelka klade, tedy otázce přednosti úhradového
dodatku nebo úhradové vyhlášky, dovolací soud konstatuje, že žalobkyně se mýlí,
pokud se domnívá, že uvedená otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla vyřešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32
Cdo 2051/2013, se zabýval ustanoveními § 17 zákona o veřejném zdravotním
pojištění a konstatoval, že v odstavci 6 (nyní odstavec 5) ve větě šesté se
jako primární řešení úpravy způsobu a výše úhrady a regulačních omezení stanoví
dohoda mezi jednotlivými zdravotnickými pojišťovnami a zdravotnickými
zařízeními, vázanými při kontraktaci toliko zdravotně pojistným plánem
zdravotní pojišťovny, a dohoda zástupců obou skupin jako výsledek dohodovacího
řízení, popřípadě úprava těchto otázek podzákonným právním předpisem jsou
stanoveny jako řešení toliko subsidiární. Tento závěr, od něhož dovolací soud
nemá důvod se odchylovat, se uplatní i v nyní posuzované věci. Nelze totiž
nikterak dovodit, že by odkaz v dodatku ohledně výše úhrad na úhradovou
vyhlášku, mohl v tomto ohledu mít jiné důsledky.
Druhá otázka zřejmě souvisí s konstatováním odvolacího soudu, který s poukazem
na ustanovení § 1759 a § 3 odst. 2 písm. d) o. z. připomíná závaznost
uzavřených smluv. Dovolatelka však nezdůvodňuje, proč by úhradový dodatek,
který je nedílnou součástí smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb,
neměl být pro obě strany závazný, ani nevysvětluje, jak na řešení této otázky
podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí. V této souvislosti
Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci žalobkyně nejasnou, jestliže na
jedné straně zpochybňuje názor, že úhradový doplatek váže obě strany, když
odvolací soud poukazuje na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, která jsou legislativním vyjádřením zásady pacta sunt servanda,
zatímco dále tvrdí, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně
předpokládají obchodněprávní povahu úhradových dodatků v tom smyslu, že co bylo
sjednáno, musí být také dodrženo.
Třetí otázka se nevztahuje k posuzované věci, když v řízení dovolatelkou
uvedená situace nebyla zjištěna. Kritika právního posouzení věci vycházející z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, však přípustnost
dovolání založit nemůže.
Na řešení čtvrté až osmé otázky dovolatelka není rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, těmito otázkami dovolatelka zpochybňuje ústavnost právních předpisů
upravujících
úhradu zdravotní péče.
Charakteristikou a hodnocením ústavnosti úhradového mechanismu se opakovaně
zabýval Ústavní i Nejvyšší soud.
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. I.ÚS 3175/16, judikoval, že
„ústavní rozměr věci může být dán až konkrétní výší částky, kterou je péče
hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem, nebo stanovena
soudem analogickým použitím pravidel stanovených v úhradové vyhlášce.
Referenčním kritériem pro posouzení její ústavnosti v kontextu a podmínkách
konkrétního případu je zejména právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Nepřijatelná je taková právní úprava, která by náklady zdravotní péče, byť jen
částečně, systémově přenášela na poskytovatele zdravotní péče (nález sp. zn.
Pl. ÚS 19/13). Protiústavní důsledky by v takovém případě nastaly tehdy,
nebyla-li by úhrada za zdravotní péči způsobilá pokrývat ani jen "nutně
vynaložené náklady" na tuto péči. Tato skutečnost by však v řízení před
obecnými soudy musela být tvrzena a prokázána. Nestačí pouze doložit rozdíl
mezi cenou fakturovanou a skutečně vyplacenou, nebo rozdíl mezi cenou plnění v
rozhodném roce a v letech předcházejících.“
Rovněž Nejvyšší soud se v minulosti opakovaně zabýval problematikou shodnou s
nyní posuzovanou věcí. Již v rozsudku ze dne 30. března 2000, sp. zn. 25 Cdo
476/98, vysvětlil, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče je
speciální smlouvou mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením
upravující soukromoprávní vztah, v jehož rámci dochází k omezení smluvní
volnosti obou stran na základě přesně vymezené míry dané zákonem č. 48/1997
Sb., jedná se tedy o zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru
(týká se zabezpečování zdravotní péče, tedy veřejných potřeb) odlišný od typů
smluv upravených občanským či obchodním zákoníkem, a že smluvní strany tohoto
vztahu musí respektovat právní úpravu obsaženou v právních předpisech
upravujících všeobecné zdravotní pojištění. K tomuto názoru se Nejvyšší soud
přihlásil též v rozsudku ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 33 Odo 470/2001. V
usnesení ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 518/2005, formuloval závěr (s
odkazem na názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. ledna 1999,
sp. zn. I. ÚS 247/98, uveřejněném pod číslem 6/1999 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu), že vztah vzniklý na základě smlouvy o poskytování a úhradě
zdravotní péče vykazuje základní znaky soukromého práva, neboť smlouva je
základním nástrojem, který užívá zákonodárce při regulaci soukromoprávních
vztahů. Skutečnost, že vznik smlouvy je vázán na splnění vnějších podmínek,
které je účastník povinen vzít na zřetel, představuje modifikaci typu
soukromoprávní regulace, v němž stát vykonává svůj vliv na regulované vztahy
tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do
vzájemných vztahů. Obdobně v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo
3507/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní
péče byl založen občanskoprávní vztah, pro nějž sice platí princip smluvní
autonomie při sjednávání obsahu smlouvy, resp. stanovení práv a povinností
jednotlivých smluvních stran, tato soukromoprávní regulace je však modifikována
tím, že na uvedený regulovaný typ vztahu stát vykonává svůj vliv tím, že
stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných
vztahů a na jejichž základě mohou tyto vzájemné vztahy realizovat. V usnesení
ze dne 25. května 2011, sp. zn. 25 Cdo 3047/2008, pak Nejvyšší soud na tyto
závěry navázal úvahou, že částečné omezení smluvní volnosti, spočívající v
nutnosti respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem
zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení, nelze považovat za porušení zásady
smluvní volnosti, nýbrž za regulaci tohoto zvláštního vztahu ze strany státu,
podstatnou pro fungování systému veřejného zdravotního pojištění. Ústavní
stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 14.
září 2011, sp. zn. I. ÚS 2304/11, odmítl s odůvodněním, že ve věci neshledal z
hlediska ústavně právního nic, co by odůvodňovalo jeho zásah.
V rozsudku ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, Nejvyšší soud rozvedl
shora uvedené závěry, když uvedl, že „smlouva o poskytování a úhradě zdravotní
péče, uzavřená v souladu s rámcovou smlouvou sjednanou v dohodovacím řízení
podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění,
posouzení jejíž závaznosti bylo předmětem shora citovaných rozhodnutí, je
právní skutečností, z níž vzniká právní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a
zdravotnickým zařízením, judikaturou charakterizovaný jako soukromoprávní
závazkový vztah s veřejnoprávními prvky, a seznam zdravotních výkonů s bodovými
hodnotami, jakož i hodnota (cena) bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče
včetně regulačních omezení jsou – jakožto bližší vymezení práv a povinností
smluvních stran v otázce úhrad za poskytnutí zdravotní péče - součástí obsahu
tohoto závazkového vztahu. Ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném
znění, je tedy jako celek (též jeho shora necitované odstavce 12 až 14) právní
normou, jejímž účelem je úprava mechanismu založení příslušného závazkového
vztahu a vymezení jeho konkrétního obsahu. Závěry založené na vyhodnocení
specifických rysů právní úpravy spočívajících v modifikaci soukromoprávní
metody regulace veřejnoprávní intervencí státu, jenž touto cestou (přímou
regulací soukromoprávního vztahu zákonem, tj. omezením smluvní volnosti zásahem
veřejné moci) autoritativně prosazuje veřejný zájem na zajištění kvality a
dostupnosti zdravotní péče a na fungování systému zdravotnictví a jeho
stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění
(srov. § 17 odst. 2 větu druhou zákona č. 48/1997 Sb., ve znění novely
provedené s účinností od 1. dubna 2006 zákonem č. 117/2006 Sb.), se proto nutně
vztahují nejen na samotnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, nýbrž
též na navazující právní skutečnosti dotvářející její konkrétní obsah.“
V rozsudku ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018, pak Nejvyšší soud, za
situace, kdy poskytovatelka zdravotní péče neměla pro daná období uzavřené
úhradové dodatky, s poukazem na shora citovanou judikaturu Ústavního soudu,
konstatoval, že „právní úprava limitace v úhradových vyhláškách by se do
rozporu s ústavními principy mohla dostat v případě, že by použití stanovených
limitů mělo za následek shora uvedené, s ústavně garantovaným právem na
podnikání neslučitelné dopady na podnikání dovolatelky jako poskytovatele
zdravotní péče“.
V tomto rozsudku dále uvedl, že „dovolatelka se domáhá vyšší úhrady na základě
argumentu, že poskytla-li zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného
zdravotního pojištění pojištěncům žalované odůvodněně, lege artis, průkazně ji
zdokumentovala a řádně vyúčtovala, má právo na její úhradu vypočtenou jako
násobek bodového ohodnocení poskytnutých výkonů zdravotní péče a stanovené
hodnoty jednoho bodu, bez zřetele na limity určené úhradovými vyhláškami.
Nečiní tedy nic jiného, než že popírá legitimitu samotného principu regulace
objemu zdravotní péče prostřednictvím limitace celkové výše úhrad v hodnoceném
období. Sankcí za neodůvodněné (zdravotnímu stavu pojištěnce neodpovídající)
poskytnutí zdravotní péče či za nesprávné vyúčtování poskytnuté zdravotní péče
není uplatnění cenové regulace ve formě úhradových limitů (cenová regulace není
sankcí), nýbrž to, že zdravotní pojišťovna na základě postupu upraveného v § 42
zákona č. 48/1997 Sb. příslušnou péči neuhradí. Uzavřel pak, že dospěl-li tedy
odvolací soud k závěru, že úprava limitace výše úhrady zdravotní péče obsažená
v úhradových vyhláškách pro rozhodné období v individuálních poměrech zde
souzené věci aplikovatelná je, posoudil otázku hmotného práva, pro jejíž řešení
bylo dovolání shledáno přípustným, v intencích ustálené rozhodovací praxe
Ústavního soudu a tedy správně a dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl dovolatelkou uplatněn neopodstatněně.“
Nelze tak přisvědčit dovolatelce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny. Rozhodnutí odvolacího soudu je se shora uvedenou
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a s judikaturou Ústavního soudu v
souladu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí,
může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu