23 Cdo 1073/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně MORAVOLEN TRADE a.s., se sídlem v Sudkově 293, PSČ 788
21, IČO 25364464, proti žalované BOCA, s.r.o., se sídlem v Praze 3 - Vinohrady,
Chrudimská 2526/2a, PSČ 130 00, IČO 44795343, zastoupené JUDr. Lukášem Kuboněm,
advokátem, se sídlem v Chotči 64, PSČ 252 26, o zaplacení částky 586 124,48 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp.
zn. 30 Cm 16/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 9. října 2014, č. j. 4 Cmo 221/2014-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j.
30 Cm 16/2011-271, uložil žalované zaplatit částku 586 124,48 Kč s
příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve
výši 1 % ročně z částky 34 348 Kč od 29. 5. 2004 do zaplacení a úroku z
prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 69 828 Kč od 8. 2. 2004 do zaplacení
(výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako kupující a žalovanou jako
prodávající došlo k uzavření jednotlivých kupních smluv. Kupní cenu vyúčtovala
žalobkyně žalované několika fakturami. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení
kupní ceny v celkové výši 586 124,48 Kč s úrokem z prodlení z jednotlivých
kupních cen ode dne následujícího po splatnosti dle ustanovení § 369 odst. 1
obch. zák. Žalovaná se bránila zánikem žalovaných pohledávek z důvodu započtení. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že k zániku žalovaných pohledávek na základě
zápočtu ze dne 4. 3. 2014 nemohlo dojít. Nárok na náhradu škody, který žalovaná
započítala, byl splatný na základě výzvy. Touto výzvou bylo podání žalované ze
dne 4. 3. 2014, doručené žalobkyni dne 5. 3. 2014. Splatnost nároku žalobkyně
nastala tedy nejdříve 6. 3. 2014. Jelikož lze jednostranně započíst pouze
splatnou pohledávku, nemohla žalovaná tuto nesplatnou pohledávku započítat
proti pohledávkám žalobkyně. Z obdobného důvodu nedošlo k zániku pohledávek ani na základě ostatních dvou
zápočtů. Soud vycházel z tvrzení žalované, že splatnost pohledávek žalované
vyplývající ze zbývajících faktur (č. 2502120, 2502106 a 2502109) nastala na
základě výzvy těmito fakturami ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. Aby bylo
možno takovou výzvu považovat za řádnou výzvu dle cit. ustanovení, musela by
splňovat obecné předpoklady právního úkonu dle ustanovení § 37 obč. zák.,
především srozumitelnost a určitost. Žalovaná ve výzvě (faktuře č. 2502120)
ovšem pohledávky nepopsala tak, aby bylo zřejmé, co vlastně po žalobkyni
požaduje. Tuto fakturu tedy nelze považovat za řádnou výzvu k úhradě podle §
340 odst. 2 obch. zák. Z toho důvodu se tyto pohledávky nestaly splatné,
žalovaná tedy oznámením o jednostranném započtení započítávala nesplatné
pohledávky proti splatným. Na základě tohoto zápočtu tedy nedošlo k zániku
žalovaných pohledávek. Dalším důvodem neplatnosti zápočtu je určitost zápočtu ve smyslu § 37 odst. 1 a
§ 39 obč. zák. Žalovaná totiž použila k započtení „pohledávku“ sestávající se z
množství jednotlivých samostatných pohledávek, přičemž není jasné, kterou
pohledávku započítává proti které pohledávce žalobkyně na zaplacení kupních cen
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007,
rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006 či usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009). Za obdobně neurčité, a tedy neplatné, hodnotí i výzvy dle faktur u č. 2502106
(není zřejmé, kdy mělo dojít k užívání sušičky, výzva je zmatená, protože je na
jedné straně požadovaná náhrada škody a na straně druhé se hovoří o
protiprávním užívání) a č. 2502109 (není zřejmé, o jakou pohledávku se jedná,
když vymezení pouze jako „seřízení váhy Transporta“ je zcela neurčité a
nesrozumitelné) a zápočet ze dne 6. 6. 2005 (není zřejmé, která pohledávka
žalované byla započítána proti dvěma pohledávkám žalobkyně). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádná z pohledávek nezanikla na základě
zápočtu ze strany žalované, a proto soud žalobě vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 4 Cmo
221/2014-309, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a
III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že vyúčtování
vzájemných pohledávek ve fakturách žalované nelze považovat za řádnou výzvu k
úhradě těchto pohledávek ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák., jelikož není
dostatečně srozumitelné a určité. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že k platnému započtení pohledávek nedošlo jak z důvodu, že
žalovaná k započtení použila pohledávky, které nebyly řádně vyúčtovány, tudíž
pohledávky nesplatné, tak i z důvodu neurčitosti samotného úkonu započtení. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku jednání soudu prvního stupně v
rozporu se závazností posouzení předběžné jedné a téže otázky soudu v jiném
soudním řízení. Žalovaná se odvolávala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě-
pobočka v Olomouci ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 69 Co 254/2008, posléze
zrušeného rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jelikož byl tento rozsudek zrušen,
nelze žádné tam vyslovené úvahy brát v úvahu při posuzování této věci. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost podaného
dovolání zakládá dovolatelka na tom, že odvolací soud řešil v řízení otázku,
kterou má Nejvyšší soud posoudit jinak (absence řádné výzvy k úhradě, resp. neurčitost a neplatnost zápočtů). Dále dovolatelka namítá, že v rozhodovací
činnosti soudu dosud nebyla řešena otázka odepření spravedlnosti v důsledku
nerespektování zásady závaznosti posouzení předběžné jedné a téže otázky soudem
(jiným či stejným) v jiném řízení. Dovolatelka se neztotožňuje s tím, že by každá faktura měla obsahovat naprosto
vyčerpávající popis fakturované částky. Dovolatelka je toho názoru, že bylo
zcela zřejmé, jakou pohledávku započetla proti jaké pohledávce žalobkyně. Dovolatelka dále tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu ohledně srozumitelnosti
právního úkonu, na kterou soud prvního stupně odkázal, není aplikovatelná v
této věci. Dovolatelka je přesvědčena, že její právní úkony směřující k
započtení jsou platné, neboť jsou dostatečně určité, soud nemusel doplňovat
nic, co by právní úkony dovolatelky ve skutečnosti neobsahovaly, z právních
úkonů dovolatelky je zcela patrno, které pohledávky jsou vůči sobě
započítávány. Dále dovolatelka tvrdí, že dvě soudní instance se již před vydáním napadeného
rozhodnutí zabývaly otázkou platnosti zápočtů. Z rozsudků Krajského soudu v
Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 69 Co 254/2008, je
patrné, že Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci neřešil neurčitost
provedených zápočtů, ale právě naopak, jednotlivé pohledávky dovolatelky
hodnotil a některé z nich považoval za způsobilé k započtení. Dovolatelka má
proto za to, že pokud tentýž soud v jiném řízení dospěl k závěru, že právní
úkony (oznámení o jednostranném započtení vzájemných pohledávek ze dne 6. 6. 2005 a 7. 6.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil obecným soudům k novému projednání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu a není založeno na otázce právního nebo procesního
charakteru, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku
srozumitelnost a určitosti projevu vůle, který směřuje k započtení. Nejvyšší soud se k otázce určitosti projevu vůle směřujícího k započtení
vyjádřil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23
Cdo 1363/2009, následovně: „Náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému
právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma
projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem,
co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky;
neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost
může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák., avšak výkladem (podle
citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti
neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto
způsobem, jde o právní úkon neplatný.“ (Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005). V daném případě nebyly faktury, které byly předmětem započtení, řádně
specifikované. Fakturu č. 2502106 znějící na „náhradu škody za 341 dní
neoprávněného užívání sušičky v částce 102 300 Kč“ nelze považovat za
dostačující specifikaci vzniklé škody, neboť z toho nelze zjistit, jaká újma v
majetkové sféře žalované vznikla v příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně
užívala její sušičku. Obdobně nedostatečně specifikované jsou i další faktury
(č. 25021120 a 2502109). Odvolací soud tedy v souladu s konstantní judikaturou dovodil, že jednostranné
právní úkony, které směřovaly k započtení pohledávek a které přesně
nespecifikuje pohledávky určené k započtení, jsou neurčité. Dále dovolatelka namítá nesprávné posouzení otázky závaznosti právního názoru
obsaženého v jiném rozhodnutí soudu pro řešení otázky v této věci. Závazností
dřívějšího pravomocného rozhodnutí pro rozhodování ve věci se Nejvyšší soud
zabýval již několikrát, např. v rozhodnutí ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo
40004/2011. Podle ustanovení § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu,
v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě
jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Podle ustanovení § 135 o. s. ř.
soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z
něho vychází (odstavec 2). Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým
předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod
číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí (na který odkazuje soud prvního
stupně), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z
jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž
již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu
posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud
přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v
němž Nejvyšší soud zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v
jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou
otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním
rozhodnutím. Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek,
jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo
1454/2009, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o
rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že
posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když
byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která
nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud
nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely
svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v
jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Podstatné je, že soud je při svém rozhodování za výše stanovených podmínek
vázán pravomocným rozhodnutím soudu. Není-li toto rozhodnutí pravomocné, nelze
z něj vycházet, i kdyby v něm byla jistá otázka posouzena jinak. V případě, že
bylo rozhodnutí, na které odkazuje dovolatelka, následně zrušeno Nejvyšším
soudem, nelze z něj při rozhodovací činnosti soudu při řešení tohoto sporu
vycházet, bez ohledu na další zkoumání, zda splňuje ostatní podmínky stanovené
ve výše uvedené judikatuře. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a
proto jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).