ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobkyně NOABE s.r.o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Nivách 3992/12,
identifikační číslo osoby 27275841, zastoupené JUDr. Liborem Vašíčkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Záhořanského 1944/4, proti žalované 1) Digital
Resources a.s., se sídlem v Praze 9, Vysočany, Poděbradská 520/24,
identifikační číslo osoby 25141996, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým,
advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, a žalované 2) Orange Solutions
s.r.o., se sídlem v Praze 9, Vysočany, Poděbradská 520/24, identifikační číslo
osoby 05770165, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně,
Plynárenská 671, o zaplacení 3 876 537,72 Kč s příslušenstvím a o vzájemné
žalobě žalované 1), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 75/2012,
o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022,
č. j. 4 Cmo 62/2021-1250, 4 Cmo 63/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 10.
5. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2021-1270, 4 Cmo 63/2021, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 4 Cmo
62/2021-1250, 4 Cmo 63/202, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 5. 2022, č.
j. 4 Cmo 62/2021-1270, 4 Cmo 63/2021, se v části výroku IV, v níž byl potvrzen
výrok V rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla zamítnuta vzájemná
žaloba žalované 1) o zaplacení částky 2 739 408 Kč s příslušenstvím, zrušuje a
věc se v uvedeném rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaných 1) a 2) domáhala zaplacení částky
2 662 231,20 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, částky 393 000 Kč
s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení s předáním díla, částky 267
026 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované náklady na právní
služby a částky 554 280,52 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované
náklady na mzdy zaměstnanců, kteří řešili důsledky nedodání díla. Žalobkyně
tvrdila, že s žalovanou 1) dne 7. 1. 2011 uzavřela smlouvu o dodávce
informačních technologií (dále jen „smlouva“), přičemž žalovaná 1) ani přes
výzvy žalobkyně dílo dle smlouvy řádně a včas nepředala. Žalobkyně proto od
smlouvy dne 11. 5. 2012 odstoupila. Vůči žalované 2) se pak žalobkyně domáhala
shora uvedených nároků z titulu ručitelského závazku podle § 257 odst. 1 zákona
č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.
2. Žalovaná 1) v řízení proti žalobkyni vznesla vzájemný návrh, jímž se
na žalobkyni domáhala zaplacení částky 2 739 408 Kč s příslušenstvím jako
smluvní pokuty za užívání díla (informačního systému a jeho komponentů) v době
po odstoupení od smlouvy, a částky 355 200 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené
části ceny díla, zádržného a odměny za služby.
3. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16.
11. 2020, č. j. 59 Cm 75/2012-952, uložil žalované 1) povinnost zaplatit
žalobkyni částku ve výši 2 975 231,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil
oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 80 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na
žalovaných domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z částky
393 000 Kč ode dne 30. 6. 2012 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu v části,
v níž se žalobkyně na žalovaných domáhala náhrady škody ve výši 821 306,52 Kč s
příslušenstvím (výrok IV), zamítl vzájemnou žalobu žalované 1) co do částek 2
739 408 Kč s příslušenstvím a 355 200 Kč s příslušenstvím (výrok V), a rozhodl
4. Městský soud v Praze dále doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 3. 2021, č.
j. 59 Cm 75/2012-1070, doplnil shora uvedený rozsudek tak, že vůči žalované 2)
zamítl žalobu o zaplacení 2 975 231,20 Kč s příslušenstvím (výrok I
doplňujícího rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III
doplňujícího rozsudku).
5. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění a právní
závěry. Žalobkyně jako objednatelka a žalovaná 1) jako zhotovitelka uzavřely
dne 7. 1. 2011 smlouvu, kterou se žalovaná 1) zavázala do konce června 2011
dodat žalobkyni dílo, jehož předmětem byla komplexní realizace projektu
specifikovaného procesní, datovou a funkční analýzou akceptovanou protokolem ze
dne 18. 11. 2010 (dále jen „dílo“). Dle soudu prvního stupně sice dílo bylo
žalobkyni postupně zpřístupňováno, nicméně žalovaná 1) nikdy nedodala kompletní
a funkční výstup, který by měl pro žalobkyni hospodářský význam. V důsledku
platného odstoupení od smlouvy žalobkyní ze dne 11. 5. 2012 podle soudu prvního
stupně vznikl žalobkyni vůči žalované 1) nárok na vydání bezdůvodného obohacení
podle § 351 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), odpovídající celkové částce uhrazené na základě (zrušené) smlouvy, tedy
částce 2 662 231,20 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně rovněž shledal
důvodným nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 393 000 Kč s příslušenstvím,
neboť měl za to, že v době od 27. 8. 2011 do 15. 5. 2012 byla žalovaná 1) v
prodlení s předáním díla, čímž byly splněny smluvní podmínky daného nároku.
Soud však žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení ze smluvní pokuty, neboť by se
de facto jednalo o úroky z úroků, které podle jeho názoru požadovat nelze. Soud
prvního stupně dále nevyhověl žalobě stran nároku na náhradu škody, jelikož
škoda, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku prodlení s předáním díla, byla
pokryta smluvní pokutou coby paušalizovanou náhradou škody. Dále ve vztahu k
náhradě škody (nákladům na mzdy zaměstnanců) soud prvního stupně odkázal na
judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž náklady na mzdu poškozeného
zaměstnavatele nelze považovat za škodu.
6. Vzájemné žalobě žalované 1) soud prvního stupně nevyhověl v celém
rozsahu, neboť žalovanou 1) uplatněné nároky nepovažoval za důvodné, neshledal
platným a účinným žalovanou 1) učiněné odstoupení od smlouvy, a konečně ani to,
že by dílo bylo řádně a včas předáno.
7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (ve znění
opravného usnesení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že
vůči žalované 1) zamítl žalobu o zaplacení částky 2 975 231,20 Kč s
příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II tak, že vůči oběma žalovaným zamítl žalobu o
zaplacení částky 80 000 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (výrok III rozsudku odvolacího
soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V co do částky 2 863
008 Kč s příslušenstvím a co do částky 180 000 Kč jej změnil tak, že uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) částku 180 000 Kč s příslušenstvím
(výrok IV rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
žalobkyní a žalovanou 2) (výrok V rozsudku odvolacího soudu) a zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku V co do částek 26 880 Kč s příslušenstvím a 22
320 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích VI, VIII a IX a ve výroku III
doplňujícího rozsudku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (výrok VI rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k jiným skutkovým
zjištěním a právním závěrům než soud prvního stupně. Odvolací soud shledal, že
dílo bylo jako celek předáno podpisem akceptačního protokolu dne 22. 6. 2011, a
žalované 1) tak vůči žalobkyni vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny, avšak
nikoliv v plné výši, neboť žalobkyně mohla podle bodu 3.2.4 smlouvy snížit
poslední platbu zádržného (ve výši 300 000 Kč bez daně z přidané hodnoty) až o
50 %, jestliže měla (subjektivně) za to, že se jí nedostalo požadovaného
plnění. Jelikož z průběhu celého řízení je dle odvolacího soudu zřejmé, že
žalobkyně má za to, že nedostala, co požadovala, měla povinnost žalované 1)
zaplatit pouze částku 150 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (tj. 180 000 Kč vč.
daně z přidané hodnoty ve výši 20 %). V rozsahu částky 180 000 Kč s
příslušenstvím proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a v
rozsahu částky 123 600 Kč s příslušenstvím (zbývajícího požadovaného zádržného)
zamítavý rozsudek potvrdil jako věcně správný. Podle odvolacího soudu žalobkyně
neměla důvod pro odstoupení od smlouvy, neboť žalovaná 1) svůj závazek splnila,
a žalobkyně se proto nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož dílo
bylo dle odvolacího soudu předáno 22. 6. 2011 podpisem akceptačního protokolu,
nemohla být žalovaná 1) v prodlení s jeho předáním, a nárok na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 393 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni tudíž nenáleží.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalované 1) část sjednané ceny neuhradila, byla
žalovaná 1) oprávněna od smlouvy odstoupit, jak učinila dopisem ze dne 14. 5.
2012.
9. Ohledně žalovanou 1) uplatněného nároku na smluvní pokutu ve výši 2
739 408 Kč s příslušenstvím, požadovaného v důsledku užívání informačního
systému a jeho komponentů žalobkyní i po odstoupení od smlouvy, tj. po zániku
licenčních oprávnění, odvolací soud uvedl, že odstoupením od smlouvy zaniká
spolu s hlavním závazkem taktéž dohoda o smluvní pokutě. Smluvní pokuta by jako
samostatný majetkový nárok nezanikla za předpokladu, že by ke vzniku nároku na
její úhradu došlo ještě před odstoupením od smlouvy, což ovšem není případ
projednávané věci.
10. Odvolací soud pak nepřisvědčil ani argumentaci žalované 1), že nárok
na smluvní pokutu ve výši dvojnásobku licenčního poplatku lze eventuálně
posoudit podle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o
právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský
zákon), neboť tyto dva nároky jsou založeny na zcela odlišných skutkových
základech. K tomu dodal, že smluvní pokuta byla sjednána pevnou částkou, jejíž
výše byla stanovena jako dvojnásobek licenčního poplatku ve smlouvě sjednaného,
avšak nárok podle § 40 odst. 4 autorského zákona představuje bezdůvodné
obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé výše v době zásahu do práva autora,
přičemž na rozdíl od smluvní pokuty se nejedná o nárok plynoucí ze smlouvy.
Předmět řízení je vymezen zásadně skutkovými okolnostmi a žalobním petitem,
přičemž požadovala-li by žalovaná 1) dané plnění na jiném skutkovém základě,
muselo by dojít ke změně žaloby, což se však nestalo.
11. Ohledně nároků žalované 1) na zaplacení částek 2 400 Kč, 26 800 Kč a
22 320 Kč (poskytnuté služby) odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního
stupně nepřezkoumatelným, a proto jej v příslušných výrocích zrušil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 1) dovoláním, a to v
části výroku IV, v níž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně v
rozsahu, v němž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované 1) o zaplacení částky 2
863 008 Kč s příslušenstvím (tj. v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 739 408 Kč s příslušenstvím a zádržného ve
výši 123 600 Kč s příslušenstvím), jakož i ve výroku VI rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu, v němž odvolací soud zrušil výroky VI a IX rozsudku soudu
prvního stupně a výrok III doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně.
13. Žalovaná 1) v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně právně
posoudil otázku vzniku nároku na smluvní pokutu v době po odstoupení od
smlouvy, a předložila dovolacímu soudu otázku dle žalované 1) v rozhodovací
praxi dovolacího soudu neřešenou, zda může nárok na smluvní pokutu pro výkon
práva duševního vlastnictví v rozporu s licencí vzniknout i z důvodu výkonu
práva duševního vlastnictví bez licenčního oprávnění po odstoupení od smlouvy.
Dle žalované 1) žalobkyně užívala software i po odstoupení od smlouvy, čímž
porušila svoji povinnost užívat software v souladu s licenční smlouvou, a
žalované 1) tak podle bodu 2.6 smlouvy vznikl nárok na smluvní pokutu. Smyslem
ujednání o smluvní pokutě bylo poskytnutí maximální ochrany duševního
vlastnictví žalované 1), jeho existence nebyla závislá na existenci licenční
smlouvy, a dané ujednání mělo tudíž přetrvat i po skončení smlouvy. Odvolací
soud měl dle žalované 1) posoudit, zda se nejedná o ujednání mající vzhledem ke
své povaze trvat i po skončení licenční smlouvy ve smyslu § 351 odst. 1 obch.
zák.
14. Žalovaná 1) dále uvedla, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že
nebyl dán její nárok na smluvní pokutu, měl takto uplatněnou částku posoudit
jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského
zákona, neboť v takovém případě se jedná (pouze) o změnu právního posouzení
nároku vycházejícího ze stejných skutkových tvrzení, přičemž s ohledem na to,
že tento nárok lze podřadit pod jiné ustanovení hmotného práva, není třeba
provádět změnu žaloby. Posouzení daného nároku podle norem upravujících
bezdůvodné obohacení podle žalované 1) nebrání, je-li nárok v řízení uplatněn
jako nárok ze smlouvy. Ve vztahu k této námitce má žalovaná 1) za to, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na
kterou v dovolání odkázala.
15. Dále žalovaná 1) namítla nesprávné právní posouzení vzniku nároku na
zaplacení ceny díla (zádržného). Uvedla, že v souladu s bodem 3.2.3 smlouvy po
podpisu akceptačního protokolu vystavila žalobkyni fakturu na částku 1 026 037
Kč, přičemž dle bodu 3.2.4 měla po třech měsících po zahájení ostrého provozu
obdržet taktéž zádržné ve výši 300 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (viz bod 7
shora). Žalovaná 1) počítala s tím, že 50 % zádržného činí „naturální
obligaci“, a proto v řízení uplatnila pouze 50 % zádržného, tj. částku ve výši
180 000 Kč vč. daně z přidané hodnoty. Po odečtení oněch 50 % zádržného měla
žalobkyně uhradit částku v celkové výši 2 404 526 Kč bez daně z přidané
hodnoty, avšak uhradila pouze 2 151 526 Kč bez daně z přidané hodnoty. Výše
dluhu tak činí 253 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, tedy 303 600 Kč vč. daně
z přidané hodnoty. Odvolací soud však žalované 1) přisoudil pouze 180 000 Kč a
ve zbývajících 123 600 Kč vzájemnou žalobu zamítl, a to z důvodu podřazení
uplatněného nároku pod nesprávné ustanovení smlouvy, neboť měl zřejmě nesprávně
za to, že zamítnutý nárok představuje zbytek zádržného dle bodu 3.2.4 smlouvy,
nicméně se dle žalované 1) mělo jednat o zádržné dle bodu 3.2.3 smlouvy.
Uzavřel-li odvolací soud, že nárok na zaplacení části ceny díla dle bodu 3.2.3
vznikl, měl přiznat i zbývajících 123 600 Kč. Ohledně této námitky žalovaná 1)
spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se při řešení dané otázky odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž současně danou
námitku uplatnila jako vadu řízení, neboť dle jejího názoru soud rozhodl o
něčem jiném, než čeho se žalovaná 1) domáhala; případně se má jednat o případ
extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, jelikož přestože
v řízení nebyla prokázána úhrada sporné částky, vyvodil odvolací soud skutkový
závěr, že celá část ceny díla podle bodu 3.2.3 smlouvy byla uhrazena.
16. Poslední námitka žalované 1) směřovala vůči posouzení otázky náhrady
nákladů řízení, k čemuž uvedla, že odvolací soud měl rozhodnout o nákladech
řízení samostatně ve vztahu k podané žalobě a samostatně ve věci vzájemného
návrhu žalované 1). Ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku i vzájemné žalobě je
napadený rozsudek rozhodnutím, kterým se řízení o žalobě a (částečně) o
vzájemném návrhu končí, tudíž mělo být rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení.
Napadený rozsudek je dle žalované 1) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu, a představuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces,
jakož i práva vlastnit majetek. Závěrem žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
17. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně vyjádřila k jednotlivým
dovolacím námitkám, přičemž podle žalobkyně není dovolání žalované 1)
přípustné, neboť napadený rozsudek je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, případně jsou dovoláním napadány skutkové závěry soudů
nižších stupňů. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1)
odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání
obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se
proto zabýval jeho přípustností.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
23. Podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Dovolání žalované 1) směřuje rovněž proti výroku VI rozsudku
odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o zrušení výroků VI a
IX rozsudku soudu prvního stupně a výroku III doplňujícího rozsudku soudu
prvního stupně. Dovolání ve vztahu ke (kasačnímu) výroku VI napadeného rozsudku
tak není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. Jelikož se
současně jedná o výrok týkající se nákladů řízení, je přípustnost dovolání
vyloučena rovněž ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalované 1) podle
ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 238 odst. 1 písm. h) a k) o.
s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
26. Námitka žalované 1) týkající se otázky vzniku nároku na smluvní
pokutu po odstoupení od smlouvy (v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, jelikož tuto
otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
27. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v poměrech právní úpravy účinné
do 31. 12. 2013 se ustálila na tom, že smluvní pokuta má, stejně jako úroky z
prodlení a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez
existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší
(zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku
hlavního závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. Smluvní pokuta ale
není, na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení, příslušenstvím
pohledávky ani opětujícím se plněním, nýbrž samostatným majetkovým nárokem.
Dojde-li ke zrušení smlouvy odstoupením (§ 48 obč. zák.), zaniká sice hlavní
závazek (tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší
závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud
vznikl ještě před odstoupením od smlouvy (resp. před zrušením smlouvy). V
důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový
– dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah,
který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož
existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33
Odo 131/2003, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009, a ze dne 27. 11.
2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5.
2015, sp. zn. 23 Cdo 554/2015).
28. V projednávané věci se žalovaná 1) domáhala zaplacení smluvní pokuty
podle bodu 2.6 smlouvy, v němž bylo sjednáno, že pokud žalobkyně jakýmkoliv
způsobem poruší jednotlivá ustanovení licenční smlouvy, je povinna žalované 1)
zaplatit smluvní pokutu ve výši dvojnásobku celkového licenčního poplatku dle
smlouvy; dne 14. 5. 2012 však žalovaná 1) od smlouvy odstoupila. Uzavřel-li
odvolací soud na základě shora uvedeného, že odstoupením od smlouvy (resp. od
licenční smlouvy a smlouvy o systémové podpoře; srov. body 28 a 34 rozsudku
odvolacího soudu) došlo k zániku hlavního závazku, podle něhož byla žalobkyně
oprávněna používat informační systém jen za podmínek sjednaných v licenční
smlouvě, čímž došlo i k zániku ujednání o smluvní pokutě zajišťující shora
uvedenou povinnost, přičemž nárok na smluvní pokutu dosud nevznikl, je rozsudek
odvolacího soudu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
29. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolací
námitka týkající se nároku na zaplacení ceny díla (zádržného) ve výši 123 600
Kč s příslušenstvím. Namítá-li žalovaná 1), že odvolací soud nesprávně posoudil
předpoklady vzniku nároku na zaplacení jednotlivých částí ceny díla podle bodu
3.2 smlouvy, neboť smluvní podmínky nároku na zaplacení předmětné části ceny
díla byly podle žalované 1) jiné než ty, z nichž při posuzování předmětného
nároku vycházel odvolací soud, napadá tím závěr odvolacího soudu o obsahu práv
a povinností dle uzavřené smlouvy.
30. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že výsledek,
k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za
užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se
odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru
o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové
metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo
1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo
3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne
20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). O takový případ se však v projednávané
věci nejedná a dovolatelka takové pochybení odvolacímu soudu ani nevytýkala,
nýbrž kritizovala toliko výsledek výkladu (závěr o obsahu právního úkonu), k
němuž dospěl odvolací soud.
31. Pokud žalovaná 1) v souvislosti se shora uvedeným namítala, že
žalobkyně dotčenou část ceny díla neuhradila, uplatnila tím ve skutečnosti
námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému
právnímu posouzení. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž vyplynulo, že
žalobkyně žalované 1) části ceny díla podle bodů 3.2.1, 3.2.2 a 3.2.3 smlouvy
uhradila (srov. bod 30 rozsudku odvolacího soudu). Správnost skutkového stavu
věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v
žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod;
tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo
767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo
846/2022, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
32. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že se v posuzované věci
nejedná o výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., jak se domnívá žalovaná 1), neboť Nejvyšší soud
neshledal, že by dotčený závěr odvolacího soudu spočíval v extrémním rozporu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo že by hodnocení důkazů
bylo založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV.
ÚS 985/15). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním
rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy pak nelze dovodit pouze
z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s
nimiž žalovaná 1) nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalovanou 1) na
podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o
sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4325/2018, nebo ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022). Tato námitka
tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
33. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky
totožnosti skutku, konkrétně otázky, zda je nárok na zaplacení smluvní pokuty
pro výkon práva duševního vlastnictví v rozporu s licencí (v rozsahu částky 2
739 408 Kč s příslušenstvím) založen na totožném skutkovém základě jako nárok
na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, neboť
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
35. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
36. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Rozhodná právní úprava
37. Podle § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na
návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno,
příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla
účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační
číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před
soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících
skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj
patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
38. Podle § 95 odst. 1 věta první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za
řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
39. Podle § 97 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti
žalobci i vzájemným návrhem (odstavec první). Vzájemný návrh může soud vyloučit
k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí
(odstavec druhý). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na
zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec třetí).
Předmět sporu a změna žaloby v judikatuře
40. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že
předmětem civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění
(procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné
skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných
rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na
jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě
uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok
uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo
3791/2016).
41. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné
pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 48/2021). Totožnost skutku
je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost
následku (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2
Odon 154/97, nebo ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod
číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 6. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, ze dne 20. 11.
2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4141/2017).
42. Judikatura Ústavního soudu z uvedených závěrů Nejvyššího soudu
vychází, přičemž aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze
stejné „životní události“ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně
uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9.
2022, sp. zn. I. ÚS 543/22).
43. Sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, podle níž platí, že
skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat
plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném
nároku, než který se stal předmětem řízení. Nepřípustným překročením návrhu a
porušením dispoziční zásady řízení by bylo přiznání jiného plnění, než které
žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného
skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v
soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo
3124/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2002/2002).
44. Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce v
civilním řízení sporném oprávněn svými dispoziční úkony vymezit (mimo jiné)
předmět řízení. O změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. jde tehdy, domáhá-li se
žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě
stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž
tak i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné
kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového
základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem
21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
300/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1383/2018, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015).
45. O změnu žaloby naopak nejde v případě, jestliže žalobce na základě
téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení
určité peněžité částky, který původně po právní stránce kvalifikoval jako
plnění ze smlouvy, nyní dovozuje také z bezdůvodného obohacení). Posouzení
skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu (v duchu zásady
iura novit curia); žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak
učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci
skutku proto není změnou žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2023, sp. zn. 23 Cdo 2440/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020,
ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo
830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008,
sp. zn. 33 Odo 944/2006).
46. Ve vztahu mezi nároky na plnění ze smlouvy a na vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním podle absolutně neplatné (tj. ex tunc zrušené)
smlouvy uvedené judikaturní pojetí ústí v závěr, podle kterého nemůže právní
posouzení smlouvy ze strany soudu (jako neplatné) znamenat změnu skutkového
stavu vymezeného žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp.
zn. 23 Cdo 3124/2022).
Předmět sporu a totožnost skutku v odborné literatuře
47. V recentní odborné literatuře zcela převažuje tzv. procesní teorie
předmětu sporu, podle níž má předmět sporu toliko procesní obsah a je spojen s
žalobou (oproti starším materiálním teoriím ztotožňujícím předmět sporu se
subjektivním hmotným právem). Podle procesní teorie je tak předmětem sporu
nikoliv subjektivní hmotné právo, nýbrž tzv. procesní nárok, který je vymezen
žalobou a není přímo závislý na subjektivním hmotném právu. S tím pak souvisí
otázka, které obsahové části žaloby jsou pro vymezení předmětu sporu
(procesního nároku) rozhodné, přičemž v závislosti na těchto obsahových
částech, resp. prvcích žaloby, lze v právní nauce rozlišovat (převážně) tzv.
jednočlennou a dvojčlennou procesní teorii předmětu sporu (srov. MACUR, J.
Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s.
32–33, nebo SPÁČIL, J. Několik poznámek k problematice změny žaloby a k
předmětu občanského soudního řízení. Právní rozhledy, č. 6, 1995, s. 222 a
násl.; v zahraniční literatuře výstižně FASCHING, H. W. Lehrbuch des
österreichischen Zivilprozeßrecht. Wien: Manzsche Verlags und
Universitätsbuchhandlung, 1990, marg. č. 1154).
48. Podle jednočlenné teorie předmětu sporu je pro plné vymezení
předmětu sporu dostačující toliko žalobní petit (žalobní žádost), a nikoliv
skutkový základ procesního nároku, neboť ten slouží pouze jako pomůcka pro
výklad žalobního petitu. Je-li však předmět sporu vymezen pouze žalobním
petitem, vede uvedené pojetí k velmi široce chápanému předmětu sporu. K takto
vymezenému předmětu sporu (spočívajícím jen na žalobnímu petitu) totiž mohou
být přiřazeny odlišné skutkové základy odůvodňující žalobní petit, což by
činilo potíže zejména u žalob na peněžitá plnění. Nevyhovující se však
jednočlenná teorie jeví i z hlediska posuzování překážek litispendence a res
iudicata, jakož i z hlediska změny žaloby, neboť žalobce může libovolně měnit skutkový
základ procesního nároku (srov. MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním
řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 39–45; shodně v zahraniční
literatuře BECKER-EBERHARD, E. § 253 Klageschrift. In: RAUSCHER, T., KRÜGER, W.
Münchener Kommentar zur ZPO. München: C. H. Beck, 2020, marg. č. 35, 36).
49. V současné procesní nauce proto převládá tzv. dvoučlenná procesní
teorie předmětu sporu, podle níž je předmět sporu vymezen předmětem procesního
nároku (žalobním petitem) a základem procesního nároku (skutkovým základem
žaloby) (srov. v naší literatuře MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním
řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 33–34; v zahraniční literatuře
MUSIELAK, H. J. Einleitung. In: MUSIELAK, H. J., VOIT, W. Zivilprozessordnung
mit Gerichtsverfassungsgesetz. Kommentar. München: Franz Vahlen, 2023, marg. č.
69, 70).
50. Uvedené pojetí odpovídá taktéž platné právní úpravě, poněvadž dle §
79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. má žalobce v žalobě „vylíčit rozhodující
skutečnosti“ a uvést „čeho se domáhá“; není však povinen svůj nárok právně
kvalifikovat. Starší procesní úprava platná v historických českých zemích to
stanovovala výslovně [srov. § 78 zákona č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v
občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)], a tento závěr razí rovněž
současná judikatura (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp.
zn. 23 Cdo 2440/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, jakož i
nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne
29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22).
51. Ze shora uvedeného vyplývá, že v poměrech dvoučlenné teorie předmětu
sporu jde o totožný procesní nárok tehdy, je-li kumulativně dána totožnost
předmětu i základu procesního nároku, resp. dotčených procesních nároků.
Identita předmětu procesního nároku je dána, jestliže požadovaný právní
následek je totožný s tím, že liší-li se kvantitativní vymezení srovnávaných
nároků, dosahuje identita předmětu sporu pouze do výše původní částky, tj.
totožnost věci je dána v rozsahu, v němž se nároky překrývají [srov. MACUR, J.
Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s.
34; DVOŘÁK, B. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l).
Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 342].
52. Obdobně pak ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku (tj.
totožnosti skutku či jinak totožnosti skutkového základu věci) musí platit, že
jsou-li skutkové přednesy ve srovnávaných případech stejné, je dána identita
základů předmětu sporu. Samotná odlišnost skutkových přednesů však bez dalšího
nevylučuje totožnost skutkového základu věci, přičemž i zde lze sledovat dva
přístupy k posuzování otázky, kdy odlišnost skutkových přednesů totožnost
základu procesního nároku nevylučuje, a kdy naopak vede k závěru o více
předmětech sporu.
53. Podle prvního ze zmíněných přístupů jsou diferenciačním kritériem
znaky skutkové podstaty nárokové normy (normy zakládající nárok). Jestliže nově
uváděné skutečnosti vedou k formulaci skutkového stavu odpovídajícímu znakům
skutkové podstaty právní normy odlišné od normy odpovídající původním skutkovým
přednesům, nelze předmět sporu (resp. jeho základ) považovat za totožný.
Uvedené kritérium „normativní jednoty“ však vede k úzkému pojetí předmětu
sporu, které může mít za následek nutnost častých změn žaloby, což jednak
ztěžuje pozici žalobce, jednak jde z hlediska procesní ekonomie o nežádoucí
prodlužování řízení.
54. V procesní nauce a v soudní praxi se proto uplatňuje koncepce
„faktické jednoty“, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy,
nýbrž základ procesního nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu
souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno,
představují stejnou „životní událost“ (srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze
dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS
543/22, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo
3124/2022).
55. Jestliže tedy žalobce uplatní další skutková tvrzení, která natolik
souvisí s původně tvrzenými skutečnostmi, že tvoří faktickou jednotu, resp.
přestavují stejnou „životní událost“, nepůjde o jiný, nýbrž o totožný základ
procesního nároku, a dodatečné uvedení takových skutečností tudíž nevyvolá
nutnost změny žaloby. Skutečnost, že uplatnění dalších skutkových tvrzení může
mít za následek změnu právní kvalifikace věci je přitom bez významu, neboť
platí zásada iura novit curia [srov. MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním
řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 35–39; NYPL, M. Identifikace
práva provedená žalobcem a její posouzení soudem. Právní rozhledy, č. 12, 1995,
s. 488 a násl.; ze zahraniční literatury srov. SAENGER, I. § 253 Klageschrift.
In: SAENGER, I. (Hrsg.) Zivilprozessordnung. Handkommentar. Baden-Baden: Nomos,
2023, marg. č. 25; BECKER-EBERHARD, E. § 253 Klageschrift. In: RAUSCHER, T.,
KRÜGER, W. Münchener Kommentar zur ZPO. München: C. H. Beck, 2020, marg. č. 76–
80; ke změně právní kvalifikace uplatněného nároku v judikatuře srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2440/2022, a ze dne 25. 8.
2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, jakož i další judikaturu citovanou v bodě 45
shora].
Posouzení v poměrech projednávané věci
56. Vztažením shora uvedeného do poměrů projednávané věci dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že nárok
na zaplacení smluvní pokuty za výkon práva duševního vlastnictví v rozporu s
licencí (resp. bez licenčního oprávnění) je založen na odlišném skutkovém
základu než nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4
autorského zákona, a vzájemná žaloba žalované 1) týkající se tohoto nároku tak
nemohla být důvodná, aniž by došlo k její změně ve smyslu § 95 o. s. ř.
57. Žalovaná 1) vzájemným návrhem vůči žalobkyni uplatnila nárok na
zaplacení částky 2 739 408 Kč z titulu smluvní pokuty dle bodu 2.6 smlouvy,
přičemž opakovaně ve svých podáních uváděla, že v případě, neshledal-li by soud
smluvní nárok důvodným, uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení v
totožné výši, přičemž odkázala na § 40 odst. 4 autorského zákona. Žalovaná 1)
přitom z hlediska skutkových tvrzení uvedla, že žalobkyně po odstoupení od
smlouvy a zániku licenčních oprávnění nadále užívala informační systém [coby
duševní vlastnictví žalované 1)] bez patřičné licence, čímž porušila svoji
smluvní povinnost, a proto žalované 1) náleží smluvní pokuta ve sjednané výši.
58. Skutkovou podstatu (kvazi)deliktu bezdůvodného obohacení podle § 451
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s § 40
autorského zákona, naplní ten, kdo libovolným způsobem užije cizího díla bez
právního důvodu (od počátku neexistujícího či následně odpadlého), a obohatí se
na úkor autora nebo jiného nositele majetkových autorských práv k dílu;
zavinění se nezkoumá (srov. TELEC, I., TŮMA, P. § 40 [Prostředky přímé ochrany
práva autorského]. In: TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon: komentář. Praha: C.
H. Beck, 2019, marg. č. 27). Z hlediska předmětné skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení lze konstatovat, že skutkové přednesy žalované 1) byly
právně relevantní a odpovídaly požadovanému kvazideliktnímu nároku. Lze se
proto ztotožnit s žalovanou 1), že uplatněný nárok byl vymezen stále stejnými
(shora uvedenými) skutkovými tvrzeními. Doplnila-li žalovaná 1) svá tvrzení ve
prospěch nároku na vydání bezdůvodného obohacení „z opatrnosti“ a
argumentovala-li jinou v úvahu připadající právní kvalifikací, souvisejí spolu
tyto skutečnosti natolik, že tvoří shora zmiňovanou stejnou „životní událost“,
a nevyvolávají tak nutnost změny (vzájemné) žaloby.
59. Z hlediska posuzované totožnosti skutkového základu procesního
nároku je soudy nižších stupňů dovozovaná odlišnost v právní kvalifikaci věci
(z nároku smluvního na nárok kvazideliktní) zcela bez významu. Žalovaná 1)
totiž není ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé, ve spojení s § 97 odst. 1 a 3 o.
s. ř. povinna provádět právní kvalifikaci věci, neboť právní kvalifikace skutku
náleží soudu (k tomu viz bod 50 odůvodnění shora).
60. Lze tak uzavřít, že jelikož v projednávané věci nedošlo uplatněním
nároku z bezdůvodného obohacení ke změně skutkového základu procesního nároku
ani žalobního petitu, nebyla k rozhodnutí o dotčeném nároku nezbytná změna
vzájemné žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. Odvolacím soudem učiněné právní
posouzení otázky totožnosti skutku je tudíž nesprávné.
Posouzení vad řízení
61. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami
zatíženo nebylo.
V. Závěr
62. Nejvyšší soud vhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v té části výroku IV, v níž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního
stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované 1) o zaplacení
částky 2 739 408 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
63. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
64. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu